NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 2

Č. 4908
.
Jazykové právo: O jaz. právu cizích státních příslušníků — věty jako při Boh. 966 a 1968 adm.
(Nález ze dne 16. září 1925 č. 17139).
Prejudikatura: Boh. 798, 966, 1968, 4706 adm. a j.
Věc: Firma »Tramsatlantische Güterversicherungsgesellschaft m. b. H.« v Berlíně, Helena B. v Drážďanech, Arnošta E. v Linci a Německá říše jako říšský železniční fiskus zastoupený říšským ředitelstvím železničním v Drážďanech (adv. Dr. Art. Neustadtel z Liberce a Dr. Bedřich Glässner z Litoměřic) proti ministerstvu spravedlnosti (min. místotaj. Dr. Jan Srb) o jazykové právo.
Výrok: Stížnost Heleny B. se odmítá jako nepřípustná, ke stížnosti společnosti »Transatlantische Güterversicherungsgesellschaft m. b. H.«, Arnoštky E. a Německé říše jako říšského železničního fisku se naříkaná rozhodnutí zrušují pro nezákonnost.
Důvody: 1. V právní věci Josefa M., obchodníka v Liberci, zastoupeného Drem Jiřím Pichlerem, advokátem v Liberci, proti fě Transatlantische Güterversicherungs-Gesellschaft m. b. H. v Berlíně a Josefu K., pojišťovacímu úředníku v Liberci, jež vedena byla u krajského soudu v Liberci pod značkou spisovou C g I 49/20, podala žalovaná firma k nejvyššímu soudu v Brně dovolání v jazyku německém. Nejvyšší soud rozhodnutím z 9. června 1923 dovolání straně vrátil s poukazem, aby je do 14 dnů podala znovu ve státním jazyku a vrácené dovolání k němu připojila. K odůvodnění tohoto výroku uvedl nejv. soud, že příslušníci jiného jazyka než čsl. smějí v republice Čsl. činiti podání v jazyku jiném než státním, — pokud ostatní podmínky jaz. zákona jsou splněny — jediné tehdy, jsou-li státními občany Čsl. republiky. U žalované firmy podmínka tato splněna není a je tedy povinna dovolací spis podati v jazyku státním.
Strana stěžovala si do tohoto rozhodnutí k předsednictvu nejv. soudu v Brně, jež stížnost zamítlo rozhodnutím z 20. července 1923 dovodivši, že podle jaz. zák., přes opačný názor nss-u, pokládá jediné státní příslušníky čsl. za subjekty práv příslušníků jazyka menšiny.
Stížnost proti tomu podanou odmítl nss nálezem z 15. září 1923 č. 15114, poněvadž záležitost nebyla ještě pořadem instancí správních vyřešena.
Teprve po tomto usnesení nss-u stěžovala si strana k min. sprav., jež však stížnost zamítlo nař. rozhodnutím ze 17. března 1924 č. 52078/23, poukázavši ke správným důvodům rozhodnutí předsednictva nejv. soudu.
Ve stížnosti k nss-u dovozuje nyní strana, že shora uvedené rozhodnutí min. sprav, je nezákonné. Stížnost dovolává se hlavně judikatury nss-u, jenž v nál. Boh. 966 a 1968 adm. postavil se na stanovisko, že jazykový zákon neomezuje právo používati jazyka menšinového — jsou-li jinak podmínky zákona splněny — na čsl. státní příslušníky. 2. V právní věci Ferdinanda A., soukromníka ve V., proti Arnoštce E., rozené R., choti majora v L., a Heleně B., choti generála v Drážďanech, o 50000 s přísl., jež vedena byla u krajského soudu v Litoměřicích, podala žal. strana k nejv. soudu v Brně dovolací rekurs v jazyku německém. Nejv. soud v Brně rozhodnutím z 11. dubna 1923 vrátil dovolací stížnost žal. strany s poukazem, aby žalované do 14 dnů po doručení tohoto usnesení osvědčily, že jsou příslušnicemi Čsl. republiky, nebo, nejsou-li s to tak učiniti, stížnost u vrácení původního spisu znovu ve státním jazyku předložily. K odůvodnění tohoto výroku uvedl nejv. soud, že podle jaz. zák. č. 122/1920 Sb. požívají práv příslušníků jazyka menšiny pouze státní občané Čsl. republiky. Jelikož ohledně st-lek jsou vážné pochybnosti, zda jsou čsl. státními příslušnicemi, jest zapotřebí, aby svou zdejší státní příslušnost osvědčily. Kdyby tak učiniti nemohly, byly by povinny podati stížnost v jazyku státním.
Žalovaná strana vyhověla cit. usnesení a předložila nejv. soudu v Brně dovolací rekurs v jazyku státním, zároveň však stěžovala si proti cit. usnesení k předsednictvu nejv. soudu v Brně, jež rozhodnutím z 24. června 1923 zamítlo stížnost, uvedši, že jaz. zákon přiznává práva příslušníků menšinových jazyků pouze státním příslušníkům čsl., jak plyne z textu jaz. zák. i ze srovnání jeho předpisů s ustanoveními smlouvy St. Germainské a hlavy VI. ústavní listiny. Proti důvodům nálezu nss-u Boh. 966 adm. poukázalo předsednictvo nejv. soudu v Brně jmenovitě ke zprávě ústavního výboru Národního shromáždění o osnově jaz. zák., č. tisku 2442/1920.
Proti tomuto rozhodnutí předsednictva nejv. soudu podal Dr. Berchold Knöpfelmacher jako zástupce Arnoštky E. stížnost k min. sprav., v níž brojil jednak proti výkladu § 2 jazyk. zákona, jednak namítal též, že tímto rozhodnutím i subjektivní práva advokáta jakožto zástupce strany byla dotčena.
Min. sprav, zamítlo tuto stížnost nař. rozhodnutím ze 17. března 1924 č. 37426/23, poukázavši, pokud jde o otázku, zda jazykové ochrany požívají též cizí státní příslušníci, ke správným důvodům předsednictva nejv. soudu v Brně a pokud jde o námitku, že porušena byla subjektivní jazyková práva právního zástupce st-lčina, k rozhodnutí nss-u Boh. 798 adm.
Do tohoto rozhodnutí min. sprav, podal Dr. Berthold K. stížnost na nss opět jménem obou žalovaných, v níž dovozuje, že nař. rozhodnuti odporuje jaz. zákonu, a opírá se při tom rovněž o cit. již nálezy nss-u.
3. V právní věci Františka M., staničního dozorce v Podmoklech, zastoupeného Drem Ludvíkem Ecksteinem, advokátem v Děčíně, proti Německé říši (fisku říšských drah) o 50902 Kč s příslušenstvím, jež vedena byla u krajského soudu v Litoměřicích, podala žalovaná strana, zastoupená Drem Bedřichem Glaessnerem, advokátem v Litoměřicích, k nejv. soudu v Brně dovolací rekurs v jazyku německém Nejv. soud. rozhodnutím z 21. listopadu 1922 vrátil dovolací stížnost žalované straně s poukazem, aby do 14 dnů po doručení tohoto usneseni předložila podání, připojíc původní spis, znovu soudu I. stolice ve státním jazyku, ježto žalovaná strana, která není příslušníkem čsl. republiky, může podle § 2 jaz. zák. podávati spisy u tuzemských soudů jen v jazyku státním. Žalovaná strana vyhověla tomuto poukazu a předložila nejv. soudu dovolací rekurs v jazyku státním, zároveň však stěžovala si proti uvedenému usnesení podle § 7 jaz. zák. k předsednictvu nejv. soudu, jež rozhodnutím z 26. prosince 1922 stížnost zamítlo, uvedši totéž, jako shora ad 2.
Stížnost zamítlo min. sprav. nař. rozhodnutím ze 17. března 1924 č. 580/23, poukázavši ke správným důvodům rozhodnutí předsednictva nejv. soudu.
Do tohoto rozhodnutí min. sprav, stěžuje si žalovaná strana k nss-u a žádá, aby jako nezákonné bylo zrušeno. Stížnost dovolává se rovněž cit. nálezů nss-u a dovozuje dále, že Německá říše, vystupuje-li před čsl. soudy, požívá týchž práv jako jiní němečtí státní příslušníci.
ad 2. Nss musil se především zabývati námitkou žal. min., že jest stížnost Heleny B. podle § 5, odst. 2 zák. o ss nepřípustná, a uznal námitku tu za odůvodněnou. Neboť tato st-lka nevzala rozhodnutí předsednictva nejv. soudu z 24. června 1923 v odpor, takže min. sprav, nemělo příležitosti, aby o jejím jaz. právu rozhodovalo, a netýče se proto jeho nař. rozhodnutí této st-lky, byvši doručeno Dru Bertholdu K., advokátu v Litoměřicích, toliko jako zástupci Arnoštky E. Potom však nebyla stran st-lky Heleny B. věc sporná v pořadu instancí správních konečně vyřešena (§ 78 zák. o org. soudní), a nemůže se tato st-lka dovolávati kognice nss-u (§ 5 zák. o ss).
ad 1., 2., a 3. Rozhoduje pak věcně o stížnostech ostatních st-lů, mohl by se nss prostě odvolati na právní názor, vyslovený již v jeho nálezech, také stranami citovaných (Boh. 966 a 1968 adm.), v nichž uznal, že podle § 2 jaz. zák. jsou i cizí státní příslušnici účastni menšinového práva jazykového, jsou-li příslušníky přípustného jazyka menšinového. Neboť argumenty, které uplatnilo žal. min. ve svých nyní nař. rozhodnutích (převzetím odůvodnění nižší stolice správní), ve spisech odvodních i při veř. ústním líčení ústy svého zástupce, nebyly s to, by přiměly nss, aby ustoupil od své konstantní judikatury.
Lze připustiti, že první judikáty tohoto soudu — jednak z r. 1921. jednak z r. 1923 — ve výstavbě svého odůvodnění se poněkud od sebe liší, neboť první judikát dovolává se hlavně materialií, druhé dva naproti tomu textu zákona. Ale nss nemohl — jako v posledním zde rozhodovaném případě (Boh. 4706 adm.) — nalézti mezi obojími zmíněnými judikáty podstatný rozpor, jaký v nich vidí zástupce žal. úřadu, shledal spíše, že oba judikáty navzájem se doplňují.
Východiskem musí býti především text zákonný. Dospějeme-li pak při výkladu textu k přesvědčení, že výraz zákonodárcem použitý má určitý smysl, nutno na tom trvati a musí pak eventuelní pomůcky interpretační — jako systematika zákona, použití jiných norem — na př. §§ 33 o. z. o. — ustoupiti do pozadí.
Těžiště otázky spočívá v obratu použitém zákonodárcem v § 2 jaz. zák. »příslušníci jazyka této menšiny«. Neboť tímto obratem určuje se subjekt jaz. práva. Postaví-li se proti sobě tento výraz a výraz »státních občanů« o několik řádek výše v témže odst. použitý, je jazykový rozdíl mezi nimi tak nápadný, že nelze míti za to, že zákon chtěl tímto různým výrazem použitým v téže větě, postihnouti týž okruh osob. Spíše jest odůvodněn závěr, že zákon, užívaje úmyslně výrazu širšího, chtěl také vyjádřiti širší pojem, kdyžtě nebylo překážky, aby i v této souvislosti použil předcházejícího výrazu »státní občané«. Výraz »příslušníci určitého jazyka« má vsak širší obsah, než výraz »státní příslušníci jistého jazyka« a jsou v tom zahrnuti také příslušníci jistého jazyka (nebo příslušníci národa), kteří nejsou státními příslušníky.
Ze tento výklad zákonodárcem zavedeného termínu »příslušník jazyka« odpovídá také úmyslu zákonodárcovu, bylo dostatečně prokázáno vylíčením vzniku zákona, v prvním judikátu podaným.
Je sice pravda, že materialie zákona nemohou míti více ceny, než text zákona, — toť interpretační methoda také tímto soudem opět a opěí hájená — ale výklad tímto soudem důsledně hájený nic se na této methodě vykládací neprohřešuje. Nestavit' materialie zákona nad zákon sám, nýbrž čerpá z materialií jen objasnění výrazu neobvyklého a ne zcela jednoznačného, což je tím spíše přípustno, když výraz ten smysl soudem mu přikládaný i filologicky zahrnuje a když tento širší smysl má oporu v porovnání jeho s výrazem v textu zákona bezprostředně předcházejícím — »státní občané«.
Dopídíme-li se pak touto cestou, která nevybočuje z mezí výkladu právnického, určitého smyslu zákonného výrazu »příslušníci jazyka této menšiny«, pak není již přípustno, abychom jej odlehlejšími pochody myšlenkovými jakkoli omezovali.
Všechny další vývody žal. úřadu, kterými podpírá svůj právní názor, zejména také pokud jde o poukaz na dosah úvodní věty § 2 zák. jaz., byly probrány zevrubně již v dřívějších nálezech tohoto soudu a netřeba se k nim proto vraceti.
Musila tudíž nař. rozhodnutí na stížnost legitimovaných st-lů podle § 7 zák. o ss býti zrušena pro nezákonnost.

Citace:

č. 4908. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 132-135.