Čís. 14478.

Kdy smí soud odmítnouti dědickou přihlášku.
Byla-li správa pozůstalosti svěřena přihlásivšímu se dědici, může soudní správa býti povolena jen podle § 381 násl. ex. ř., je-li osvědčeno nebezpečí.
(Rozh. ze dne 26. června 1935, R I 541/35.)
K pozůstalosti po Václavu P-ovi přihlásivší se dědici navrhli, by správa pozůstalosti byla odňata Rudolfu H-ovi a by byl zřízen podle §§ 125, 127 nesp. pat. správce pozůstalosti. Nižší soudy nepřijaly dědické přihlášky přihlásivších se dědiců a nevyhověly uvedeným jejich návrhům, týkajícím se správy pozůstalostní, rekursní soud z těchto důvodů: Jeden z dědiců opírá svoji nepodmíněnou dědickou přihlášku o písemné poslední pořízení zůstavitelovo. Z předpisů §§ 61, 70, 121 a 180 nesp. pat. vyplývá, že pozůstalostní řízení lze provésti jen na základě prvopisu posledního pořízení předloženého soudu ve formě vyhovující zákonu. To se nestalo, neboť soudu byl předložen prvopis posledního pořízení, na němž chybí nutné podpisy testamentárních svědků (§§ 579 a 601 obč. zák.). Není proto dědic ten oprávněn k návrhu, by správa pozůstalosti byla odňata Rudolfu H-ovi. Další dědici pak vůbec nepředložili soudu závěť, o niž opírají své dědické přihlášky. Zřízení správce pozůstalosti podle §§ 125 a 127 nesp. pat. předpokládá, že byly podány dědické přihlášky, vzájemně si odporující. To tu rovněž není a byl právem návrh na zřízení správce pozůstalosti zamítnut. Nejvyšší soud nevyhověl dovolacím rekursům dědiců, pokud napadali usnesení rekursního soudu o návrhu, by Rudolfu H-ovi byla odňata správa pozůstalosti a zřízen soudní správce pozůstalostní; jinak změnil usnesení rekursního soudu a uložil soudu pozůstalostnímu, by dědické přihlášky k soudu přijal a učinil další opatření podle §§ 125, 127 nesp. pat.
Důvody:
Napadená souhlasná usnesení soudů nižších stolic trpí nezákonností, pokud jde o rozhodnutí o jejich dědických přihláškách. Podle § 122 nesp. říz. musí soud každou dědickou přihlášku vyhotovenou v předepsané formě přijati, a smí odmítnouti jen zřejmě nezákonné dědické přihlášky, neb zcela libovolné a žádným důvodem nepodložené, když je předem jisto, že osoba jako dědic se přihlašující nemá dědického práva a že přihláška nemůže proto vésti k odevzdání pozůstalosti. To však nelze tvrditi, když pozůstalostní soud odmítl dědické přihlášky z důvodu, že mu ještě nebyly předloženy závěti. Důkaz o důvodu dědického práva může býti podán i dodatečně. Pozůstalostní soud nesměl proto přihlížeti k tomu, že stěžovatelé posud své dědické právo vůbec neprokázali, neboť to se může státi dodatečně i během případného sporu. Podle § 127 nesp. říz. má ovšem každá strana na vůli žádati za soudní správu pozůstalosti. Poněvadž však správa pozůstalosti byla svěřena usnesením pozůstalostního soudu již přihlásivšímu se dědici Rudolfu H-ovi, může soudní správa býti povolena podle 2. odstavce tohoto zákonného ustanovení jenom podle předpisu soudního řádu, tudíž nikoli v nesporném řízení, nýbrž v zajišťovacím řízení podle § 381 násl. ex. ř., je-li hrozící konkrétní nebezpečenství osvědčeno, což však nebylo ani tvrzeno (srov. rozhodnutí čís. 12902 sb. n. s.). Okolnost, že byly podány dědické přihlášky sobě odporující, není ještě důvodem, aby Rudolfu H-ovi byla odňata správa.

Citace:

Čís. 14478.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 538-539.