NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 2

Čís. 7911.

Dvorský dekret ze dne 31. prosince 1801, čís. 549 sb. z. s. netýká se mužstva branné moci, nýbrž jen vlastních důstojníků, osob jsoucích s důstojníky v téže hodnosti a některých dalších vojenských osob odvelených služebně mimo příslušné vojenské těleso.
V pozůstalostním řízení po příslušníku mužstva branné moci není erár účastníkem pozůstalostního řízení a jest ho s jeho nároky poukázati na pořad práva, aniž by mu bylo určiti lhůtu k podání žaloby.
(Rozh. ze dne 24. března 1928, R I 121/28.)
V pozůstalostní věci po Josefu Z-ovi domáhal se československý erár vydání 3 040 Kč, jež prý zůstavitel poslal z pole své manželce, zpronevěřiv je státu ve službě vojenské. Soud prvé stolice prohlásil odevzdací listinu za právoplatnou a poukázal československý erár na pořad práva s tím, že jest prokázati podání žaloby do lhůty dvou měsíců, počítané od právoplatnosti usnesení, jinak že by onen peníz byl vydán zůstavitelovým dědicům. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil.
Nejvýšší soud vyhověl dovolacímu rekursu československého eráru potud, že prostě odkázal nárok čsl. státu na pořad práva.
Důvody:
Stěžovatel v dovolacím rekursu shledává správným zjištění soudu druhé stolice, že zůstavitel Josef Z., který dne 3. března 1917 ve vazbě v K. skonal sebevraždou, byl domobraneckým zásobovacím vojínem u zásobovací vydatelny v K. a že odtud poslal své manželce peníze, které byly u ní četnictvem zabaveny a ohledně nichž bylo proti Josefu Z-ovi podezření, že jich nabyl nepoctivě ke škodě eráru. Stěžovatel schvaluje závěr rekursního soudu, že Josef Z. jako »sklepmistr« byl ve zúčtovacím poměru k vojenské správě a že proto měl pozůstalostní soud z moci úřední provésti svolání věřitelů podle § 134 nesp. říz. a dvorského dekretu ze dne 31. prosince 1801, čís. 549 sb. z. s. a že týž soud podle § 156 nesp. říz. neměl pozůstalost Josefa Z-a jako osoby, která byla ve zúčtování se státní pokladnou, odevzdati bez souhlasu příslušného úřadu. Avšak pouhý název »sklepmistr«, který prý měl Josef Z., není ještě důkazem, že jde o osobu míněnou v §§ 134 a 156 nesp. říz. a v dekretu ze dne 31. prosince 1801. Jak z nařízení dv. k. ze dne 26. září 1800 С 840 a z citovaného již dvorského dekretu ze dne 31. prosince 1801 a z dvorského dekretu ze dne 3. prosince 1824, čís. 2053 sb. z. s. patrno, netýká se příkaz dekretu ze dne 31. prosince 1801 mužstva branné moci, naopak míní se tu vojenské osoby, jež mají takové postavení, že mohou tu býti po případě pohledávky vojenské správy za pozůstalostí; jsou to vlastní důstojníci, dále osoby stojící s důstojníky v téže hodnosti a některé další služebně mimo své příslušné vojenské těleso odvelené (detachované) vojenské osoby, srovnej čelné komentátory nesporného řízení: Schuster vyd. 1859, str. 150 a 151, Kissling str. 292, Mittacher I. díl str. 283, Damianitsch str. 46, kteří příkladmo uvádějí generály, štábní důstojníky, důstojníky, vojenské úředníky, vojenské po případě štábní strany (auditory, lékaře a duchovní některých hodností) a určité detachované osoby. Pro úsudek, že Josef Z. byl jednou z takových osob, není ve spisech pozůstalostních ani v připojených spisech trestních nejmenšího podkladu. Josef Z. byl prostým vojínem domobraneckým, tedy ani ne poddůstojníkem a konal službu v K., tedy v samotném sídle onoho zásobovacího ústavu, jemuž byl službou přidělen. Ústav tento řízen byl vyšším úředníkem zásobovacího sboru a ze spisů jest vidno, že mu bylo přiděleno nejméně pět dalších zásobovacích úředníků. Tento vojenský ústav měl ve svém stavu přiměřený počet mužstva, k němuž patřil i Josef Z. Josef Z. byl podle přípisů zásobovacího ústavu ze dne 13. března 1917 a ze dne 10. dubna 1917 pověřen pouze výdejem vína, rumu a petroleje v drobném a přejímáním vajec, a výslovně jest uvedeno, že s penězi neměl pranic co dělati; schodky na penězích nebo na zásobách tomuto zásobovacímu ústavu svěřených nebyly u tohoto ústavu shledány, ač se tak zvaná skontra konala měsíčně. Z toho všeho jest patrno, že Josef Z. byl pověřen pouze manipulačními pracemi, jež u takových a podobných ústavů koná mužstvo; že si Josef Z. dal při tom říkati »sklepmistr«, nemá pro povahu jeho úkonů významu. Z této povahy jeho úkonů plyne, že nejde o osobu, na niž se vztahují §§ 134 a 156 nesp. říz. Tomu svědčí dále i to, že, jak ze spisů patrno, nedošlo dosud k vystavení t. zv. vysvědčení o správném vyúčtování, v kterém má býti vykázána pohledávka za vojenskou osobou, jež jest ve zúčtovacím poměru k vojenské správě nebo k státní pokladně; podotýká se, že toto vysvědčení jest v souvislosti s převzetím pokladny nebo skladiště nástupcem oné osoby. Podle spisů vojenských soudů jde vlastně jen o podezření, že Josef Z. nabyl peněz u jeho manželky zabavených nepoctivým způsobem, na příklad krádeží, loupeží a pod. Z řečeného jest patrno, že předpisy §§ 134 a 156 nesp. říz. nemají tu místa. V důsledku toho není stěžovatel, který není dědicem, účastníkem pozůstalostního řízení, jenž by měl právo súčastniti se při projednání a odevzdání pozůstalosti. Právem proto soud prvé stolice vydal odevzdací listinu, aniž slyšel stěžovatele. Neporušil tedy soud prvé stolice zákon, prohlásiv v napadeném usnesení odevzdací listinu za pravoplatnou. Dalším bodem usnesení soudu prvé stolice a potvrzujícím jej usnesením rekursního soudu jest však zákon zřejmě porušen v předpisu § 2 čís. 7 nesp. říz. O sporných nárocích nesmí rozhodovati pozůstalostní soud, nýbrž má účastníky prostě odkázati na pořad práva. Jestliže však soud prvé i druhé stolice spolurozhodl i o tom, která strana má nastoupiti pořad práva, a stanovil této straně k nastoupení pořadu práva propadnou lhůtu, při jejímž nedodržení mělo by býti na věc pohlíženo tak, jakoby nárok strany na pořad práva odkázané nestával po právu, překročil tím meze práv zákonem mu propůjčených. Bylo proto dovolacímu rekursu aspoň tak vyhověti, jak shora jest uvedeno. Soud, u něhož jsou ony peníze uschovány, bude moci jimi disponovati buď za souhlasu všech účastníků anebo k návrhu toho účastníka, jenž pořadem práva zlomí odpor ostatních.

Citace:

č. 9609. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 246-248.