Č. 635.

Zabírání budov: K podmínkám zabrání místností dle zák. ze dne 11. června 1919 č. 332 sb. z. a n.
(Nález ze dne 23. prosince 1920 č. 12446).
Věc: Jan Schwarzenberg, velkostatkář v Lovosicích (adv. Dr. B. Knöpfelmacher z Litoměřic) proti min. veřejných prací (zast. odb. radou Drem AI. Starým) o zabrání místností v zámku Lovosicích pro umístění Pražského ústavu pro hluchoněmé na Smíchově.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Když byla pravoplatně zabrána budova pražského ústavu pro hluchoněmé na Smíchově pro umístění státního statistického úřadu, nařídila zemská správa politická v Praze, hledajíc náhradní objekt pro zmíněný ústav, místní šetření v budově zámku v Lovosicích za účelem zjištění podmínek a vhodnosti jeho zabrání podle zákona ze dne 11. června 1919 č. 332 sb. z. a n. Přes protesty vlastníka zámku, zástupce obce Lovosické i zástupce Pražského ústavu pro hluchoněmé na Smíchově zabrala zemská správa politická v Praze rozhodnutím ze dne 7. července 1920 č. 189066 podle zákona ze dne 11. června 1919 č. 332 sb. z. a n. 10 místností v druhém poschodí zámku v Lovosicích, jež byly při místním šetření shledány volnými, k umístění dětí německé národnosti z ústavu hluchoněmých na Smíchově, jakož i k umístění personálu, jemuž dozor nad dítkami těmi je svěřen.
Odvolání stěžovatelovu ministerstvo veřejných prací naříkaným rozhodnutím nevyhovělo.
Rozhoduje o stížnosti do tohoto rohodnutí Janem Schwarzenbergem pro vadnost řízení a nesprávné právní posouzení věci podané, vycházel nejvyšší správní soud z těchto úvah:
Vadnost řízení shledává stěžovatel v tom, že nebyly provedeny důkazy, jím v odvolání nabídnuté, resp. že si žalovaný úřad nabídnutí jeho nepovšiml. Těmito důkazy mělo býti zjištěno, že zabíraných místností nebylo jen přechodně používáno k účelům, jimž měly sloužiti, že jich je zapotřebí pro kancelářské účely a pro byty úřednické, že se k umístění ústavu hluchoněmých nehodí a konečně, že stěžovateli vzejde jejich zabráním nenahraditelná hospodářská újma.
Nejvyšší správní soud neuznal tuto námitku za odůvodněnou. Naříkané rozhodnutí vychází — jak plyne z jeho doslovu — z názoru, že budou-li zabrané místnosti odňaty účelům, kterým dle svého určení mají sloužiti, nevzejde z toho nenahraditelná, nýbrž jen taková hospodářská újma, která stěžovateli dle § 4, odst. 5, lit. c) nahrazena býti může a musí. Hodnotil-li však úřad skutečnost, že stěžovatel nebude moci místností, o něž jde, po dobu zabrání dle jejich původního určení užívati, v tomto smyslu, mohl právem pominouti nabídnuté důkazy o tom, že těchto místností bylo jen dočasně používáno jinak a že jest jich opět zapotřebí pro účely kancelářské a byty úřednické. Neboť tyto skutečnosti, jež měly býti nabídnutými důkazy prokázány, nejsou úřadem brány v pochybnost, nýbrž jsou jen posuzovány jako momenty, jež hledíc k ustanovení § 4, odst. 5, lit. c) nestojí zabrání v cestě.
Pokud se nabídnuté důkazy týkaly dále tvrzení, že zabrané místnosti vzhledem na silnou frekvenci v budově a ve dvoře hospodářském kolem zámku se rozkládajícím, jakož i vzhledem k nebezpečí úrazu z toho chovancům hrozícímu, nehodí se pro umístění ústavu hluchoněmých, kteroužto námitku stěžovatel uplatňuje i ve věci samé, sluší uvážiti, že v té příčině schází stěžovateli legitimace, protože by námitku tu vznésti byl oprávněn jen Pražský ústav pro hluchoněmé na Smíchově, pro nějž byly místnosti zámku zabrány a jehož právních zájmů se otázka vhodnosti místností jemu vykázaných jedině dotýká. Proto také nelze spatřovati vadu řízení v tom, že důkazy o námitce té nabídnuté nebyly připuštěny.
Ale ani námitku, že zabrané místnosti jsou nezbytný pro hospodářský provoz ředitelství velkostatku Lovosického a že by stěžovateli zabráním jejich vzešla nenahraditelná hospodářská újma, nelze uznati za důvodnou. Stěžovatel nepoužíval místností těch — jak konaným šetřením zjištěno — delší dobu před zabráním, kdy v nich bylo ubytováno vojsko, ani k účelům hospodářským ani k ubytování úřednictva a byly místnosti ty dle vlastních údajů stěžovatelových také v době zabrání ještě volné, měloť se jich teprve po chystané adaptaci používati k účelům naznačeným.
Dle toho má i po zabrání zůstati zachován status quo ante, který umožňoval stěžovateli výkon povolání; zábor nebude míti za následek vykázání stěžovatele z místností zabraných, nýbrž znemožní mu toliko, aby místností těch i na příště, dokud by zabrání trvalo, upotřebil k pohodlnějšímu umístění nebo rozšíření svých kanceláří a k přesídlení svých úředníků, kteří mají svůj byt již jinde.
Když však věci tak se mají, nelze shledati nezákonnosti v úsudku žalovaného úřadu, že zabrání jest možno uskutečniti bez nenahraditelné hospodářské újmy stěžovatelova povolání, a tvrditi, že řízení jest vadné, poněvadž nebyly provedeny důkazy znalci o této otázce. Proto žalovaný úřad právem se nestaral ani o to, aby majiteli zámku byly přiděleny nějaké místnosti náhradní, když zabrány byly jen místnosti majitelem zámku nepoužívané. Vzejde-li stěžovateli přes to zabráním nějaká újma hospodářská, bude vyvážena náhradou podle předpisů § 4 zákona ze dne 11. června 1919 č. 332 sb. z. a n., na niž ho také naříkané rozhodnutí odkazuje.
K okolnosti, že byl stěžovateli zabrán také dům č. 48 v Sulovicích pro československou školu, následkem čehož jest nutno umístiti jinde také kanceláře jeho v domě tom se nalézající a úředníky jeho tam bydlící, pro co právě zámecké budovy je zapotřebí, nemůže nejvyšší správní soud přihlížeti proto, že otázku přestěhování kanceláří a úředníků z domu č. 48 v Sulovicích řešiti jest dle § 1 citovaného zákona v řízení o zabrání domu toho, a není táž předmětem sporu přítomného.
Jest tedy stížnost ve všech směrech bezdůvodná a slušelo ji proto zamítnouti.
Při tom se podotýká, že nejvyšší správní soud byl při svém rozhodování nucen přihlížeti jedině k tomu stavu věcí, jaký tu byl v době sporného zabrání a že se obmeziti musil na přezkoumání naříkaného rozhodnutí také jen v mezích jednotlivých bodů stížnosti.
Skutečnost, že současným nálezem tohoto tribunálu ze dne 23. prosince 1920 č. 12447 a 12448 bylo k stížnosti Pražského ústavu pro hluchoněmé na Smíchově naříkané rozhodnutí ministerstva veřejných prací ze dne 9. srpna 1920 č. 35587/ XXIV., pokud jím byly zmíněnému ústavu přiděleny zabrané místnosti v zámku Lovosickém jako náhradní objekt za zabranou budovu ústavní, dle § 7 zákona o správním soudu zrušeno, nemůže míti vlivu na rozhodnutí o stížnosti Jana Schwarzenberga stran zabrání samého a mohla by býti jen podnětem pro stranu k podání žádosti za obnovu řízení za tím účelem, aby byl skutečný stav přiveden v souhlas se stavem právním, přivoděným oním nálezem.

Citace:

č. 635. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 800-802.