Č. 3261.

Administrativní řízení. — Řízení před nss-em. — Sirotčí věci (Slovensko): I. * Zákonem o nss-u pozbyly účinnosti předpisy §§ 2 a 3 zák. čl. XX. z r. 1901 (o apelaci a revisi) ve věcech, které dle čl. XXVI. z r. 1896 nepatřily v obor působnosti býv. uh. spr. soudu, patří však v obor působnosti nss-u a oživly v případech těch předpisy o přípustném instančním postupu plativší před účinností zák. čl. XX. z r. 1901. — II. Kompetence ve věcech sirotčích na Slovensku.
(Nález ze dne 19. února 1924 č. 22677/23.)
Věc: Josef H. v K. (adv. Dr. Fr. Kabina v Šále n/Váh.) proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska o schválení kupní smlouvy.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Kupní smlouvou z 26. července 1921 prodali Petr, Helena, Ludvík a nezl. Matilda a Julie H., poslední dvě zastoupené st-lem jako poručníkem, Janové P-ové, rodem Marii P. své nemovitosti (mlýn) za 43000 K. Za nepřítomného Ludvíka podepsal smlouvu st-1 jako opatrovník. Prodavači předložili dne 21. srpna tuto smlouvu k schválení sirotčí stolici v Bratislavě, která ji však, když Ludvík H. oznámil jí dne 7. prosince telegramem z Ameriky, že svého majetku neprodá, výměrem z 10. prosince 1921 neschválila, právě se zřetelem k onomu prohlášení Ludvíkovu.
Když však týž Ludvík H. dopisem z 23. února 1922 jí oznámil, že své prohlášení odvolává a ponechává kupující volnost v oné koupi, vyzvala župní sirotčí stolice v Bratislavě výměrem z 1. března 1922 obecní představenstvo v K., aby vyslechlo všechny zúčastněné, zda žádají, aby se smlouva jejich jménem schválila. K výslechu tomu dána byla lhůta tří dnů.
Na to výměrem z 20. dubna 1922 prohlásila sirotčí stolice, že k žádosti Karoliny L. pověřuje se župní rada G., aby tuto záležitost po výslechu účastníků uspořádal. Výměr ten byl však odvolán opět výměrem z 29. dubna 1922, ježto prý L-ová od svého návrhu ustoupila.
Když pak byl sirotčí stolici předložen protokol z 20. května 1922, sepsaný na notářském úřadě v K. o tom, že P-ová, když jí bylo sděleno, že její kupní smlouva nemohla býti následkem odporu Ludvíka H. schválena, prohlásila, že tedy od smlouvy té ustupuje a nemá námitek, aby ony nemovitosti byly prodány někomu jinému, vydala župní sirotčí stolice v Bratislavě dne 24. května 1922 výměr, že schvaluje jménem nezl. Matildy a Julie H. kupní smlouvu uzavřenou dne 28. ledna 1922 svrchu zmíněnými prodávajícími s Josefem H. a Karolínou L. jako kupujícími ohledně týchž nemovitostí za 45000 K, s tím, že smlouva bude opatřena schvalovací doložkou, jakmile kupující splatí kupní cenu pro nezletilce do sirotčí pokladny.
Tato smlouva podepsána je všemi prodávajícími, dále Josefem H. a Karolínou L. jako kupujícími, a je opatřena doložkou, ježto Josef H., poručník nezletilých, je jako kupující interesován, že ji podpisuje Pavel Š., rychtář a obecní poručník jménem oněch dvou nezletilých, Matildy a Julie.
Proti schvalovacímu usnesení z 24. května 1922 podal Josef H., nynější st-1, jako tutor nezl. Matildy a Julie dne 14. června 1922 rozklad. Výměrem z 1. července 1922 vyslovila župní sirotčí stolice v Bratislavě, že se zřetelem k onomu st-lovu rozkladu ponechává předběžně i nadále v platnosti svůj předešlý výrok, pokud jde o prodej nemovitostí těch, a nařizuje pouze doplnění řízení, pokud jde o rozdělení kupní ceny, poněvadž není prokázáno, že Petrovi náleží tolik za investice.
Župní odvolací sirotčí komise správního výboru bratislavské župy vyslovila pak výměrem z 23. října 1922, že st-lovo odvolání zamítá. O tom vyrozuměni účastníci s tím, že proti tomuto rozhodnutí podle § 2 zák. čl. XX. z 1901 nepřipouští se odvolání, že však mohou podati revisní žádost podle § 3 téhož zák. čl.
Žádost takovou podal pak st-1 dne 13. listopadu 1922, byla však zamítnuta nař. nyní výrokem žal. úřadu.
O stížnosti do výroku toho podané uvážil nss takto:
Předem vytknouti jest, že rozhodnutí v odpor vzaté vydáno bylo dne 30. prosince 1922, tudíž v době, než po rozumu zák. z 20. prosince 1922 č. 391 Sb. nabyl účinnosti zák. ze 13. července 1922 č. 246 Sb., provedený nařízením z 9. listopadu 1922 č. 324 Sb. a vyhláškou min. sprav. z 21. prosince 1922 č. 382 Sb., a jest tudíž tento spor posuzovati podle předpisů před tím plativších a zkoumati, zda a pokud nař. rozhodnutí těmto předpisům odpovídá.
Jak patrno, jde o nadporučenské schválení smlouvy uzavřené nezletilci ohledně jejich nemovitého majetku, tudíž o úkon, spadající v obor působnosti sirotčích stolic podle § 176 zák. čl. XX. z roku 1877. Podle 3. odst. § 212 téhož zák. bylo lze odvolati se z výroku sirotčí stolice jako první instance k župnímu správnímu výboru jako instanci druhé, a v posledním stupni k ministerstvu, a byl tudíž přijat systém tří řádných instancí.
Se zřetelem k tomu, že záležitosti tohoto druhu nebyly přikázány po rozumu zák. čl. XXVI. z roku 1896 k pravomoci správního soudu, nastala ve zmíněném právním stavu zák. článkem XX. z roku 1901 změna v ten způsob, že podle § 2 téhož zák. ze souhlasných dvou výroků nižších instancí nepřipouštělo se další odvolání, nýbrž pouze revisní žádost podle § 3 téhož zák., za podmínek a v rozsahu tam uvedeném. Poněvadž však toto omezení instančního postupu dotýkalo se záležitostí těch podle § 12 1. c. pouze proto, že v obor působnosti správního soudu nenáležely, kdežto ve věcech, v nichž stížnost k soudu tomu se připouštěla, zákon ten v dosavadním instančním postupu změny nezamýšlel, není pochybnosti o tom, že všeobecný předpis §§ 2 a 3 cit. zák. čl. XX. z 1901 pozbyl — ovšem s výhradou případných specielních ustanovení — své účinnosti ohledně záležitostí těch, jakmile příslušnost správního soudu byla na ně rozšířena.
Změna taková nastala zák. z 2. listopadu 1918 č. 3 Sb., jímž zřízen byl pro celou oblast státu čsl. nss, jehož obor působnosti neopíral se po způsobu zák. čl. XXVI. z 1896 o individuelní přikázání té které věci soudu tomu, nýbrž jehož kompetence jest založena, jakmile jde o tvrzené porušení subjektivního práva rozhodnutím nebo opatřením správního úřadu (§ 2 zák. o ss). Se zřetelem k této normě je patrno, že i proti výrokům úřadů, pověřených zák. článkem XX. z roku 1877 výkonem pravomoc; ve věcech poručenských a opatrovnických jakožto 57
úřadů správních, je nadále připuštěna stížnost k nss-u, jakmile je zde jen další podmínka pro jeho zakročení, totiž tvrzený zásah do subjektivních práv. Ale pak důsledně přestala po rozumu cit. § 12 zák. čl. XX. z 1901 účinnost předpisů tohoto zák., vztahujících se pouze na věci správnímu soudu nepřikázané, a oživlo — když poměru tomu jiné zákonné úpravy se nedostalo — opět cit. ustanovení 3. odst. § 212 zák. čl. XX. z 1877 o pravidelném postupu třemi instancemi, a příslušelo straně právo odvolati se z výroku druhé instance k instanci třetí, nikoli však pouhá revisní žádost podle § 3 téhož zákona.
Jak z vylíčeného děje patrno, poučil v daném případě úřad II. instance st-le v ten rozum, že proti jeho výroku je přípustná pouze ona revisní žádost, a st-1 sveden oním nesprávným právním poučením, obrátil se k žal. úřadu podáním označeným jako revisní žádost, která však svým obsahem byla pravidelným odvoláním, zabývajíc se meritem věci vůbec, nikoli tedy jen v mezích § 3 připuštěných.
Žal. úřad, jak z jeho výroku patrno, vycházeje z téhož mylného právního názoru, jako úřad II. instance, měl za to, že přípustná je v daném případě se zřetelem k souhlasným výrokům obou nižších stolic jen revisní žádost, hleděl k podání st-lovu jako k takové žádosti a ne- shledav podmínek § 3 zák. čl. XX. z 1901, zamítl ji, odepřev výslovně přistoupiti k přezkoumání věci na něho vznesené in merito.
Jest tudíž výtka nezákonitosti nař. rozhodnutí, kteroužto výtku nss spatřuje v tom, že st-1 brojí proti postupu žal. úřadu, že k jeho meritorním námitkám hleděno nebylo, důvodnou, pročež bylo výrok ten zrušiti podle § 7 zák. o ss a ponechati úřadu, aby opatřil, by o onom podání st-lovu bylo rozhodnuto příslušným úřadem dle jeho pravé povahy jako o odvolání ke třetí instanci.

Citace:

č. 3261. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 610-613.