Č. 11610.

Pojištění nemocenské, invalidní a starobní. — Řízení správní. — Řízení před nss-em: 1. Vydal-li okresní úřad, rozhoduje o odvolání proti několika samostatným platebním výměrům okresní nemocenské pojišťovny, z nichž některé nepřesahují částky 200 Kč, z důvodu procesní ekonomie jednotně rozhodnutí, nestává se ze sporů jednotlivými platebnými rozkazy vymezených, spor jeden s předmětem plnění přes 200 Kč a sluší proto možnost dalšího opravného prostředku s hlediska odst. 3 čl. 8 org. zák. posuzovati v relaci k jednotlivým platebním výměrům.
Řízení správní: 2. Ani skutečnost, že ústní jednání nebylo účelným, nemůže vyloučiti sankci, stanovenou v odst. 7 § 45 spr. ř. č. 8/1928 na dostatečně neomluvené nedostavení se strany řádně obeslané a poučené podle odst. 4 cit. §u, k jejíž žádosti bylo řízení zavedeno. — 3. Pouhé popření strany, že jí bylo doručeno do vlastních rukou, nemůže ještě tvořiti ve věci dostatečný důkaz s hlediska § 49 spr. ř. č. 8/1928, stojí-li naproti němu doručovací lístek, opatřený razítkem strany a nečitelným podpisem či znamením ruky.
(Nález ze dne 18. prosince 1934 č. 23795.)
Prejudikatura: ad 1. srov. Boh. A 9323/31, 10284/33.
Věc: Okresní nemocenská pojišťovna v Žilině proti zemskému úřadu v Bratislavě o sociální pojištění.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje dílem pro nezákonnost, dílem pro vadnost řízení.
Důvody: Okresní úřad v Žilině — vyřizuje odvolání Emanuela E. v Ž. z 5 platebních výměrů okr. nemoc. pojišťovny v Žilině ze 7. listopadu 1930, 20. prosince 1930, 13. ledna 1931 a 4. března 1931, zavazujících jej k zaplacení pojistného jednak v částce 795,70 Kč, jednak v částkách po 115,25 Kč — výměrem z 25. června 1931 zastavil řízení podle § 45 odst. 7 vlád. nař. č. 8/1928 Sb. s odůvodněním, že k projednání této záležitosti byl určen termín k ústnímu jednání na 24. června 1931, ke kterému byl řádným způsobem doručením předvolání dne 5. června 1931 pozván odvolatel, na jehož žádost bylo řízení zavedeno, a když se vzdor tomu k jednání nedostavil, bylo třeba ve smyslu citovaného ustanovení řízení zastaviti. Připojeno právní poučení, že proti tomuto výměru možno podati odvolání během 15 dnů od doručení k zemskému úřadu v Bratislavě cestou okr. úřadu v Žilině.
Z tohoto výměru se odvolal Emanuel E., uplatňuje, že vyrozumění o termínu k ústnímu jednání na den 24. června 1931 bylo v jeho nepřítomnosti doručeno osobě nezmocněné. Zemský úřad v Bratislavě nař. rozhodnutím následkem odvolání Emanuela E. zrušil právě uvedený výměr a nařídil, aby okr. úřad po pravidelně provedeném řízení podle § 239 zák. č. 221/24 Sb. ve věci samé meritorní rozhodnutí vydal. Připojeny jsou tyto důvody: Stížností podanou proti uvedeným platebním výměrům okr. nemoc. pojišťovny v Žilině byl k návrhu uvedené pojišťovny z 20. května 1931 zahájen u okr. úřadu v Žilině dne 23. května 1931 tento spor. Okr. úřad bez provedení šetření a bez případného opatření podle § 19 odst. 3 vl. nař. č. 8/1928 Sb. vypsal ústní jednání k výslechu stran. Předpisy specielního zákona č. 221/1924 Sb. ústního jednání nepředpisují. Pro zjištění skutkové podstaty sporných poměrů v takto zahájeném sporu nepostačuje výslech stran již se zřetelem na předpis 2. věty § 49 cit. nař. Nemohlo býti tedy tímto způsobem dosaženo nejrychlejšího účelu řízení. Naopak právě ústním jednáním celé správní řízení stalo se vleklým. Vypsání ústního jednání bylo bezúčelným. Předvolání samo podle doručovacího lístku nebylo doručeno k vlastním rukám Emanuela E. Z těchto důvodů bylo nutno zrušiti prvostupňové rozhodnutí pro nezákonnost, neboť nedostavil-li se takto vadným způsobem předvolaný rekurent k výslechu stran, nemožno z toho ještě ani dovozovati, že ustoupil od své stížnosti, a nemohl takto v daném případě nastati případ podle odst. 7 § 45 vl. nař. č. 8/1928 Sb.
Maje rozhodovati o stížnosti musil si nss předem vyřešiti otázku, zda žal. úřad byl příslušný, aby v této věci rozhodoval. Po této stránce uvážil toto:
V článku 8 org. zák. č. 125/27 Sb. je stanoveno v odst. 1, že, pokud opravný prostředek není vyloučen, lze se odvolati z rozhodnutí okresního úřadu k zemskému úřadu, a dále v odst. 3, že při sporech, jejichž předmětem jest pouze peněžité plnění nepřesahující částky 200 Kč, jest odvolání nepřípustno. V nálezu Boh. A 9323/31 dovodil nss, že citovaným ustanovením 3. odst. čl. 8 org. zákona byl zrušen předpis § 239 zákona o sociálním pojištění č. 221/1924 Sb., pokud byl jím připuštěn opravný prostředek proti rozhodnutí okr. úřadu bez ohledu na výši peněžitého plnění, vysloviv právní názor, že o opravném prostředku proti platebnímu výměru pojišťovny, předpisujícímu podle zák. č. 221/1924 Sb. pojistné nižší než 200 Kč, rozhoduje v době účinnosti zák. o org. pol. správy č. 125/27 Sb. okr. úřad s platností konečnou.
Přítomný spor vzešel tím, že stěžující si pojišťovna vydala proti Emanuelu E. pět platebních výměrů, z nichž první zněl na částku 795 Kč 70 h, ostatní na stejné částky po 115,25 Kč. Proti těmto výměrům obrátil se E. odvoláním, které okr. úřad vyřídil tím, že řízení o nich zastavil podle § 45 odst. 7 vl. nař. č. 8/28 Sb. Úhrn částek, předepsaných Emanueli E. zmíněnými platebními výměry, přesahuje sice 200 Kč a okresní úřad i zemský úřad vydaly jednotné rozhodnutí, leč tím se nemohlo nic změniti na skutečnosti, že předmětem sporu bylo 5 samostatných platebních výměrů, z nichž — až na prvý, znějící na 795,70 Kč — každý zněl na částku 200 Kč nepřesahující, a že proto tu šlo o spory, v nichž předmětem bylo v každém z nich plnění peněžité 200 Kč nepřesahující. Z těchto sporů takto vymezených nemohl se státi jeden spor, jehož předmětem by bylo peněžité plnění přesahující 200 Kč tím, že z důvodu procesní ekonomie vydal okr. úřad jednotné rozhodnutí. Sluší proto jeho rozhodnutí pojímati jako rozhodnutí vydané nikoliv v jediném sporu, jehož předmětem je plnění částku 200 Kč přesahující, nýbrž nejinak, než kdyby byl okr. úřad ve věci každého platebního výměru vydal samostatné rozhodnutí (srov. Boh. A 10284/33).
Ale pak bylo jeho rozhodnutí, kromě onoho o platebním výměru ze 7. listopadu 1930, znějícího na 795,70 Kč, ve smyslu cit. odst. 3 čl. 8 org. zák. konečné, nejsouc již dalšímu odvolání podrobeno. Při tom jest bez významu, že okresní úřad nevydal ve sporech, jež k němu byly vzneseny, rozhodnutí věcného, neboť uvedené ustanovení 3. odst. čl. 8 v tomto směru nerozeznává a rozhodnutí okr. úřadu nepřestalo býti tím, že vznesené mu spory vyřídilo jen procesně, rozhodnutím ve sporu, v němž podle citované normy jest odvolání nepřípustno. Nedostávalo se proto zemskému úřadu příslušnosti, aby o odvolání proti této části výměru 1. stolice rozhodoval. Jestliže tak přece učinil, místo aby odvolání proti této části výměru 1. stolice odmítl jako nepřípustné a učinil z moci úřední opatření, aby se Emanueli E. dostalo správného poučení o opravných prostředcích, osobil si kompetenci, která mu podle právního řádu nepříslušela. Bylo proto nař. rozhodnutí v této části zrušiti podle § 7 zák. o ss.
Mohl tedy nss nař. rozhodnutí přezkoumati v mezích stížnosti jen, pokud se týká platebního výměru ze 7. listopadu 1930, znějícího na částku 795 Kč 70 h. Stížnost tvrdí, že okr. úřad neporušil předpisu ani zákona ani nařízení, ustanovil-li ústní jednání ve věci. Jakmile však zvolil ústní jednání, jsou směrodatné předpisy pro toto jednání a žádné jiné. Právem proto použil podle názoru stížnosti předpisu § 45 odst. 7 vlád. nař. č. 8/1928 Sb. Míní, že způsob projednání věci v prvé instanci není vázán na pokyny nebo souhlas úřadu 2. stolice a nemůže býti ani důvodem zmatečnosti rozhodnutí 1. stolice, pokud toto jinak vyhovuje zákonu.
Stížnosti bylo dáti za pravdu. Prvé části odůvodnění nař. rozhodnutí dlužno rozuměti tak — jak je také chápe stížnost — že žal. úřad je právního názoru, že sankce § 45 odst. 7 vlád. nař. č. 8/1928 Sb. nelze použíti tehdy, bylo-li vypsání ústního jednání bezúčelným. Tento názor nemá opory v zákoně. Podle § 43 vlád. nař. č. 8/1928 Sb., vydaného podle čl. 10 org. zák. č. 125/1927 Sb., správní úřad 1. stolice, pokud správní předpisy neupravují řízení jinak, určuje postup řízení, rozhoduje o tom, které důkazy mají býti provedeny a může dále provésti ústní jednání podle §§ 45 a násl. Podle § 45 odst. 1 jest k ústnímu jednání obeslati strany, případně svědky a znalce. Již z těchto předpisů se podává, že v řízení před 1. stolicí je dáno okresnímu úřadu na vůli, aby konal ústní jednání; usnesl-li se na tom, je povinen obeslati strany, jimž ovšem je volno vzhledem k předpisu § 45 odst. 6 před ústním jednáním neb při něm přednésti své námitky, sporu se týkající, tedy i navrhnouti důkazy pro svá tvrzení po případě pomůcky průvodní při ústním jednání předložiti.
Žal. úřad takového oprávnění úřadu 1. stolice sice neupírá, vkládá však do citovaného § 45, jak uvedeno, sankci, že odstavce 7 cit. § 45 nelze použíti, bylo-li stanovení ústního jednání bezúčelným. I kdyby in concreto tomu tak bylo a mohlo býti přisvědčeno názoru žal. úřadu, že ústní jednání nebylo účelným, nemůže skutečnost ta vyloučiti sankci, kterou na nedostavení se strany, obeslané a poučené podle odst. 4 téhož paragrafu, připíná odst. 7, stanovící, že zmešká-li bez dostatečné omluvy ústní jednání strana, k jejíž žádosti bylo řízení zavedeno, má se za to, že žádost vzala zpět. Neboť citovaná norma ani zde ani na jiném místě uvedený následek nedostavení se nečiní závislým na podmínce, aby stanovení ústního jednání bylo účelným. Takovéto normy ani úřad neuvádí. Nehledíc k tomu vylučuje se takovýto výklad již tím, že bezúčelnost ústního jednání nelze zjistiti, když jednání to pro neúčast strany se neodbývalo, když není známo ani co by strany byly uplatnily, ani jak by se byl úřad k přednesu stran zachoval, takže schází substrat umožňující úsudek o bezúčelnosti jednání.
Jako další důvod svého výroku uvádí žal. úřad, že předvolání E. podle doručního lístku nebylo doručeno k jeho vlastním rukám. Stížnost připouští, že by tato okolnost stačila ke zrušení výměru okr. úřadu, poněvadž odst. 4 cit. § 45 nařizuje, že obsílky k ústnímu jednání musí býti stranám doručeny podle předpisu § 29 odst. 1 bod 1, t. j. do vlastních rukou příjemce. Namítá však, že zjištění, že se tak nestalo, čerpal žal. úřad jedině z tvrzení strany, aniž šetřením zjistil pravý stav věci. Výslech strany není však průvodem podle druhé věty § 49 cit. nař. Podle názoru stížnosti je doručenka, opatřená nečitelným podpisem a razítkem strany, v praksi považována za podpis vlastnoruční, poněvadž se musí předpokládati, že podpis, jmenovitě podpis nečitelný, připojený k otisku jména, značí prohlášení, že jde o podpis osoby, jejíž jméno je na listině vyznačeno. Jsou-li pochybnosti, mají býti šetřením odstraněny.
Námitka ta je důvodná. Předvolání Emanuela E. k ústnímu jednání stalo se podle spisů výměrem okr. úřadu z 28. května 1931, obsahujícím poučení o právních následcích nedostavení se ve smyslu odst. 3 cit. § 45, na den 24. června 1931. Doručovací lístek, určený Emanuelu E., opatřen je datem doručení 5. června 1931, razítkem »Emanuel Ellenbogen« a nečitelným podpisem či znamením ruky. Z takového průkazu nelze sice bezpečně usuzovati na to, že doručení se stalo do vlastních rukou adresáta, než nelze z něho ani zjistiti opak, spíše lze razítko adresátovo, vytištěné na doručence, považovati za indic toho, že příjemcem byl buď adresát sám nebo jeho zmocněnec. Tvrzení strany, Emanuela E., popírající doručení do vlastních rukou, nemůže ovšem, jak stížnost správně poukazem na § 49 cit. vlád. nař. uvádí, tvořiti ve věci důkaz. Musil proto nss přisvědčiti námitce stížnosti, vytýkající tomuto zjištění žal. úřadu, že nemá dostatečné opory ve správních spisech.

Citace:

Č. 11610.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 696-700.