Odvolací soud není oprávněn bez návrhu žalobce odvolatele s žalobou na vidy propadlého změnit zamítnutí žaloby v »dočasné«. K výkladu § 29. zák. o obchodních pomocnících (z 16. ledna 1910. č. 20 ř. z.).

Žalobce F. V. byl definitivním úředníkem všeob.. dělnické nemocenské a podporovací pokladny v B. a byl na základě usnesení představenstva téže z důvodů čl. 8., 14. a 15. služební pragmatiky propuštěn, při čemž mu byly vyhraženy služební požitky na dalších 6 měsíců po propuštění.
Žalobce žádá nyní na žalované zaplacení oněch požitků, kterých by byl ještě dosáhl, kdyby služební poměr byl trval po celých 40 let, celkem 90301 K 06 h. Tento svůj nárok opírá o čl. 29. zák. o obch. pomocnících a o to tvrzení, že případ, jenž vzat za podklad disciplinárního řízení (§ 516. tr. z., u okresního soudu skončivší osvobozením pro dokázanou úplnou opilost vinníkovu), nepřihodil se tak. jak se mu za vinu klade, dále, že disciplinárnímu řízení nepředcházela důtka a že vůbec celý disciplinární postup počínajíc sestavením personální komise, neodpovídá služební pragmatice, že tedy je formálně nesprávným.
Sborový soud I. stolice žalobu zamítnul a to podstatně z těchto
důvodů:
Z celé obrany žalobcovy plyne, že vytýká disciplinárnímu řízení zmatečnost. Je-li ale ono zmatečné, pak jest neplatné, a tím padá základ toho usnesení, kterýmž byl žalobce propuštěn, a padá toto samo. Čl. 29. zák. o obch. pomocnících předpokládá však propuštění sice neopodstatněné, ale formálně platné.
Již proto nemá žalobce nároku na náhradu dle čl. 29. zák. o obch. pomocnících. Žalobce však nemůže nárok svůj vůbec opírati o toto zákonné ustanovení, poněvadž není prokázána zákonná podmínka nároku, totiž že byl propuštěn bez vážného důvodu, neboť naopak už trestní skutky, zjištěné v řízení u okr. trestního soudu, jsou rázu takového, že žalovaná právem uznala žalobce nezpůsobilým zastávati úřad. — 24 —
Odvolání žalobcovu sborový soud 11. instance nevyhověl a potvrdil rozsudek I. stolice s dodatkem, že »zamítnuti žaloby má platiti jen pro tentokráte,« připojiv tyto
důvody:
Rozhodnutí otázky dospěvší k řešení soudem odvolacím závisí od rozhodnutí otázky předchozí, zda nárok a žalovatelnost tohoto byly tu v době podání žaloby, potažmo v době vynesení rozsudku v I. instanci, neboť nárok na právech pohledávkových stává se tím okamžikem žalovatelným, kdy jest pohledávka splatnou, aniž by byla zapravena, a dle §. 406. c. ř. s. jest přípustným odsouzení k plnění i telhdy, když splatnost nastala v čas vynesení rozsudku v L instanci.
Žalobce byl, jakž nesporno, vyrozuměn dopisem žalované r. 29./XII. 1910 o tom, že dle usnesení představenstva z 21./XII. 1910 dnem 31./XII. 1910 je dle §§. 8., 14., 15. služ. pragmatiky propuštěn ze služeb a že vzlhledem na jeho onemocnění bude se mu vypláceti služné ještě po 6 měsíců.
Že by žalovaná byla v prodlení v čas vynesení rozsudku, žalobce netvrdil, tedy ona nedala podnětu ku žalobě, až do 30./VI. 1911 platila mu služné, zda ale po 23./V. (po vynesení rozsudku v I. inst.) má povinnost platit nadále, nelze posoudit v řízení odvolacím.
Přítomná žaloba jest žalobou o plnění toho, co by náleželo žalobci dle pragmatiky až do pensionování (ne určovací; nebyl ani učiněn návrh určovací dle § 236. c. ř. s., ač by k němu byl býval žalobce oprávněn, ježto jsou tu ostatní podmínky §. 228., totiž návrh, že žalobcovo propuštění je bezdůvodným a že se má pokládat! za definitivního zřízence).
Proto byl naříkaný rozsudek potvrzen, ale s dodatkem, že odmítnutí žaloby děje se »pro tentokráte«.
Z rozsudku tohoto dovolaly se obě strany nejvyššího soudu, tento pak vyhověl jen dovolání žalované a obnovil rozsudek 1. stolice, odsoudiv zároveň žalobce k náhradě útrat.
Důvody:
Předem musí býti podotčeno, že forma rozsudku odvolacího soudu, jímž rozsudek 1. instance byl potvrzen s dodatkem, že odmítnutí žaloby má platiti jen pro tentokráte, neodpovídá stavu věcí a zákonu. Kdyby z důvodů soudu I. stolice bylo bývalo patrno, že chtěl zamítnouti pro tentokráte, byl by odvolací soud býval oprávněn opomenutím vynechaný dodatek opraviti a jej přidati. Než toho není. Z důvodů I. soudu je patrno, že žalobu zamítnul s konečnou platností, pro vždy. — 25 —
Pojímání soudu odvolacího je v tom značně odchylné od pojímání soudu I. stolice, že má za to, že nárok žalobní v době žaloby a vynesení rozsudku ještě neexistoval, a proto zamítnul jej pro tentokráte. To jest však dle podstaty své změna.
Soud dovolací nemůže však sdíleti právní názor ani I., ani II. stolice, jmenovitě z rozsudku II. stolice je viděti naprosté nepochopení nároku žalobcova.
Žalobce stojí na stanovisku tom, že byl předčasně a bezdůvodně propuštěn a činí nárok na odškodněnou dle §. 29. z. o obch. pom. a čítá si plat za dobu, která by musila uplynouti do normálního ukončení poměru služebního.
Dle 2. odst. §. 29. cit. zák. je celá mzda skončením služebního poměru splatnou. Dne 31./XII. 1910 byl žalobce žalovanou propuštěn, tedy tímto dnem stal se splatným nárok na odškodnění dle §. 29. (Že žalovaná platila žalobci služné po dalších 6 měsíců, jest lhostejným, neb žalovaná trvala na propuštění dnem 31./XII. 1910 )
Neuznání splatnosti nároku soudem odvolacím plyne tedy z nesprávného právního posouzení.
Než i názor procesního soudu jest nepřípadným. — Rozhodným je, zda propuštění ze služby chová v sobě prohlášení vůle službodárcovy. Že ano, nelze v tomto případě popříti, poněvadž propuštění stalo se představenstvem zastupujícím pokladnu. Ať bylo disciplinární řízení nedostatečným, ať bylo uložení disciplinárního trestu nepřípustným, přec je to prohlášení vůle, jednostranné rozvázání služebního poměru.
Proto může činit žalobce nárok na odškodněnou hned dle §. 29. zák. o obch. pom., pak-li se stalo předčasné propuštění bez důležité příčiny.
Třebas by snad vzhledem na slovné znění §. 29. cit. zákona (»kann«) mohlo býti míněno, že zaměstnanec mohl by v tom případě domáhati se žalobou dodržení smlouvy služební, což se však v literatuře skoro všeobecně neuznává (Mayer-Grünberg Coment., str. 351), za všech okolností musí býti dle §. 29. oprávněn přijmouti bezdůvodné propuštění a spokojiti se s nárokem na odškodněnou, a při tom půjde jen o to, zda stalo se to z důležité příčiny či nic.
Nelze též dále rozlišovati, zda protizákonné či protismluvné propuštění zakládá se na důvodech věcných či formálních.
Nešetření forem vyhledávání týká se snad jádra věci a nenechá poznati v jednotlivém případě, že není důležitým důvod propuštění.
Trestní rozsudek osvobozující nečiní vzhledem k §, 268. c. ř. s, důkazu o činu dnešnímu žalobci za vinu kladeném, proto by nebylo lze odmítnouti protidůkazy nabízené žalobcem o chování se jeho, jež činí podklad jeho disciplinování. Dle §§. 14., 15., 16. a 20. služ. pragmatiky může býti zaměstnanec ihned propuštěn, jen když byl — 26 —
zažalován či potrestán pro zločin proti mravopočestnosti, jinak je trestem jen důtka a teprve snad při opakování propuštění.
Než přes to musil býti žalobce odmítnut:
Žalobce je zřízencem všeob. nemoc, a podpor, pokladny a dle §. 2. č. 2. zák. o obch. pom. a čl. III. dlužno jeho poměr posuzovati dle tohoto zákona.
Dlužno proto užiti těch lhůt výpovědních, jež jsou stanoveny ve smlouvě (služ. pragmatice) pro vykonání práva výpovědi, a to je lhůta 3měsíční.
Žalobce mohl tedy na základě §. 29. požadovati smluvenou mzdu jen za 3 měsíce.
K stejnému výsledku se však dojde, nehledí-li se ani k této výpovědní lhůtě vzhledem na to, že žalovaná nemůže volně vypovídat. Tu by ustanovení §. 29. cit. zák. k zjištění služného bylo nedostatečným a musilo by se použiti analogie pro mezeru zákona a to z §. 31., odst. 1. zák.
Zaměstnavatel, upustí-li od smlouvy bez důležité příčiny nebo vinným svým chováním dal příčinu zaměstnanému k ustoupení, je povinen tomuto, přesahuje-li smluvený čas služební 3 měsíce, dát mzdu za 3 měsíce; tedy i tu by mohl žalobce žádat služné jen za 3 měsíce.
Poněvadž ale požíval služného po 6 měsíců po propuštění, je jeho nárok bezdůvodným.
(Rozh. nejv. soudního dvoru z 31. ledna 1912, Rv III 491/11 / 1)
Mrština.

Citace:

Odvolací soud není oprávněn bez návrhu žalobce odvolatele s žalobou na vždy propadlého změnit zamítnutí žaloby v »dočasné«. . Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1913, svazek/ročník 22, číslo/sešit 1, s. 49-52.