Ročník LXVII. Právník 1928. Sešit IV.

Úkol soudce podle československých přípravných osnov trestního zákona.

(Přednáška Prof. Dr. Alberta Miloty v mimořádné schůzi Právnické jednoty v Praze při zájezdu Právnické jednoty na Slovensku dne 25. února 1928.)

Změna ideového základu československých přípravných osnov trestního zákona1 proti právu dosud platnému bude míti v zápětí jako přirozený důsledek i podstatnou změnu ve výkonu trestního soudnictví. Budiž mně, prosím, dovoleno, abych se pokusil ujasniti si alespoň v hlavních rysech tuto změnu, třebaže Př. osn. jsou dosud jen soukromým návrhem legislativní komise ministerstva spravedlnosti a není ještě jisto, do jaké míry budou tvořiti podklad jednání v Národním shromáždění. Avšak jsem pevně přesvědčen, že i kdyby se nestaly zákonem, přece jen každý budoucí návrh trestního zákona by musil setrvati na jejich základních ideách, takže má úvaha do určité míry může narýsovati úkol trestního soudce v budoucnosti vůbec a nebude snad proto ani v tomto nepříznivém případě marná. Důvod tohoto svého přesvědčení čerpám nejen z toho, že, jak ještě později si dovolím doložiti, vývoj trestní vědy dospěl k myšlenkám, které se Př. osn. pokusily realisovati, nýbrž i z toho, že všechny návrhy trestních zákonů nové doby, zejména osnovy švýcarská, polská, jugoslávská a nejnověji i společná osnova německorakouská z r. 1927, jsou vybudovány na stejné ideové základně jako naše Př. osn.2
Zorný úhel, podle kterého měří všechny tyto osnovy každou normu trestního zákona, je dán zásadou, že trestní zákon musí poskytnouti soudci účinné prostředky, kterými by mohl čeliti nebezpečí, jež hrozí společnosti jednak z opakování zločinu samým vinníkem, jednak z náchylnosti jiných osob, jeho příkladu následovati. A tu se nám již objevuje první a také základní změna úkolu trestního soudce v budoucnosti. Soudce tu nemá již pouze povinnost, ukládati obžalovanému trest, který; by byl úměrný jeho vině, jak se od něho dosud požaduje, nepředstavuje tedy pouze trestající spravedlnost, nýbrž soudce tu má ještě další důležitější úkol, býti ochráncem společnosti, býti sociálním činitelem, který uvědomělým a záměrným zákrokem proti zločincům spolupůsobí při péči o blaho celku.
Tento jeho úkol se projevuje po obojí stránce soudcovské činnosti: po stránce zjišťování skutkové podstaty trestného činu i po stránce ukládání trestu.
Při zjišťování skutkového děje musí ovšem zůstati soudci vodítkem ustanovení zákona. Ozývají se sice hlasy, aby zákon uváděl pouze široké rámcové skutkové podstaty a přenechal jich vyplnění praksi, avšak obezřelý zákonodárce bude se rozpakovati učiniti tak odvážný, pokus. Jedině zákonodárce může rozhodovati o tom, které právní statky vyžadují zvýšené ochrany trestní sankcí a jaké útoky na ně musí býti prohlášeny za trestné, a také právní bezpečnost dosud žádá, aby obor trestního práva státu byl přesně vymezen. Avšak přes to i zde sociální úkol soudce není nepatrný. Zákonodárce může v celku stanoviti pouze určité směrnice, které soudce musí teprve přizpůsobiti potřebě konkrétního případu, čili jinými slovy: zákonodárce vydává mrtvou literu a soudce ji oživuje. Zákon pracuje s pojmy, které jsou jen konvenční zkratkou pro určitý obsah. Ale o to právě jde, že zkratka je tu sice konvenční, nikoli však tento obsah. Ten se mění podle individuálního názoru osoby, která pojmu užívá. Prozíravý člověk, který vidí dále a postihuje podstatu věci, bude vykládati na př. pojem prospěšnosti a škodlivosti zajisté jinak, než člověk neprozíravý. To platí také o pojmech, kterými chce zákonodárce kvalifikovati jednání vinníkovo anebo dokonce charakterisovati jeho duševní stavy, jako jsou výrazy: hrubost, neslušnost, nízké smýšlení, zlomyslnost a pod.
Tato neurčitost v pojmovém obsahu jednotlivých výrazů zákonných je snad, přísně vzato, vadou pro požadavek, aby trestní zákon určil hranice mezi konáním trestným a beztrestným co nejpřesněji, avšak zákonodárce se bez takových šir- ších pojmů obejiti nemůže. Přílišná specialisace a úzkostlivé detailování by vedly ke kasuistice, která nevyhovuje požadavkům správné trestní represe, neboť nelze se tu uvarovati mezer, a také soudce při ní nenajde dosti volnosti, aby trestní represi přizpůsobil v konkrétním případě skutečné potřebě. Životní pravidla se dají schematisovati, životní jevy však budou vždy tak různotvárné, že každé schéma se tu jeví poutem.
Proto i Př. osn. vědomě užívají takových pojmů se širším obsahem, ponechávajíce trestnímu soudci dosti volné pole, aby v rámci těchto ustanovení plnil své sociální poslání, totiž zakročoval na ochranu právních statků tam, kde je toho v zájmu společnosti zapotřebí. Charakteristickou ukázkou tohoto postupu je, jak Př. osn. přiznávají i na poli trestním rozhodující význam ekvitě, vyžadujíce na př., aby se nemohl odvolati na beztrestnost jednání z důvodu nouze ten, na kom lze slušně žádati, aby se takového jednání zdržel, zejména proto, že sám zavinil nebezpečí, že je mohl odvrátiti jiným způsobem nebo že hodnota ohroženého statku je menší než škoda, kterou sám způsobil (§ 23), nebo stanovíce z důvodů sociálních beztrestnost usmrcení plodu lékařem, nelze-li od těhotné, hledíc na její dřívější četnější porody a na její poměry slušně žádati, aby plod donosila (§ 23). Tendence Př. osn. v porovnání s platným právem vůbec směřuje k jednotné obecnější normě, kde je to možno bez újmy bezpečnosti právní, takže je v ní často zahrnuto i několik skutkových podstat dosavadního práva. Příkladem může tu býti úprava trestných činů obecně nebezpečných, kde v pouhých devíti paragrafech (§ 291—299) jsou zahrnuty dosavadní předpisy o žhářství, obecně nebezpečném poškození věcí a jiném obecně nebezpečném jednání, o způsobení povodně a lodního neštěstí, o trestných činech páchaných třaskavinami, o ohrožení provozu železnic, telegrafu a jiných všeužitečných podniků, o porušení potravin, o šíření nakažlivých nemocí lidských i zvířecích a j. v. Tu je viděti jasně, jakou možnost bude míti soudce, aby postihnul trestní represí i takové případy, které mohou při kasuistickém výpočtu snadno uniknouti, ačkoli je třeba jim čeliti, jak však naopak také si bude musiti obezřele počínati, aby se řídil tendencemi zákonodárcovými.
Ještě větší volnost musí poskytnouti moderní zákono- dárce soudci, pokud jde o ukládání trestů. Ba účelovost trestní represe by tu vlastně vyžadovala, aby soudce nebyl v tomto směru vůbec vázán a aby měl vždy možnost užiti takového trestního prostředku, který se mu jeví v daném případě nejpříhodnější. Avšak taková široká volnost i tu je na pováženou. Vidíme to zřejmě na právu zmírňovacím, které dnes jak podle trest. zákona z 1852, tak i podle zákona čl. 5/1878 dává soudci ve směru dolů jen málo ohraničenou volnost v ukládání trestů. Toto zmírňovací právo, jehož užívání se stalo v praksi téměř pravidlem, způsobilo, že soudce si namnoze přestal všímati trestních sazeb, ve kterých se projevuje názor zákonodárcův na potřebu rozsahu trestní represe pro důležitost chráněného právního statku, a že se dává někdy svésti i ohledy, které nemají s úkolem trestního soudnictví nic společného, ano často se mu i příčí. Tento stav způsobil, že soudce někdy ukládá trest více podle citového dojmu než podle chladné úvahy, dávaje se svésti přílišnou humanitou, která tu velmi často spíše škodí než prospívá, zejména obmezí-li se jen na pouhý soucit, za nímž nenásleduje úsilí o vinníkovu nápravu. Zásadní mírnost některých trestních soudců maně vzbuzuje přirovnání s udílením almužny. Jako neodstraníme bídu tím, že dáváme žebrákům šablonovitě několik haléřů almužny, tak také nečelíme řádně zločinnosti tresty zásadně mírně ukládanými. A jako vyžaduje povznesení hospodářského stavu nuzných záměrné a systematické péče, tak i účinný boj proti kriminalitě je možný jen při uvědomělém a podle této potřeby zvlášť upraveném trestním soudnictví.
Z těchto důvodů vážou Př. osn. soudce mnohem více na trestní sazby než platné právo; za to se však snaží jiným způsobem mu zjednati volnost, které má zapotřebí, aby mohl v určitém případě uložiti trest, svému účelu nejvíce vyhovující.
Po té stránce stanoví Př. osn. stupně trestních sazeb tak, že do sebe zasahují (§ 41—42), čímž dosahují větší jejich pružnosti, a že vlastní trestní sazbu uvádějí zpravidla širší výměrou, zahrnujíce v ni i několik takových stupňů příslušného druhu trestu, takže se na př. setkáváme i s výměrou 2 až 20 let. 1 roku až 12 let, 1 mísíce až 8 let a pod. Tím způsobem bude soudce moci nalézti přiměřený trest zpravidla již v hranicích trestní sazby. Pouze výjimečně, a to v případech zvlášť určených a z důvodů zcela zvláštních, dovolují Př. osn. soudci, aby tyto hranice překročil. Trestní sazby jsou totiž stanoveny pro případy obyčejně se udávající a pro průměrné vinníky. Někdy však má soudce činiti i s vinníky, u nichž i nejnižší zákonný trest se jeví zbytečně přísný, anebo naopak, pro něž i nejtěžší trest, který lze v sazbě uložiti, je nepostačitelný. Pro takové případy připouštějí Př. osn. jednak snížení dolejší hranice trestní sazby o jeden anebo ve zvláštních, v zákoně výslovně uvedených případech i o dva stupně, jednak i zvýšení hořejší hranice zpravidla až do hranice vyššího stupně téhož trestu.
Ovšem, jak pro takové snížení, tak i pro zvýšení jsou stanoveny přesné podmínky, takže soudce si bude toho vědom, že taková změna zákonné sazby trestní může býti zjevem skutečně jen mimořádným. Proto bude musiti nalézti důvod pro snížení trestní sazby zpravidla ve zvláštním duševním rozpoložení vinníkově, značně se lišícím od průměrného normálního stavu (§ 77), anebo i v mimořádně silném působení okolností vnějších (§ 77, č. 2, § 23, odst. 3, § 24, odst. 2). Podobně zesilují Př. osn. intensitu soudcovského rozsudku zvýšením trestní sazby zase v určitých případech, kde buď z činu vzniká zvláštní nebezpečí pro společnost anebo kde síla útoku a směr zločinné vůle vinníkovy zvlášť padá na váhu, jak tomu je hlavně u zločinců zpětných. Zejména v potírání této zpětné zločinnosti čekají soudce veliké úkoly. Takové osoby, vykazující trvalý sklon ke zločinu a učinivší si namnoze ze zločinu trvalý zdroj pohodlné výživy, tvoří nejnebezpečnější část útočníků na společnost a proto také boj proti nim bude nejdůležitější úlohou trestních soudců.
Zákonné trestní sazby, event. v určitých případech takto modifikované, mají tvořiti vlastní rámec, ve kterém bude soudce musiti nalézti trest, který by vyhovoval tendenci zákonodárcově, totiž působil nejen vinníkovi zlo, nýbrž poskytoval zároveň společnosti účinnou ochranu. Platné právo dává soudci v tomto směru jen nedostatečné pokyny, stanovíc v podstatě jen, že trest má uložiti podle velikosti zločinu a odkazujíc ho po té stránce jen na okolnosti přitěžující a polehčující. Za to je Př. osn. věnována zásadám, podle nichž se má ukládati trest, zvýšená pozornost a § 64 dosti podrobně vypočítává okolnosti, k nimž má soudce při tom přihlížeti. Tím obsahuje toto ustanovení nejdůležitější část úkolu trestního soudce v budoucnosti a z té příčiny musím Vás prositi, vážení, za dovolení, abych se směl u něho trochu déle zdržeti a abych jej šíře rozebral.
Základem ukládání trestu podle tohoto ustanovení zůstává, jako dosud, zavinění, neboť tam, kde není možno čin přičítati obviněnému k vině, musí se společnost proti němu brániti jinými prostředky, než je trest. Analysujeme-li však slovo »zavinění« podle toho, co ustanovují Př. osn. o trestné vině (§ 15), vidíme, že tu jde o něco více než o pouhý ethický základ práva na trest podle učení starší školy klasické. Vina tu značí vztah rozhodnutí obviněného ke způsobenému výsledku, směr jeho vůle a intensitu jeho útoku na chráněný právní statek. A čím je tento vztah užší, čím více je vůle vinníkova zahrocena ve směru právnímu statku nepřátelském a čím větší úsilí při tom vinník v tomto směru vyvinuje, tím také je jeho vina větší a tím více musí naň dolehnouti trest, má-li s úspěchem čeliti této jeho zločinné náklonnosti a zdržeti jej od toho, aby na započaté dráze nepokračoval. Tímto způsobem může vyhověti trestní zákon i potřebě potírati nebezpečnost vinníkovu, aniž je třeba, jak chtějí učiniti hlasatelé krajních snah školy positivistické, vyloučiti z trestního práva pojem zavinění.
Pro tento svůj široký výklad slova »zavinění«, jehož užívá § 64 Př. osn., nalézám doklad v dalším ustanovení téhož paragrafu, že přitom, když soud ukládá trest podle zavinění, má hleděti také »na pohnutky činu, na nebezpečnost vinníkovu, jeho dosavadní život, jeho chování po činu, zvláště zda se snažil zameziti nebo napraviti škodu, jakož i na účel trestu a jeho pravděpodobné účinky«. Rovněž přichází zde v úvahu ustanovení § 14, jehož se § 64 dovolává, že totiž, obsahuje-li sankce trestní v určitém trestním pravidle vedle trestu žaláře ještě jiný trest, má soudce uložiti žalář takovému vinníkovi, který spáchal čin z nízkého smýšlení.
Všimneme-li si podrobněji těchto momentů, vidíme, že se týkají jednak psychického založení vinníkova, jednak tako- vých zjevu vnějších, které jsou v přímé souvislosti s jeho činem a jej objasňují.
Nejdůležitější z momentů subjektivních je smýšlení vinníkovo, neboť, jak je zajisté známo, tvoří podle Př. osn. přímo rozlišující znak, podle něhož se dělí činy kriminální povahy na zločiny a přečiny. Pojem smýšlení můžeme tu definovati jedině se stanoviska trestní závažnosti, a to jako celkový směr mysli a vůle, jakým se vinník řídí na poli, jež trestní právo zabírá, tedy zejména v oboru morálky a sociálnosti. Poněvadž však tato celková mentalita a celkové chtění v této nejcharakterističtější části lidského jednání nemůže býti než výrazem vlastního já, ukazuje zde kvalita smýšlení také zároveň na samu povahu. Kdo spáchá trestný čin ze smýšlení nízkého, dává tím zřejmě najevo, že jeho povaha je ve své podstatě zavržitelná. Takovému zločinci uloží soudce trest žaláře a tím jej ve výkonu trestu oddělí od vinníků, kteří byli odsouzeni k trestu vězení, ježto svým činem ukázali, že jejich povaha je hodnotně vyšší, třeba by i jejich nepřátelský poměr k právním statkům společnosti vyžadoval přísného trestního zákroku. Tímto rozdělením ve dvě povahově se od sebe lišící skupiny se má také dosáhnouti nejen toho, aby byly lepší živly chráněny před zhoubným vlivem zkažených jedinců, nýbrž také, aby trest mohl býti vykonáván přiměřeněji individualitě trestancově tak, jak toho jeho povaha vyžaduje. Na soudci bude ovšem záležeti, aby toto třídění bylo co nejdokonalejší, a aby proto co nejlépe poznal povahu obviněného.
Vedle smýšlení obrací Př. osn. zření soudcovo na pohnutku, ze které vinník svůj čin spáchal. Tato pohnutka bude zpravidla již ukazovati na smýšlení vinníkovo a tím i na jeho charakter, ale nemusí tomu tak býti. Je však jisto, že pohnutka již sama o sobě může velmi objasniti velikost viny a potřebu zákroku proti vinníkovi. Jedná-li někdo z pohnutky altruistické, je jistě jeho vina, tak jak jsem se pokusil ji definovati, menší než u toho, kdo svůj čin spáchal z pohnutky egoistické nebo z touhy, způsobiti škodu a pod.
Pohnutka však může i ukázati, jaký podíl na činu měly vlivy, které působily na vinníka zvenčí, a přispěti tak soudci k poznání, zda má co činiti se zločinem povahovým či příležitým. U zločince povahového rozhoduje totiž spíše vnitřní nutkání ke zločinu, které se uplatní i při sebe menším popudu z vnějška, kdežto u zločince příležitého naopak převládají tyto vnější vlivy. Proto proti zločincům povahovým bude třeba mnohem přísnějšího zákroku, aby se zlomila jejich zločinná náklonnost, než u zločinců druhé kategorie, u nichž třeba jen zesíliti mravní jejich základ a posíliti varovné jejich představy.
Konečně pohnutka upozorňuje mnohdy dosti bezpečně i na duševní odlišnost nebo méněcennost obviněného a na potřebu spojiti s trestem i jeho léčení, čemuž Př. osn. vyhovují svým ústavem pro choré vězně.
Jak smýšlení, tak i pohnutka ukazují zpravidla i na to, v jakém stupni je vinník společnosti nebezpečný. Vedle toho však lze na nebezpečnost usuzovati i z jiných okolností, zejména z pečlivosti, s jakou se vinník na čin připravuje, z prostředků, kterých při něm užívá, a z energie, s jakou usiluje o výsledek své činnosti nebo s jakou překonává překážky v cestu se mu kladoucí. Na některé tyto momenty musí hleděti již zákonodárce při stanovení kvalifikovaných případů určitých skutkových podstat v části zvláštní, avšak vždy zjevy, ukazující na větší či menší nebezpečnost vinníkovu, musí býti i obecně rozhodnými pro míru trestu.
Prozkoumání dřívějšího života vinníkova i jeho chování po činu nemálo přispívá k poznání jeho povahy i k seznání pravé podstaty jeho činu. Sem náleží nejen jeho předešlé tresty nebo pokračování v zločinné činnosti, nýbrž i celý jeho způsob života, jeho rodina, jeho okolí, vzdělání a schopnosti — a po činu: otázka, zda se snažil zabrániti škodě, která z jeho činu vznikala, nebo napraviti zlo, které způsobil, či zda naopak se choval k poškozenému lhostejně nebo dokonce i hleděl škodu zvětšiti nebo dovršiti. Mnohdy teprve zjištění těchto skutečností ukáže vinníka v pravém světle a objasní, kde lze hledati příčinu jeho činu.
Okolnosti, které jsem tu uvedl, nejsou ovšem všechny, na které bude musiti soudce hleděti, má-li býti jeho zákrok účinný, ale i ostatní se dají zahrnouti v rámec § 64, zejména uvésti v souvislost s pravou podstatou zavinění. Mnohé tyto okolnosti bude musiti soudce zcela jinak chápati než dnes; tak na př. zanedbané vychování nebo slabomyslnost, které dnešní zákon uznává za okolnosti polehčující, mohou býti známkami zvýšené nebezpečnosti, vyžadující právě naopak přísnějšího zákroku.
Kromě toho, že soudce má takto poznati osobnost vinníkovu a seznámiti se se všemi příčinami ji determinujícími, požadují od něho Př. osn. ještě zvlášť, aby uvážil, jakého účelu chce trestem dosáhnouti a jaké účinky bude trest míti. Proto bude musiti trest, který resultuje ze zavinění, ještě upraviti podle zvláštní kriminálně politické úvahy. Je-li třeba pouze vinníka zastrašit i a v něm posíliti představy varovné, bude stačiti zpravidla poměrně menší trest; je-li nutno pokusiti se o jeho nápravu, uloží soud trest, který by svou délkou pravděpodobně na to postačil, a tam, kde jde o nenapravitelného a nebezpečného zločince, a kde je proto nezbytno ho učiniti neškodným, vyloučí ho soudce ze společnosti na dobu co možná nejdelší. Avšak v určitém případě bude soudce musiti přihlédnouti i k potřebám prevence generální, čímž se eventuelně změní i délka trestu, měřená jen s uvedených hledisek prevence speciální. Všeobecné znění § 64 ho i k tomu vede. —
Jak viděti, bude úkol soudce při ukládání trestu mnohem důležitější, nežli je dnešní uvažování okolností polehčujících i přitěžujících, které se bohužel tak často zvrhá na pouhé mechanické jich počítání. Na tyto okolnosti soudce bude ovšem také hleděti, ale pouze potud, pokud jsou v přímé souvislosti se zaviněním, pokud vinu vinníkovu zvětšují nebo zmenšují; ale mnohem důležitější je, aby soudce postihnul souvislost trestného činu s vlastní osobností vinníkovou. K tomu ovšem nepostačí pouhý subjektivní dojem, zejména povrchní a mnohdy i klamný dojem, který obviněný vzbuzuje, nýbrž soudce bude musiti rozšířiti vyšetření případu na zjištění konkrétních skutečností, ze kterých se dá s jistotou co možná nevětší usuzovati na okolnosti, které § 64 uvádí, i když se týkají jen vnitřního života vinníkova.
Samo sebou se ovšem rozumí, že soudce musí míti po ruce takové trestní prostředky, které svou povahou mohou vyhověti účelu, jehož chce svým zákrokem dosáhnouti. Takové prostředky mu poskytnou Př. osn. svým trestním systémem. Ukázal jsem již, jak oba druhy hlavních trestů na svobodě slouží přímo k rozdělení trestanců podle jejich povahového založení. Také však ostatní tresty jsou upraveny tak, aby soudce jimi mohl postihnouti právě onu zlou vlastnost, kde vězí příčina trestného činu, a aby tak byl vinník zastižen právě na nejcitlivějším místě. Tak má býti na př. k vnucené práci odsouzen ten, kdo spáchal čin z nechuti k práci, vedlejší trest peněžitý bude soudce ukládati zvláště tomu, kdo jednal ze zištnosti, zostření trestu se vysloví, projevil-li vinník značnou surovost, nestoudnost nebo zahálčivost a pod.
Účinný prostředek proti zločincům nebezpečným, na něž trest, i když je uložen podle uvedených hledisek, nestačí, bude míti soudce, v různých zabezpečovacích opatřeníсh, a bude záležeti jen na soudci, aby užil těchto opatření tam, kde toho jejich účel vyžaduje, tedy jednak aby bylo odsouzenému znemožněno páchati nové činy, jednak aby byl vyléčen ze své chorobné náklonnosti nebo vlastnosti, která byla příčinou jeho činu, neb aby se dovršil pokus o jeho nápravu, který se v trestu započal, ale nedokončil, a jednak aby byl, je-li toho třeba, i úplně ze společnosti odstraněn. Nemohu bohužel podrobněji se zabývati těmito zabezpečovacími opatřeními — učinil jsem tak z části již na jiném místě3 — jen na to však musím upozorniti, že právě zde se projevuje nejmarkantněji snaha Př. osn., poskytnouti společnosti, kde toho je třeba, účinnou ochranu i mimo hranice vlastní viny zločincovy, a že z toho následuje, jaký podíl na této ochraně bude míti i soudce.
V předpisech Př. osn. o ukládání trestů zračí se nejvíce charakteristika činnosti trestního soudce v budoucnosti. Jde tu o stejnou individualisaci, o jakou musí usilovati každý reformátor, který pracuje s materiálem různorodým, má-li jeho činnost nésti ovoce. V trestním soudnictví nese se snaha o individualisaci k tomu, aby trest nebyl určován pouze podle povahy zločinu, nýbrž aby byl zároveň přizpůsoben osobnosti pachatelově. Zejména moderní trestní právo mládeže nelze si dnes ani jinak představiti, než vybudované na tomto základě.
Snahy individualisační představují důležitý úkol, jehož zdar, znamenající však veliký prospěch sociální, závisí nemalou měrou od zdatnosti a uvědomělosti soudců. Budoucí trestní soudce bude musiti býti nejen dobrým právníkem, ovládajícím literu i duch zákona, nýbrž na více i bystrým psychologem a sociologem, znalcem lidské duše i společenských jevů, schopným, aby vystihnul vlastní příčinu zla a pokusil se o nápravu na pravém místě a pravými prostředky. Z té příčiny se v nejnovější době ukazuje stále důrazněji na to, že je potřebí, aby do průpravy trestních soudců se pojala i soudní psychologie a psychiatrie a zvláště kriminologie a praktická kriminalistika, a aby také trestní soudnictví bylo pokud možná specialisováno. O tomto předmětu bylo jednáno i na 9. mezinárodním sjezdu vězeňském v Londýně r. 1925 a byla přijata jednomyslně resoluce, volající po prohloubení studia soudcovského v tomto směru.4 Je jistě potěšitelné, že u naší vlády tyto snahy nalezly pochopení a že oba kriminologické ústavy, zřízené již u university Karlovy a Komenského, mohou poskytnouti studující mládeži i praktikům mnohé cenné poznatky po této stránce.
V kritice Př. osnov naráží individualisace trestní represe někdy na odpor, zejména u soudců samotných. Avšak tito kritikové přezírají tu dvojí vět.
Nejprve si neuvědomují, že myšlenka individualisace je dnes nejdůležitějším požadavkem moderní vědy trestně- právní a že tento požadavek přijímají svorně stoupenci všech směrů vědy trestní, takže na př. na zmíněném londýnském mezinárodním vězeňském sjezdě, kde se jednalo o konkrétních námětech, jak by se tato individualisace měla v praksi prováděti, neozval se proti ní ani jediný hlas. Proto žádný zákonodárce dnešní doby nemůže přes tuto ideu přejíti k dennímu pořádku a také všechny moderní legislativní práce na jejím základě své návrhy budují. Třeba jen si všimnouti ustanovení společné osnovy německorakouské z minulého roku o ukládání trestů, abychom poznali, že také tato osnova, o níž se, jak známo, již jedná v parlamentech obou států, stojí na témž individualisujícím stanovisku, jako naše Př. osn. Také toto ustanovení mluví o zavržitelném smýšlení a směru vůle pachatele, o jeho pohnutkách, o usilovnosti jeho vůle, o jeho předešlém životě, o jeho osobních i hospodářských poměrech, o jeho chování po činu a pod., takže máme zde v celku jen parafrasi a poněkud širší rozvedení našeho § 64, který jsem si dovolil rozebrati.
I třídění trestných činů na podkladě kvality smýšlení není nic tak zhola nového. Jeho vzor nalézáme v ustanovení § 24 norského trest. zákona, již od r. 1902 platného, který ukládá soudu, aby místo pravidelného trestu vězení uložil pouze vazbu, jestliže čin nebyl spáchán z nečestného smýšlení. Podobně stanoví i zmíněná německorakouská osnova, že na místo zákonného trestu káznice nebo vězení má nastoupiti pouhé uzamčení, jednal-li vinník výlučně z úctyhodných pohnutek a čin sám o sobě pro způsob provedení nebo pro své následky není zvlášť zavržitelný. Př. osn. tuto myšlenku jen prakticky rozšířily a domyslily tím, že jí užily jako technického prostředku pro kvalifikaci trestných činů — věc však v podstatě zůstává táž.
Druhé, co bych vytknul kritikům Př. osn., je, že je posuzují jedině se stanoviska dnešního stavu, a že proto přeceňují obtíže, které by vznikly, kdyby Př. osn. byly uvedeny v život. Je jisto, že Př. osn. kladou na soudce zvýšené požadavky a že ze začátku vzniknou proto určité nesnáze. Ale to je zjev, který provází každý přechod ze starého právního řádu do nového. Tyto obtíže se však zdají býti většími, než budou ve skutečnosti, neboť se při nich přezírají mnohé úlevy, které reforma přinese na jiných stranách, zejména i na poli práva formálního. A dnešní desolátní stav soudnictví nemůže přece potrvati tak, aby choroba zanedbáním se přeměnila v trvalou nemoc naší republiky. Jsem si dobře vědom, že příčiny toho leží z velké části mimo možnosti justiční správy, která těžko pracuje při nedostatečném počtu soudců, ale přece jen tu spolupůsobí i ohledy jiné, zejména fiskální. A na adresu činitelů, kteří z těchto důvodů trpí hrozivý stav dnešního soudnictví, chtěl bych říci hodně hlasitě, aby to bylo slyšeti i na místech rozhodujících, toto: Politika, která by trpěla přetíženost soudců se všemi jejími neblahými důsledky, by byla politika krátkozraká, jež by se sama v sobě musila zhroutiti. Jsou-li přetížení soudcové, nemohoucí při všemožném úsilí plniti své povinnosti, nuceni vyřizovati své práce zběžně a nedokonale, ba přímo proti zákonu, musí to míti v zápětí, že v občanstvu vznikne nedůvěra v soudnictví a následkem toho i právní nejistota, velmi nebezpečná pro všechny složky státního i společenského života. A nejen to, stav tento se sám sebou musí horšiti. Není-li možno řádně vyšetřiti trestní případy, snadno na jedné straně dochází k nespravedlivým rozsudkům, které v sobě tají značné nebezpečí pro právní řád a podporují bezdůvodná trestní oznámení, na druhé pak vzrůstá odvaha u opravdových zločinců k novým trestným činům. Právě tak roste i agenda civilních soudů, neboť dochází k častému odročování, k rušení rozsudků a fakt, že soud může nalézti právo nebo k němu oprávněnému dopomoci jen po delších, průtazích, je nesvědomitým dlužníkům velmi vítán, takže schválně se nechávají žalovati neb exekvovati.
Avšak až tento stav pomine, a pevně věřím, že musí pominouti co nejdříve, a až se utvoří tradice podle nového zákona a prakse osvětlí způsob, jakým se nové myšlenky snadno budou vtělovati v život, pak se stane i užití nového zákona soudci radostí, a to radostí větší, než může poskytnouti dosud platný zákon. Soudce si uvědomí, že je důležitým činitelem sociálním, který podniká na prospěch společnosti boj se zločinem. Boj tento bude zajisté úspěšnější, než je tomu dnes, ježto bude podnikán zbraněmi účelněji volenými, a uspokojení z jeho výsledku bude také hřejivější, neboť soudce uvidí tehdá častěji výsledek své práce, než nyní. Kriminalita ovšem nezmizí, neboť její kořeny tkví jinde, tam, kde trestní soudce zasáhnouti nemůže, ale při trestní represi, vykonávané správně a záměrně, se jistě zmenší alespoň tím, že ubude zpětnosti, v níž tkví největší nebezpečí pro společnost.

Dále citováno zkratkou Př. osn.
Dále citováno zkratkou Př. osn.
Viz můj článek »Boj proti nebezpečným zločincům podle přípravné osnovy čs. trestního zákona v »Bratislavě«, časopisu Učené společnosti Šafaříkovy, I. (1927), str. 351.
Viz Věstník Československé společnosti pro právo trestní, roč. I., str. 30.

Citace:

Úkol soudce podle československých přípravných osnov trestního zákona. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1928, svazek/ročník 67, číslo/sešit 4, s. 120-132.