NPD documents search: Váž. civ., 9 (1927), sv. 2

— Čís. 7422 —
Čís. 7422.

Smlouva, jíž bytové družstvo přidělilo svému členu byt v družstevním domě, jest v podstatě smlouvou nájemní. K tomu, by nájemní poměr mohl býti zrušen výpovědí, se nevyžaduje, by nájemník byl dosud členem družstva.
(Rozh. ze dne 15. října 1927, Rv II 617/27.)
Výpověď, již dalo stavební družstvo žalovanému z družstevního domku procesní soud prvé stolice k námitkám žalovaného zrušil. Důvody: Vypovídající strana sama uvádí, že odpůrce byl členem obecně prospěšného družstva, že domku používal jako člen družstva na základě smlouvy nájemní a že byl členství v družstvu zbaven. Vypovídající strana opírá výpověď o § 52 vládního nařízení ze dne 19. července 1923, čís. 160 sb. z. a n. a contr., ježto prý odpůrce neplní závazky z nájemního poměru a členské povinnosti, předepsané stanovami. Toto ustanovení však předpokládá, že v době výpovědi jest odpůrce ještě členem obecně prospěšného družstva, jak je patrno z doslovu poslední věty »pokud plní členské povinnosti«160/1923 sb., § 52. V § 49 cit. vl. nař. jest výslovně předepsáno: »Jde-li o pronájem bytů v domech obecně prospěšných stavebních sdružení, musí se osoby státi členy sdružení«. Nelze tedy pochybovati o tom, že soukromoprávní smlouva o používání domku nebo bytu uzavřená mezi obecně prospěšným družstvem a uživatelem bytu, i když jest smlouvou nájemní, jest podmíněna co do — Čís. 7422 —
vzniku a uhasnutí členstvím v družstvu a že ustanovení občanského zákona o smlouvě nájemní jsou pozměněna tímto předpisem povahy veřejnoprávní. Poněvadž odpůrce byl podle vlastního tvrzení vypovídající strany členství v družstvu zbaven, a pronájem jest povolen pouze na členy — jak také jest patrno z nesporného obsahu stanov vypovídajícího družstva a to § 18 (členové mají právo žádati, aby jim byl dán v užívání nebo v nájem byt ...), nadpisu § 19 (Budování ... pro členy) a § 20 (Témuž členu nesmí se ...) — odpadl předpoklad, za kterého nájemní smlouva může býti uzavřena a jeviti na dále právní účinky. Dovolává-li se vypovídající strana sama vyloučení odpůrcova z členství družstva, a tím skrytě zániku nájemní smlouvy, nemůže uplatňovati jsoucnost nájemní smlouvy a nemůže proto také dáti soudní výpověď podle předpisů §§ 560 násl. c. ř. s., předpokládajících smlouvu nájemní. Nebrání-li tomu snad jiný obligační důvod, mohla by se vypovídající strana domáhati odevzdání předmětu jedině vyklizovací žalobou, nikoliv výpovědí. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil, poukázav k jeho důvodům.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu s příkazem, by o věci dále jednal a ji znovu rozhodl.
Důvody:
Názor nižších soudů, že smlouva, jíž bytové družstvo přidělilo svému členu byt v družstevním domě, jest v podstatě smlouvou nájemní, jest celkem správný (srv. rozh. čís. 4584, 6506 sb. n. s.). Ale právem vytýká dovolání nižším soudům nesprávnost (§ 503 čís. 4 c. ř. s.) názoru, že tato nájemní smlouva je podmíněna co do vzniku a uhasnutí členstvím v družstvu, takže předpokladem zrušení tohoto nájemního poměru výpovědí jest, by v čase výpovědi vypovídaný byl ještě členem družstva. Zvláštního zákonného předpisu o tak těsné souvislosti mezi jsoucností nájemní smlouvy a družstevním členstvím není. Platí proto o zániku i nájemních smluv, o jichž druh tu jde, všeobecná ustanovení o rozvázání nájemních smluv obsažená v §§ 1112—1121 obč. zák. Mezi nimi není předpisu o zániku nájemní smlouvy ztrátou členství nájemníka v nějakém sdružení. Názor nižších soudů nelze opříti ani o ustanovení nařízení ze dne 19. července 1923, čís. 160 sb. z. a n., jichž se dovolávají nižší soudy. Praví-li poslední věta jeho § 49, že »jde-li o pronájem bytů v domech obecně prospěšných stavebních sdružení, musí se osoby ty státi členy sdružení«160/1923 sb., § 49 praví tím zcela zřetelně, že nájemník bytu se nájmem ještě nestává a není členem družstva, nýbrž že se jím teprve musí státi, že byt může býti pronajat osobě, jež ještě není členem, jež však musí na sebe vzíti mimo jiné i závazek, jím se státi. Není tudíž vznik nájemní smlouvy a tudíž ani její trvání závislé na členství. Ještě jasněji to plyne z předcházející věty téhož §, podle něhož zemský politický úřad označí vlastníku domu jménem osoby, s kterými vlastník musí o určité části domu při prvém pronájmu bytů nájemní smlouvu sjednati, jsa povinen podati zprávu, zda tak učinil. Jsou to osoby, jichž — Čís. 7423 —
pobyt jest v obci ve veřejném zájmu nutným. Řečený předpis nestanoví, že povinnost vlastníka domu k sjednání smlouvy s nimi jest závislou na družstevním členství oněch osob, nýbrž ukládá mu povinnost tu bezpodmínečně, ukládaje ovšem zároveň osobám, s nimiž se smlouva stala, že se členy státi musí. Uskutečnění této povinnosti setkává se — podle výkladů Dr. Hynka Kubisty k zákonům o podpoře stavebního ruchu, II. díl, 1924, str. 158 — v praksi mnohdy s obtížemi, jde-li o družstva rázu čistě stavovského nebo politického, jichž členem se podle stanov může státi jen příslušník určitého stavu neb určité politické strany, takže stanovami odůvodněná nemožnost, splniti právě zmíněnou podmínku, může býti v konkrétním případě překážkou udělení státní podpory na jejím splnění závislého. O těchto obtížích by nemohlo býti řeči, kdyby byl správným názor nižších soudů, že nájemní smlouvy bez družstevního členství jsou nemožné. Správnost názoru nižších soudů nelze odvozovati ani z § 52 řeč. nařízení. Stanoví-li, že vlastník domu nesmí dáti výpověď nájemníkům, pokud plní závazky z nájemního poměru, a, jde-li o obecně prospěšná stavební sdružení, členské povinnosti předepsané stanovami, praví tím jen, že nájemníci v domech obecně prospěšných sdružení jsou pod následky výpovědi povinni, plniti kromě závazků z nájemního poměru také ještě zvláštní povinnosti podle stanov družstva, jehož členy se musili státi. Ale nepraví, že nájemní poměr může býti výpovědí rozvázán jen, pokud nájemník je členem, a že výpověď jest nemožnou, když členství zaniklo. Ostatně lze též o nájemníku, jenž přestal býti členem družstva, říci zajisté plným právem, že neplní členské povinnosti, takže doslov § 52 dokonce svědčí proti názoru nižších soudů a pro přípustnost výpovědi též bývalým členům, to jest nečlenům. Opírají-li nižší soudy svůj právní názor i o znění různých míst stanov žalujícího družstva, která mluví jen o členech, není ani tento jejich úsudek správný. Stanovy upravují v podstatě jen poměry družstva ku svým členům a proto mluví na naznačených místech jen o nich. Z toho však nelze ještě souditi, že členem sjednaná nájemní smlouva zaniká již zánikem jeho členství a nemůže trvati dále s nečlenem. Odporuje tomu přímo pátý odstavec § 20 stanov, jenž, upravuje otázku výpovědi, mluví o »držiteli bytu«, jenž plní »smluvené povinnosti« a ne o »členu«, jenž plní »členské povinnosti«. Důvod, z něhož nižší soudy zrušily výpověď, tudíž neobstojí. Pro rozhodnutí o ostatních námitkách není v napadených rozsudcích nutného skutkového zjištění.

Citace:

č. 7422. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/2, s. 321-323.