Čís. 1589.

Přípustnost pořadu práva pro nárok o náhradu škody proti obci, jež opomenula opatřiti uliční vykopávku předepsaným výstražným znamením.
(Rozh. ze dne 29. března 1922, R I 355/22.)
Žalobce domáhal se na žalované obci náhrady škody, jež mu vzešla tím, že vjel v noci s automobilem v ulici žalované obce do otevřené hlubiny, v zemi vykopané, jež nebyla výstražnou svítilnou opatřena, ač žalovaná obec sama kanalisační práce v ulici této prováděla, ale hlubinu neoznačila, ani nedala kontrolovati, zda obecní zřízenci konají své povinnosti. Proti žalobě vznesla žalovaná obec námitku, nepřípustnosti pořadu práva, jíž soud prvé stolice vyhověl a žalobu odmítl. Důvody: Žalobce opírá svůj nárok zejména o to, že, ač trestní zákon stanoví tresty pro případ nedodržení určitých opatrností v §§ 336 a 422 tr. zák. předepsaných, žalovaná obec nedala uliční stavbu večer osvětliti. Žalovaná obec navrhla odmítnutí žaloby pro nepřípustnost pořadu práva, ježto ve skutečnosti vytýká se obci, že nekonala řádně místní policii uloženou obci v § 28 obec. zřízení. Také soudce jest toho náhledu, že žalobní nárok má hlavní důvod v zanedbání řádného konání místní policie, v § 28 obecního zřízení obcím uložené, takže předem musilo by dojíti k rozhodnutí příslušného správního úřadu, je-li v tomto případě nějaké zavinění obce, a teprve v kladném případě mohl by soud rozhodovati o výši náhrady. Rekursní soud zamítl námitku nepřípustnosti pořadu práva. Důvody: Co jest důvodem žalobního nároku, posouditi dlužno z přednesu žalobcova a tu zřejmo jak ze žaloby, tak i z výslovného upozornění žalobcova, že nárok svůj neopírá o zanedbání místní policie žalovanou obcí, nýbrž o to, že výstražnou svítilnou neoznačila jámu a vykopávku, vzniklou kanalisačními pracemi, žalovanou obcí prováděnými. Sama žalovaná obec ve své odpovědi líčí věc tak, že, provádějíc ony práce kanalisační, vykopala tam nutný příkop a tuto vykopávku (jámu) předepsanou výstražnou svítilnou také v den nehody opatřiti dala. Žalobce tvrdí proti tomu, že jáma nebyla označena, pokud se týče osvětlena, jak při každé stavbě zákonem trestním jest nařízeno, jest tedy okolnost tato spornou, kdežto o tom, že obec ony kanalisaění práce ve své režii provádí, mezi stranami sporu není. Nárok na náhradu škody poroucháním automobilu žalobcova odvozován jest tedy z opomenutého postavení výstražné svítilny (§ 380 tr. zák.), kteréžto opomenutí jest proto bezprávím, když po zákonu jest uložena povinnost k positivnímu činu (Randa: Náhr. škody, 7. vyd. pozn. 16), i ručí tu obec jako jiný stavebník za škodu tím způsobenou, jsou-li dány ostatní podmínky nároku na náhradu škody z činu nedovoleného. Pro nároky tyto stanoví § 1338 obč. zák. příslušnost řádných soudů, kteréž tedy samostatně posouditi mají mezi jiným i otázku zavinění žalované obce, aniž by vyčkávati bylo rozhodnutí úřadů správních o tom, zda obec zanedbala místní policii. V žádném případě nemohl by výrok správního úřadu učiniti zbytečným nález soudu o právním důvodu nároku tak, že by soudu zbývalo rozhodnutí pouze o výši škody, jak vysloveno jest v odůvodnění napadeného usnesení prvého soudu. Návrhu na přerušení řízení ve smyslu § 190 c. ř. s. žalovaná neučinila a také není nikým tvrzeno, že by tu byl odsuzující trestní rozsudek ve smyslu § 268 c. ř. s., obsahu pro tento spor předurčujícího, pročež není překážky, by soudce civilní ve sporu dále nejednal.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Podkladem rozhodnutí o tom, z jakého důvodu se žalobce domáhá náhrady škody v tomto případě, jsou udání žaloby (§ 41 j. n.). Tu pak je ze žaloby patrno a žalobcem při ústním jednání výslovně tvrzeno, že neodvozuje svůj náhradní nárok z veřejnoprávní povinnosti obce udržovati místní policii, nýbrž ze soukromoprávní povinnosti její jako soukromoprávní podnikatelky stavby, jež jako taková nezachovala dotyčné předpisy trestního zákona, vlastně nekontrolovala v tom směru své zřízence, zda konají svou povinnost. Jde tedy o čistě soukromoprávní nárok žalobcův proti obci jako soukromoprávnímu podnikateli staveb ex delicto a nelze proto pochybovati o tom, že i o důvodu nároku žalobcova patří rozhodovati řádným soudům. Otázka, zda a pokud právnická osoba ručí za zavinění, v jejích podnicích sběhlá, není předmětem nynějšího rozhodnutí, ta musí býti řešena ve věci samé.

Citace:

č. 1589. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 337-338.