NPD documents search: Váž. civ., 19 (1937), sv. 2

Č. 12047.

Vojenské věci:* Paušál na běžné udržování ubytovacích objektů (bod 11 k § 35 min. nař. č. 119/95 ř. z.) neslouží ke krytí škod, vzniklých na oněch objektech mimořádně a nepředvídatelně.
(Nález ze dne 27. září 1935 č. 17686/33.)
Věc: Hlavní město Praha proti ministerstvu národní obrany o náhrady za vojenské ubytování. Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání obce pražské z výměru zem. úřadu v Praze z 25. listopadu 1932, kterým tento, rozhoduje v cestě devoluce podle § 11 odst. 2 vl. nař. č. 8/28 Sb. na místo podjatého magistrátu hlav. města Prahy, uznal podle § 20 zák. o ubytování vojska č. 93/1879 ř. z., že náklad spojený se zasklením rozbitých oken v budově vojenských kasáren v K. jsou povinni hraditi obec pražská a vojenská správa stejnými díly.
Jednaje o stížnosti do rozhodnutí toho podané vycházel nss z těchto úvah:
Skutkový základ nař. rozhodnutí je nesporný. Mezi obcí pražskou jako vlastnicí budovy jezdeckých kasáren v K. a vojenskou správou bylo svého času v základě ustanovení ad § 35 bod 11 nař. č. 119/95 ř. z. uzavřeno ujednání, podle něhož bude obec pražská poskytovali vojenské správě na běžné práce s udržováním budovy té spojené, jako bílení, zasklívání oken a pod., roční paušál ve výši 650 Kč, zvýšený v roce 1930 na obnos 850 Kč. Při komisionelním šetření z 22. prosince 1930 bylo zjištěno, že v budově jezdeckých kasáren v K. je rozbito množství okenních tabulek, z nichž aspoň část byla vyražena při vichřici v noci z 22. na 23. listopadu 1930, kdežto ohledně další části se to zjistiti nedalo, naopak zůstalo nevyvráceným tvrzení zástupců obce, že část těchto oken byla rozbita již dříve.
Na základě tohoto skutkového stavu uznal zem. úřad, že uvedený náklad jsou povinny hraditi obec pražská i vojenská správa stejným dílem, a to z toho důvodu, že podle zjištění byla část oken rozbita před vichřicí, tedy běžným opotřebováním, a padá proto ve (smyslu uvedené úmluvy na vrub vojenské správy, kdežto druhá část byla rozbita zmíněnou vichřicí, tedy neodvratnou náhodou, na niž se uvedená úmluva nevztahuje a jež jde proto na vrub obce jako vlastnice budovy. Při tom byla uložena náhradní povinnost oběma stranám stejným dílem proto, že se počet oken, rozbitých tím i oním způsobem, nedal zjistiti.
Stížnost nenamítá nic proti tomu, že žal. úřad onu vichřici kvalifi- koval jako neodvratnou náhodu, ani proti klíči, jímž žal. úřad povinnost k úhradě způsobené škody rozdělil, nýbrž snaží se pouze z ustanovení § 35 odst. 5 ubyt. zák. č. 93/79 ř. z. dovoditi, že vojenská správa, jakmile uzavřela s tím, kdo budovu opatřil, podle ustanovení ad § 35 bod 11 min. nař. č. 119/1895 ř. z. úmluvu o udržování budovy za paušální obnos, vzala tím na sebe i závazek za náhradu škody způsobené neodvratnou náhodou.
V daném případě nebyla v řízení předložena úmluva, kterou vojenská správa uzavřela s obcí pražskou, obě strany však vycházely vždy z toho, že úmluva ta se kryla plně se zmocněním, obsaženým v cit. předpisu min. nař. z roku 1895. Nss proto nemusil zkoumati, zda vojenská správa uvedenou úmluvou vzala snad na sebe nějaký závazek jdoucí dále, než je ji v cit. předpisu dovoleno, a jaký by snad z toho mohl vzejíti právní důsledek, nýbrž mohl se omeziti na zodpovědění otázky, zda v případě, že uvedená úmluva se kryje plně s cit. ustanovením, byla vojenská správa povinna hraditi škodu vzniklou neodvratnou náhodou či nic.
Podle § 35 odst. 2 zák. č. 93/79 ř. z. náleží povinnost udržovati budovy odevzdané vojenské správě k užívání v takovém stavu, aby se jich užívati mohlo, tomu, kdo je opatřil. Z tohoto ustanovení vyplývá, že opatřitel této budovy je zásadně povinen vlastními nákladem opraviti škody, jež by povstaly na budově a jež by zabraňovaly jejímu užívání, a to bez ohledu na to, zda škody ty vznikly běžným opotřebením či neodvratnou náhodou. S touto zásadou nejsou v rozporu a také na ní nic nezměnila ustanovení obsažená v dalších odstavcích, podle nichž při vrácení budov je vojenská správa povinna dáti náhradu za škody na nich vzniklé, pokud nebyly způsobeny neodvratnou náhodou, obyčejným opotřebováním neb osobami, za něž vojenská správa neručí, a že tedy je povinna dáti náhradu jen za škody, převyšující míru obyčejného užívání, byly-li způsobeny osobami, za něž sama zodpovídá.
Z uvedené zásady, že opatřitel budov je povinen opravovati veškeré škody na budovách, pokud brání řádnému jich užívání, je v ustanovení ad § 35 bod 11 min. nař. č. 119/95 ř. z. připuštěna výjimka jen potud, že ve zvláštních případech může běžné udržování ubytovacích budov v dobrém stavu býti opatřeno také vojenskou správou za paušální obnos, umluvený mezi ní a tím, kdo budovu opatřil. Z tohoto slovného znění se zcela jasně podává, že vojenská správa smí za onen paušální obnos převzíti na sebe jen »běžné udržování« — v autent. textu německém se praví »die currente Instandhaltung« —, tedy náklady na odstranění oněch závad, jež na budově vznikají jejím běžným opotřebením, jaké se dostavuje při jejím normálním používání, nikoli však také škod takových, jež budou způsobeny náhodami mimořádnými a nepředvídatelnými.
Vychází tedy stížnost z mylného právního názoru a slušelo ji zamítnouti.

Citace:

Č. 12047. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/2, s. 265-267.