NPD documents search: Váž. tr., 11 (1929)

Č. 3069.

Administrativní řízení. — Dávka z přírůstku hodnoty: * Odevzdá-li strana lhůtou vázané podání na výběrčí úřad poště bez úředního potvrzení, jest včasnost podání posuzovati podle dne, kdy úřadu došlo, i kdyby strana den odevzdání zásilky poště mohla prokázati jinakým způsobem (§ 21 dávk. řádu z r. 1920).
(Nález ze dne 8. ledna 1924 č. 32.)
Věc: Františka M. v B. proti moravskému zemskému výboru (zem: sekretář Dr. Frt. Hikl) o dávku z přírůstku hodnoty.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Platebním příkazem zem. výběrčího úřadu z 22. srpna 1922 byla st-lce vyměřena z převodu nemovitosti vl. č. 17 kat. obce
O. dávka z přírůstku hodnoty částkou Kč 3507.95.
Stížnost proti tomu podanou zamítl žal. úřad nař. rozhodnutím, sníživ dávku z milosti na Kč 3282.75.
O stížnosti uvážil nss toto:
Ve věci samé jedná se o otázku, zda žal. úřad právem předpokládá, že st-lka byla pro další řízení dle §§ 16 a 17 dávkového řádu z r. 1920 prekludována.
Po stránce skutkové jest nesporno, že st-lka byla vyměřujícím úřadem k předložení přiznání do 14 dnů vyzvána přípisem z 13. ledna 1922, že jí zároveň přiložen potřebný tiskopis a že byla výslovně upozorněna na následky, které ji stihnou, nepodá-li přiznání včas; také jest nesporno, že přiznání došlo k vyměřujícímu úřadu 7. září 1922, tedy po určené lhůtě.
Pro tento případ stanoví vl. nař. z 23. září 1920 č. 545 Sb. v § 16, odst. 1, že vyměří úřad dávku na základě pomůcek, které má po ruce, nevyhoví-li zcizitel vyzvání, aby podal přiznání v dané lhůtě, ač na následky nevyhovění byl výslovně upozorněn, a § 17, odst. 3, že bude dávka vyměřena na základě hodnot úředně předpokládaných, nepodá-li strana ani po vyzvání (§ 16) přiznání k dávce.
St-lka tvrdí, že takového předpokladu zde není. Uvádí, že podala přiznání k dávce z přírůstku hodnoty, ovšem nikoliv na úřední potvrzení, nýbrž jako podání prosté, však v obálce jí doručené s vyzváním ze 13. ledna 1922 a opatřené poznámkou »věc úřední, porta prosta«, z čehož dovozuje, že žal. úřad přistoupil na to, aby přiznání ono odevzdala poště prostým podáním, a vytýká proto vadu řízení, že žal. úřad neprovedl důkazu o tom, že takové podání včas jednoduchým dopisem poště odevzdala.
Co se týče právní otázky, musil nss otázku tu posouditi se stanoviska § 21 dávk. řádu z r. 1920, jenž předpisuje, že při počítání lhůt, uvedených v tomto řádě, nečítají se dni, po které pošta podání dopravuje, bylo-li poště odevzdáno na úřední potvrzení.
Z tohoto ustanovení dospěl nss k názoru, že jde-li o podání vázané na lhůty, zvláště §§ 16, 17 dávk. řádu, jest včasnost podání zpravidla určována tím dnem, kdy dojde k vyměřujícímu úřadu, a pouze když doporučené jest poště odevzdáno, dnem, kdy se tak stalo, že však pro včasnost jest bez právního významu, bylo-li poště prostě, nedoporučené odevzdáno. V tom případě nastává pak normální případ,, že včasnost podání posuzuje se dnem, kdy došlo skutečně k úřadu a jest proto bez podstaty námitka st-lky, že vyzvání z 13. ledna 1922 včas jednoduchým dopisem poště odevzdaným vyhověla, a nebyl žal. úřad za tohoto právního stavu povinen důkazy v tom směru nabízenými se zaměstnávati.
Poukazuje-li stížnost k tomu, žt úřad sám přistoupil na to, že st-lka pouhým jednoduchým dopisem může přiznání k dávce z přírůstku hodnoty podati, což dovozuje z poznámky na obálce připojené k vyzvání ze 13. ledna 1922 »věc úřední, porta prosta«, nemohl nss v tomto opatření žal. úřadu spatřovati takový projev úřadu, jaký stížnost shledává, neboť pouhé zaslání dotčené obálky není překážkou, aby podání bylo poště na úřední potvrzení odevzdáno. Neučiní-li tak strana, která má znáti zákon a nemůže se proto při nesprávném výkladu zákona dovolávati snad na bona fides, musí nésti risiko způsobu dopravního prostředku jí zvoleného a proto také následky předpisu § 21 dávk. řádu, ztratí-li se, jak st-lka sama připouští, podání poště prostě odevzdané.
Za takového stavu věci právem předpokládal žal. úřad, že strana jest po rozumu §§ 16 a 17 dávk. řádu prekludována, a jestliže tedy vy- měřil dávku jen na základě pomůcek, které měl po ruce resp. na základě hodnot úředně předpokládaných a neoznámil-Ii straně proto, jakou hodnotu hodlá vzíti za základ výpočtu dávky, postupoval podle zákona.
Ježto žádná z námitek a to jak nezákonnosti tak i vadnosti řízení není důvodnou, bylo stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 3069. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 213-215.