Čís. 16505.

I. V řízení o návrhu na vyhlášení konkursu nelze přezkoumávati pravoplatné rozsudky vydané proti dlužníku a nelze je odstranili neb k nim nepřihlížeti na podkladě pouhého osvědčení, že jest správný opak toho, než co bylo v nich zjištěno.
II. Zajistil-li někdo poplatkový dluh jiné zavázané osoby zřízením zástavy, stal se jen věcným spoludlužníkem. Třetí osobě, která sama zaplatila za dlužníka jeho poplatkový dluh, nevznikla osobní pohledávka proti věcnému dlužníku, třebaže bylo zaplacení poplatkového dluhu uloženo platebním rozkazem finančního úřadu i věcnému dlužníku solidárně s osobním dlužníkem.
(Rozh. ze dne 18. listopadu 1937, R I 1178/37.)
Konkursní soud vyhověli návrhu věřitelů na prohlášení konkursu na jmění Dr. Jaroslava H. a Vladimíra H. Rekursní soud zamítl jejich návrh. Důvody: Navrhovatelé neosvědčili, že jim přísluší nárok proti uvedenými dlužníkům. Žalobami C VI 17/37 a C VI 18/37, podanými na navrhovatele u okresního soudu obchodního v P., se oba dlužnici domáhali určení, že z dluhů, které mají firmy patřící Dr. Josefu H. a, Boženě H. u navrhovatelů, ať již z titulu jakéhokoliv, nemají žádného osobního závazku, a pravoplatně bylo uznáno (rozsudky okresního soudu obchodního v P. vyhovující žalobám byly po tvrzeny rozsudky krajského soudu obchodního v P.), že tomu tak jest. Za toho stavu věci ručí sice navrhovatelům jako odělným věřitelům svými zástavami za dluhy Dr. Josefa H. a Boženě H., nejsou však jejich osobními dlužníky. Z toho plyne, že navrhovatelé sice mohou jako oddělní věřitelé vésti exekuci na jmění dlužníků dané jim do zástavy, avšak nemají oprávnění učiniti návrh na zahájení konkursního řízení proti Dr. Jaroslavu H. a Vladimíru H. Pamětní protokol ze dne 9. února 1933 není tedy listinou prokazující osobní závazek. Pokud tedy Dr. Jaroslav H. a Vladimír H. projevili s obsahem uvedené listiny souhlas, nepřevzali vůči navrhovatelům závazek osobní. Není proto důvodný návrh na uvalení konkursu na jejich jmění pro nedostatek osobního závazku.
Nejvyšší soud nevyhověl do volacím rekursům navrhovatelů.
Důvody:
Rozsudek okresního soudu obchodního v P. ze dne 16. března 1937 C VI 17/37, potvrzený rozsudkem krajského soudu obchodního v P. ze dne 26. května 1937, č. j. Co 104/37-29, je pravoplatný a tvoří právo mezi stranami sporu Vladimírem H. a bankami, které navrhly vyhlášení konkursu (§ 411 c. ř. s.) a nelze jej přezkoumávati v řízení o návrhu na vyhlášení konkursu. Bylo-li dotčenými rozsudky zjištěno, že z dluhů, které mají firmy, patřící Dr. Josefu H. a Boženě H., u žalované strany ať jíž z titulu jakéhokoliv, nemá Vladimír H. vůči žalované straně žádného osobního závazku, nelze výrok ten odstraniti neb učiniti neúčinným pouhým osvědčením, že je správný jeho opak. K právní moci rozsudku je přihlížeti z úřadu (§ 240, odst. 3, c. ř. s.), právní jistota a vážnost pravoplatného rozsudku vyžaduje, aby bylo právní moci rozsudku dbáno i v každém jiném řízení, a nelze proto pravoplatný rozsudek pokládati podle libovůle stran za bezcenný. Obdobně to platí i o rozsudku okresního soudu obchodního v P. ze dne 16. března 1937, č. j. C VI 18/37-16, potvrzeném rozsudkem, krajského soudu obchodního v P. ze dne 26. května 1937, č. j. Co 106/37-23, jenž se týká Dr. Jaroslava H.
Marně se dovolací stěžovatelky dovolávají k osvědčení osobních závazků jmenovaných dvou dlužníků příloh založených pod . . . Neboť zástavní listinou ze dne 18. ledna 1932 se zabývaly výslovně již rozsudky prvního procesního soudu i odvolací soud a byla tudíž i ona listina předmětem sporu. O platebních rozkazech berního úřadu v S. ze dne 11. dubna 1932, P. p. r. 357 z r. 1932, na zaplacení poplatku 66000 Kč se zmiňují rozsudky odvolacího soudu, ale praví o nich, že jde o nárok mimo určovací žalobu. Přestože tato pohledávka nebyla tudíž předmětem určovací žaloby, neplyne z platebního rozkazu a ze šekového výplatního lístku; ze dne 12. dubna 1932 žádná osobní pohledávka bývalé »L-banky« ve výší 66000 Kč proti Dr. Jaroslavu H. a Vladimíru H. Neboť přistoupili-li k dluhům svých rodičů jen jako věcní (poskytnutím zástavy za dluhy svých rodičů), a nikoliv též jako osobní spoludlužníci, nemohla tím vzniknouti ze zřízení zástav bývalé »L-bance« osobní pohledávka ze zaplacení poplatku 66000 Kč, ač jeho zaplaceni bylo uloženo řečenými platebním rozkazem berního úřada v S. bance i Vladimíru H. a Dr. Jaroslavu H. solidárně. A o pamětním protokolu ze dne 9. února 1932 praví i dovolací stěžovatelky, že pouhý onen protokol sám nedostačí k osvědčení osobního závazku. Z výpisu daňového účtu ze dne 31. prosince 1935 a z přiznání daní pro rok 1934 a 1935 neplyne rovněž žádná osobní pohledávka bývalé »L-banky« proti Vladimíru H. a Dr. Jaroslavu H. Není-li tedy osvědčena vůbec žádná osobní pohledávka žádné z navrhovatelek konkursu, není odůvodněno jejich oprávnění k návrhu na vyhlášení konkursu na jmění Vladimíra H. a Dr. Jaroslava H. (§ 69, odst. 1, konk. ř.). Nebylo proto právem jejich návrhu vyhověno a dovolací rekursi není v té příčině důvodný.

Citace:

č. 16505. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 615-617.