Č. 3657.

Policejní právo trestní: I. Trestati přestupek urážky administrativního orgánu podle § 46 zák. čl. XL:1879 přísluší úřadům správním. — II. Ke skutkové podstatě přestupku toho se vyhledává, aby šlo o úkony, náležející do okruhu povinností a oprávnění uraženého orgánu, jež vyplývají z jeho ustanovení v úřadě nebo ze zvláštního příkazu úředního jemu uděleného.
(Nález ze dne 24. května 1924 č. 9232).
Věc: Dr. A. Š., advokát v H. (adv. Dr. Ludv. Roubíček z Prahy) proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska o trestní nález.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Rozsudkem slúžn. úřadu v H. z 28. června 1922 byl Dr. A. Š. uznán vinným přestupkem § 46 zák. čl. XL. z r. 1879, jehož se dopustil tím, že dne 14. června 1922 revisního inspektora stráže bezpečnosti B. Z. při úředním výkonu urazil a odsouzen k peněžité pokutě 100 Kč. V podstatě z těchto důvodů: Svědky B. Z., j. B. a D. R. jest prokázáno, že inspektor Z. přišel jako úřední osoba do domu Dra Š. na časté stížnosti nájemníka domu V. a též z důvodů veřejných, poněvadž Dr. s. dle udáni nezachovával zdravotní předpisy, nařízené stoličním statutem, uveřejněným v úředních listech r. 1916, a požární úpravu, zavedenou nařízením slúžn. úřadu č. 3801/22. Poprvé nestihnul Dra Š. doma. Když viděl na to Dra Š. do domu vcházet, odebral se za ním a na dvoře s ním jednal. Dr. Š. nenechal inspektora mluvit a hned začal křičet, že nemá s ním co mluvit, aby šel pryč, což neustále opakoval a když mu inspektor svou úřední legitimaci ukazoval, práskl mu rukama po ní. Tímto způsobem byl policejní inspektor veřejně zlehčen a na své cti uražen. Tím jest dána skutková povaha předem uvedeného přestupku. Cit. zákonem jest dána příslušnost slúžnovského úřadu. Námitka, že inspektor Z. neměl bez zdravotní komise ničeho podniknouti, nemá místa, poněvadž, byl-li Dr. Š. mínění, že jest neprávem stihán, měl si u příslušného úřadu stěžovat, ale neměl právo úřední osobu urazit.
Tento rozsudek byl v pořadí instančním nař. rozsudkem potvrzen z důvodů v něm uvedených.
Rozhoduje o stížnosti, vycházel nss z následujících úvah:
St-l vytýká, že stráž bezpečnosti není oprávněna do soukromých domů vstoupiti v soukromých záležitostech, že inspektor stráže bezpečnosti B. Z. nebyl vyslán svým nadřízeným úřadem, nýbrž učnil tak na podnět svého kamaráda a mísil se do cizí soukromé záležitosti, k čemuž jako inspektor stráže bezpečnosti práva neměl.
Námitkou touto vytýká st-l, že není skutková povaha přestupku § 46 zák. čl. XL. z r. 1879 proto dána, ježto B. Z. v době, kdy urážka státi se měla, nebyl ve výkonu služby. Dle § 46 cit. zák. čl. dopustí se přestupku zde uvedeného zejména ten, kdo úředníka neb úřední orgán ve výkonu služby urazí. Účelem tohoto předpisu jest, jak také jde na jevo z nadpisu příslušného oddílu zákona, jenž zní: »Přestupky proti úřadům a veřejnému pokoji«, chrániti veřejnou autoritu, kterou uražený orgán zastává. Ochrana tato poskytuje se v zákoně jmenovaným osobám, pokud se nalézají ve výkonu služby. Jest tedy předpokladem toho přestupku, že se musí jednati o úkony náležející do okruhu povinností a oprávnění uraženého orgánu, jež vyplývají z jeho ustanovení v úřadě aneb ze zvláštního příkazu, který orgánu byl udělen. O úřední výkon uraženého orgánu by se tedy jednati nemohlo, kdyby si byl úřední orgán osoboval oprávnění, která vybočují z mezí jeho povinností a oprávnění, posléz uvedeným způsobem stanovených. V tomto případě nemohla by urážka úřední osoby podle cit. § 46 býti stihána.
Žal. úřad položil za základ svému rozhodnutí zjištění, z něhož úřad I. stolice při svém rozhodnutí vycházel. St-l zjištění toto ve stížnosti nepopírá. Dle tohoto skutkového stavu, který jest i pro nss směrodatným (§ 6, odst. 1 zák. o ss) předložil B. Z. st-li před pronesením urážlivých výroků svou úřední legitimaci. Dle legitimace této, vystavené policejním ředitelstvím v B., byl revírní inspektor B. Z., tedy orgán správního úřadu, oprávněn předsevzíti vše, co souvisí se službou policejní a podniknouti kdykoliv a kdekoliv, co třeba ke zjištění trestních činů. Dle oznámení slúžnovského úřadu v H. č. 3801/22, na které se v důvodech potvrzeného rozsudku stolice I. poukazuje, byly za účelem zamezení požáru vydány různé předpisy. Zejména bylo nařízeno pod č. 4, že v každém stavení, při němž není studny, musí býti stále vodou naplněná nádoba o obsahu aspoň 100 l. V předpisu zmíněném nalézá se také odstavec, ve kterém se praví: »Zda toto nařízení bylo provedeno, o tom se prohlídkou domu přesvědčí četnictvo, státní policie s obecním představenstvem«.
Jestliže tedy, jak nesporno jest, B. Z. na oznámení V., že Dr. Š. nemá ve svém domě žumpu na špínu a že žumpa v domě jest zamýkána, že tedy Dr. Š. nezachovává požárních předpisů, obsažených v nař. slúžn. úřadu v H. č. 3801/22, na dvůr domu st-lova vstoupil a vyšetřoval, zda tvrzení toto pravdě odpovídá, tu nelze důvodně popírati, i když intervence Z-ova se stala z podnětu daného osobou soukromou, bez specielního úředního příkazu, že B. tenkráte jednal v mezích svých povinností a oprávnění, jež mu jeho postavení úřední dává a k nimž se mu příkazem, obsaženým v uvedeném již oznámení č. 3801/22 dostalo náležitého zmocnění. Není tedy úsudek žal. úřadu, že B. Z. byl v době, kdy se st-lem jednal a uražen byl, ve výkonu služby, v odporu s ustanovením zákona.
St-li nepodařilo se tudíž vyvrátiti skutkovou povahu přestupku cit. § 46. Jest tedy námitka v tomto ohledu vznesená neodůvodněná. K stíhání deliktu tohoto, jelikož jde o urážku administrativního orgánu, povolány jsou podle § 19, odst. 2 zák. čl. XXXIV. z r. 1897 správní úřady, které také v tomto případě rozhodovaly. Jest proto i další námitka stížnosti, že úřad I. stolice nebyl věcně kompetentním zde rozhodovati, nedůvodná.

Citace:

č. 3657. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1373-1375.