NPD documents search: Boh. adm., 10 (1928), sv. 1

Č. 547.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí (Morava): I. * Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí předepsaná dle vyhlášky místodržitele na Moravě ze dne 15. října 1918 č. 143 mor. z. z. nepostrádá zákonného základu. — II. * Dávce této podléhá i přírůstek hodnoty realisovaný převodem uskutečněným v době od 1. ledna 1918 do 28. října 1918.
(Nález ze dne 12. října 1920 č. 8375.)
Prejudikatura: nálezy ze dne 28. června 1919 č. 2147. sbírky č. 149 a ze dne 7. listopadu 1919 č. 5610, sbírky č. 231.
Věc: Františka Lipčíková v Loučce a Tomáš Baťa ve Zlíně (adv. Dr. J. A. Vaniček z Prahy) proti moravskému zemskému výboru v Brně o dávku z přírůstku hodnoty.
Výrok: Stížnost Tomáše Bati, pokud směřuje proti naříkanému rozhodnutí stran vyměření dávky z přírůstku hodnoty, odmítá se jako nepřípustná; jinak se stížnost jak Tomáše Bati, tak Františky Lipčíkové zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: 1. Stížnost Tomáše Bati směřuje především proti výroku zemského výboru, jímž byla stěžovateli odepřena legitimace k instanční stížnosti do platebního rozkazu zemského výběrčího úřadu ze dne 20. března 1919, kterým byla Františce Lipčíkové předepsána dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí stěžovateli prodaných.
Nejvyšší správní soud neuznal stížnost v tomto bodu důvodnou.
Dávkou z přírůstku hodnoty povinen jest dle § 15, odst. 1 dávk. řádu zcizitel nemovitosti a toliko jemu se dávka tato platebním rozkazem ukládá (§ 19, odst. 1). Nabyvatel pouze ručí za dávku nedobytnou (§ 15, odst. 2) a jest povinen ji zaplatiti jen tehdy, byla-li mu předepsána (§ 19, odst. 2 a § 21) platebním rozkazem záručním, proti němuž může se brániti stejným způsobem jako zcizitel proti rozkazu platebnímu (§ 20), tedy i pokud jde o základ a výši vyměřené dávky. Není tedy platebním rozkazem právnímu postavení nabyvatele jakožto zákonného ručitele nijak prejudikováno a nemůže si tedy osobovati z titulu zákonného ručení právo stížnosti do rozkazu platebního.
Jen tehdy, zavázal-li se nabyvatel zciziteli dávku za něho zaplatiti, slušelo by — jak tento soud opětně a zejména nálezem ze dne 22. dubna 1919 č. 746 1) podle ustanovení dávkového řádu pro Čechy platného a v tomto směru s moravským řádem zcela shodného byl vyslovil — přiznati mu právo do řízení ukládacího vstoupiti a tudíž i platební rozkaz stížností v odpor bráti.
Tomáš Baťa není však zcizitelem, nýbrž nabyvatelem dotčených nemovitostí, platební rozkaz zemským výběrčím úřadem vydaný není platební rozkaz záručný, nýbrž vyměřuje dávku zcizitelce Františce Lipčíkové a stěžovatel nikdy netvrdil, že by byl placení dávky na se vzal. Nemá tedy legitimace jeho k stížnosti do platebního rozkazu zcizitelce vydaného žádného základu a zemský výbor vším právem odepřel mu rozhodnutí o jeho stížnosti do tohoto platebního rozkazu podané.
Bezdůvodná jest tedy stížnost jeho proti tomu, že zemský výbor jeho legitimace k stížnosti do platebního rozkazu neuznal.
2. Tomáš Baťa stěžuje si však před tímto soudem i proti meritornímu výroku zemského výboru, jímž stížnost Františky Lipčíkové do platebního rozkazu o dávce z přírůstku hodnoty byla zamítnuta.
Dle toho, co svrchu bylo uvedeno, neměl tento stěžovatel v řízení správním postavení strany procesní, a rozhodnutí naříkané není vůbec s to, aby se dotklo jeho právní sféry. Dovolává se tedy soudu tohoto na ochranu práv nikoli svých, nýbrž na ochranu práv osoby jiné, k čemuž však nedostává se mu legitimace, pročež slušelo v tomto bodu stížnost jeho dle §§ 2 a 21 zákona o správním soudě odmítnouti jako nepřípustnou.
3. Stížnost Františky Lipčíkové namítá především, že naříkané rozhodnutí a platební rozkaz z 20. března 1919 jím potvrzený nemá vůbec zákonného základu, ježto moravský zákon o dávce z přírůstku hodnoty ze dne 26. prosince 1914 č. 18 z. z. z r. 1915 přestal dne 31. prosince 1917 působiti, kdežto usnesení zemského výboru z 6. července 1918 panovníkem dne 2. října 1918 schválené a vyhláškou c. k. místodržitele na Moravě ze dne 15. října 1918 v zemském zákonníku moravském publikované zákona prý nahraditi nemůže.
Nejvyšší správní soud neuznal tuto námitku důvodnou, setrvav při svém právním náhledu, vysloveném již v nálezu ze dne 7. listopadu 1919 č. 5610, dle něhož podle moravského zřízení zemského k zavedení dávky zemské není zapotřebí formálního zákona zemského, nýbrž stačilo k tomu pouhé usnesení sněmu zemského schválené panovníkem a toto usnesení sněmovní může, nemohl-li sněm zemský zasedati, nahrazeno býti usnesením zemského výboru.
Bylo-li však dle zřízení zemského možno již i původně zemskou dávku z přírůstku hodnoty nově zavésti pouhým usnesením zemského výboru panovníkem schváleným, pak nemůže býti pochybnosti, že zemské zřízení také dopouští, aby týmiž orgány a touže formou bylo stanoveno, že dávka tato má býti nadále vybírána a to podle týchž předpisů, jež jsou obsaženy v zákoně působnosti pozbyvším.
Stížnost namítá dále, že dotčená vyhláška místodržitele ze dne 15. října 1918, obsažena jsouc v částce LXV. zem. zákoníka, jež vydána a rozeslána byla dne 28. října 1918, nemá právní účinnosti, ježto jest emanací orgánů, které tohoto dne ve státě československém neměly již právní existence.
Ani této námitce nebylo lze přiznati váhy. Schválení panovníkovo bylo vysloveno rozhodnutím ze dne 2. října 1918, vyhláška místodržitele nese datum 15. října 1918. Stal se tedy akt tento perfektním v době, kdy o pravomoci obou jmenovaných orgánů nemůže býti pochybnosti. Toliko publikace vyhlášky místodržitelovy stala se dne 28. října 1918, kteréhož dne zřízen byl samostatný stát československý, v němž arci pro jakoukoli pravomoc panovníkovu není místa. Publikace řečené vyhlášky stala se však v »Zákonech a nařízeních zemských pro markrabství Moravské«, jež vydává a rozesílá politická správa zemská (cís. nař. ze dne 3. února 1863 čís. 19 ř. z. a cís. patent z 1. ledna 1860 čís. 3 ř. z.). Tato politická správa zemská stala se dnem 28. října 1918 orgánem státu československého, podřízena byvši Národnímu výboru jakožto vykonavateli státní svrchovanosti československé (čl. 3 zákona z 28. října 1918 čís. 11 sb. z. a nař.). Moravský zákoník zemský zůstal pak ve smyslu dosavadních zákonů a nařízení, prozatímně v platnosti zachovaných, zákonným prostředkem publikačním i ve státě československém. Jde tedy o akt, který vydán byl orgány v době vzniku jeho k vydání jeho příslušnými a který také publikován byl orgánem v době publikace k tomu povolaným i způsobem v době této platným.
V další námitce uvádí stěžovatelka, že v době, kdy převod řečených nemovitostí byl právně uskutečněn, t. j. dne 17. srpna 1918, zemský zákon z r. 1915 neměl již působnosti, kdežto vyhláška z 15. října 1918, další vybírání dávky nařizující, dosud vydána nebyla a že tedy převod nemovitostí spadá do mezidobí, kdy nebylo žádného řádu dávkového.
Ježto však dle řečeného usnesení zemského výboru panovníkem schváleného, dávka z přírůstku hodnoty má se vybírati ode dne 1. ledna 1918 do 31. prosince 1918, může tato námitka stížnosti míti jen ten smysl, že citované usnesení publikované teprve dne 28. října 1918 nemůže působiti zpět.
Chtěla-li stížnost vyjádřiti tuto námitku, sluší k ní odpověděti, že nejde tu o pravé zpětné působení normy právní. Neboť předmětem dávky z přírůstku hodnoty není, jak dokazují nejen ustanovení §§ 1, 5 a j. zákona z r. 1915, nýbrž i základní myšlenka této dávky veřejné, převod vlastnictví nemovitostí, nýbrž přírůstek hodnoty bez přičinění vlastníka vzešlý.
Dávka tato není poplatkem ani daní z převodu nemovitého majetku, nýbrž postihuje přírůstek hodnoty převodem realisovaný (srv. nález víd. správního soudu ze dne 28. dubna 1917 č. 9156, Budw. 11829 A). Přírůstek hodnoty takto realisovaný, právě proto, že jest již realisován, je však veličinou neproměnnou a trvalou, takže postihuje-li dávkový zákon přírůstky, jež byly realisovány již před vydáním tohoto zákona, postihuje přírůstky trvale existentní a nelze říci, že by zasahoval do poměru časově před vydáním zákona ležících.
Není tudíž možno mluviti o zpětném působení normy, která podrobujíc dávce přírůstek hodnoty, realisovaný převody již uskutečněnými, navazuje na tato převodní jednání právní jen za tím účelem, aby získala (v ceně zcizovací) měřítko pro vyšetření realisovaného přírůstku, který chce dávkou postihnouti.
Vytýká-li stěžovatelka posléze, že uzavírajíc převodní jednání právní v mezidobí, kdy žádný dávkový řád nepůsobil, nemohla při kalkulaci trhové ceny k nepředvídané dávce hleděti, mohla by výtka tato stihati toliko orgány k zavedení dávky povolané, jež nechavše nečinně ono mezidobí uplynouti, vzbudily snad domněnku, že přírůstky v této době realisované dávce podléhati nebudou. Leč právního významu výtka tato nemá, nehledě ani k tomu, že dávkový řád dle zřejmé své intence chce dávku uvaliti právě na zcizitele, snaže se přesunutí její na nabyvatele ztížiti aspoň tím, že přesunutá dávka dle výslovného předpisu (§ 5, odst. 2) připočítává se k ceně zcizovací.
Z těchto důvodů bylo stížnost zamítnouti.

uveřejněno pod č. 84 této Sbírky.

Citace:

č. 547. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 596-599.