NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

Č. 4235.

Státní zaměstnanci: * Státní úředník před 1. zářím 1919 prozatímně ustanovený (§ 10 služ. pragm.) má právní nárok na výhody zák. z 9. dubna 1920 č. 222 Sb. a vl. nař. z 22. prosince 1920 č. 666 o propočítání služební doby.
(Nález ze dne 15. prosince 1924 č. 13595.)
Prejudikatura: Boh. 4220 adm.
Věc: Inž. Václav J. v Bratislavě proti ministerstvu veřejných prací resp. vládnímu referátu veřejných prací při úřadě ministra s plnou mocí pro správu Slovenska o propočtení služební doby.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: K přihlášce st-le, stavebního rady v prozatímní vlastnosti v Bratislavě, propočetlo mu presidium vládního referátu pro veřejné práce v Bratislavě vynesením ze 7. prosince 1921 na základě zák. č. 222 a prov. nař. č. 666/1920 jeho služební dobu a zařadilo ho v důsledku tohoto propočtení, jakož i s ohledem na přiznanou t. zv. Slovenskou výhodu dnem 1. ledna 1921 do požitků VII. hodn. třídy, 3. stupně platového s přeslužbou 6 měsíců a 5 dnů.
Nař. rozhodnutím vládního referátu veřejných prací v Bratislavě ze 14. dubna 1923 bylo st-li sděleno, že min. veř. prací výnosem z 24. ledna 1923 rozhodlo, že zaměstnancům, kteří byli dne 1. ledna 1921 v provisorním poměru služebním, nelze vzhledem k ustanovení § 11 nař. č. 666/1920 prováděti započtení a propočtení služební doby k 1. lednu 1921, nýbrž dlužno ve smyslu § 17 téhož nař. odložiti toto započtení a propočtení až ke dni definitivního jmenování. V důsledku tohoto rozhodnutí min. veř. prací a uděleného zmocnění zrušil jmenovaný vládní referát v úvodu uvedené své rozhodnutí ze 7. prosince 1921 jako nezákonné a vyslovil, že st-l pozbývá nároku na vyšší požitky z uvedeného propočtení služební doby vyplývající. Současně předepsal mu k náhradě přeplatky na požitcích za dobu od 1. ledna 1921 do 30. dubna 1923 v úhrnné částce 4101 K 60 h.
Rozhoduje o stížnosti, musil nss podrobiti především právnímu rozboru námitku, vrcholící v názoru, že min. veř. prací se nedostává pravomoci k tomu, aby přezkoušelo a rušilo výroky min. pro Slov. a že tudíž nař. výrok pokud se zakládá na pokynu resp. zmocnění takovém je protizákonný.
Názoru tomu nemohl nss přisvědčiti.
Jak bylo opětovně v nál. nss-u vysloveno a zevrubně odůvodněno (srov. nál. ze 16. června 1921 č. 7741, dále nál. Boh. 1251, 2172 adm.), nejedná min. pro Slov. při vyřizování určitých správních aktů z vlastní zákonné kompetence, nýbrž jen z titulu plné moci, dané mu vládou, pokud se týče tím kterým ministrem. Jako plnomocník neb substitut zastupuje ministerstvo, za něž jedná, tak že jure representationis musí býti pojímány všechny úkony jím v této funkci provedené jako vlastní úkony onoho ministerstva, za něž jako substitut vystupuje.
Je-li tomu tak, pak arciť nelze ministerstvo resortní stavěti proti ministru pro Slov. jako úřad vyšší instance, nýbrž nutno ve výrocích tohoto spatřovati jen výrok ministerstva, které po zákonu k dotčenému výroku věcně jest kompetentní. Z toho však následuje, že nutno výroky vládního referátu veř. prací při úřadu ministra pro Slov. pokládati za výroky min. veř. prací, vynesené ústy substituta k tomu splnomocněného a že má tudíž min. veř. prací v Praze pravomoc k vnitřnímu přezkoumání výroků takových jakož i k tomu, aby dávalo uvedenému vládnímu referátu potřebné pokyny.
Jest tedy v úvodu poznamenaná výtka stížnosti bezdůvodnou . . . .
Ve věci samé dal nss stížnosti za pravdu.
Zák. č. 222/1920 o propočítání služ. doby státních zaměstnanců, káže v § 1, že se státním úředníkům . . . ., na něž se vztahují ustanovení zák. ze 7. října 1919 č. 541 Sb. a kteří byli před účinností jeho v úřad svůj dosazeni, propočítá jejich celková služební doba, započítatelná (započítaná) pro zařadění a postup v dosavadním služebním poměru . . . a podle takto dosaženého výsledku nastane zařazení do požitků příslušné hodnostní třídy a příslušného stupně služného. Ustanovení toto, jež spočívá na principu časového postupu, jak je vyřčen v § 51 služ. pragm. a jehož rozsah a lhůty jsou určeny čl. III. § 1 zák. č. 541/1919, mluví, pokud jde o oprávněné subjekty všeobecně o státních úřednících, kteří byli v úřad dosazeni, aniž by přihlíželo blíže k tomu, jakého právního charakteru jest služ. poměr těchto subjektů k veřejné správě státní. Jak zejména z § 2 cit. zák. a contrario plyne (srovn. slova »zaměstnancům, kteří nejsou zařaděni do hod. tříd«), má tu zákon v § 1 na mysli státní úředníky do hodnostních tříd zařaděné a chce učiniti účastnými na propočtení služební doby všechny státní úředníky, kteří vyhovují této kvalifikaci a dosáhli zařadění do hodnostní třídy.
A podobně i vl. nař. č. 666/1920 rozvrstvilo své předpisy o započtení a propočtení státní služby v čl. I. odd. II. podle právě zmíněného kriteria a rozeznává v nich toliko mezi zaměstnanci státními do hodnostních tříd zařaděných (§§ 2 až 6) a těmi, již do hodnostních tříd zařaděni nejsou (§§ 7 až 9).
Z toho co předesláno, plyne, že uvedené právní normy, pokud jde o právní kvalifikaci oprávněného subjektu, činí použití svého obsahu odvislým toliko od zařadění do hodnostní třídy a že v tomto směru neznají jiného požadavku, zejména ne požadavek def. služ. poměru.
Než požadavek podobný nelze vyčísti ani z předpisu § 11 cit. vl. nař., jak se mylně domnívá žal. úřad. Paragraf ten určuje, že se předchozí doba provisorní služby (§§ 10 a 156 služ. pragm. z 25. ledna 1914 č. 15 ř. z.) započítá plně do služby v poměru definitivním. Již podle slovného výkladu nelze ustanovení tomuto rozuměti jinak, než jako normě, která prohlašuje dobu provisorní služby za plně započítatelnou do celkové služ. doby a provádí tím právní klasifikaci služby té pro obor propočtení služební doby těch státních zaměstnanců, již v době účinnosti nařízení byli již v def. služ. poměru.
Že tomu tak, plyne dále ze systematiky vl. nař. a ze způsobu, jak v něm zmíněný předpis byl zařazen. Rozeznáváť uvedené vl. nař. čtyři hlavní skupiny služeb, jež mohou přijíti v úvahu při započtení a propočtení služ. doby podle zák. č. 222/1920, a pojednává o každé z nich v samostatném oddílu. Tak uvádí v odd. II. předpisy o započtení a propočtení státní služby, v odd. III. o službě vojenské, IV. četnické a v V. o mimostátní službě civilní a soukromém zaměstnání. Předpis § 11 o započtení předchozí služby provisorní zařazuje pak do odd. III., v jehož pododděleních uloženy jsou normy o započítatelnosti jednotlivých druhů státní služby. Za takovýto druh státní služby považuje uvedené vl. nař. také službu provisorní a provádí proto ustanovením svého § 11 právní hodnocení její pro obor propočtení celkové služby státního zaměstnance. Ostatně bylo výslovného předpisu onoho také nezbytně zapotřebí, neměl-li tento druh státní služby vzhledem na singularitu své právní povahy vyjíti při propočítání celkové služební doby na prázdno.
Z předeslaných vývodů vyplývá, že sluší pozírati na předpis § cit. vl. nař. jako na právní pravidlo upravující vůbec otázku započítatelnosti provisorní služby státního zaměstnance, že však nelze v něm viděti ustanovení, které by bránilo provedení propočtení služ. doby stát. úředníka, který byl v kritické době ustanoven ve státní službě s výhradou odvolání (§ 10 služ. pragm.). A konečně ani § 17 dříve řečeného vl. nař. jako druhá právní norma, v níž se žal. úřad nalézti domníval zákonné opory pro svůj názor o nutnosti odložiti propočtení služební doby provisorních státních úředníků až ke dni definitivního jejich jmenování, nepodává spolehlivého podkladu pro tento názor v jeho všeobecnosti.
Podle § 17, odst. 3 cit. nař. má se odložiti provedení propočtení celkové služební doby u zaměstnanců, kteří byli sice přijati do 1. září 1919 do státní služby, jsou však dne 1. ledna 1921 ve služ. poměru, v němž postup do vyšších požitků není možným, nebo u nichž lhůta, jež nesmí býti započtením určité předchozí doby zkrácena (§ 19), dosud neuplynula. Započtení a propočtení provede se v těchto dvou případech ke dni, jímž tyto překážky pominou.
Nař. rozhodnutí považuje zřejmě služ. poměr prov. stát. úředníka za takový, v němž postup do vyšších požitků není možným a dospívá pak z této premisy k závěru, že se u stát. úředníka v tomto služ. poměru propočtení ke dni 1. ledna 1921 vůbec provésti nedá a musí odloženo býti ke dni, kdy překážka odpadne. Za den ten pokládá nař. rozhodnutí den def. jmenování. Ale činí tak neprávem.
Jádro sporu leží tu v otázce, lze-li zákonných ustanovení o postupu do vyšších platů zásadně použíti toliko u stát. úředníků definitivně ustanovených, či sluší-li do výhod postupu tohoto pojmouti i státní úředníky v prov. služ. poměru. Východiskem pro zodpovědění otázky této může býti přirozeně jenom zák. z 25. ledna 1914 č. 15 ř. z. (služ. pragm.), kterým byl v úřednickém právu v život uveden právní institut platového a časového postupu, čili souhrnně postupu do vyšších platů. Tento určuje v § 54, že definitivně ustanovený úředník má nárok na platy (služné a aktivitní nebo funkční přídavek, odpovídající dle platných zákonů jeho postavení v hodnostní třídě), nepřináležejí-li mu dle časového postupu požitky vyšší, a v druhém odst. téhož paragrafu se praví, že toto ustanovení (scilicet prvého odstavce) vztahuje se obdobně na úředníky zatímně ustanovené.
Tímto předpisem byli státní úředníci provisorní co do platů úplně na roveň postaveni státním úředníkům definitivně ustanoveným a vysloveno v zásadě, že má býti na ně použito obdobně i předpisů o časovém postupu. Názor tento dochází svého plného potvrzení i v materiáliích k služ. pragmatice a zejména i ve zprávě státně zaměstnaneckého výboru býv. rak. poslanecké sněmovny z 2. května 1912, podle nichž bylo v intencích zákona, aby na úředníky v zatímním služ. poměru bylo pozíráno co do nároku na postup do vyšších stupňů služného a na postup časový stejným způsobem jako na úředníky definitivně ustanovené a nebyl mezi nimi činěn v tomto směru žádný rozdíl.
A k stejnému výsledku dospěje se i úvahou založenou na systému, jakým služ. pragm. upravila právní postavení stát. úředníků zatímních. Definice právního pojmu »provisorní služby« vytýčena jest v § 10 služ. pragm. a jest podle něho základním znakem tohoto služ. poměru jeho odvolatelnost a zrušitelnost (§ 6, odst. 2 cit. zák.) Další zvláštní účinky, spojené s prov. služ. poměrem vytkla služ. pragmatika positivně v §§ 9, odst. 2, 12, odst. 4, 36, odst. 2, 41, odst. 2, 45, odst. 2, 61, odst. 2 a 86, odst. 2 a negativně v jiných svých předpisech, pokud tyto výslovně platí pouze pro úředníky definitivní (srov. ku př. §§ 12, odst. 1, 36, odst. 1, § 45 odst. 1 atd.). Z toho systému v úpravě právního postavení provisorních úředníků plyne, že právní pravidla služ. pragmatiky, jež nejsou výslovně omezena na definitivní stát. úředníky, aneb nemají odlišného předpisu pro úředníky zatímní, sluší v plném jich znění použíti i na služ. poměr úředníků zatímních. Předpisy o postupu do vyšších platů, jak uloženy jsou v §§ 50 až 55 služ. pragm., neomezují použití svého obsahu toliko na def. stát. úředníky a nemají také žádného specielního právního pravidla pro úředníky provisorní, takže sluší podle toho, co dříve řečeno bylo, považovati je za normy vztahující se na oba jmenované druhy stát. úředníků pragmatikálních.
Jeli tomu tak, pak není služební poměr zatímního stát. úředníka služebním poměrem, v němž postup do vyšších platů je zásadně vyloučen, a proto nelze úředníka takového již z titulu zatímnosti jeho služ. poměru vylučovati ze započtení a propočtení služební doby ke dni 1. ledna 1921.
V přítomném sporu vycházel však žal. úřad z opačného právního názoru, dostal se tím do rozporu se zákonem a musil proto jeho výrok býti zrušen podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 4235. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 1024-1028.