Čís. 7120.

Peněžní platy smluvně se opakující nepodléhají soupisu podle nařízení ze dne 7. srpna 1922, čís. 265 sb. z. a n., aniž rovnání podle mezistátní úmluvy ze dne 18. června 1924, čísl. 60 sb. z. a n. na rok 1926.
Ani nedoplatek, vzniklý z peněžních platů smluvně se opakujících za dobu po 26. září 1919 nepodléhá rovnání podle mezistátní úmluvy ze dne 18. června 1924, čís. 60 sb. z. a n. na rok 1926.
(Rozh. ze dne 2. června 1927, R I 41/27.)
Žalobce, příslušník rakouský, žaloval tuzemské příslušnice o zaplacení kursovních rozdílů za dobu od 1. prosince 1919 do 1. září 1920 dospělých splátek roční renty 10000 r. u. korun, příslušející mu proti žalovaným od roku 1914, ježto mu žalované platily za uvedenou dobu splátky v korunách rakouských. Pro spornost valuty byl spor přerušen. Usnesením ze dne 12. října 1926 vyhověl soud prvé stolice žalobcovu návrhu, by bylo pokračováno v řízení. Rekursní soud změnil napadené usnesení v ten rozum, že odmítl žalobu pro nepřípustnost pořadu práva. Důvody: Soud prvé stolice je toho názoru, že z důvodu, že čl. 10 úmluvy ze dne 18. června 1924 (prohlášené dne 11. května 1926 pod čís. 60 sb. z. a n.) stanoví, že smluvně se opakující peněžní platy povinen jest dlužník konati věřiteli druhého státu stejně jako věřiteli svého státu, jest další řízení provésti na soudě. Čl. 1. úmluvy však stanoví, že řečené závazky jest plniti způsobem, určeným v oddílu V. úmluvy, oddíl V. čl. 17 úmluvy stanoví, že tyto závazky jest zaplatiti československému zúčtovacímu místu, a čl. 46, že kromě způsobu vyrovnání, uvedeného v oddílech I.—XII., jest co do závazků, zmíněných v oddílu I. jakékoliv jiné placení u přijetí platby zakázáno a že stejně jest nepřípustné soudní uplatňování těchto nároků žalobou a exekucí. Článek 10. obsahuje jen ustanovení, kolik mají poživatelé renty obdržeti, nikoli však, že tyto závazky jest plniti jiným způsobem, než jak uvedeno v oddílu V. Kromě toho nejedná se v tomto případě o renty, dospělé teprve po této úmluvě, nýbrž o zbytek renty za dobu od 1. prosince 1919 do 1. září 1920. Jelikož podle čl. 46 úmluvy je uplatňování závazku podle čl. 1. úmluvy pravidelným pořadem práva vyloučeno, bylo rekursu vyhověti a usnésti se, jak shora uvedeno.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Československý zúčtovací ústav v Praze sdělil na dotaz, že žalované dlužnice přihlášky podle vlád. nař. čís. 265/22 sb. z. a n. nepodaly, — Čís. 7121 —
971
nýbrž podal toliko žalobce věřitelskou přihlášku podle cit. vlád. nař. ze dne 7. srpna 1922 čís. 265 sb. z. a n. (nikoliv vl. nař. čís. 224/24), kteráž mu byla vrácena s poučením, že jako rakouskému věřiteli bylo by přihlášku podati u rakouského zúčtovacího úřadu podle obdobného tamního nařízení ze 7. září 1922, čís. 675 spolk. zák. V přihlášce této poznamenal věřitel, že nárok jeho nepodléhá přihlášce, jelikož se jedná o opakující se dávky, t. j. 10000 K roční doživotní renty. Podle § 2 čís. 4 vl. nařízení ze dne 7. srpna 1922, čís. 265 sb. z. a n. a dle obdobného nařízení rakouského nepodléhají soupisu všelikého druhu peněžní platy smluvně se opakující (na př. renty doživotní). Podle čl. 10. mezistátní úmluvy ze dne 18. června 1924, čís. 60/26 sb. z. a n. povinen jest dlužník smluvně se opakující peněžní platy konati věřiteli druhého státu stejně jako věřiteli svého státu; nepodléhají tedy platy takové rovnání podle cit. mezistátní úmluvy. Také zažalovaný nedoplatek K 7.218-75 vzniklý z onoho právního důvodu, není podroben rovnání podle úmluvy, jelikož týče se nedoplatků za dobu od 1. prosince 1919 do 1. září 1920, jenž vzešel po rozhodném dni 26. září 1919 (čl. 1 téže mezistátní úmluvy).

Citace:

Čís. 7120. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 996-997.