Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně, 15 (1906). Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 300 s.
Authors:
= Zprávy Právnické jednoty moravské, 15 (1906)
PDF

Slovo o rozvrhu dražebního výtěžku se zřetelem ke
třetí větě judikátu čís. 159.


Podává Matěj Fryc, soudní rada v Táboře.
V úvaze otištěné v těchto listech z r. 1905 str. 231 a 276 a n.1) dovodil pan spisovatel, že nález nejvyššího soudu pojatý do třetí věty judikátu č. 159, která zní: »Následují-li ustupující a předstupující právo v řadě bezprostředně za sebou, jest účinek postoupení přednosti ten, že nastane záměna míst obou položek« ve případech probíraných, běží-li totiž o ustupující pohledávky podmíněné nebo časově doložené neb obmezené, o ustupující služebnost, výměnek anebo břemeno reální, nesrovnává se se zásadou § 30. knih. zák., jelikož není vyloučena možnost dotčení se práv osob třetích na postupu nesúčastněných. Postrádáme však pokynu, kterak jinak si počínati jest, než-li nejvyšší soud vyslovil.
Budiž nám tedy dovoleno, k otázce oné se vrátiti a
k řešení jejímu těmito řádky přispěti.
Především budiž poznamenáno, že docela mimo úvahu ponechati jest ony případy, kde jak právo ustupujícího tak právo předstupujícího věřitele z nejvyššího podání dochází plné úhrady, poněvadž tu pokaždé právo podmíněné nebo neurčité zůstává nedotknuto, a co z něho pro následující zadnější knihovní věřitele po případě ještě vybývá, stejné jest jak v pořadí vlastním tak v pořadí postoupenou předností nabytém. Vždyť obě položky i bez postupu přednosti ve svých pořadích vlastních jsou uhraženy a docházejí zaplacení, tak že postoupenou předností stav věci zůstal docela nezměněn.
Rovněž nic se nezmění na stavu věci, je-li pohledávka ustupujícího ciferně určitá a příslušejí-li oprávněnému úroky z ní přes to, že je závislá na podmínce, ať rozvazovací, ať odkládací. — § 220.2 a 221.2 ex. ř. — Neboť tu již při rozvrhu dražebního výtěžku je naprosto jisto, co věřiteli podmínečně oprávněnému náleží co do objemu jeho pohledávání a jen doba splatnosti je poodložena, a ustoupením do pořadí předstupujícího dává ustupující tomuto příležitost, aby na místě něho se svým požadavkem byl uspokojen, tedy také aby z něho ode dne příklepu užitky bral, kdežto sám se spokojuje se zbytkem nejvyššího podání v pořadí předstupujícího vybývajícím, jehož užitky zase jemu náležejí, takže vždy obnos zbytku nejvyššího podání zůstává přesně číslicemi označen a nezměnitelný a zadním věřitelům zachovává se pro případ uvolnění vždy v témž objemu, jaký by tu byl, kdyby přednosti nebylo, ježto by po uvolnění obdržel předstupující jako po řadě nejbližší oprávněný právě tolik z něho, kolik obdržel následkem postoupené přednosti dříve, a úrok z něho byl by přijal místo předstupujícího sám ustupující.
Jinak má se věc, jestliže ustupující nemá nároku na úroky ze sumy následkem podmínky nebo následkem nevypočítatelnosti objemu jeho práva pro úhradu jeho nároku zadržené. Tu zachovává se z nejvyššího podání pokaždé obnos o něco větší, než jaký ono právo ustupujícího v den dražby skutečně představuje. A v této nezbytnosti rozvrhového řízení, že nutno jest zadržeti sumu větší, než jest hodnota uhrazovaného práva, spočívá všecka potíž, která různosti názorů vyvolává.
Že podle stavu, který tu jest dnem dražby (příklepu), stanoviti jest, co na nejvyšší podání odkázati náleží, o tom není žádné pochybnosti. Neboť nejvyšší podání nastupuje na místo hypotéky věřitelům zavázané. Povahou svou rovná se placení. Pokud stačí, obrátí se na dluhy na vydražené nemovitosti pojištěné, kdežto dluhy neuhražené se vymažou. To vše je ze samého zákona jasno. Ale ze zákona je také zjevno, že vše to, co po příklepu úrokováním částek nejvyššího podání, vydražitelem skládaných, ku dražebnímu výtěžku přibývá, jako užitek podílů na nejvyšší podání odkázaných se považuje a že proto předepsáno jest, že přírůstky tyto přikázati sluší dle poměru oněch obnosů, jež nejvyšší podání hradí, bez ohledu, zdali a jak pohledávky samy jsou zúročitelny. — §§ 215, 216, 229.2 ex. ř. — Následek toho jest tudíž zásadním pravidlem, že nejvyšším podáním co takovým platiti lze vždy jen to, co tu bylo v den příklepu a nikdy nic více, tudíž nikdy úroky nebo přírůstky požadavků, které by teprve po příklepu vzcházely. To se také při pravidelném rozvrhu, kde běží jen o pohledávky určité, vždy jasně objevuje, a uznává se nyní všeobecně.
Z toho jde důsledně, že nejen z povahy věci, ale i ze
zákona usuzovati jest, že ony částky nejvyššího podání, jež jednotlivým věřitelům a oprávněným přikázati náleží, nesmí se zvětšovati o úrok po dražbě vznikající, protože tento úrok v nejv. podání úhrady nemá, že tedy k úrokům po dražbě vzcházejícím vůbec přihlédati nelze, ať se jedná o přikázání nějaké částky dražebního výtěžku kdykoli. Ale ovšem jde o to, aby obnosy, které se odkazují na nejvyšší podání a jež docházejí úhrady z něho, přesně byly vymezeny a nezůstaly neúplný tak, aby veškerá újma věřitelův těch byla vyloučena.
Nelze tudíž všeobecně přisvědčiti k názoru, jakoby pochybno bylo, zda zřetel míti sluší také k úrokům z pohledávek na nejvyšší podání odkázaných, jež vznikají teprve po dražbě — str. 276 — anebo že by zástava — v našem případě již nejvyšší podání místo ní nastupující — ručila též za všecky úroky až do dne úplného zaplacení, když se toto děje později než dnem příklepu, tak že by měl věřitel i nárok na úroky z neuhražené části svého pohledávání oproti uvolněnému zbytku dražebního výtěžku následkem toho, že podmínkou vázaná pohledávka nevznikla. — Str. 238. —
Z toho stanoviska vycházeti nelze, ježto by nastaly takové komplikace, které by nebylo možno nikdy žádnému pravidlu podřaditi. Jen stanovisko ze dne dražby lze vžiti za základ. Pouze podle něho jest možno bezpečně o všech nárocích na nejvyšší podání odkázaných se vysloviti. Ovšem ale nemusí se toto vyslovení státi ihned, nýbrž lze tak učiniti teprve, až potřebný základ bude znám. Vždyť ve příčině nároků číselně neurčitých a neurčitelných zákon sám v § 219.2 ex. ř. a jiných, kde se tohoto §u dovolává, přidělení předem jen »pokud možno« ukládá.
Upírati se arciť nedá, že může nadejíti věřiteli některému oproti nejvyššímu podání nárok úroku podobný, výnosem úroků určitelný. Ale tu třeba přihlédnouti k jeho podstatě a ku příčině, proč vznikl. Proti podstatě rozvrhované přísluší věřitelům na ni odkázaným vždy jen to, co na ně dnem dražby připadlo a nikdy nic více. Užitky z toho ode dne dražby vznikající nejdou již na účet nejvyššího podání, nýbrž plynou z volné disposice věřitelovy jako vlastníka přiděleného obnosu. Vždyť, kdyby obnos správně přidělený úrokem po dražbě přibylým se zvětšil a pak zase z výtěžku byl zapravován, vyčerpával by zbytek nejvyššího podání na úkor zadnějšího věřitele, jehož nárok rovněž v den dražby již tu byl a měl rovněž určen a přikázán býti.
A tu jde právě o to, aby se zjistilo, zda a jaký tu byl nárok toho i onoho věřitele dnem dražby, má-li se dostati oběma, co jim po právu přísluší.
Běží-li o práva věřitelů na podmínku vázaných, o výměnek, o důchod a podobné, není pravidelně při rozvrhu nejvyššího podání po dražbě prováděném ještě jisto, jaký obnos nejvyššího podání rovná se hodnotě jejich oprávnění, není známo na příklad, kolik výměnkem nebo důchodem stráveno bude. Zákon tudíž vyhražuje pro oprávněné sumu, která se hodnotě oprávnění nerovná, nýbrž větší jest, a vyhražuje dodatné její přidělení oprávněným, v řadě zadnější za těmito právy jdoucím. Takovíto oprávněnci, o nichž pokládejme, že mají požadavek určitý, mají tudíž nárok na uspokojení již v den dražby, poněvadž požadavek jejich je dospělý i splatný, ale nedocházejí skutečného zaplacení, a to nikoli proto, že by pro ně v dražebním výtěžku úhrady nebylo, nýbrž pouze proto, že nedalo se vypočítá ti, kolik obnáší nárok před nimi předcházející, a obnos jim patřící již v den přiklepli zatím byl zadržen, až je jisto, že z dražebního výtěžku naň vybylo.
Aby tedy v takovýchto případech spravedlnosti učiněno bylo za dost, třeba se postaviti opětně na stanovisko dražby a dle dne dražby rozeznávali podstatu nároku předcházejícího, podmínečně úhrady došlého, časem obmezeného, dříve neurčitého, ale nyní již přesně určitelného se strany jedné a podstatu a objem nároku za ním následujícího se strany druhé a uvažovati, jakým obnosem každý z nich nejvyšší podání skutečně zabíral. Neboť nejvyšší podání jen tehdy řádně je rozděleno, když sumou jeho uhradí se všecky ony částky hypotečních pohledávek, jichž součet dle dne dražby vypočítaný se mu rovná. Mezi těmito částkami hypotečních pohledávek na dražební výtěžek odkázaných bylo také ono právo našeho věřitele v den dražby sice již existentní, avšak co do objemu ještě neurčené, a zaujímalo z výtěžku dražebního nikoli obnos, který skutečně byl zadržen, nýbrž toliko obnos representovaný effektivní jeho hodnotou, tak že zbytek zadrženého obnosu, který tuto hodnotu převyšuje, skutečně již dle původního rozvrhu, kdyby tento se skutečnou hodnotou práva toho byl počítati mohl, věřitelům za tímto právem zařáděným připadl a jim tudíž také přikázán býti měl. Ale tehdy číslice ta pro neznámost podmínky (trvání času dávek atd.) nikterak naznačiti se nedala.
Jest pak otázkou, zdali, když později nejistota jest odstraněna a dá se přesně vypočítati všecka hodnota práv na dražební výtěžek dle pořadí knihovního odkázaných, účinky nastalé neb odpadlé podmínky, nadešlého času, splněného výměnku, zapraveného důchodu atd. odnášeti sluší ke dni dražby, či toliko je posuzovati dle okamžiku, kdy nastaly. Jinými slovy má se nově rozpočítávati na základě stavu ze dne příklepu, co vše nejvyšším podáním úhrady dochází? K otázce této odpovídáme kladně, vedeni jsouce těmito úvahami. Příklepem nabývají věřitelé práva, dosíci uspokojení se svými požadavky dle pořadí, pokud výtěžek stačí. Že a kterým právům uspokojení se dostati má a jakými obnosy, je nyní bezpečně jisto. Že se to dříve zjistiti nedalo, nespočívá v žádném zavinění věřitelů súčastněných, nýbrž v nedostatečné znalosti základů pro výpočet nezbytné. Jen výpočet musil býti odložen, nárok i úhrada proň byly tu již dnem dražby. A poněvadž užitek z částek nejvyššího podání věřitelům připadlých těmto věřitelům přísluší hned po dražbě, je pouhou důsledností vysloviti, že skutečnosti, které zdržely výpočet, právě jen na výpočet jako na úkon vliv mí ti mohou, nikoliv ale obsahu jeho se dotknouti a na právech a nárocích oprávněnců něco měniti, takže stav dodatně objevený přesunouti náleží ke dni dražby a dle něho rozvrh provésti.
Při tom ukáže výsledek konečný, že pravý a jediný nárok na část nejvyššího podání, o kterou pro nemožnost výpočtu více zadrženo bylo, dle dne dražby měli ti a ti věřitelé, v pořadí za nejistým právem jdoucí, v té a v té výši. Jelikož však zatím již prošla delší doba, ve které by jinak tito věřitelé byli měli svůj podíl již v rukou a z něho brali užitky, nelze pochybovati, že nemožností odevzdání příslušného obnosu jim újma vzchází a že újma tato stává se trvalou, vyřkne-li se ve smyslu § 219.2 již předem, že se věřitelům zadním určitá část uvolněného kapitálu přikazuje dle výše jich pohledávání podle dne příklepu zjištěné bez ohledu na to, kdy skutečné odevzdání nastane, tak že věřitelé ti dostávají jen zdánlivě sumu pro ně vypočtenou, která ve skutečnosti jest o to menší, oč menšího kapitálu je třeba k tomu, aby s užitky svými po čase, po který se výplata vskutku zdrží, oné sumě se vyrovnal. Tím se stává, že také nejzadnější věřitelé jsou v počet bráni, na které by se vůbec nedostalo, kdyby hned původně hodnota nejistého práva byla určitelná, jak ihned bude ukázáno.
Na první pohled zdá se, že tak to chce zákon v cit. § 219 a v §§, jež se k němu odvolávají, a že tudíž také věřitelé zadnější oprávněný nárok mají. Ve skutečnosti však tomu tak není. Okolnosti později nastalé nezmění ani pořadí věřitelů, ani sumu jejich nároků nejvyšším podáním uhraženou. Ony jen ukážou pravý stav věci, který je rozhodným pro posouzení a určení jednotlivých nároků, a dávají možnost veškery tyto nároky číselně vyjádřiti a do poměru k nejvyššímu podání postaviti. Dle nich tedy objeví se i neurčité právo určitou číslicí a tím již vysvitne, kteří ze zadních věřitelů po něm ještě úhrady došli, a kterým již nic nepatří a nikdy nepatřilo.
V případech §§ 219., 220., 221., 223., 224., 225. a 226. ex. ř. vždy, pokud věřiteli podmínkou obmezenému nepříslušejí zároveň úroky, zadrží se obnos větší než je hod- nota uhražovaného práva. Patříť věřitelům v těchto paragrafech zmíněným buď jen kapitál a nikoli užitky jeho, anebo jen dávky, které kapitál vynáší, tak že v prvém případě úroky, v druhém sám kapitál pro zadnější věřitele se zachovává. I když dávky ze sumy uhražovací se doplňují, je tu aspoň část zadržené sumy, která výminkáři nepřísluší.2)
Když pak vskutku více se zadržuje, než-li ve skutečnosti k úplné úhradě oprávněného třeba, děje se tak zjevně jen na úkor bezprostředně nejbližších věřitelů, jimž ucházejí úroky z jich podílů ode dne dražby, které by jinak byli měli, kdyby svůj podíl, jak jim náleží, hned obdrželi. Tyto jim ušlé užitky jsou pak vskutku obsaženy v oné větší částce zadrženého dražebního výtěžku tou měrou, na jaké procento tato byla zadržena, jakož se počtem lze přesvědčiti.
Pak-li by tudíž tato větší částka měla se přikázati dalšímu některému věřiteli, byl by tento obohacen na újmu věřitele přednějšího. Příklad to vysvětlí:
1. Má-li věřitel A obdržeti pod podmínkou nebo s doložením času 1000 K — míníme vždy bez úroků hned platitelných — a nastane-li případ placení nebo doba nadejde asi po 18 letech, představuje nárok věřitelův při 4% úrokování dnes obnos 500 K. Má-li věřitel B požadavek 1000 K a C 500 K a vybývá-li z nejv, podání jen 1500 K, dal by se zbytek tento rozděliti, kdyby ona hodnota byla známa, mezi A 500 a B 1000 K a pro C by nezbylo nic. Protože však čas není znám, nutno zadržeti pro A 1000 K a B obdrží 500. Úroky ze zadržených 1000 K uplácí se zbylých 500 K věřitele B, až je zaplacen, což se stane ve 12 1/2 letech. Dalších 5 1/2 roků bere pak úroky z těch 1000 K věřitel C a obdrží 220 K jen proto, že B musil na své uspokojení čekati tak dlouho a že mu ušly úroky z 500, pokud se týče z jednotlivých částí tohoto obnosu, které by byl měl již po příklepu najednou dostati.
2. Jde-li o důchod, výměnek a podobné dávky, je věc ještě jasnější. Dejme roční dávku 200 K. Kdybychom věděli, jak dlouho potrvá, dala by se hodnota práva číslicí určiti a vydal by se oprávněnému ten vyšetřený obnos, který hodnotu oprávnění představuje. Dejme tedy, že by se tento obnos asi za pětileté trvání vyšetřiti dal sumou 900 K. Ze zbytku nejv. podání 5000 K činícího obdržel by tedy A 900, věřitelé B a C dostali by své pohledávky po 2000 K ihned celé do rukou a na věřitele D, jenž má požadavek 1000 K, vybylo by již jen 100 K. Jelikož však dobu trvání neznáme, zadržíme na uhražování dávek na 4% celý zbytek nejv. podání a po 5ti letech, jak jsme položili, uvolněných 5000 K rozvrhneme mezi B, C a D. Rozvrhujeme-li bez ohledu na stav skutečné hodnoty a jen dle doby uvolnění, obdrží D celých 1000 K a je právě o hod- notu práva neurčitelného obohacen, kdežto B a C jsou zkráceni o užitky svých podílů. Že 4% úroky ze 4100 K za pět let vynášejí přibližně 900 K, podává prostý výpočet. Co je differencí, vyplývá z toho, že na dávku 200 K není třeba při 4% úrokování po 5 let právě plných 900 K.
Jen v tomto směru, jak právě vylíčeno, lze mluviti o nároku věřitelů na uhražovací kapitál odkázaných na úroky z jich podílů z dražebního výtěžku úhrady docházejících. Úrok ten ovšem není a nemůže býti úrokem ze smlouvy příslušejícím ani úrokem, jenž by se jevil býti příslušenstvím jistiny na hypotéce pojištěné, které vznikši do dne dražby při rozvrhu ke kapitálu se připočítává a spolu s jistinou podíl věřitelův představuje, nýbrž jest podstatou svou toliko náhradou za újmu, jež vzešla nemožností, příslušný podíl z nejvyššího podání uhražený hned po výpočtu, tedy včas, věřiteli odevzdati, a může jen tou měrou vy počítán býti, jakou se druhdy úrokují sumy z nejvyššího podání jako uhražovací kapitál zadržované. Liší se tudíž
od úroků v pravém slova smyslu tím, že přísluší z celého
podílu věřitelova a nikoliv jen z jistiny dle knihovního zápisu zúročitelné. Z předeslaného vysvitá, že věřiteli na uhražovací kapitál odkázanému ujma se státi může a zároveň, že by jí nebylo, kdyby se s uvolněným uhražovacím kapitálem naložilo pouze tak, jak naznačeno, až totiž je bezpečně jisto, jakou hodnotu má právo předcházející ihned nezjistitelné a kdo dle této hodnoty již z účasti na nejvyšším podání byl vyloučen.
Tato hodnota totiž, třeba že se objeví teprve později jasnou a zřetelnou číslicí, je od prvopočátku pevná a nezměnitelná. Byla tu již v den příklepu. Jen naše nemohoucnost byla příčinou, že jsme ji číselně nedovedli vyjádřiti. To však časem odpadlo a je nám nyní vše dáno, co pro rozvrh je závažným. Suma nároků dle pořadí knihovního musí se rovnati sumě nejvyššího podání. Ta musí ukázati, kolik po úhradě práva dříve číselně neurčitého na zadní věřitele skutečně vybylo. A co vybylo, je právním nárokem těchto věřitelů, který jim odňat býti nesmí, byť nezbytnost kázala, teprve dodatně se o něm vysloviti, ano i jen si jej uvědomiti.
Že postupováním právě naznačeným blížíme se spravedlnosti, nedá se upírati. Vždyť věřitelé mají vždy nárok býti uspokojenu z dražebního výtěžku, jak tento stačí dle dne dražby a dle pořadí knihovního. Užitky z toho, co jim patří, jsou jejich a ničí jiného. Zadní věřitel nemůže se pokládati stiženým, protože dle pravého stavu věci ze dne dražby pro jeho uspokojení již nebylo úhrady v nejvyšším podání, jak bylo dovoženo a příkladem znázorněno.
Ovšem že tehdy, když se dle zásady § 219. ihned při prvním rozvrhu z kapitálu uhražovacího pro případ jeho uvolnění nějaké částky na podíly zadních věřitelů přikazují, věc dostává takovou tvářnost, jakoby též poslední ze zadních věřitelů nárok měl. Ale nárok ten je jenom zdánlivý, poněvadž ve výtěžku dražebním základu nemá, a rozvrh učiněn byl předčasně a bez ohledu na skutečný stav, té doby ještě nejistý.
Námitka na snadě jsoucí, že to zákon přikazuje, padá úvahou, že zákon křivdu chtíti nemůže a že rozvážlivě dodává, že rozvrh takový má se státi, pokud možno. Z toho však, co svrchu rozvedeno, je patrno, že možnost nadchází bezpečně teprv, až je zjevná hodnota práva neurčitelného.3)
Vezmeme-li tudíž patřičný zřetel ke stavu skutečnému dle dne dražby, byť dle toho, co svrchu podáno, teprve později byl určen a zjištěn, a podle toho za zásadu přijmeme, že nejvyšší podání uhražuje jen skutečnou hodnotu neurčitelného práva a co po ní vybývá, že jest věřitelův, podle pořadí za ním na řadu přicházejících, tím obnosem, který na ně po úhradě tohoto práva vybyl, a že v obnose více zadržovaném zahrnuta jest vedle skutečné úhrady pro nejisté právo též suma, která se rovná újmě věřitele následujícího zadržením jeho podílu povstalá, o čemž doufáme, že z vývodů podaných přesnou důsledností se podává, pak dospíváme k závěru, že zkrácení zadních věřitelů vůbec není možné a že ani při postoupení přednosti, o jakém mluví judikát č. 159 ve větě třetí, nikdy nastati nemůže. Kde práva není, nelze mluviti o jeho zkrácení.
Zkrácení takové vždy jest pouze zdánlivé.
Postup přednosti může míti význam pro rozvrh — jinde nejeví účinku — jen tehdy, když v pořadí předstupujícího již není úhrady, ať částečné, ať žádné. Kdyby tu úhrada byla, obdrželi by oba smluvníci vše, co jim patří, každý ve svém pořadí původním i vyměněném a stav věci by zůstal týž, jako kdyby postupu nebylo.
Co postupem přednosti rozuměti sluší, podává jednak pojem knihovního pořadí, jednak pojem přednosti a pojem postupu. Každé do knih pozemkových zapsané právo nabývá provedeným zápisem, ano již dojitím podání k zápisu určeného, pořadí — (místa dle řady) — které je základem pro rozvrh nejvyššího podání, tak že práva a požadavky jen dle sestupu tohoto pořadí uspokojení docházejí, až se celý výtěžek vyčerpá, tak že položky zadnější vždy teprve ku platnosti přicházejí, až předcházející jsou vybyty. Ustoupí-li tedy kdo ze svého pořadí ve prospěch jiného, neznamená to nic jiného, než že chce dopustiti, aby ten jiný na jeho místě, pořadím daném, dosáhl uspokojení toho, co požadovati má, a že on sám spokojuje se s pořadím předstupujícího, ježto zákon ve příčině té stanoví, že práv věřitelův jiných takovýmto postupem přednosti dotčeno se býti nesmí, z čehož dále jde, že jednak uspokojení předstupujícího nemůže zabrati v pořadí ustupujícího nikdy větší obnos nejvyššího podání, než jaký by byl připadl ustupujícímu a jednak že v pořadí ustupujícího nesmí vyplaceno býti méně, než obnáší požadavek ustouplý, protože by jinak v prvém případě věřitelům umístěným mezi věřitelem ustouplým a mezi věřitelem předstouplým mohla nadejíti újma a v druhém případě by některý z nich dosáhnouti mohl výhody neoprávněné, když by mu přidělen byl obnos nejvyššího podání, který menší pohledávka předstupujícího nevyčerpala.
Z toho jde, že postoupením přednosti nastává záměna míst obou oprávněných, nejen jdou-li v řadě neprostředně za sebou, nýbrž vždy a to buď úplně, jsou-li totiž oba požadavky číselně stejné, buď jen částečně, v té míře, jak a pokud oba jinak nestejné požadavky stejné výše dosahují. Máť každý z věřitelů na místě druhého obdržeti ze svého požadavku právě jen tolik, kolik by druhému na onom místě připadlo, ale vždy zároveň také jen tolik, kolik jemu samému přísluší, poněvadž každému zůstává pohledávka vlastní. Objem toho, co obdrží předstupující, řídí se tudíž jednak objemem vlastního pohledávání, jednak objemem toho, co ustouplému přináleželo v pořadí ustouplém, to jest: předstupující obdržeti může v pořadí ustouplého vždy jen tolik, co by obdržel ustupující, má-li tento požadavek menší a zase jen tolik, kolik předstouplá pohledávka obnáší, jsouc menší požadavku ustouplého. To je pouhý důsledek toho, že postoupení přednosti nezahrnuje v sobě postup pohledávky. Ale je z toho také zjevno, že pokud obě pohledávky jsou stejné a pokud obnosy jich i jen částečně se rovnají, vždy místa svá zaměňují.
Pokud tedy mezi oběma kontrahenty jsou ještě jiní věřitelé, zůstanou jejich práva dle § 30. kn. z. zcela nedotčena a oni dostanou z nejvyššího podání vždy právě to, co by obdrželi nebo neobdrželi, kdyby přednost nebyla postoupena. Ustouply s obnosem, který v jeho pořadí byl přidělen předstouplému, nastupuje vždy teprve v pořadí předstouplého, tedy zadním.
Protože pak pro případ, že by pohledávka předstouplá byla větší pohledávky ustouplé, sám zákon v § 218. ex. ř. i zbytku jejímu v pořadí ustouplého neuhraženému v pořadí vlastním dává přednost před pohledávkou ustouplého, což se podává samou povahou postoupení přednosti a vyloučeno býti může, jak zákon vhodně praví, jen zvláštní úmluvou, jest pro otázku účinku postoupené přednosti, kterou řešíme, kde totiž obě práva bezprostředně za sebou následují, při všech druzích práv ustupujícího docela lhostejno, jaké toto právo jest, zda pohledávkou nejistou, podmíněnou, časem doloženou neb obmezenou, či právem důchodu, dávek, jehož hodnota nedá se okamžitě číselně vysloviti. Vždyť nejvyšší podání vyčerpává se pokaždé tím obnosem pro obě súčastněné strany, který právě ještě k rozdělení vybývá, a jsou tím dotčeni právě jen oba smluvníci, poněvadž postup přednosti dochází účinku, ježto již pro položku předstupujícího v jeho původním pořadí plné úhrady není. Jelikož pak obě položky jdou neprostředně za sebou, stihne nedostatek úhrady v zadnějším pořadí vždy jen ustupujícího. Zadnějšímu věřiteli nemůže se státi žádná újma, poněvadž na něho dle jeho pořadí vůbec nic ne vybylo, když sám ustupující již aspoň částečně na prázdno vyšel.
Namítne se nám, že právo ustupujícího je nejisté, že obnos jeho úhradě sloužící jen je zachován a po případě právě zadním věřitelům připadne; že však, vydá-li se ihned předstupujícímu, je jim nadobro odňat. To je jen zdánlivě pravda. Neboť nesmí se přehlédnouti, že předstupující i bez přednosti je první na řadě, že tedy on první z uvolněné jistiny později právě tolik zabere, kolik následkem přednosti předem přijímá, poněvadž dodatným rozpočtem vše to se mu přidělí, co by byl obdržel a s užitky měl, kdyby již původně nejisté právo v rozpočet bráno nebylo, jak to ukáže stav věci dodatně objevený. Zůstává tudíž pokaždé rozhodným jenom zbytek výtěžku pro ustouplé právo vybývající. S tím arci musí dle
předpisu zákona naloženo býti tak, aby svému účelu odňat
nebyl. Potom zachováno je pro následující věřitele vše,
nač mají nárok oprávněný, ale také nic více ani nic méně,
ježto ostatek je nárokem jim předcházejícího předstouplého.
Shrneme-li tudíž vývody své v jedno, dospíváme k výsledku, že jen skutečná hodnota práv na prodané hypotéce zapsaných má nárok na úhradu z nejvyššího podání a věřitelům přikázána býti smí dle pořadí, až kam výtěžek stačí a že tam, kde se tak ihned činiti nedá pro nemožnost vyšetření této hodnoty, vždy vyčkati jest s přidělováním uhražovacího kapitálu až do doby, kdy hodnota tato bude zjevná a při dodatném rozvrhu přidělovati pak obnos uvolněný tak, aby každý věřitel tolik obdržel, kolik by již měl, kdyby mu to bylo přiděleno bývalo již dnem příklepu k volnému užívání, tudíž obnos rozvrhem vypočtený i s užitky zákonnými, rovnajícími se úrokům, na jaké uhražovací kapitál byl uložen, ode dne pří klepu z něho, poněvadž — nebýti překážky v neurčitelnosti práva vyhraženého — zrovna tolik by byl již po prvním rozvrhu skutečně měl, jakož to počet ukazuje.
Vždyť celý uhražovací kapitál byl úrokován. Tyto úroky z něho jsou příslušenstvím jeho. V něm však je zahrnuta jednak hod nota uhražovaného práva, kterou oprávněný spolu s úroky vskutku již obdržel, a jednak podíly věřitelské pro neurčitelnost onoho práva spoluzadržované a jejich úrokový přírůstek. A komu patří podíly, tomu patří rozhodně i jich příslušenství. Neb oprávnění je nikomu nezadali a zákon sám jim je také neodnímá.
Stravuje-li výminkář některé částky uhražovacího kapitálu, nic na věci nemění, protože hodnota jeho práva vždy je uhražena; a není-li, stráví on sám právem priority celý zbytek výtěžku. Za výměnkem umístění věřitelé v těchto případech bud se účastní jen na tom, co po uhražení hodnoty výměnku (bereme případ jeden za všecky) skutečně zbývá, anebo vůbec vycházejí na prázdno.
Ustanovení § 219., odst. 2. ex. ř. sluší tedy vykládati restriktivně, že totiž možnost předem nikdy bezpečně tu není. Co se týče vyplácení úroků zadním věřitelům ve smyslu § 220. ex. ř. a j., ovšem rozuměti sluší slovům zákona tak, že úroky vypláceti jest vždy ihned, jak vzejdou. Vyčkávati s výplatou, až nadejde okolnost podmíněná, nemělo by ani smyslu ani výhody, ale spíše bylo by na újmu oprávněných, ježto by se jim odňala disposice s vlastním majetkem.4)
Po tomto výsledku nesmím mlčením pominouti, že v rozborech svých v Právníku 1902, str. 665. a násl. a 1904, str. 317. a násl., potom v Juristische Blätter 1904, str. 222. a 233. rovněž jsem vycházel ze stanoviska, že kapitál uhražovací na vybývání výměnku zadržený tak, jak se jeví již dnem dražby, připadá zadním věřitelům za výměnkem umístěným těmi obnosy, jaké ukazuje výpočet jejich podílů součtem rovnajícím se zadržené sumě, že tedy hned při prvním rozvrhu o něm jest se vysloviti, komu pro případ uvolnění se přiděluje a že přidělen býti má právě těmi obnosy, jež vykazují jejich podíly, pokud dnem dražby výše zadržené sumy dražebního výtěžku dosahují. To však je správno jedině pro okamžik dražby, kdyby již tu uhražovací kapitál byl uvolněn, jinak ale ne- činí zadost hodnotě práva uhražovaného a nevystihuje zbytek po úhradě tohoto práva skutečně vybývající. Poněvadž pak padá návětí, že kapitál je věřitelův a užitky z něho že jsou výminkářovy, padá i úsudek, že by i v případech, jež má na mysli třetí věta judikátu č. 159., újma takového některého zadního věřitele nebyla vyloučena. Neboť nynější opětný rozbor otázky té po bedlivém a všestranném uvažování vede k výsledku opačnému. Sděluje jej otevřeně s veřejností, to vroucí přání mám, aby byl právu a spravedlnosti na užitek!
Na konec ještě dvě poznámky k témuž judikátu č. 159. co do vět páté a šesté. K větě páté. Co ve příčině zaplacení předstouplého věřitele odváděním jemu dávek výměnických o zkrácení výměnkáře ve zmíněných rozborech v Právníku a v Jur. Blätter tvrzeno a dokázáno bylo pro případ, že kapitál předstupujícího zahrnut je v uhražovacím kapitále, že tedy jeho podíl se mu zadržuje, nedá se nijak vyvrátiti, poněvadž placením tím po uvolnění uhražovacího kapitálu pohledávka předstupujícího, v něm zahrnutá, buď zcela nebo z části zaniká, ale úhrada její z vlastního pořadí tu jsoucí v uvolněném uhraž. kapitále celou sumou nevybrána zůstává, tak že na úkor výměnkáře dostane se výhody zadnímu některému věřiteli tím obnosem, který zatím z dávek výměnických byl uhražen. To je očividné. Újma výměnkářova je však trvalá a nenapravitelná, poněvadž se v celé své velikosti zjeví vždy teprve po jeho smrti.
Pro nejistotu doby, po kterou výměnek potrvá a pro nemožnost určení jeho hodnoty předem nedá se ovšem vždycky s bezpečností již napřed říci, které podíly věřitelů za výměnkem umístěných a na uhražovací kapitál odkázaných, zvláště podle zásad svrchu rozvedených, v něm skutečně mají svou úhradu. Ale z toho ještě nenásleduje, že by se křivda očividná odčiniti nedala.
Již ve vzpomenutých rozborech bylo — arciť tehdy na pevném základě cifer podílů jednotlivých věřitelů na uhražovací kapitál odkázaných a hned předem dle § 219. stanovených — naznačeno, kterak si počínati jest, že totiž podíl předstouplého má se vyplatiti hotově a dávky výměnické že se potom mají odváděti ze zbytku uhražovacího kapitálu v míře obmezené.
V tom je jádro našeho oříšku, jež tuto odhalíme a na pravou míru s vytknutou výše zásadou srovnalou uvedeme.
Dle zásady v tomto pojednání zaujaté a, jak se podává z vývodů předeslaných, jedině pravé není sice nepochybilo, který podíl věřitelský obnosem uhražovacího kapitálu vskutku ještě jest uhražen, protože částky jednotlivým podílníkům skutečně patřící, čím déle se zadržují, tím více se zvětšují. Ale přece jest nade vší pochybnost jasno, že čím větší je hodnota neurčitelného práva, tím méně z nejvyššího podání na zadní věřitele vybývá. A tím právě jsme u cíle. Vidímeť zřejmě, že řada podílů za výměnkářem úhrady čekajících od zadu se zkracuje, což je totéž jako kdybychom vyslovili, že výměnkář stravuje postupně podíly zadních věřitelů, počínaje nejzadnějším z nich, kterému by již byla připadla část uhražovacího kapitálu, kdyby výměnek při samé dražbě zanikl a to vždy, ať je úhrada úplná nebo jen částečná a doplňky z jistiny k úrokům vyžadující. Toto stravování však je pouze obrazným rčením. Ve skutečnosti nejde o podíl zadního věřitele, nýbrž výminkář stravuje vskutku jen dražební výtěžek z důvodu priority svého práva.
Tento samozřejmý výsledek z příkladu svrchu položeného ještě v jasnější podobě se jeví. Tam jsme položili hodnotu výměnku ročních 200 K devíti sty a z úhrady 5000 K obdrželi B a C plné podíly 2000 K a na D zbylo 100 K. Trvá-li výměnek dvakráte tak dlouho, je jeho hodnota rozhodně větší — dá se přesně vypočísti, o kolik. Následkem toho nevybývá na D již nic, ano i věřitel C obdrží již jen zbytek, dejme tomu 1300 K, jestliže jsme hodnotu na 1700 K vypočetli.
Z toho následuje, že běží-li o přednost výminkářem postoupenou, na tom záleží, zda pohledávka věřitele, jemuž přednost byla postoupena, celá nebo aspoň z části zahrnuta jest dle dne dražby v uhražovacím kapitále či nic. Co je vůbec mimo uhražovací kapitál, nemá z vlastního pořadí žádné úhrady a může býti pro neurčitost hodnoty výměnku placeno vždy toliko dávkami. Co je v rámci onoho kapitálu, má naději na úhradu dle toho, jak brzo výměnek uhasne a čím méně z nejvyššího podání ubere. Z toho se tudíž důsledně podává, že podíl předstouplého, pokud je v uhražovacím kapitále zahrnut, vždy hotově vyplacen býti má, že však dávky výměnické sluší zároveň obmeziti tak, aby touto výplatou nikomu se nestala újma. A toho se docílí, když se přihlédne k podstatě úhrady, s dostatek výše vylíčené, že totiž výměnkář nejvyšší podání takořka od zadu stravuje tím, že se dávky výměnické zastaví vždy dle toho, která část uhražovacího kapitálu byla hotově vyplacena a na tak dlouho, jak by vyplacený obnos na dávky stačil. Je-li tedy předstouplý věřitel v řadě posledním, nesmí výměnkář bráti dávky po takový čas, jakého by bylo třeba, aby strávil vyplacenou částku, potom však hned zase bere dávky úplné. Je-li předstouplý v řadě druhým, bere výměnkář dávky plné, až stráví částku ještě za předstouplým zadrženou, potom zase nic tak dlouho, jak by stačil na dávky podíl vyplacený.
Jen tímto způsobem dá se všeliké křivdě předejiti.
Jednoduchost jeho je průzračná a správnost doloží si
každý sám početními pravidly. Při tom je nápadno, že žádného rozdílu nečiní, jsou-li dávky uhražovacím kapitálem plně hraženy či nic, což plyne z toho, že jen hodnota výměnku na váhu padá.
Výpočet doby, po kterou výměnkář dávky bráti nesmí, je snadno proveditelný a jeho obtíže nesmí býti právu na úkor.
Srovnale tudíž s rozbory vzpomenutými dospíváme i nyní k výsledku, že správnou jest pátá věta judikátu č. 159. jen pro případy, kde předstupující věřitel nalézá se se svým podílem v řadě docela mimo uhražovací kapitál a že jinak vždy správnější jest užiti pravidla svrchu položeného.
K tomu na větší objasněnou jen ještě tolik, že je-li část předstupujícího podílu mimo obor uhražovacího kapitálu a část v něm, ohledně jedné každé z nich užiti jest pravidla příslušného, tak že vždy teprve tehdy opětné braní plných dávek nastane, až dávkami celý podíl předstouplého je zaplacen.
K větě šesté. S mnoha stran slyšeti je stesk, že zásadou v této větě nejvyšším soudem vyslovenou předstupujícímu věřiteli děje se újma, jelikož vydán jest na pospas nereelnímu počínání věřitele ustupujícího, kterým by tento, svého práva se vzdav v jeho neprospěch jej zpět do zadního pořadí posunul. Vždyť prý předstupující po případě jen proto k poskytnutí zápůjčky pohnouti se dal, že mu byla přednost zaručena, a nyní je mu všecka naděje na uspokojení zmařena. To je arci nepopíratelno. Ale právě, že postoupení přednosti jen pořadí vzájemných pohledávek má za předmět, pohledávek samých ani ostatních oprávněnců nijak se nedotýká, že dále pořadí s pohledávkou tak těsně souvisí, že jejím zápisem vzniká a jejím výmazem pomíjí a že konečně přednost postoupená jen při rozvrhu dražebního výtěžku uplatněna býti může a, jak svrchu rozebráno, žádný jiný účinek nemá, než že v pořadí přednějším věřitel zadnější tolik bráti jest oprávněn, kolik dle podstaty a stejnosti obou pohledávek věřitel ustupující by bráti směl, nelze v řízení rozvrhovém nikdy k položkám vymazaným zřetel míti a tím méně věřitele ošáleného chrániti. On v položce přední nižádné právo nemá. To mu nebylo postoupeno. On tam mohl jen to obdržeti, co by byl směl přijati ustupující v tomto pořadí. Ten však již nároku vůbec nemá. Vždyť by tím, že by na místě vymazané položky placení pohledávky předstouplého věřitele se přikazovalo, věřitelé mezitímní při nedostatku úhrady mohli utrpěti újmu nenapravitelnou. A pro ně přece postoupení přednosti, jehož se neúčastnili, žádný závazek, žádnou újmu ani žádné právo nestanoví. Pro ně je tu jen
právo věřitele ustouplého. Jen toto právo má před nimi
pořadí, jen tomu oni ustoupiti musí, co toto právo vyčerpá
mocí své priority. Pomine-li ono, postoupí oni v řadě. Vůči
nim předstouply právě jen ustouplého představuje, jelikož
postup přednosti jejich práv nikterak se dotknouti nesmí.
Jest tedy zásada nejvyšším soudem v této větě judikátu č. 159. vyslovená naskrze správná a srovnává se úplně a důsledně s předpisem § 30. knih. zákona.
  1. „Úvaha k judikátu čís. 159 ad 3 ze dne 12. ledna 1904 praes 98 ex 1902. Napsal dr. Karel Drbohlav, soudní adjunkt v Králové Dvoře n./L.“
  2. Zákon sice při důchodech nemá v § 219. obdobného ustanovení jako při výminku v § 226. o doplňcích dávek z uhražovacího kapitálu. Poněvadž však povaha dávek i způsob jich zapravování jsou naskrze stejný, nemůže býti důvodné pochybnosti, že i důchodové dávky jako dávky výměnické doplňovati náleží. Vždyť hodnota dávek, jak pokládati sluší, nejvyšším podáním aspoň částečně jest uhražena.
  3. Zajímavé jsou vývody r. z. s. Radauera v Jur. Blätter 1904, str. 374. a násl., kde v článku „Eine alte Streitfrage der Meistbotsverteilung in neuer Beleuchtung“ podává tresť slibovaného většího pojednání, ostře potírá názor v praksi zobecnělý, jakoby zadnímu věřiteli příslušelo cosi z uvolněného kapitálu uhražovacího, ve kteréž příčině takto se pronáší: „Das Ausgeding .... kommt für die Meistbotsverteilung nur nach seinem Geldwerte, mithin ais Geldanspruch in Betracht. Nach der bestrittenen Ansicht kommen Nachgläubiger, die infolge des ungünstigen bücherlichen Platzes ihrer Forderungen und der Unzulänglichkeit des Meistbotes unzweifelhaft vollständig zu Verlust gehen müßten, wenn ihnen ein Kapital von bestimmtem Betrage voranginge, noch zum Zuge, wenn an Stelle des Kapitals ein gleichwertiges Ausgeding im Grundbuche steht, u. zwar kommen sie — vorausgesetzt, daß das Deckungskapital .... vom Zuschlage an verzinst wurde — höchst merkwiirdigenveise genau mit dem Betrage zum Zuge, der demWerte der ganzen nachzuschlägigen Zinsen der Ausgedingslast zur Zeit des Zuschlages entspricht, oder auch genau mit dem Betrage, den die vorderen Nachgläubiger, nämlich jene, die auch dann zum Zuge kämen, wenn ihnen statt des Ausgedinges ein gleichwertiges voranginge, an nachschlägigen Ivettenzinsen (čímž rozumí úroky a úroky z úroků) verlieren.“
  4. Při tom sluší co do kaucí za vedlejší náklady, jež jsou obvyklé při pohledávkách najmě peněžních ústavů, míti na zřeteli, že zákon v § 224., odst. 2. ex. ř. má na mysli pohledávky vůbec jako závazky obligační, které ještě i po dražbě věřiteli mohou vzejíti, že však kauce za náklady již samou svou povahou ručí jenom za nárok pro případ dražby určený a jen dražbou vznikající, tak že ze sumy takovouto kaucí zaručené po rozvrhu již nikdy nic pohledávkou se státi nemůže, jelikož podnět ke vzniku jen jedenkráte je tu, ale jím samým poměr dlužníka k věřiteli se ukončuje.Protož v takových případech nelze předsejíti podle prvých vět § 224., ex. ř., nýbrž jedině správně toliko dle poslední věty téhož odstavce.
Citace:
Zprávy o rozvrhu dražebního výtěžku se zřetelem ke třetí větě judikátu čís. 159.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1906, svazek/ročník 15, číslo/sešit 3, s. 129-136, 177-186.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).