Čís. 14489.

Ustanovení § 20 (3), nyní § 18 (2) zákona na ochranu nájemníků (vyhl. čís. 62/34 Sb. z. a n.).
Šestiměsíční promlčecí lhůta k uplatnění nároku na vrácení nepřiměřené odměny za zprostředkování nájmu začíná běžeti od zrušení nájemní smlouvy předešlého nájemníka, spadá-li zprostředkování nájmu a vyplacení odměny do téže doby.
(Rozh. ze dne 27. června 1935, Rv II 331/33.)
Žalobce zaplatil žalovanému za zprostředkování nájmu 16000 Kč a to ještě dříve, nežli se do bytu nastěhoval. To učinil v roce 1923 ihned, jakmile se dřívější nájemník vystěhoval. Dne 7. prosince 1931 se žalobce z bytu vystěhoval a opíraje se o ustanovení § 20 zák. na ochr. nájemníků žádá na žalovaném 16000 Kč, jež mu za zprostředkování nájmu zaplatil. Prvý soud uznal podle žaloby. Důvody: Podle § 20 odst. 3 zák. o ochr. náj. může to, co bylo plněno proti ustanovení odst. 2, býti požadováno zpět se zákonnými úroky. Podle odst. 2 jest zapovězeno dáti si poskytnouti nepřiměřenou odměnu za zprostředkování nájmu. O zprostředkování nájmu tu jde. Odměna 16000 Kč za zprostředkování nájmu bytu, za který se platí měsíčně 400 Kč, jest nepřiměřená a nezvykle vysoká. Žalobní žádost jest tedy odůvodněna. Názor žalovaného, že nárok žalobcův jest promlčen, není správný. Podle ustanovení § 20 zák. o ochr. náj. promlčí se nároky na vrácení odměny za zprostředkování během 6 měsíců od zrušení nájemního poměru. Jde o poslední nájemní poměr. Názor, že zákon míní zde nájemní poměr předcházející, není správný, ježto potom v případě, že byt zůstal před tím víc než 6 měsíců prázdný, toto ustanovení zákona bylo by ilusorní. Žalobce vystěhoval se z bytu teprve v prosinci roku 1931, žaloba byla podána dne 3. února 1932. Odvolací soud zamítl žalobu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Jde jen o výklad § 20 (3) posl. věta zák. na ochr. nájemníků ze dne 26. dubna 1923 čís. 85 sb. z. a n., pokud se týče ze dne 25. dubna 1924 čís. 85 sb. z. a n. (nyní § 18 (2) posl. věta zák. na ochr. náj. ve znění vyhlášky ministra sociální péče ze dne 24. března 1934 čís. 62 sb. z. a n.), od kdy jest počítati 6měsíční promlčecí lhůtu v případě, že nájemník domáhá se vrácení nepřiměřené odměny na osobě, která mu zprostředkovala nájem. Nejvyšší soud se zabýval otázkou, od kdy jest počítati 6měsíční promlčecí lhůtu, již v několika rozhodnutích, při čemž vyslovil v rozhodnutí čís. 4585 sb. n. s. zásadu, že lhůtu jest počítati ode dne, kdy skončila nájemní smlouva, která se uskutečnila za zapovězené plnění, a to pro všechny tři skupiny zapovězeného plnění uvedené ve vrchu dotčených zákonných předpisech. Ale zásadu tu opustil již v rozhodnutích čís. 4943 sb. n. s., v němž dovodil, že lhůta počíná se zrušením smlouvy předešlého nájemníka, jenž za úplatu postoupil byt. V tomto smyslu se pak judikatura ustálila v dalších rozhodnutích, a to jak uveřejněných (srov. na př. rozhodnutí čís. 9179, 9292 sb. n. s. a rozhodnutí čís. 1015 sb. L. S.), tak neuveřejněných, jež jsou uvedeny v posléz dotčeném rozhodnutí č. 1015 sb. S. L. Jak již svrchu bylo uvedeno, rozeznává zákon tři druhy zakázaných úplat, a to pro dosavadního nájemníka, úplatu pro pronajímatele a odměnu za zprostředkování nájmu. Jen proti pronajímateli počíná se 6měsíční lhůta promlčecí teprve zrušením nájemního poměru, za jehož uzavření mimo nájemné zapovězenou úplatu přijal, nikoliv proti nájemníku, jenž sobě nebo někomu jinému dal poskytnouti za postoupení bytu nebo v souvislosti s tím nějakou úplatu. Co platí pro spor mezi dřívějším a pozdějším nájemníkem, platí tím spíše pro spor pozdějšího nájemníka se zprostředkovatelem nájmu, který za to si dal poskytnouti nepřiměřenou odměnu, jak nejvyšší soud vyslovil ve svém posudku ze dne 13. prosince 1928 čís. pres. 1273/28 uveřejněném v Právníku z roku 1929 na str. 489. Tento názor nejvyššího soudu jest zastáván v četných rozhodnutích, z nichž stačí odkázati k zevrubným důvodům rozhodnutí čís. 4943 sb. n. s. Není třeba obírati se otázkou, od kdy by běžela promlčecí lhůta, kdyby v době poskytnutí nepřiměřené odměny zprostředkovateli nájemní smlouva mezi pronajímatelem a dřívějším nájemníkem byla již zrušena, a zda by se začínala teprve placením odměny (srov. k tomu na př. rozh. čís. 8352 sb. n. s.), neboť žalobce vyplatil odměnu 16000 Kč za zprostředkování nájmu ještě před nastěhováním se do bytu, což učinil ihned po vystěhování se dřívějšího nájemníka Bernarda C., takže poskytnutí nepřiměřené odměny za zprostředkování nájmu spadá do stejné doby, jako zrušení nájemní smlouvy dřívějšího nájemníka. Vyhovuje proto spíše úmyslu a účelu zákona, počítá-li se 6měsíční promlčecí lhůta od zrušení nájemní smlouvy předchozího nájemníka, neboť žalobce nastěhovav se do bytu ihned po jeho vyklizení asi v prosinci 1923 mohl bez obavy o získaný již byt uplatniti v 6měsíční lhůtě proti zprostředkovateli nárok na vrácení nepřiměřené odměny.

Citace:

Čís. 14489.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 550-551.