Čís. 6927.

Byla-li neadvokátu udělena všeobecná plná moc, v níž bylo mu též uděleno právo, »by jiného právního přítele nebo jiného plnomocníka se stejnou nebo užší plnou mocí podle své vůle ustanovil za sebe,« jest zmocněnec oprávněn substituovati advokáta ohledně všech oprávnění, která jsou spojena s udělením přímé procesní plné moci advokátovi.
(Rozh. ze dne 23. března 1927, R II 91/27.)
Soud prvé stolice uložil usnesením ze dne 20. prosince 1926 žalované straně, by podle §§ 37, 84 a 85 c. ř. s. předložila do 10 dnů řádnou plnou moc, a usnesením ze dne 5. ledna 1927 zamítl návrh žalobkyně na vydání rozsudku pro zmeškání. Rekursní soud zrušil napadená usnesení a uložil prvému soudu, by o návrhu žalující strany na vydání rozsudku pro zmeškání znovu rozhodl. Důvody: Při prvém roku dne 16. října 1926 bylo uloženo Dr. Václavu B-ovi dostavivšímu se za stranu žalovanou bez plné moci, by do 14 dnů předložil plnou moc, jinak že bude vydán rozsudek pro zmeškání. Týž tomu vyhověl, předložil však v dané lhůtě dne 22. října 1926 plnou moc, znějící na radu vrchního zemského soudu Karla F-a, jenž substituoval Dr. В-a, a — Čís. 6927 —
536
soud vzal tuto plnou moc na vědomí. Žalující strana namítala v podání ze dne 24. listopadu 1926, že plná moc neodpovídá zákonu, jelikož vrchní rada F. není do seznamu advokátů zapsán a není k zastupování oprávněn a navrhla vydání rozsudku pro zmeškání. První soudce, zjistiv, že tomu tak jest, udělil žalované napadeným usnesením ze dne 20. prosince 1926 příkaz, by podle §§ 37, 84 a 85 c. ř. s. předložila do 10 dnů řádnou plnou moc, čemuž žalovaná strana vyhověla, a soudce na to druhým napadeným usnesením ze dne 5. ledna 1927 návrh na vydání rozsudku pro zmeškání zamítl. Stížnost jest odůvodněna. Jest rozeznávati mezi ustanovením §§ 37, 84 c. ř. s. na jedné straně a ustanovením § 38 c. ř. s. Prvá dvě ustanovení se týkají formálních vad sběhnuvších se při přípravných podáních. To plyne ze slov »žaloba, žalobní odpověď« (§ 37 druhý odstavec c. ř. s.) a ze slov »podání« (§ 84 prvý odstavec c. ř. s.) a z citování §§ 75 a 77 c. ř. s. (druhý odstavec § 84 c. ř. s.), jež mluví vesměs jen o podání. Nemůže-li se však k roku se dostavivší osoba vykázati plnou mocí strany jí zastupované, nutno postupovati podle §u 38 c. ř. s. To učinil první soudce tím, že při prvém roku dal Dr. B-ovi příkaz k předložení řádné plné moci do 14 dnů pod pohrůžkou vydání rozsudku pro zmeškání. Tím nesporně měl na mysli předložení řádné plné moci procesní ve smyslu §§ 30 a 27 c. ř. s., t. j. zmocnění advokáta k zastupování. Dr. В. však nevyhověl tomuto příkazu, předloživ substituční plnou moc vydanou zmocněncem žalované strany vrchním radou F-em, jenž advokátem není. Nesplnil tedy příkazu řádně a nežádal ani o prodloužení lhůty podle §u 128 c. ř. s., ač snad vzhledem к tomu, že žalovaná strana má bydliště v cizině, byla lhůta dosti krátkou. Měl proto soudce postupovati podle §u 38 c. ř. s. tak, jakoby žalovaná strana nebyla bývala při prvém roku vůbec zastoupena a neměl vydávati napadené usnesení ze dne 20. prosince 1926. Z toho důvodu musilo býti usnesení toto zrušeno a postup další musí býti zařízen dle toho, jaký návrh žalující strana při prvém roku učinila. Dle protokolu o prvém roku nenavrhla vydání rozsudku pro zmeškání, ač se k vydání takovéhoto rozsudku učiněný návrh při prvém roku vyžaduje, ať již bezpodmínečně nebo podmínečně (podle obdoby §u 402 čís. 1 c. ř. s.), což plyne ze slov §u 396 c. ř. s. »auf Antrag der erschienenen Partei«. Neučinila-li žalující strana při prvém roku tohoto návrhu, promeškala podle §u 144 c. ř. s. tento procesní úkon a byla z něho vyloučena. Než soudce přes to pohrozil žalované straně při prvém roku proti předpisu §u 145 prvý odstavec c. ř. s. rozsudkem pro zmeškání, a do tohoto usnesení nebylo si dosud stěžováno. Pravoplatným však není, neboť samostatný opravný prostředek je vyloučen (§ 38 druhý odstavec c. ř. s.) a žalovaná strana, která jedině onou pohrůžkou by mohla býti na svých právech zkrácena, neměla dosud příležitosti spojití ho s jiným samostatným opravným prostředkem, poněvadž žádné rozhodnutí podléhající samostatnému opravnému prostředku v neprospěch žalované strany vydáno nebylo. Usnesení to je však přes to doposud závazným, poněvadž ani rekurs proti němu podaný nemá odkládacího účinku, a, nemohl-li dosud ani býti podán (§ 515 c. ř. s.), zůstává v platnosti a nelze přes ně přejíti. Z toho plyne, že rozsudek pro zmeškání musí býti — Čís. 6927 —
537
vydán, pakli žalovaná strana příkazu jí danému při prvém roku к předložení plné moci nevyhověla. Tomu není na překážku, že žalovaná předložila řádnou plnou moc až po uplynutí jí udělené 14denní lhůty, třebaže § 145 druhý odstavec c. ř. s. praví, že promeškaný procesní úkon může dodatečně býti vykonán až do dne, kterého odpůrce písemný návrh k soudu učiní, neboť dosud závazné usnesení při prvém roku vydané vychází se stanoviska, jakoby byl návrh na vydání rozsudku pro zmeškání býval při prvém roku učiněn, a mimo to i kdyby se mělo za to, že písemný návrh na vydání rozsudku pro zmeškání učiněný teprve v odpůrcově podání ze dne 24. listopadu 1926 po prvém roku, byl učiněn zavčas — předložila žalovaná strana řádnou plnou moc teprve v podání 4. ledna 1927, tedy po dojití písemného návrhu na vydání rozsudku pro zmeškání. Trpí proto řízení zmatkem §u 477 čís. 5 c. ř. s. (§ 37 prvý odstavec c. ř. s.) a musila býti obě usnesení zrušena a rozepře vrácena prvému soudu (podle obdoby §§ 478, 494, 499 prvý odstavec, 514 druhý odstavec, 527 c. ř. s.) za účelem rozhodnutí o návrhu na vydání rozsudku pro zmeškání z důvodů věcných.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu do napadeného usnesení, pokud jím bylo zrušeno usnesení soudu prvé stolice ze dne 20. prosince 1925, jinak dovolacímu rekursu vyhověl a změnil napadené usnesení v ten rozum, že obnovil usnesení soudu prvé stolice ze dne 5. ledna 1927.
Důvody:
Jak rekursní soud správně dovozuje, jde tu o případ §u 38 c. ř. s. a nikoliv §u 37 c. ř. s. Dr. В. zakročil totiž při prvém roku za žalovanou stranu, by odvrátil od ní následky zmeškání, ale při tom nepředložil plnou moc této strany. Výkazem plné moci zajisté není dopis, v němž třetí osoba sděluje žalované straně jména 30 advokátů v sídle procesního soudu usedlých. Proto právem prvý soudce, než ještě dovolil žalující straně, by přednesla žalobu, uložil Dru B-ovi, by do 14 dní předložil plnou moc žalované strany. Žalobce po té, jak z protokolu o prvním roku patrno, přednesl žalobu s tím, by v případě, nebude-li plná moc včas předložena, vynesen byl rozsudek pro zmeškání. Nelze proto přisvědčiti rekursnímu soudu, že podle protokolu o prvém roku žalobkyně nenavrhla vydání rozsudku pro zmeškání; učinila tak ve formě odpovídající situaci, která byla vyvolána tím, že Dr. В. byl prozatím podle §u 38 c. ř. s. připuštěn jako zmocněnec strany žalované. Ale Dr. В. ve lhůtě mu určené plnou moc žalované strany předložil. Je to plná moc daná v O. dne 16. října 1926 znějící na radu vrchního zemského soudu v. v. Karla F-a, který podle substituční doložky na téže plné moci obsažené substituoval za sebe Dra В-a stejnou plnou mocí. Tato plná moc není pouhou procesní plnou mocí podle §u 31 nebo podle §u 33 c. ř. s., nýbrž jest všeobecnou neomezenou plnou mocí po rozumu §u 1007 a 1008 obč. zák., kterou žalovaná strana za sebe a podle §u 1022 obč. zák. i za své dědice zmocnila Karla F-a, by ji ve všech záležitostech u všech soudů, civilních i trestních, jakož i u politických a jiných úřadů — Čís. 6928 —
538
a vůbec i mimo soudy a úřady zastupoval a jménem jejím konal i jednání v plné moci zvláště podle druhu uvedená; kromě toho žalovaná strana ještě výslovně udělila Karlu F-ovi, ač tento není advokátem, plnou moc podle §u 31 c. ř. s. a nikoliv pouze podle §u 33 c. ř. s. a propůjčila mu v druhém odstavci plné moci podle §u 1010 obč. zák. též »moc a právo, by jiného právního přítele nebo jiného plnomocníka se stejnou nebo užší plnou mocí podle své vůle ustanovil za sebe«. V posledním pak odstavci prohlašuje žalovaná strana, že schvaluje vše, co tento na základě této plné moci učiní. Udělení oné procesní plné moci bylo tedy jen nepatrným zlomkem celé plné moci. Připustiti jest, že Karel F., nejsa advokátem, nemohl by osobně žalovanou stranu zastupovati před soudem tam, kde jest nařízeno zastupování advokátem. Ale přes předpis §u 27 c. ř. s. není udělení takovéto plné moci neadvokátovi po hmotněprávní stránce neplatno nebo nicotno (§ 879 obč. zák.), a věc jest spravena a účelu sledovanému předpisy civilního soudního řádu jest vyhověno tím, když strany, nemajíce úmysl obcházeti předpis §u 27 c. ř. s., daly této své vůli konkrétního výrazu tím, že ona plná moc přenesena byla na advokáta Dra В-a již v takové době, že toto přenesení bylo účinné i ohledně prvého roku, při němž může strana bez advokáta jednati. Tudíž Karel F. mocí své všeobecné neobmezené plné moci mohl podle §u 1010 obč. zák. platné přenésti na Dra В-a procesní plnou moc zahrnující všechna oprávnění, která podle §u 31 c. ř. s. jsou spojena s udělením přímé procesní plné moci advokátovi. Nevadí, že přenesení toto stalo se stručně za použití výrazu »substituovati«, obvyklého v případech, kdy advokát udělenou mu plnou moc procesní přenáší podle §u 31, druhý odstavec c. ř. s. pro jednotlivé úkony nebo oddíly řízení na jiného advokáta; rozhoduje pravý smysl věci (§ 863, 914 obč. zák.). Z uvedeného jest patrno, že plná moc ze dne 16. října 1926 úplně stačí k průkazu písemné procesní plné moci pro Dra В-a a že bylo zbytečno usnesení prvé stolice, jímž Dru B-ovi po předložení plné moci ze dne 16. října 1926 bylo znovu uloženo, by do 10 dnů předložil řádnou (patrně míněno přímou) procesní plnou moc žalované strany, pročež zrušení tohoto usnesení, druhou stolicí třebas z jiných důvodů vyslovené, zůstává v podstatě své v platnosti. Za to však bylo zakročení Dra B-a při prvém roku jménem žalovaného spraveno včas předložením zmíněné plné moci, čímž strana žalovaná byla uchráněna od účinků zmeškání prvého roku. I bylo proto dovolacímu rekursu, pokud směřoval do výroku, jímž bylo usnesení prvé stolice ze dne 5. ledna 1927 zrušeno a jímž bylo prvému soudu uloženo, by o návrhu žalující strany na vydání rozsudku pro zmeškání znova rozhodl, v ten rozum vyhověti, že obnoveno bylo posléz uvedené usnesení prvé stolice.

Citace:

Čís. 6927. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 561-564.