Č. 8203.

Občanství státní (Slovensko): Bydlení osoby nezletilé v kvadrieniu před 1. lednem 1910 v jedné a téže obci na Slov. nebo Podk. Rusi není bydlištěm, zakládajícím nárok na udělení čsl. státního občanství podle § 1 úst. zák. č. 152/26.
(Nález ze dne 29. října 1929 č. 19 330.)
Věc: Adolf H. v K. proti ministerstvu vnitra o udělení čsl. státního občanství dle úst. zák. č. 152/26.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím nevyhovělo min. vnitra žádosti st-le za udělení čsl. státního občanství podle úst. zák. č. 152/26, ježto st-l nemá nároku na udělení to a uvedlo: »Podle § 1 cit. zák. mají nárok na udělení čsl. stát. občanství státní občané býv. Uherska, kteří před 1. lednem 1910 aspoň 4 roky, tedy nejméně od 1. ledna 1906 nepřetržitě měli bydliště v některé obci Slov. nebo Podk. Rusi. Žadatel podle přiloženého rodného listu narodil se 27. června 1883, stal se tudíž zletilým teprve 27. června 1907 a teprve od tohoto dne byl by mohl samostatným pobytem nárok vydržeti. Žadatel neprokázal, ani se ve své žádosti nedovolává toho, že by za dobu své nezletilosti to jest od 1. ledna 1906 do 27. června 1907, mohl si započísti bydlení svých rodičů podle § 2 odst. 3 cit. zák. Ježto tudíž žadatel podmínce zákona stran nepřetržitého bydliště po dobu aspoň 4 roků před 1. lednem 1910 nevyhovuje, není tu předpokladů pro uznání nároku podle uvedeného zákona.«
Stížnost do tohoto rozhodnutí hájí předem názor, že také bydlením v době nezletilosti lze získati předpoklad pro nárok na udělení čsl. stát. občanství ve smyslu § 1 úst. zák. č. 152/26.
Nss uvažoval takto:
Ústavní zákon z 1. července 1926 č. 152 Sb. stanoví v § 1, že »štátní občania býv. Uhorska, ktorí před dňom 1. januára 1910 aspoň 4 roky nepřetržite mali bydliště v niektorej obci Slov. alebo Podk. Rusi a obec táto za túto dobu nečinila proti nim námietky podľa § 9 zák. čl. 22: 1886, májú nárok na udelenie čsl. štátneho občianstva, keď majú od uplynutia spomenutých štyroch rokov nepřetržite do podania žiadosti bydlište na území, náležejúcom dnes čsl. republike a nie je dokázané, že si v tejto dobe nadobudli« atd.
Úst. zák. č. 152/26 podmiňuje tedy nárok na udělení čsl. stát. občanství několika předpoklady, z nichž jedním jest požadavek aspoň čtyřletého nepřetržitého bydliště v jedné a téže obci na Slov. nebo Podk Rusi před 1. lednem 1910.
V zákoně samém není podáni výklad pojmu bydliště, lze proto při výkladu pojmu toho i pro úst. zák. č. 152/26 vycházeli zásadně z obecného nazírání právního řádu, podle něhož rozumí se bydlištěm místo, jež si určitá osoba zvolila za střed svého hospodářského případně rodinného života s úmyslem na tomto místě trvale se zdržovati.
Podle tohoto pojímání bylo by ovšem možno připustili, že za určitých okolností také osoba nezletilá, bydlíc na určitém místě, může zde míti — vzato obecně — své bydliště, otázkou však jest, zda také v této relaci přejímá úst. zákon č. 152/26 pro své účely hledisko obecného nazírání, či zda v tomto směru pro nárok jím udělovaný nezaujímá stanovisko od obecného nazírání odchylné, uznávaje za bydliště, nárok na čsl. státní občanství zakládající, jen trvalé místo pobytu osoby zletilé.
O to jest právě mezi stranami spor, jenž ovšem týká se pouze nepřetržitého bydliště 4letého před 1. lednem 1910 v jedné a téže obci na Slov. nebo Podk. Rusi, nikoliv též onoho dalšího bydliště kdekoliv jinde na dnešním území čsl. republiky. Proto též úvahy nss-u budou se pojiti jen k otázce, zda podle pojetí úst. zák. č. 152/26 jest 4leté bydlení osoby nezletilé před 1. lednem 1910 v jedné a téže obci na Slov. nebo Podk. Rusi oním bydlištěm, které podle tohoto zákona zakládá nárok na udělení čsl. stát. občanství. Z § 1 právě cit. úst. zákona nelze pro tuto otázku přímo nic dovoditi. Jest proto přihlédnouti k ustanovení dalším a to k ustanovením § 2, jenž v 1. odstavci stanoví mimo jiné, že nezletilé děti manželské sledují svého otce atd. a v odstavci 2. až 4. normuje pak možnost, aby do bydlení vdovy, po případě descedentů bylo započítáno bydlení manžela, resp. ascendentů.
Praví se tu v odst. 3., že »bývanie umřelého otca alebo umrelej matky-vdovy alebo umrelej nemanželskej matky před 1. januárom 1910 a od tejto doby (§ 1) započítá sa do bývania detí, podajú-li tieto podľa tohoto zákona žiadosť o udelenie čsl. štátneho občianstva. Keď sú tieto děti nezletilé, podá žiadost zákonitý zástupca«. Odstavec 4. pak stanoví, že »podajú-li v predošlom odstavci spomenuté děti alebo ich zákonitý zástupca žiadosť o udelenie čsl. štátneho občianstva podľa tohoto zákona, započítá sa do ich bývania (§ 1) doba bývania rodičova (§ 1) aj vtedy, keď dotyčný rodič ešte žije a pre svoju osobu udelenie šťátného občianstva nežiada.«
Podle těchto ustanovení mohou si tedy žádost o čsl. státní občanství podati a nárok na udělení tohoto občanství mají i osoby nezletilé, jejichž rodiče ještě žijí. Kdyby »bývanie« těchto nezletilců bylo bydlištěm ve smyslu § 1 zakládajícím nárok na udělení čsl. občanství, mohl by takový nezletilec získati si nárok na ono udělení případně již ze svého vlastního bydlení a nepotřeboval by si pak započítávati bydlení svých rodičů. Pak by ovšem ustanovení 4. odst. § 2 bylo dáno jen podpůrně pro ten případ, že nezletilec neměl sám pro svou osobu svého bydliště ve smyslu § 1 buď po celou dobu úst. zákonem žádanou nebo po její část, a bylo proto nutno k jeho samostatnému bydlišti přičísti i bydliště rodičů.
S tímto výkladem nelze ovšem souhlasiti.
Nemůže býti pochybnosti o tom, že kdyby v úst. zákoně č. 152/26 nebylo vůbec ustanovení o nezletilcích v § 2 odst. 3 a 4, neměli by nezletilci vůbec samostatného nároku na udělení čsl. státního občanství, třeba by jinak jejich bydlení na dnešním území čsl. odpovídalo zcela požadavkům, kladeným na toto bydlení v § 1; neboť přípustnost nároku nezletilců byla by vyloučena úvahou, vyvěrající a contrario z ustanovení 1. odstavce § 2, z něhož plyne, že subjekty nároku na udělení čsl. státního občanství jsou zpravidla jen osoby zletilé. Důvod tohoto principiálního stanoviska úst. zákona nemůže ovšem býti v tom, že osoba nezletilá nemůže samostatně právně jednali, t. j. projevem své vůle své státní občanství určovati, nýbrž jest zřejmě založen na myšlence, že bydlení osoby takové, nejsouc zpravidla výronem vlastní vůle nezletilcovy, není bydlením samostatným vedle bydlení osob, jež vůli nezletilcovu v tomto směru určují, nýbrž z bydlení těchto osob jen vyvěrá a nemůže proto jako právně relevantní skutečnost býti podkladem pro přiznání nároku na čsl. státní občanství. Nárok nezletilcův neplyne tedy již sám sebou z ustanovení § 1, nýbrž jest založen teprve v § 2 odst. 3 a 4, jichž bylo třeba, aby nárok nezletilcův zásadně vůbec mohl býti uznán. Pak ovšem ustanovení § 2 odst. 4, pokud jedná o nezletilcích, nemůže býti pro ně jen podpůrným předpisem pro případ, že by sami ze své osoby neměli nároku na udělení čsl. státního občanství, nýbrž jest normou nárok nezletilců in radíce zakládající, a to právě na momentech, vzešlých nikoli v osobách nezletilců, nýbrž v osobách jejich ascendentů. Tomuto pojetí odpovídá také znění uvedeného ustanovení, jež nárok na udělení čsl. státního občanství na základě momentů vzešlých v osobách ascendentů nedává nezletilcům jen pro případ, že by zákonných předpokladů nároku nemohli čerpati ze své vlastní osoby, nýbrž nečiníc takové distinkce hovoří všeobecně o zápočtu bydlení ascendentů a staví tak nárok nezletilců jen na tuto basi.
Nemůže proto nárok nezletilců, jejichž rodiče žijí (odst. 4.), na udělení čsl. státního občanství plynouti z jejich vlastního kvadrienia, nýbrž jen z kvadrienia jejich ascendentů.
S téhož hlediska jest pak posuzovati též postavení nezletilců, jejichž rodiče již zemřeli (odst. 3). Tu ovšem zákon sám, kdyžtě nárok na udělení čsl. státního občanství jim v odst. 3. § 2 přiznává a tito nezletilci od smrti svých rodičů nemohou své bydliště čerpati z jejich bydlení, uznává zřejmě bydlení nezletilců po smrti rodičů za bydliště, o něž nárok na udělení čsl. státního občanství může býti opřen. Otázkou však zůstává, zda takovým bydlištěm, o něž nárok může býti opřen, jest vlastní bydlení osiřelých nezletilců v každé době podle úst. zák. č. 152/26 rozhodné, či jen v určitém jejím období. Zákon sám nemluví tu o zápočtu bydlení ascendentů vůbec, nýbrž rozlišuje sám při tomto bydlení dvě období a to »před 1. lednem 1910« a pak »od této doby«, neboť slova tato, jak plyne též ze zprávy výboru ústavně-právního k návrhu úst. zák. č. 152/26 (tisk 514.) nevztahují se na úmrtí dotyčných osob, nýbrž na jejich bydlení. Zákonodárce byl si tedy vědom rozdílu obou těchto období, z nichž prvé jest nejzákladnějším předpokladem nároku. Neužívá-li proto zákonodárce jen obratu, že do bydlení dětí se započítává bydlení zemřelého otce, nýbrž řekl-li, že se do bydlení dětí, jejichž otec zemřel, započítává jeho bydlení před 1. lednem 1910 a od té doby, chtěl patrně nezletilcům dáti nárok na udělení čsl. státního občanství jen tenkrát, když tu toto bydlen zemřelého otce bylo ještě po onom prvním období, jež mělo býti uskutečněno před 1. lednem 1910.
Jest proto i pro nezletilce, jejichž rodiče zemřeli, základem nároku na udělení čsl. státního občanství jejich vlastní bydlení, jakožto bydliště teprve po ukončení kvadrienia před 1. lednem 1910 a nikoliv za doby jeho trvání.
Jestliže však takto úst. zákon hledí na nárok žadatelů nezletilých, neuznávaje jejich vlastní kvadrienia za splnění jedné ze zákonných podmínek nároku, není důvodu, aby jinak bylo pozíráno na nárok žadatelů zletilých, jde-li o dobu jejich nezletilosti. Vždyť pokud jde o podmínky nároku, jež za tuto dobu mohly býti splněny, není rozdílu mezi žadateli zletilými a nezletilými, rozdíl jest podle zákona jen v osobě, jež bude žádost podávati. Proto také u žadatelů zletilých nutno hájiti thesi, že pro dobu jejich nezletilosti bude jejich nárok na udělení čsl. státního občanství plynouti zásadně z bydliště jejich ascendentů, nikoliv z jejich bydlení vlastního, jež z bydlení ascendentů jen vyvěralo a nebylo proto vedle bydlení těchto osob bydlením samostatným, jež by nárok na čsl. státní občanství ve smyslu zásadního nazírání úst. zák. mohlo zakládati. Tomu ostatně svědčí také sama genese citovaného zákona. Jest známo a v motivech výboru úst. zák. právn. k úst. zák. č. 152/26 (tisk 514) došlo jasného výrazu, že důvodem, proč byl vydán tento úst. zákon, byla snaha odčiniti pro otázku státního občanství důsledky judikatury nss-u o ustanovení § 10 zák. čl. 22:1886. Nss vyložil již v nál. Boh. A 3029/23 ustanovení to v ten smysl, že podle něho nenabývá se domovské příslušnosti na Slov. automaticky pouhým splněním náležitostí zde uvedených, totiž kvalifikovaným 4letým pobytem v obci, proti němuž nebylo podáno námitek podle § 9, nýbrž teprve výslovným přijetím do dom. svazku obce. Důsledky tohoto názoru projevily se v tom, že osoby, které před 1. lednem 1910 splnily sice v některé obci na Slov. náležitosti uvedené v § 10, avšak do dom. svazku obce té výslovně nebyly přijaty, nestaly se čsl. státními občany podle § 1 č. 1 úst. zák. č. 236/20. Zásadně těmto osobám mělo býti úst. zákonem č. 152/26 čsl. státní občanství zaručeno.
Tato spjatost úst. zák. č. 152/26 s §em 10 zák. čl. 22: 1886 v relaci k § 1 úst. zák. č. 236/20 jest ovšem patrna nejen z uvedené důvodové zprávy, nýbrž došla svého pronikavého výrazu i v zákoně samém. Nárok na udělení čsl. státního občanství jest tu totiž dán jen státním občanům býv. státu uherského, nikoliv též rakouského, základní jeho podmínkou jest pak 4leté bydlení v jedné a téže obci na Slov. nebo Podk. Rusi za předpokladů, že po tuto dobu nebyly obcí vzneseny námitky podle § 9 zák. čl. 22: 1886, tedy jest nárok dán osobám, které — nehledíc k podmínce přispívání k obecním břemenům — nárok na nabytí dom. práva podle § 10 právě cit. zák. článku získati mohly. Má-li pak toto čtyřletí založiti nárok na udělení čsl. státního občanství, jest třeba, aby bylo dovršeno před 1. lednem 1910, tedy v době rozhodné podle ustanovení § 1 č. 1 úst. zák. č. 236/20.
Za této situace není ovšem bez významu podrobiti úvaze otázku zletilosti s hlediska § 10 zák. čl. 22: 1886. Jest ovšem pravda, že ustanovení toto uděluje nárok na dom. právo v určité obci tomu, kdo přispívaje k obecním břemenům v této obci nepřetržitě po 4 roky bydlí, jestliže tato obec v této době neuplatnila proti němu námitky podle § 9, aniž se zde rozlišuje mezi bydlením osob zletilých a nezletilých, avšak ustanovení toto nutno vykládati nikoliv jen samo o sobě, nýbrž v souvislosti s jinými předpisy téhož zákona a principy v nich; vyjádřenými.
Tu pak praví § 6 v odst. 1., že manželské nebo legitimované děti následují příslušnost otcovu, v odst. 2. pak, že nemanželské děti patří do svazku oné obce, do níž náležela matka v době porodu, v odst. 3 konečně, že adoptované nezletilé děti následují příslušnost adoptujícího.
Nemůže býti sporu o tom, že také manželské děti následují změny v příslušnosti otcově jen potud, pokud jsou nezletilé a že také příslušnost nemanželských dětí do obce, do níž příslušela jejich matka v době porodu, není nezměnitelná vůbec, nýbrž jen po dobu jejich nezletilosti. Z toho pak plyne, že mluvě o dětech má zákon v § 6 na mysli nikoliv bezprostřední descendenty vůbec, bez omezení věkového, nýbrž jen bezprostřední descendenty nezletilé, jak to vyjádřil výslovně u dětí adoptovaných. Určuje takto dom. právo nezletilců odvozeně momenty vzešlými nikoliv v osobách jejich vlastních, nýbrž v osobách jejich ascendentů, nepokládá zákon nezletilce zřejmě za způsobilé subjekty samostatného nabytí dom. práva a důsledně pak nemůže pro nabytí nároku na dom. právo uznávati za relevantní skutečnosti, jež jako zákonné předpoklady nároku toho vzešly v osobách nezletilců v době jejich nezletilosti, třeba nárok sám je uplatňováni již v době, kdy osoby ty staly se zletilými. Touto úvahou dospěje se pak k závěru, že také podle § 10 zák. čl. 22: 1886 jen bydlení osob zletilých jest oním bydlením, jež za splnérií ostatních podmínek zakládalo nárok na získání dom. práva, že tedy jen ony osoby mají nárok na získám dom. práva podle § 10, které předpoklady nároku toho, tudíž i čtyřleté bydlení, uskutečnily za doby své zletilosti.
Chtěl-li však úst. zákon č. 152/26 ve své základní myšlence dáti nárok na čsl. státní občanství těm, jimž toto státní občanství nebylo podle § 1 č. 1 úst. zák. č. 236/20 uznáno jen proto, že před 1. lednem 1910 nebylo jim dom. právo v některé obci na Slov. anebo Podk. Rusi výslovně uděleno, ačkoliv osoby ty splnivše předpoklady § 10 nárok na udělení dom. práva před 1. lednem 1910 měly, šlo by nad rámec intencí, jež úst. zákon sledoval, přiznávati nárok na čsl. státní občanství podle tohoto úst. zákona těm, kteří — s výjimkou podmínky přispívání k obecním břemenům, kterou úst. zákon opustil — do 1. ledna 1910 nároku na udělení dom. práva podle § 10 zák. čl. 22: 1886 nabýti nemohli, t. j. přiznávati jej osobám, které kvadrienium v jedné a téže obci na Slov. nebo Podk. Rusi neuskutečnily celé za doby své zletilosti, nýbrž buď částečně nebo úplně za doby své nezletilosti.
Takto tedy i z genese úst. zákona č. 152/26 plyne, co jako zásada bylo nahoře již z jeho textu dovoženo, že totiž bydlení osoby nezletilé v kvadrieniu před 1. lednem 1910 v jedné a téže obci na Slov. nebo Podk Rusi není bydlištěm zakládajícím nárok na udělení čsl. státního občanství podle § 1 ústav. zákona č. 152/26. Hájí-li stížnost názor opačný, jest názor tento mylný a námitka stížnosti, dovozující nárok st-lův na základě kvadrienia jím částečně v době nezletilosti uskutečněného, bezdůvodná.
Stížnost ovšem tvrdí ještě, že kvadrienium před 1. lednem 1910 bylo st-lem uskutečněno celé již za doby jeho zletilosti, poněvadž st-l stal se na základě § 6 zák. čl. 20:1887 zletilým již před 1. lednem 1906 tím, že mu otec dal svolení založiti si vlastní domácnost, a vytýká jako vadu řízení, že žal. úřad tuto skutečnost nezjistil, ačkoliv k st-lově žádosti byl připojen jeho oddací list, po případě nevrátil st-li v tomto směru žádost k doplnění.
Jest sice pravda, že k žádosti st-lově byl připojen jeho oddací list, poněvadž však byl st-l podle tohoto listu oddán až dne 27. listopadu 1906 a ani z oddacího listu ani ze žádosti nebylo patrno, že se st-li dostalo svolení otcova již před 1. lednem 1906 a že k němu též přistoupilo schválení poručenského úřadu, výslovně požadované §em 6 uvedeného zák. článku, nebyl žal. úřad, nemaje k tomu podkladu ani v obsahu žádosti ani v obsahu oddacího listu, povinen, aby konal šetření nebo vrátil v uvedeném směru žádost k doplnění. Jest proto výtka vadnosti v tomto směru vznesená uplatňována bezdůvodně.

Citace:

č. 8203. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 320-325.