Č. 693.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí (Čechy): 1. V případech § 8, odst. 1 a § 10 česk. řádu dávk. nemá strana právního nároku, aby místo ceny nabývací, resp. zcizovací bylo počítáno s obecnou hodnotou, třebas tu jinak byly zákonné podmínky pro tuto záměnu. — 2. Za nabývací cenu ve smyslu česk. řádu dávk. považovati jest u majetkových předmětů, které společník vnesl do společenského jmění společnosti s r. o. místo vkladu peněžitého, peněžitou hodnotu předmětů těch stanovenou ve smlouvě společenské dle předpisu § 6, odst. 4 zák. ze dne 6. března 1906 č. 58 ř. z.
(Nález ze dne 1. února 1921 č. 1345.)
Prejudikatura: k 1. nálezy č. 336 a 380.
Věc: Dr. Ladislav Pinkas v Praze jako správce konkursní podstaty fy Jan H. a syn, společnost s r. o., proti zemskému správnímu výboru v Praze o dávku z přírůstku hodnoty nemovitosti.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Smlouvou ze dne 22. prosince 1917 prodala konkursní podstata fy Jan H. a syn, spol. s r. o., firmě »Akciové textilní závody Jan H. a syn«:
1. mechanickou tkalcovnu a úpravnu v Ústí n. O. č. p. 60 a 64 s domy č. p. 594, 462, 411 a s pozemky za trhovou cenu 850000 K,
2. mechanickou tkalcovnu v Hnátnici s pozemky ... za 130000 K,
3. mlýn č. p. 214 v Nekoři s bělidlem a mechanickou tkalcovnou s pozemky ve vložce č. 214 kat. obce Nekoře za 360000 K,
4. továrnu č. p. 171 s tkalcovnou, barevnou a staveními č. p. 333 a 334 ve Vamberku s pozemky ... za 580000 K,
5. továrnu č. p. 116 a 117 v Doudlebách s pozemky ... za 1229000 K.
V přiznání k dávce z přírůstku hodnoty udal sice správce konkursní podstaty hodnoty nabývací dle smlouvy společenské ze dne 10. července 1911 a to nemovitostí ad 1. 295000 K resp. 295800 K, ad 2. 129477 K 87 h, ad 3. 210215 K 02 h, ad 4. 609980 K 60 h, ad 5. 382485 K 70 h, výslovně však podotkl, že obecná hodnota těchto nemovitostí činí, a to ad 1. 883073 K 83 h, ad 2. 179340 K 97 h, ad 3. 513037 K 55 h, ad 4. 1462451 K 49 h, ad 5. 688214 K 25 h, dle odhadního elaborátu stavitele P. ze dne 7. února 1911.
V pořadu instančním uplatňovala strana, že se má položiti za základ vyšetřování přírůstku hodnoty domnělá obecná hodnota zjištěná oním odhadním elaborátem a když se tak nestalo, že měla býti tato obecná hodnota zjištěna soudním odhadem po předběžném řízení dle § 18 dávk. řádu. Dovolávala se při tom předpisu § 5 al. 2, 8 al. 1 a 3 a § 18 dávk. řádu, jakož předpisu článku 5 al. 2 a 4 č. 2 prov. nař., dle nichž prý byl vyměřovací úřad povinen vzíti za základ nikoliv nabývací cenu, nýbrž obecnou hodnotu, poněvadž nedá se cena nabývací bezpečně zjistiti a vzcházejí pochybnosti, zda vyšetřená cena nabývací srovnává se s obecnou hodnotou nemovitostí v době nabytí.
Inspektorát pro zemské dávky v Praze bez dalšího šetření platebním rozkazem předepsal dávku penízem 79502 K 80 h, vycházeje z předpokladu, že nabývací hodnota nemovitostí prodaných jest ona cena, která byla pro tyto nemovitosti nyní prodané udána ve spol. smlouvě ze dne 10. července 1911, resp. v trhové smlouvě ze dne 9. září 1911 pokud se týče pozemků ve vložce č. 1110 kat. obce Ústí n. O.
Žalovaný úřad nevyhověl naříkaným rozhodnutím rekursu strany.
Nejvyšší správní soud uvážil o stížnosti u něho podané toto:
Stížnost namítá v prvé řadě, že straně přísluší právní nárok, aby nabývací cena byla nahrazena obecnou hodnotou prodaných nemovitostí, když podle společenské smlouvy ze dne 10. července 1911 i přiznání k dávce jsou tu pochybnosti, odpovídá-li cena obecné hodnotě a když dle této smlouvy nedá se cena bezpečně zjistiti.
Stížnost však jest na omylu.
Dle §§ 1 a 5 česk. dávk. řádu vybírá se dávka arci z přírůstku hodnoty, t. j. z rozdílu mezi zcizovací a nabývací hodnotou nemovitosti. Zásadně platí však dle § 5, odst. 2 za hodnoty nabývací a zcizovací zjištěné ceny nabývací a zcizovací a jen výjimečně v případech v řádu samém zvláště uvedených nastupují na místo těchto cen obecné hodnoty v době zcizení resp. nabytí. Toto výjimečné nahrazení nabývacích cen obecnými hodnotami zná český dávkový řád jen v případech § 8, odst. 1, 2 a 3 při nabytí, v případech § 10 při zcizení a § 11, odst. 4 při nabytí i zcizení.
Kdežto pak dle § 8, odst. 2 a v jistém smyslu i dle odst. 3, pak dle § 11, odst. 4, jsou-li tu podmínky tam uvedené, uloženo jest vyměřovacímu úřadu za povinnost, aby na místě cen položil za základ obecné hodnoty, ponechávají mu ustanovení § 8, odst. 1 při nabývací ceně a ustanovení § 10 při zcizovací ceně v jistých případech, totiž nedá-li se cena nabývací resp. zcizovací bezpečně zjistiti a zejména chová-li úřad sám pochybnosti, zda cena ona souhlasí s obecnou hodnotou v době rozhodující, úplně na vůli, chce-li vycházeti z vyšetřené obecné hodnoty na místě ceny (arg. slova »může«).
Již ze samého znění § 8, odst. 1, jakož i § 10 dávk. řádu, zvláště však protivou k hořejším předpisům § 8, odst. 2, jakož i § 11, odst. 4, jimž dán ráz předpisů kogentních, lze jasně seznati, že právní nárok, aby místo ceny bylo počítáno s hodnotou, poskytuje se straně jen v posledních případech, kdežto dle § 8, odst. 1 a § 10 nelze vůbec mluviti o takovém právním nároku.
Jest zcela bez významu, uplatňuje-li stížnost, že v daném případě jsou tu zákonné podmínky vymáhaného nahrazení ceny hodnotou ve smyslu § 8 dávk. řádu, poněvadž po zákonu, jsou-li tu tyto podmínky, vzchází úřadu vyměřovacímu toliko právo, nikdy však právní povinnost, aby vyšetřil přírůstek hodnoty na podkladě obecné hodnoty. Dle toho nelze shledati nezákonnosti v tom, že nebylo vyhověno požadavku strany, aby při vyšetření přírůstku hodnoty vzata byla za základ jiná hodnota, nežli cena stranami smluvními ve smlouvě společenské ze dne 10. července 1911 udaná.
Stížnost má ovšem za to, že může svůj domnělý nárok opříti i o čl. 5 prov. nařízení. Avšak v příslušných ustanoveních tohoto nařízení, jež mají sloužiti jedině provádění §§ 5 a násl. dávk. řádu a jež svým obsahem jsou jen opakováním zákonných předpisů, třeba ne zcela přesným, není dle názoru soudu obsaženo nic, co by se mohlo považovati za věcnou odchylku od hořejších zákonných předpisů, takže ani nevzniká otázka, do jaké míry nařízení toto od zákona se odchyluje a přesahujíc zákonné zmocnění postrádá platnosti.
Stěžovatel uplatňoval také, že řečená smlouva společenská byla transakcí rodinnou, neboť bývalí společníci firmy Jan H. a syn — otec a dva synové — uzavřeli mezi sebou onu smlouvu, takže společníky nové společnosti s ručením obmezeným jsou právě ony tři osoby, které společnosti této zcizily ony závody, prodaly tedy vlastně závody opět jen sobě samým a jest tudíž společenská smlouva uzavřena nejen mezi příbuznými, nýbrž i mezi týmiž osobami fysickými.
K tomu stačí odvětiti, že dle slovného znění a obsahu oné smlouvy společenské postoupily uvedené osoby jako přínos do nově utvořené společnosti s ručením obmezeným nemovitosti, takže nemovitosti tyto staly se vlastnictvím společnosti, tedy subjektu zcela rozdílného od jednotlivých společníků (viz § 1, odst. 2 dávk. řádu), jejichž práva byla upravena zcela odlišně od dřívějšího jejich práva vlastnického k oněm nemovitostem, jak tomu nasvědčuje ustanovení týkající se velikosti kmenového podílu, zcizení podílů, jednatelů, valné hromady, dozorčí rady, jakož i vyrovnání většího přínosu otcem mezi ním a syny.
Stížnost snaží se konečně na oporu svého stanoviska, že nabývací hodnota měla býti zjištěna dle § 18 dávk. řádu, dovoditi, že nabývací cena, která při vyšetřování přírůstku hodnoty vzata byla za základ, není zjištěna správně, ježto vůbec zjistitelná není, neboť skutečná cena nemovitostí do společenského majetku přinesených vyšla by prý na jevo teprve tehdy, kdyby se k cenám těchto nemovitostí ve společenské smlouvě stanoveným připočetlo vše, co společnost převzala na pasivech a jiných závazcích, jež by však slušelo rozvrhnouti i na ostatní aktiva do společenského majetku přinesená, což vůbec prakticky provésti nelze.
Než stížnost přehlíží ustanovení zákona ze dne 6. března 1906 č. 58 ř. z. o společnostech s r. o., kteráž ve spojení s předpisy dávkového řádu dávají jasné poučení o tom, co sluší považovati za nabývací cenu nemovitostí, jež — jako se stalo v daném případě — byly do společenského majetku vneseny na účet kmenového vkladu společníků. Dle ustanovení § 6 cit. zákona o společnostech s r. o. musí býti jmění kmenové i vklady kmenové vyjádřeny v korunové měně. Je sice přípustno, aby společník na místo peněžitého vkladu vnesl do společenského jmění jiný majetkový předmět. Avšak v případě takovém započítává se společníku na účet jeho kmenového vkladu náhrada za majetkový předmět společností převzatý. Předmět tento i jeho peněžitá hodnota musí býti (§ 6, odst. 4 cit. zák.) ve smlouvě společenské určitě a úplně stanovena. Tato peněžní hodnota, za kterou se majetkový předmět »přejímá«, zřejmě představuje cenu nabývací ve smyslu dávkového řádu.
Žalovaný úřad byl tedy v právu, když za nabývací ceny nemovitostí do společenského jmění dle smlouvy ze dne 10. července 1911 na účet kmenových vkladů společníků vnesených považoval »peněžní hodnotu«, za niž tyto nemovitosti byly převzaty a jež ve společenské smlouvě určitě a úplně byla stanovena.
Bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 693. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 157-160.