Čís. 1630.

Ochrana nájemců (zákon ze dne 8. dubna 1920, čís. 275 sb. z. a n.).
Ustanovení § 32 nevztahuje se k domům, ohledně nichž bylo uděleno po dni, tam vytčeném, povolení ku stavebním změnám, zabezpečujícím trvanlivost budovy.
(Rozh. ze dne 12. dubna 1922, Rv I 353/22.)
Žalovaný měl již po řadu let najatý krám v domě žalobců, jimž v roce 1920 nařídil stavební úřad provésti v domě přestavby, nutné ku zajištění stability domu. V roce 1921 vypověděli žalobci soudně žalovaného, majíce za to, že vzhledem k povolené přestavbě neplatí proň zákon o ochraně nájemců. K námitkám žalovaného procesní soud prvé stolice prohlásil výpověď za bezúčinnou, přiznav žalovanému ochranu nájemců. Odvolací soud rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Pro právní posouzení věci jest rozhodným výklad § 32 zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 275 sb. z. a n., dle něhož se ustanovení zákona tohoto nevztahují na domy, pro něž bylo uděleno úřední povolení stavební po 27. lednu 1917 nebo později bude uděleno. O stavbách mluví se v tomto zákoně ještě v § 1 čís. 4, kdež jde o povolení k užitečnější stavbě. Srovnají-li se obě tato ustanovení, nutno dojíti k názoru, že § 32 má na mysli jedině nové stavby, kdežto § 1 čís. 4 přestavby, přístavby a pod. domů již vystavěných. Správně obě nižší stolice v souhlase se stranami vykládají zmíněný § 32, vztahujíce ho na vzpružení stavebního ruchu, vždyť právě hranice tam označená — po 27. lednu 1917 — těsně souvisí s prvým cís. nařízením o ochraně nájemců ze dne 16. ledna 1917, čís. 34 ř. zák. Nemůže dle toho ustanovení § 32 míti jiného významu, než že pro domy, po účinnosti tohoto cís. nař. vystavěné, má býti učiněna výjimka ze zákona o ochraně nájemců a tak stanovením volnosti výpovědi ruch stavební povzbuzen. Nevztahuje se tedy na domy za dřívějších příznivějších poměrů a s menšími obětmi — a tyto chtěl zákon výjimečným ustanovením § 32 odměniti — vystavěné jako v případě tomto, neboť jde tu o dům starý, restaurovaný. Nižšími stolicemi bylo ze stavebních spisů zjištěno, a to zejména z výnosu magistrátu města Prahy ze dne 7. února 1920, že podélná nosná střední zeď domu žalobcův jest chatrná, že ostatní konstruktivní součástky budovy jsou v uspokojivém stavu, a bylo následkem toho dáno úřední povolení k různým změnám stavebním. Dle toho nešlo o novostavbu, jež by předpokládala, aby dům byl stržen a pak na nových základech znovu vystaven — a že by se tak bylo stalo, žalobcové vůbec ani netvrdili. Z toho, že bylo dáno povolení k stavbě, jak ze zjištění vyplývá, zabezpečující stabilitu domu, nelze dovozovati, že jde o případ § 32 cit. zákona o ochraně nájemců, nýbrž že šlo o užitečnější stavbu dle § 1 čís. 4 téhož zákona, avšak této zákon nepřiznal výjimečného postavení, lze tudíž dáti výpověď jen se svolením soudu.

Citace:

č. 1630. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 416-417.