Občanská nauka a výchova.

I. O. n. Vítězství demokratické myšlenky vložilo osud států do rukou jejich občanů. Zda se zařízení demokracie: parlamentarismus, všeobecné volební právo do zastupitelských sborů všech druhů, samospráva, čestné úřady v soudnictví a správě, vytyčování cílů i kontrola veřejného mínění osvědčí či ne, to vše závisí na duchovní přípravě a vědomostech občanstva, a to ve dvojím směru: intelektuálně a morálně. Jde především o poznání důležitého statku, který máme ve státě, v samosprávných korporacích a ostatních zařízeních veřejného života. K tomuto poznání dochází se vědomostmi třebaže jen zběžnými o ústavě, o správě a o výkonech státu, samosprávných korporací a sociálních organisací ve prospěch každého jedince i celku. Jde však dále také o správné smýšlení a tvorbu vůle občanů, aby byli nejenom schopni, nýbrž i ochotni vykonávati rozumně svá veřejná práva a plniti věrně své povinnosti vůči státu, vůči samosprávě i vůči svým spoluobčanům. O. n. má tudíž dvojí úkol: 1. zprostředkovati potřebné vědomosti o státu a společnosti a 2. vzbuditi správné smýšlení vůči nim. Mezi oběma těmito úkoly jest úzká vzájemná souvislost: čím jsou vědomosti důkladnější a čím jasnější pochopení jich, tím spíše bude možno vzbuditi správné smýšlení a způsobiti, aby občanstvo svým politickým a sociálním povinnostem svědomitě činilo zadost. Z těchto výkladů plyne, že cíle o-é n-y vyžadují nejen politického poučování, nýbrž také plánovité politické výchovy.
Úkoly právě vytýčené nemohou býti splněny bez spolupráce školy; ba tyto úkoly jsou v prvé řadě úkoly veřejných škol všeho druhu. Nemůžeme sice očekávati, že škola tyto úkoly dokončí; to se může státi jen v praksi životní. Avšak stejně nelze očekávati, že lid ve státě dosáhne toho stupně politického vzdělání, jakého vyžaduje demokracie, nebude-li základ k tomu položen ve škole. Praktický život přivádí sice každého občana do různých vztahů k státním a společenským zařízením, odkud občan čerpá nebo může alespoň čerpati politické zkušenosti a poznání, avšak tyto vztahy jsou přece jenom více méně nahodilé, mezerovité a bez náležité souvislosti; prameny vědomostí a podněty volní nejsou proto nijak spolehlivé. Souvisí to s nutným a nevyhnutelným vlivem politických a sociálních stran na veškerý veřejný život. Jest pochopitelné, že strany snaží se mládež získati pro sebe, jakmile opouští školu, a připoutati k sobě pokud možná nejvíce straníků. Avšak vysvětlování a pokyny strany jsou pravidelně jednostranné a hodí se spíše k tomu, aby byl podporován zájem strany, nežli k tomu, aby vzbuzeno bylo nestranné nazírání, poznání skutečností a tvoření samostatných úsudků. To platí nejenom o shromážděních stran a o agitaci od muže k muži, nýbrž zejména také o stranickém tisku, který dodává převážné části obyvatelstva politické poučení a pokyny. Politický život jest příliš proniknut snahami stranickými, nežli aby bylo lze svěřiti mu politickou výchovu. Zůstává tudíž politická výchova důležitým úkolem školy a lidového školství, spravovaného státem.
Obvykle se užívá pro vědomosti o státu a společnosti, které poskytuje škola a ostatní lidové školství, souhrnného názvu „Občanská nauka". O. n. není snad samostatným vědeckým oborem; svou látku béře z různých vědních oborů. Výběr a způsob výkladů musí býti přizpůsoben vnímací schopnosti žactva. S tím souvisí otázka, zda jest správnější zavésti o-ou n-u jako samostatný vyučovací předmět anebo na místo toho používati k poučování a k výchově o věcech státoobčanských příležitostí, jež poskytují jiné vyučovací předměty. Odpověď bude různá pro různé druhy školy a vyučovací stupně. Ve školách obecných, občanských a středních mělo by býti samozřejmě použito každé příležitosti, jež se při vyučování naskytne, k tomu, aby byli žáci poučováni a vychováváni ve věcech státoobčanských. Z toho plyne požadavek, aby všechny vyučovací síly byly způsobilé tyto příležitosti vystihnouti a jich použíti. Teprve na vyšším stupni různých druhů škol lze předpokládati u žactva potřebnou zralost a porozumění pro o-ou n-u, jakožto samostatný vyučovací předmět, pro který nutno ve vyučovacím rozvrhu stanoviti určitý počet hodin. Vyučovací látka o-é n-y bude pak opět rozličná podle toho, zda vyučovacím cílem jednotlivých druhů školy jest pouze povšechné vzdělání nebo způsobilost pro určitá praktická povolání; v tomto případě nutno bráti zvláštní zřetel při vyučování o-é nauce k těm výtahům z právního a ze správního řádu, které jsou důležité pro příslušné povolání. Zvlášť významné jest vyučování o-é nauce na těch školách, které vzdělávají budoucí učitele, tedy na učitelských ústavech a na filosofických fakultách universit, kde jsou vzděláváni učitelé středních škol. Tím není nikterak řečeno, že by universitní přednášky z o-é n-y měly konati právě učitelské síly filosofických fakult. Ježto látka těchto přednášek náleží z převážné části vědám právním a státním, doporučuje se svěřiti konání těchto přednášek učitelským silám právnických fakult. Avšak návštěva těchto přednášek musí býti povinná pro všechny studenty, kteří chtějí vykonati zkoušku pro učitelský úřad na středních školách; kandidáti musí býti z o-é n-y zkoušeni, a to odborníky, kteří tomuto předmětu vyučují. Učitelům, kteří již vyučují a nemají vzdělání z o-é n-y, nutno poskytnouti příležitost v pokračovacích vzdělávacích kursech, aby mohli tuto mezeru svého vzdělání vyplniti. Pokud jde však o mladé lidi, kteří již odrostli škole, jest třeba pečovati o jejich vzdělání z o-é n-y lidovými kursy pro občanskou výchovu, které byly nařízeny zák. č. 67/1919 Sb., a zařaďováním děl z ob-é n-y do veřejných knihoven, jež jsou povinny obce zříditi podle zák. č. 430/1919 Sb.
Čsl. zákonodárství školské neponechalo nijak problémy vyučování a výchovy o-é n-y nepovšimnuty; nelze však tvrditi, že by tyto problémy byly zúplna a ve všem uspokojivě vyřešeny. Pokud jde především o obecné a občanské školy, byly v nich zák. č. 226/1922 Sb. zavedeny „občanská nauka a občanská výchova“ jako povinné předměty. Vyučovací rozvrhy vykazují pro tento vyučovací předmět na všech vyučovacích stupních a ve všech třídách týdně dvě hodiny. K tomu nutno poznamenati, že předměty o-é n-y nejsou pochopení dětí na nejnižším stupni vůbec přístupné a na středním stupni jsou přístupné jen ve velmi omezené míře. Bylo by proto správnější omeziti vyučování o-é nauce na vyšší stupeň, avšak tu pro ni určiti větší počet hodin. Vážný nedostatek jest v tom, že nebylo učiněno potřebné opatření v učitelských ústavech, aby byli učitelé připraveni pro vyučování o-é nauce. Aby byl tento nedostatek částečně odstraněn, dala vyučovací správa podnět k tomu, aby sepsány byly příručky pro učitele; tyto příručky vyšly ve státním nakladatelství školních knih. Mezi těmito pomůckami nutno především zmíniti se pro české školy o knize M. Skořepy „Příručka občanské nauky a výchovy pro školy měšťanské“ a pro školy německé o knihách Dr. Hergeta „Methodisches Handbuch“ a „Edel sei der Mensch“, díl I. a IV. Na středních školách byla o. n. zavedena normálními vyučovacími rozvrhy z r. 1908 a 1909. Podle toho má býti v nejvyšších třídách gymnasií, reálných gymnasií a reálek vyučováno „vlastivědě“. Tato vlastivěda sestává ze zeměpisu, dějepisu a o-é n-y. Ježto vyučovací hodiny o-é n-y nejsou proti ostatním dvěma vyučovacím předmětům ohraničeny, přichází o. n. pravidelně zkrátka. Další nedostatek jest v tom, že při zkoušce na učitelský úřad jsou zkoušeni z o-é n-y pouze ti kandidáti, kteří mají dějepis jako hlavní obor, a i ti jenom v rámci zkoušky z dějepisu. O. n. by měla náležeti mezi všeobecné průkazy o vzdělání, které by měly býti požadovány od každého kandidáta učitelského úřadu. Naproti tomu má o. n. své místo, třebaže skromné, ve vyučovacích rozvrzích obchodních akademií, středních škol zemědělských a průmyslových, vyšších obchodních škol a ženských průmyslových škol; jest také celá řada učebnic a vyučovacích příruček, které většinou vyšly nákladem státního nakladatelství. Je-li výsledek vyučování nepříznivější, nežli se čekalo, nutno to vysvětliti nedostatečným počtem hodin, nedostatky vyučovacích rozvrhů a vyučovacích příruček a zejména tím, že nebylo včas učiněno opatření, aby byly učitelské síly pro vyučování o-é nauce vzdělány.
Literatura.
Rauchberg: „Politische Erziehung“, 1912; tamtéž další literatura.
Jindřich Rauchberg.
II. Lidové kursy občanské výchovy. L. k. o. v. (v dalším označované zkráceně jako kursy) zavedeny byly u nás zák. ze 7. 2. 1919, č. 67 Sb. Po stránce lidovýchovné i politické jde o dílo zákonodárné značného významu: jak zpravodaj kulturního výboru posl. Dr. Uhlíř při projednávání zákona v plenu revolučního Národního shromáždění uvedl (sten. prot. str. 769 sl.), vychází se z přesvědčení, že demokratická republika nemůže dáti hlasovací lístek do rukou lidí nevzdělaných, že jest povinností státu samého ujmouti se lidové výchovy, že při tom nestačí pouhé rozumové poučování, nýbrž je třeba také veškeré cítění a chtění občanstva vésti ve směru demokracie. Po stránce organisačně-právní jest ovšem tento zákon — což je vysvětlitelné dobou jeho vzniku — v lecčems nepřesný a kusý, a teprve prakse, totiž řada instrukcí ministerstva školství opírající se o § 4 zák., dala celé této lidovýchovné akci pevný rámec. Z úmyslu zákonodárců, patrného z prohlášení zpravodajova shora uvedeného i ze znění § 4 zák., podle kterého organisace a správa těchto k-ů náleží ministerstvu školství, plyne nepochybně, že zásadně běží o úkol správy státní. Podrobněji stanoví § 2 zák., že mají se zříditi v každém městě, které je sídlem okresního zastupitelstva nebo sídlem župním, z osob věci znalých zvláštní sbory, ve kterých mají býti zastoupeny politické strany a delegáti vzdělávacích spolků; tyto sbory mohou zřizovati odbory v jednotlivých obcích. Prakse vyložila si cit. ustanovení — nepochybně v duchu zákona — v ten smysl, že v Čechách, na Moravě a ve Slezsku zřizují se okresní sbory osvětové v každém sídle okresního soudu, což tenkráte v Čechách se krylo se sídlem okresního zastupitelstva, na Moravě a ve Slezsku, kde okresních zastupitelstev nebylo, se sídlem okresního silničního výboru jakožto zastupitelského sboru nejbližšího svou povahou okresním zastupitelstvům, o kterých mluví zákon; na Slovensku utvořily se prozatím větší okrskové osvětové sbory ve větších kulturních střediscích (Calábek, l. c. str. 13, 17). Podle podrobnějších instrukcí prováděcích vysílají do těchto sborů zástupce též okresy a obce, pak okresní školní rady (výbory), a lze do nich kooptovati též individuelně odborné znalce lidové výchovy (Calábek, str. 13, 17).
Okresní (okrskový) sbor osvětový svolává k ustavující schůzi okresní hejtman jakožto předseda okresního školního výboru (na Slovensku do r. 1928 župan); sbor volí si ze sebe několika členný sbor pořadatelský k vedení běžné agendy, kterýžto sbor opět ze sebe zvolí předsedu, jednatele a pokladníka (Calábek, str. 14, 18).
Pro města, která mají více než 10000 obyvatelů, lze zříditi samostatné městské sbory osvětové, které přejímají zde funkci okresních sborů osvětových (Calábek, str. 9, 14; pro Slovensko není podobného ustanovení, tamže str. 18).
V obcích zřizují se místní osvětové komise a to podle výnosu ministerstva školství k návrhu okresního sboru osvětového v dohodě s obecním zastupitelstvem. Tyto místní komise osvětové (kterýžto název odchylující se od znění § 3 zák. byl dodatečně sankcionován v § 7 zák. o veřejných knihovnách obecních č. 430/1919 Sb.) jsou pouhými pomocnými orgány neboli pouhými odnožemi nebo dependencemi okresních sborů osvětových (Paleček, l. c. str. 49).
Jak v okresích, tak v obcích postaráno jest o zájmy menšin; v každém okrese, kde žije národnostní menšina, která čítá alespoň 2000 obyvatelů podle posledního sčítání lidu, zřídí se pro tuto menšinu samostatný okresní sbor osvětový; menšiny méně početné přičlení se k sousednímu okresu. Podobně v každé obci zřídí se zvláštní místní osvětová komise pro národnostní menšinu, která čítá alespoň 200 obyvatelů; pro menšiny méně početné, které však dosahují alespoň 10% obyvatelů v obci, zřídí se obvodové komise osvětové pro několik obcí (Calábek, str. 21). Nutno upozorniti, že příslušný výnos ministerstva školství (z 11. 8. 1919, č. 33706), pocházející z doby před jazykovým zákonem, užívá označení menšiny i pro příslušníky národnosti čsl. v okresích a obcích, ve kterých většina obyvatelstva přísluší k jiné národnosti, podobně jako v § 5 zák. o veřejných knihovnách obecních z 22. 7. 1919, č. 430 Sb., a ve čl. 4 až 8 vlád. nař. z 5. 11. 1919, č. 607 Sb., vydaného ku provedení tohoto zákona (ve čl. 7 cit. vlád. nař. odkazuje se na okresní osvětové sbory menšinové ve smyslu zákona o k-ech). Název národnostní menšiny i pro příslušníky národnosti čsl. užívá se však i později — již za platnosti jazykového zákona — ve výnosu o organisaci k-ů na Slovensku (ze 14. 7. 1920, č. 28480), kterým obdobně byly zřízeny menšinové župní sbory osvětové pro menšiny čítající alespoň 5000 obyvatelů v župě (Calábek, str. 20).
Pokud se týče nákladů na k. stanoví § 3 zák. č. 67/1919 Sb., že náklad hradí se z příspěvků měst, obcí, okresní (a župní) samosprávy a ze subvencí státních. Z tohoto ustanovení se odvozuje, že uvedené okresní sbory osvětové, jsouce státem subvencovány, nejsou státními orgány ve vlastním slova smyslu, nýbrž samostatnými osobami právnickými (Calábek, str. 8; Paleček, str. 52). Z toho, co uvedeno bylo shora, lze závěr tento odvozovati tím spíše, když prakse i judikatura (Boh. adm. 7060/1928) v obdobném případě uznává za „samostatné instituce mimo vlastní organismus správy obecní“ knihovní rady, které spravují veřejné knihovny obecní, ačkoliv zákon o těchto knihovnách (č. 430/1919 Sb.) stanoví mnohem užší vztah těchto knihoven k obcím, nežli je vztah k-ů k okresům; ukládá totiž výslovně obcím zřizovati tyto knihovny (§ 1) a stanoví, že náklad na jejich zřizování a udržování hradí obce jako řádné vydání obecní (§ 5). (Před tím ovšem v usnesení ze dne 13. 2. 1921, Boh. fin. č. XI — úplně otištěno u Calábka, str. 102 — správní soud prohlásil knihovní rady za pouhý pomocný orgán obecní správy a odepřel jim legitimaci ke stížnosti týkající se cla předepsaného ze zařízení knihovny.)
Pokud se týče k-ů nese obec (podle § 3, věta 2., zák. č. 67/1919 Sb.) pouze věcný náklad, zejména jest povinna postarati se o vhodné místnosti, při čemž zákon výslovně vylučuje hostince. Prakse — zajisté v duchu zákona — vykládá to restriktivně pouze na místnosti výčepní (Calábek, str. 15). Povinnosti obcí vztahují se i na k. menšinové (tamže str. 21).
Zákon stanoví dále (v § 1), že k. jsou bezplatné, že jsou určeny pro všecko občanstvo, a že úkolem jejich jsou ,,odborné lidové výklady o ústrojí státu, o působnosti jeho ve všech oborech jeho činnosti a o právech a povinnostech občanů státních“ čili stručně právnicky řečeno: o ústavním a správním právu republiky Čsl. Prakse ovšem — patrně extensivním výkladem ustanovení o právech a povinnostech občanů — vykládá úkol k-ů mnohem šíře, zejména pojímá sem i výklady národohospodářské, sociální, historické, zdravotní, kulturní, etické (Calábek, str. 13, 16). Velmi podrobně upraveno jest používání biografů k účelům lidovýchovným (tamže str. 124 sl.).
Organisace, jednání a působnost okresních osvětových sborů i místních osvětových komisí byla zevrubně upravena a postupně zdokonalena a prohloubena celou řadou instrukcí ministerstva školství; zejména vytvořeny různé typy a stupně škol, z nichž zasluhují zvláštní zmínky t. zv. vyšší lidové školy jako vrcholná instituce k-ů (Calábek, str. 53). Zvláště zevrubně upraveny jsou také podmínky, za kterých se udělují státní subvence a formální postup při podávání a vyřizování žádostí za ně (tamže str. 158 sl.).
Občanům neukládá zákon o k-ech žádných povinností, zejména není účast na nich pro nikoho povinná (Paleček, str. 55). Učitelům veřejných škol národních ukládá se však za povinnost, účastniti se při pořádání k-ů — zákon mluví o spolupůsobení při vyučování na veřejných k-ech všech typů a při práci lidovýchovné zákonně organisované — a to až do 4 hodin týdně nad normální míru učebné povinnosti (čl. VII zák. z 13. 7. 1922, č. 251 Sb.). Na podnět ministerstva školství uložilo ministerstvo vnitra i řada dalších ministerstev svému úřednictvu, aby dali své síly do služeb k-ů (Calábek, str. 28).
Veřejně přístupné přednášky pořádané osvětovými sbory okresními i místními jsou podrobeny povinnosti ohlašovací jako každé jiné veřejné shromáždění (Calábek, str. 176). Jmenované sbory jsou však osvobozeny od kolků a poplatků, i když spolupůsobí nějaký soukromý spolek (ochotnický a pod.) (tamže str. 186), rovněž jsou osvobozeny od dávky za úřední úkony (tamže str. 190). Pokud se týče osvobození od cla při dovozu pomůcek a od daně z obratu nutno žádati za osvobození v každém individuelním případě a povoluje se pouze, jsou-li zde zákonné podmínky (tamže str. 187 sl.).
Literatura.
Calábek: „Administrativní příručka pro lidovýchovné pracovníky a knihovníky“, 2. vyd., Praha 1928 (otiskuje všecky předpisy, jichž se článek dovolává); Paleček: „Právní základy lidové výchovy“ v České osvětě, XXVI., Praha 1930.
Václav Joachim.

Citace:

Ph. Dr. Marie Nečasová—Poubová: Školní prospěch a sociální poměry dítěte.. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1930, svazek/ročník 11, číslo/sešit 2, s. 79-79.