Č. 1019.

Úředníci státní: * Soudcovský úředník z dosavadního svého působiště jinam jmenovaný nebo přeložený nemá nároku na diety podle § 46 zák. o org. s. z důvodu, že byl dočasně ponechán na dosavadním působišti, žádal-li sám, aby jeho sproštění služby v dosavadním místě služebním bylo co nejvíce oddáleno.
(Nález ze dne 16. listopadu 1921 č. 15.205.)
Věc: Karel S. v T. proti ministerstvu spravedlnosti v Praze (zast. min. místotaj. Drem E. Nejedlým) o diety.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výnosem ministerstva spravedlnosti z — byl stěžovatel, do té doby přednosta okresního soudu v R., přeložen ke krajskému soudu v T. O tom byl okresní soud v R. uvědomen s tímto dodatkem: »Sprošťuji pana přednostu soudu tamní služby oním dnem, kterého jeho nástupce službu tam nastoupí a vedení soudu převezme, o čemž sepsán buď protokol a zpráva sem podána. Dále nechť prohlásí jmenovaný písemně, vzdává-li se diet pro případ, že bude prozatím ponechán ve službě na dosavadním místě služebním.« Dne 13. září 1919 byl stěžovatel znovu vyzván, aby se prohlásil o dietách a učinil podáním z 26. září 1919 prohlášení v tom smyslu, že žádá diety, a to počínaje 17. dubnem 1919, t. j. dnem uveřejnění jeho přeložení. — Služby v R. sproštěn byl dnem 6. října.
Presidium vrchního zemského soudu výnosem z — uložilo účtárně, aby stěžovateli, až předloží řádnou likvidaci, poukázala k výplatě diety denních 23 K 40 h za dobu od 26. září do 6. října 1919, to jest ode dne, kdy výslovně prohlásil, že žádá diety, do dne jeho sproštění služby v R. Ve výnose se poté praví: Pokud jde o diety za dobu od 17. dubna do 26. září 1919, dlužno míti za to, že se jich mlčky vzdal, ježto na vyzvání, aby se o dietách písemně prohlásil, neodpověděl a výslovně v presidiu vrchního zemského soudu žádal, aby sproštění jeho služby v R. z osobních důvodů oddáleno bylo co nejvíce.
Stížnost proti tomuto výnosu podanou ministerstvo spravedlnosti naříkaným rozhodnutím zamítlo z těchto důvodů: Stěžovatel výslovně připouští, že na svém služebním místě byl ponechán k výslovné své žádosti. Za těchto okolností presidium vrchního zemského soudu právem se musilo domnívati, že z opatření, které k vlastnímu jeho prospěchu bylo učiněno, nebude odvozovati pro sebe materiemi výhody, nehledíc ani k tomu, že dle platných předpisů (výnos min. sprav. z 30. prosince 1909 č. 32610) ponechání na dosavadním místě má se v podobných případech povoliti pouze pod podmínkou, že přeložený soudce nároků svých na diety se vzdá. V náhledu tom bylo presidium ještě utvrzeno, když rada S. neprohlásil se na dotaz, zda diety žádá. Ostatně učiněn byl dotaz zbytečně a z pouhé formální zvyklosti a nemůže za daného stavu věci stěžovatel z dotazu toho pro sebe nějaké právní nároky odvozovati. Posuzuje-li se k tomu celý případ s ohledem na soudcovské postavení stěžovatelovo, právem dospěje se k náhledu presidia vrchního zemského soudu, že se žadatel konkludentním činem (§ 863 o. z. o.) vzdal nároku na diety.
O stížnosti do rozhodnutí ministerského vznesené uvažoval nejvyšší správní soud takto:
Pro posouzení otázky, pokud soudcovskému úředníku konajícímu službu mimo své místo služební přísluší nárok na diety, poskytuje zákonný podklad především § 46 zák. o org. soudů z 27. listopadu 1896 č. 217 ř. z., v němž jest vyslovena zásada, že přidělení soudcovských úředníků za účelem zastupování nebo výpomoci může se státi toliko »za normálně náležitou náhradu«. Že k této normálně náležité náhradě patří také diety, není sporno a vysvítá ostatně z dekretu dvorsk. kanceláře z 28. března 1828 sb. z. s. č. 332, jenž jest zajisté jednou z oněch norem, jež má uvedený zákon na zřeteli, mluví-li v § 46 o normálně náležité náhradě. Tento dekret stanoví totiž, že úředníci, kteří budou odesláni ze svého služebního působiště, aby zatímně zastávali nějaké místo uprázdněné, obdrží (mimo cestovné) diety, jaké jim podle jejich třídy služební příslušejí.
Bylo tedy nejvyššímu správnímu soudu toliko zkoumati, zdali v tom, že stěžovatel byl po svém přeložení do T. ponechán dočasně v dřívějším místě služebním, sluší spatřovati přidělení ve smyslu § 46 zák. o org. soudů.
Aby zjištěn byl pravý význam výrazu »přidělení«, jehož tu zákon užívá, dlužno uvážiti jednak, že soudcovský úředník (§§ 1 a 2 zák. o org. soudů) jmenováním nebo přeložením na určité služební působiště nabývá nároku, aby služebně byl zaměstnán jen v tomto působišti (§ 43 zák. z 21. kvěna 1868 č. ř. z. 46, § 99 ústavní listiny), jednak, že ustanovení § 46 zák. o org. soudů jest jakousi úchylkou od zásady právě uvedené (srov. i § 49 zák. z 21. května 1868 č. 46 ř. z.), a to potud, že dopouští, aby dočasně bylo upotřebeno soudcovského úředníka na místě jiném, než jeho služebním působišti ze služebních důvodů tam uvedených, t. j. je-li toho třeba k zastupování nebo k výpomoci.
Z této úvahy vyplývá jako důsledek, že také ponechání úředníka soudcovského v dosavadním působišti sluší kvalifikovati jako »přidělení« ve smyslu shora naznačeném tenkráte, jeví-li se jako opatření příslušných orgánů justiční správy, jež se stalo z důvodů služebních vůči úředníku, který dekretem o jmenování nebo přeložení nabyl nároku, aby byl služebně zaměstnán toliko na působišti dekretem mu nově vykázaném. Takovémuto opatření slušelo by podle povahy věci postaviti na roven případy, kdy příslušný orgán opomene zaříditi neodkladně, čeho jest potřebí, aby soudce, jemuž platně vykázáno bylo nové působiště, mohl v době podle poměrů přiměřené ujati se tam skutečně služební činnosti. O opomenutí v tomto smyslu nemůže ovšem býti řeči, když se onen soudcovský úředník vzdá svého zákonného nároku, aby bez průtahu mohl službu v novém působišti také skutečně nastoupiti, tím méně pak, když sám žádal o odklad sproštění na dosavadním působišti.
Stěžovatel, jak ve svém odvolání výslovně sám udává, zvěděv o svém příštím přeložení do T., žádal o sproštění služby v R. co nejpozdější a to, jak dále uvádí, až by nalezl v T. byt.
Pokud tuto žádost neodvolal — že by se tak bylo stalo v době, za
kterou se domáhá diet, stěžovatel ani netvrdí — nemůže důvodně namítati, že byl na dřívějším svém působišti ponechán z důvodů služebních, a tudíž ani, že šlo v daném případě o přidělení po rozumu § 46 zák. o org. soudů.
Jestliže žalovaný úřad za tohoto stavu věci stěžovateli nárok na sporné diety odepřel, nelze v tom spatřovati ani porušení předpisu §u právě uvedeného ani jiného předpisu zákonného, i bylo proto stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 1019. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 936-938.