Dr. JAN BRABLEC:

Činnost zemských úřadů pro péči o vál. poškozence v roce 1919.

I. Invalidní péče před vznikem československé republiky.
Světová válka měla v bývalém Rakousku-Uhersku brzy v zápětí značný počet jednak poranění neb chorob, jednak úmrtí vojínů-bojovníkú a mužů, povolaných k válečným úkonům; osoby takto na zdraví svém postižené a pozůstalí po vojínech (povolancích k válečným úkonům), kteří padli, zemřeli nebo se stali nezvěstnými následkem služby válečné, nazýváni „válečnými poškozenci“.
Vojenská správa státní starala se zprvu pouze o léčení poraněných nebo ochuravěvších vojínů, aby udržela co nejvíce bojovníků; teprve, když dlouhotrvající válka podstatně vyčerpala mužský materiál, byla státní správa nucena věnovati pozornost péči o řádné doléčení raněných nebo nemocných vojínů a starati se o to, aby vojíni ti byli uvedeni v občanský život hospodářský, byt i v jiném odvětví výdělečné činnosti, než jaké odpovídalo jejich původnímu povolání; k tomu cíli zřizovány do léčebny. dílny prothésové. různé cvičné kursy a skýtána porada při volbě povolání. Tak vznikla v bývalém Rakousko-Uhersku počátkem roku 1915 myšlénka statní péče o válečné poškozence; zřízeny v každé z korunních zemí bývalého Rakouska na základě výnosu ministerstva vnitra ze dne 15. března 1915 č. 5425 pr. polooficielní organismy pod názvem „Zemská komise pro péči o vracející se vojíny“ (v Čechách „Státní zemská ústředna pro péči o vracející se vojíny“), u ministerstva vnitra pak zřízen zvláštní poradní sbor pro tuto péči. V Uhrách soustředěna veškera dotyčná péče v Budapeští v ústředí podřízeném přímo presidiu ministerské rady.
Činnost zmíněných „zemských komisí“, jichž kancelářskou prácí obstarávaly většinou úrazové pojišťovny dělnické, byla prospěšnou a obsahovala v podstatě tyto složky: organisovati pomocné prostředky (peněžité i naturální) pro invalidní péči, spolupůsobiti při doléčení a školeni invalidu při poradních komisích k vůli školení a volbě povolání, pečovati o účelné zprostředkování práce a všemožně napomáhati při uvedení invalidů v život hospodářský.
Stát se omezoval na léčení (doléčení), cvičné kursy a výplaty zastaralých, naprosto nepostačujících vojenských zaopatřovacích požitků (vojenské invalidní pense, vdovské pense a vychovávací příspěvky), k nimž se musilo přidružiti zlepšení v podobě státního vyživovacího příspěvku a státního příplatku.
II. Přípravné práce v Československé republice až do vzniku zemských úřadů pro péči o válečné poškozence.
Zprvu ponechány Státní zemská ústředna v Praze a zemské komise v Brně a v Opavě prozatím nadále v činnosti, jen že postaveny v čelo jiné vhodné osobnosti; na Slovensku pak, kde centralistický režim maďarský nedopřával Slovákům samostatné organisace pečovné, bylo nutno omeziti se na činnost léčebnou, skytání prothés a některé cvičné kursy. Mezi tím připravovalo ministerstvo sociální péče podklady pro zákonnou úpravu veškeré péče o válečné poškozence, vycházejíc při tom ze zásadního hlediska, že soustavnou péči o oběti války světové může provésti pouze stát sám, nevylučuje ovšem obětavé dobročinnosti jak jednotlivců, tak i korporací.
Z tohoto hlediska vyplynul rámcový zákon ze dne 8. dubna 1919, č. 199. Sb. z. a n. o organisaci péče o válečné poškozence, jenž v § 1. povšechně vymezil pojem válečných poškozenců a v § 3. vypočítal základní složky státní invalidní péče. Zákon ten uložil ministru sociální péče, aby zejména: 1. sepsal válečné poškozence a vedl je dále v patrnosti: 2. zjistil sociálně-lékařskými prohlídkami stupeň ztráty pracovní schopnosti válečných invalidů zvláštní komisí; 3. vyměřil a vyplácel válečným poškozencňm důchody; 4. pečoval o výcvik a školení invalidů; 5. opatřoval jim prothésy; 6. napomáhal k tomu, aby se invalidé samostatně mohli živiti; 7. dozíral na činnost ve prospěch válečných poškozenců, vykonávanou jinými osobami a orgány.
Zmíněný zákon zmocnil pak ministra sociální péče, aby k uvedeným účelům zřídil pro Čechy, Moravu se Slezskem a pro Slovensko Zemské úřady pro péči o válečné poškozence a potřebný počet úřadů okresních.
III. Zemské úřady pro péči o válečné poškozence.
Zemské úřady zřízeny postupně v Praze,, v Brně a v Bratislavě. Pražský úřad, umístěný v Invalidovně v Karlině, zahájil svou činnost 1. května 1919 za současné likvidace Státní zemské ústředny pro péči o vracející ce vojíny. Zemský úřad v Brně, pro nějž teprve v říjnu 1919 dosaženo vhodných místností v budově ústavu hluchoněmých, počal pracovati 15. července r. 1919, kdy likvidovala Moravská zemská komise pro péči o vracející se vojíny; poněvadž územní obvod Zemského úřadu brněnského obsáhl i Slezsko, došlo také k likvidaci Slezské zemské komise (v listopadu 1919).
Na Slovensku působilo od 1. května 1919 t. zv. invalidní oddělení vládního referátu sociální péče při ministerstvu s plnou mocí pro Slovensko jako průkopník Zemského úradu pre pečlivost o válečných poškozencov v Bratislavě, jenž zahájil formálně činnost svou teprve 1. lednem 1920.
Normativní úpravu Zemských úřadu stanovilo vládní nařízení ze dne 17. října 1919, č. 561. Sb. zák. a nař., k jehož provedení vydána výnosem ministerstva sociální péče ze dne 26. listopadu 1919, č. j. 16811/11-3 „úřední instrukce pro zemské úřady“.
Agenda Zemských úřadů rychle vzrůstala, takže počet spisů došlých do konce roku 1919 činil u Zemského úřadu v Praze 43515, v Brně 30.790 a v Bratislavě (od 15. října 1919) 3197 čísel.
Stav zřízenectva Zemských úřadů ke konci roku 1919 byl tento: v Praze celkem 195, v Brně 124, v. Bratislavě 106, z toho invalidů-legionářů 22 (10, 8) a invalidů-nelegionářů 88(42, 24).
Ježto účinnost invalidní péče závisí často od přímého styku se stranami, byla péče ta decentralisována tak, že k zemským úřadům přidružena po celé republice rozvětvená síť okresních úřadů (úřadoven), jež mohou podle vládního nařízení ze dne 17. října 1919, č. 561. Sb. zák. a nař. býti. zřízeny ve všech sídlech okresních politických správ a pro něž výnosem ze dne 26. listopadu 1919, č. j, 16811/11-3 vydalo ministerstvo sociální péče „instrukci pro okresní úřadovny“.
Aby se zjistilo, kolik válečných invalidů a pozůstalých po vojínech (povolancích k válečným úkonům) spadá pod ochrannou péči jednotlivých zemských úřadů, nařídilo ministerstvo sociální péče výnosem ze dne 28. ledna 1919, č. j. 521-II/3 soupis válečných invalidů v tuzemsku bydlících, vyjímajíc gážisty a déle sloužící poddůstojníky, kteréžto osoby spadají povšechně v pravomoc a pod péči ministerstva Národní obrany. Vedle toho bylo provedeno souhrnné sčítání pozůstalých po vojínech a povolancích k válečným úkonům na podkladě výplaty státních vyživovacích příspěvků. Provedení podobných soupisu našich válečných poškozenců, bydlících v cizině bylo stanoveno vládním nařízením ze dne 29. října 1919, č. 575. Sb. zák. a nař.
Dle dotazníků došlých Zemským úřadům do konce roku 1919, jichž, počet činil u Zemského úřadu pražského přibližně 75000, u Zemského úřadu brněnského 43000 a u Zemského úřadu, bratislavského 32000, možno vzhledem k tomu, že ještě v létě 1920 docházely dotazníky o válečných invalidech, páčiti počet válečných invalidů v Čechách asi na 80000, na Moravě a ve Slezsku dohromady na 50000 a na Slovensku přibližně na 45000: při tom dlužno však míti na zřeteli, že přesnou číslici ze Slovenska (včetně odděleně zjišťovaných válečných invalidů z Podkarpatské Rusi), pak z území plebiscitních a mírovými smlouvami republice naší přiřčených, bude možno stanovití teprve později, podobně jak tomu bude i v příčině počtu našich válečných invalidů, bydlících v cizině.
Aby pak u invalidů byl účelně zjištěn stupeň snížení výdělečné schopnosti a tím zjednán hlavní podklad pro individuelní péči, zavedeny vládním nařízením ze dne 23, dubna 1919, č 224. Sb. zák. a nař. speciálně-lékařské prohlídky u zvláštních okresních komisí, pro něž vydán jednací řád a jako pomůcka pro lékaře „Instrukce pro lékaře členy sociálně-lékařských komisí prohlídkových ohledně odhadu škody vzniklé z válečné invalidity“.
Okresních komisí takových zřízeno v Čechách 34, na Moravě 13, ve Slezsku 3, na Slovensku prozatím 8; prohlédnuto bylo do konce roku 1919 v územním obvodu zemského úřadu pražského přibližně 37000, brněnského 9200 a bratislavského 3800 invalidů.
Nálezy komisí těch měly tento výsledek (v procentech vyjádřený); neuznáno válečnými invalidy neb uznáno sice, ale se snížením výdělečné schopnosti pod 20%, v obvodu pražského úřadu 28%, brněnského 23%. bratislavského 8%; snížení výdělečné schopnosti nejméně 85% bylo přiznáno v obvodu pražského úřadu 3%, brněnského 2 1/2%, bratislavského 4% prohlédnutých invalidů: ostatní případy týkají se snížení výdělečné schopnosti od 20—85%.
Z nálezů okresních prohlídkových komisí ohledně neschopnosti k výdělku může se jak invalida, tak i zástupce finanční správy odvolali k zemským komisím (v Praze, v, Brně' a v Bratislavě), jež však v roce 1919 ještě nezahájily své činnosti.
Co do příčin podmiňujících válečnou invaliditu třídily se prohlédnuté případy podstatně takto: chorob vnitřních v Praze 30% (z toho tuberkulosy plic 9%), v Brně 43% (14%), v Bratislavě 23% (2%); chirurgických zranění v Praze 60%, v Brně 45%, v Bratislavě 69%; nervových chorob 6%, 5% a 1 1/2%; chorob očních 2 1/4, 3 1/2 a 5 3/4%.
K prohlídkám našich válečných invalidů bydlících v cizině nedošlo sice v roce 1919 pro neustálené poměry zahraniční, ale celá akce připravena na základě vládního nařízení ze dne 29. října 1919, č. 575. Sb. zák. a nař. zejména také v tom směru, že sjednána osnova vzájemnostní smlouvy s republikou rakouskou.
Nálezy sociálně-lékařských prohlídkových komisí budou tvořiti podklad pro vyměřování invalidních rent na základě zákona, jehož osnovu podal ministr Dr. Winter dne 1. listopadu 1919 Národnímu shromážděni (tisk č. 1871); uskutečnění nastalo zákonem ze dne 20. února 1920, č. 142. Sb. zák. a nař.
Ale národohospodářský a sociální význam invalidní péče netkví v poskytování invalidních rent, nýbrž v úsilí o znovuuvedení co největšího počtu válečných invalidů ve výdělečný život.
Z tohoto hlediska staralo se o léčebnou péči jednak povšechnou, jednak specielní o tuberkulosní invalidy (domácí léčení za pravidelného dozoru lékařského a poskytnutí denního příspěvku 6,50 K na stravu; umístění v sanatoriích na Pleši a Spiegelbergu v Čechách, ve Šternberku, Pasekách a v Jevíčku na Moravě, v Oberschaar ve Slezsku, v Ružomberku a v Matliarech na Slovensku).
S péčí léčebnou úzce souvisí opatřování prothés a orthopcdickýclí pomůcek amputovaným válečným invalidům. Poněvadž dle předpisů, převzatých od bývalé vojenské správy, rakousko-uherské slušelo podělili amputované invalidy dvěma prothésami na účet vojenské správy, byl náklad hrazený zemskými úřady roku 1919 v tomto odvětví malý.
K zvýšení výdělečné schopnosti invalidů zařízeny cvičné kursy pro rozmanité obory hospodářské činnosti, zejména řemeslné, obchodní a zemědělské: celkem školeno v obvodu zemského úřadu pražského 2060, brněnského 836, bratislavského 183 invalidů. Za účelem usnadnění vstupu válečných invalidu v občanský život výdělečný staraly se zemské úřady též o sprostředkovaní práce, jen že bohužel nedocíleno výsledku uspokojivých.
Úspěšnější byla činnost Zemských úřadu, pokud se jednalo o pomoc invalidům při hospodářském osamostatnění, ať již jako samostatní živnostníci či spolčení ve družstva, neb konečně při opatřování tabáčních prodejen, licencí biografických a pod.
Zakročováno u úřadů politické správy o přiznání výhod na základe císařského nařízení ze dne 7. prosince 1915, č. 364. ř. z. invalidům, kteří neměli předepsané normální způsobilosti pro samostatný výkon té které živnosti: pomáháno invalidům, spadajícím pod zákon ze dne 23. května r. .919, č. 276. Sb. zák. a nař. o úvěru živnostníkům válkou postiženým k docílení takového úvěru; jinak skýtány zápůjčky, jež se mají spláceti z invalidní renty, která se přizná na základě zákona o požitcích válečných poškozenců (ze dne 20. února 1920).
Účinné pomoženo invalidům tím, že na základě výnosu ministerstva financí ze dne 30. srpna 1919, č. j. 65838 dosaženo pro ně propůjčení valného počtu tabáčních prodejem.
Pro 17 invalidních družstev dosažena kinematografická licence dle dosavadního ministerského nařízení ze dne 21. září 1912, č. 191. ř. z., o jehož účelnou změnu ve prospěch invalidní péče usilováno.
Různorodých družstev invalidních ustavilo se v obvodu pražského úřadu 67, brněnského 14; na podporách a zápůjčkách poskytnuto družstvům těm v Praze 167.000 K, v Brně 55000 K.
Ostatně poskytnuto na podporách za účelem osamostatnění v Praze 395000 K, v Brně 135000 K, mimo to jako zápůjčky 36000 K, případně 288000 K
Pod pečovnou činnost z hlediska hospodářského osamostatnění spadá také valnou měrou péče o válečné slepce, t. i válečné invalidy bud úplně neb aspoň prakticky (sociálně) osleplé: počet jich roku 1919 činil v Čechách 285. na Moravě 99, ve Slezsku 30. Zakupovány jim domoviny, t. i. rodinné domky se. zahrádkou, případně kouskem pole, aby slepec (i s rodinou) měl část obživy, zařizovány tabáční trafiky neb prodejní budky, opatřovány licence biografické a pod. Pražský zemský úřad vydal roku 1919 v oboru slepecké péče celkem 416000 K, brněnský 184000 K.
Dosti značných peněz vyžadovala v roce 1919 mimořádná činnnost podpůrná a to jak ve prospěch válečných invalidů samých, tak i v zájmu pozůstalých po vojínech, kteří padli, zemřeli neb se stali nezvěstnými následkem služby válečné. Počet pozůstalých těchto možno odhadnouti v Čechách na 170000, na Moravě na 65000, ve Slezsku na 15000 a na Slovensku asi na 150000. Takovýchto mimořádných podpor (na výživu, ošacení. Činži, vyplacení zástav, zaplacení dluhů, prádla, nájemné, útraty stěhovací a pohřebné) poskytl zemský úřad pražský částkou téměř 900000 K. brněnský skorém 500000 K.
Vzhledem k omezeným prostředkům finančním byly zemské úřady nuceny poukazovati válečné vdovy a zejména sirotky na jiné organisace pečovné, především na Československý Červený Kříž a Zemské komise pro péči o mládež.
Celkový peníz, jejž stát náš věnoval pro charitativní péči o válečné poškozenec v roce 1919, možno dle státního rozpočtu odhadnouti přibližně na 7000000 K.

Citace:

Činnost zemských úřadů pro péči o vál. poškozence v roce 1919. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1921, svazek/ročník 2, s. 30-34.