Č. 617.

Zabírání bytů: * Výrok bytového úřadu, odpírající schválení oznámené smlouvě nájemní (§ 2, odst. 2 byt. zák.), má právní povahu nálezu. Nález ten, má-li vyloučiti preklusi a presumpci § 2. odst. 2, nesmí býti pouhým vyřízením odkládacím (na př. vyslovovati zákaz prozatím až do bližšího vyšetření věci), nýbrž musí býti výrokem definitivním, opírajícím se o zákonné důvody, které se stranou jest sděliti.
(Nález ze dne 14. prosince 1920 č. 11869.)
Věc: Jindřich Bernhart v Karlových Varech proti městskému nájemnímu úřadu v Karlových Varech o zabrání bytu.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Dne 15. dubna 1920 došlo městskému bytovému úřadu v Karlových Varech podání Jindřicha Bernharta, kterým žádal o schválení nájemní smlouvy, jíž pronajal ve svém domě v Karlových Varech byt o 4 pokojích, kuchyni a sklepu Alfredu B., kterému toho času bylo povoleno nastěhovati se do Karlových Varů. Městská bytová komise se usnesla dne 17. dubna 1920, že zmíněnou nájemní smlouvu »prozatím neschaluje, poněvadž jest ještě zapotřebí šetření.« Dne 24. dubna 1920 rozhodla bytová komise, že nájemní smlouvu neschvaluje, ježto nájemník" ucházeje se o povolení k přistěhování prohlásil, že bude bydleti s počátku u tchána, pak v lázeňském domě »Tristan« a zavázal se, že nebude po dobu 4—5 let žádati bytovou komisi za poukázání bytu; odepření schválení jest i v zájmu veřejném, poněvadž nebylo by možno okresní ústřední úřad pracovní, v pronajatých místnostech ubytovaný, umístiti jinde.
Naříkaným rozhodnutím nevyhověl městský nájemní úřad rozkladu z důvodu, že dle § 2, odst. 2 zákona ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. jest nájemní smlouvu pokládati za mlčky schválenou jen tehdy, když pronajímateli nedojde v 8denní lhůtě vůbec žádné rozhodnutí bytového úřadu, kdežto odvolateli doručeno bylo 20. dubna 1920, tudíž v čas, rozhodnutí městské bytové komise třebas jen prozatímní.
O stížnosti, vytýkající naříkanému rozhodnutí nezákonnost, uvážil nejvyšší správní soud toto:
Podle § 2, odst. 2 zák. ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. jest obci (společnému bytovému úřadu) stanovena určitá lhůta k rozhodování o tom, zda oznámenou smlouvu nájemní schvaluje či neschvaluje.
Postavení, které obci (společnému bytovému úřadu) při výkonu této funkce přísluší, není postavením pouhé smluvní strany, která by měla právo dle své libovůle učiniti svůj projev, jímž by teprve uzavřená smlouva nájemní se uskutečňovala.
Jak vyplývá ze znění zákona, jenž »schválení« obci příslušející v odtavci 2, § 2 nazývá »rozhodnutím« a jenž v odstavci třetím vytýká podmínky, za nichž nesmí obec schválení smlouvy odepříti, vystupuje obec při výkonu této funkce jako veřejný úřad, který jest povolán, aby v této své vlastnosti zkoumal přípustnost té které nájemní smlouvy dle předpisu zákona a úsudek svůj vyslovil ve formě závazného a právní moci schopného nálezu.
Toto rozpoznání jest významno i pro posouzení právního charakteru lhůty, která jest v odst. 2. citovaného předpisu pro toto rozhodování stanovena, a pro zjištění právního významu zákonné sankce, která na uplynutí této lhůty jest dána a jež záleží v tom, že neobdržel-li pronajímatel toto rozhodnutí do 8 dnů, pokládá se oznámená nájemní smlouva za schválenou.
V tomto předpisu přenechal zákon úřadu bytovému možnost vydati své rozhodnutí, zní-li pro stranu příznivě, i mlčky tím, že do 8 dnů vůbec nižádného rozhodnutí nevydá. S mlčením tímto spojuje zákon jednak preklusi úřadu, spočívající v tom, že jemu po zmíněné lhůtě vůbec veškeré rozhodování o oznámené nájemní smlouvě odnímá, jednak zákonnou presumpci, která jest praesumptio juris et de iure a nepřipouští tudíž protidůkazu, že smlouva, o niž jde, jest tím schválena.
Chce-Ii tedy bytový úřad této preklusi se vyhnouti a oné presumpci čeliti, musí vydati své rozhodnutí, jímž smlouvě nájemní schválení odepírá, a je straně doručiti v ustanovené zákonné lhůtě osmidenní. Avšak — jak již shora uvedeno — nestačí k odvrácení těch účinků, jež zákon k uplynutí lhůty pojí, pouhý jakýkoli projev bytového úřadu, nýbrž projev tento musí býti opravdu »rozhodnutím« t. j. musí míti nejen obsah, nýbrž i formu definitivního nálezu vyslovujícího, zdali jaká a která jest závada zákonná, jež brání smlouvu schváliti.
Takovým »rozhodnutím« nemůže býti zváno jen pouhé vyřízení prozatímně, které definitivní nález do budoucnosti odkládá, ježto by si tím úřad stanovenou mu v zákoně lhůtu preklusivní libovolně prodlužoval a mařil resp. obcházel předpis zákonný.
Nelze proto v případě konkrétním pokládati za »rozhodnutí« ve smyslu odst. 2 § 2 citovaného zákona výrok, že smlouva se »prozatím neschvaluje, poněvadž jest ještě zapotřebí šetření«, ježto výrok tento ve svém obsahu a své podstatě není ničím jiným, než odložením definitivního rozhodnutí, které opravdu později, ale již po lhůtě bylo vydáno, odložení takovému však stojí v cestě účinek preklusivní, o němž byla shora řeč.
Proti tomu nedá se s úspěchem namítati, že rozhodnutí iest vydáno a lhůta zachráněna již tím, že ve výroku úřadu jest obsaženo »neschválení smlouvy«, ježto — jak znova a s důrazem jest opakovati — nestačí k rozhodnutí dle § 2, odst. 2 jen holý projev úřadu, nýbrž třeba jest, aby rozhodnutí to bylo opatřeno důvody, jež by umožňovaly přezkoumání jeho zákonnitosti. Důvodů těchto jest nejen tenkráte třeba, má-li úřad vyvrátiti, že tu není podmínek nároku na schválení smlouvy uplatňovaného stranou dle třetího odstavce § 2, nýbrž i ve všech jiných případech, poněvadž neschválení smlouvy, jevící se jako vážný zásah úřadu do primérní smluvní svobody stran, musí se opírati, třebas i bylo aktem volné úvahy úřadu, přece vždy jen o důvody, které leží v mezích zákonem pro toto volné uvážení úřadu daných.
Když tedy v 8denní lhůtě stěžovatel neobdržel rozhodnutí, jaké zákon vyhledává, rozhodnutí však po této lhůtě vydané jest pokládati za prekludované a tudíž vyloučené, jeví se stížnost důvodnou a bylo proto naříkané rozhodnutí jako nezákonné zrušiti.

Citace:

č. 617. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 760-762.