Č. 625.

Zabírání bytů: * Používání jedné místnosti z bytu za kancelář nelze samo o sobě považovati za odnětí její bytovým účelům ve smyslu § 2 nař. ze dne 28. března 1918 č. 114 ř. z.
(Nález ze dne 16. prosince 1920 č. 12417.)
Věc: Robert Burian v Brně (adv. Dr. B. Goldberger z Prahy) proti společnému bytovému úřadu v Brně o zabrání pokoje.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Společný bytový úřad v Brně rozhodnutím z 28. srpna 1920 čís. 7600 zabral ze stěžovatelova bytu pokoj podle ustanovení § 8, čís. 4 a 9 bytového zákona.
V rozhodnutí se praví, že zákonné podmínky pro zabrání jsou dle konaného šetření splněny. Lhůta k odevzdání zabraného pokoje byla stanovena na den 8. září 1920.
Proti tomuto rozhodnutí čelí stížnost. Vytýká se v ní především, že řízení je vadné: . . . . . . .
Stěžovatel dále namítá, že naříkané rozhodnutí je v rozporu se zákonem . . . . . . .
Nejvyšší správní soud vycházel při svém nálezu z těchto úvah: Ad 1 a 2:
Při prohlídce bytu bylo konstatováno, že stěžovatel se ženou a bratrem obývá byt o 4 pokojích s příslušenstvím. Zástupce stěžovatelův prohlásil při výslechu dne 16. srpna 1920, že výsledky úředního šetření jsou správný, a dodal, že stěžovatel jednoho kabinetu užívá za kancelář. Prohlídka bytu a údaje zástupce stěžovatelova potvrzující výsledky prohlídky jsou dostatečným základem pro zodpovědění otázky, zda zabraná místnost je místností obytnou, vhodnou pro účely obývací, či zda jest ji kvalifikovati za místnost živnostenskou. Nebylo tedy s procesuálního hlediska nutno konati ještě v těchto směrech další šetření.
Ad 3: Jest sice pravda, že k řízení nebyl přibrán vlastník domu. Stěžovatel, když tuto vadu vytýká, přivádí k platnosti procesní práva třetí osoby a k námitce jeho lze tím méně přihlížeti, poněvadž procesní posice jeho nebyla v nejmenším stížená tím, že vlastník domu nebyl v řízení vyslechnut. Nejde tu o podstatnou vadu řízení, jak ji na mysli má § 6, odst. 2 zákona o správním soudě.
Ad 4: Výsledky prohlídky, jak výše o nich je řeč, byly ve spisech poznamenány a zástupci stěžovatelovu sděleny; vlastní jeho prohlášení o celém stavu věci bylo do protokolu pojato. Tím plně bylo učiněno zadost předpisu § 11 bytového zákona o písemném zjištění výsledků úředního jednání.
Ad 5: Naříkané rozhodnutí citací § 8, čís. 4 a 9 bytového zákona dalo jasný výraz svému stanovisku po dvojí stránce, jednak, že zabraná místnost jako část samostatné bytové jednotky není místností živnostenskou, nýbrž místností obytnou, na kterou stěžovatel při počtu členů své rodiny nemá dle § 5 leg. cit. nároku, jednak že přespočetná místnost obytná jest odňata obývacím účelům bez úředního povolení, jak o něm mluví nařízení ze dne 28. března 1918 čís. 114 ř. z. Hledisko žalovaného úřadu jak po skutkové tak i po právní stránce, a to zejména i v otázce, zda zabraná místnost je či není místností živnostenskou, je jím dostatečně vyjádřeno.
Výtka, že řízení, předcházející vydání naříkaného rozhodnutí, je stíženo vadami, jest tedy bezpodstatna.
Ad 7: Důvodnosti nelze přiznati ani námitce, že sporný případ je subsumovati pod ustanovení § 8, čís. 3 bytového zákona. Ze srovnání jednotlivých předpisů § 8 vyplývá, že zákon činí přesný rozdíl mezi byty a místnostmi obytnými na straně jedné a mezi místnostmi jiného druhu na straně druhé. Když tedy tato norma v bodu třetím mluví o místnostech továrních, živnostenských atd., pak není pochybnosti o tom, že při tom nemá na mysli místnosti obytné, t. j. místnosti sloužící účelům obývacím. Jak výše již dolíčeno, stěžovatel svým zástupcem uznal, že obývá »byt« o čtyřech pokojích a v jednom z pokojů že vyřizuje svoji obchodní korespondenci a vede knihy svého obchodu. Tvrzení toto opakuje ve stížnosti. Dle vlastních údajů stěžovatelových týkal se tedy zaboř obytné místnosti, jež je částí bytu, a na tomto skutkovém základě stojí také naříkané rozhodnutí. Je-li však zabraná místnost místností obytnou, pak nemá, jak vysvítá z hořejších výkladů, průchodu ustanoveni § 8, čís. 3 bytového zákona a možno, mimo úvahu nechati ony právní dedukce stěžovatelovy, jež vyvozuje z předpokladu, že při záboru jde o místnost živnostenskou.
Ad 6 a 8: Za to jest stížnost oprávněna, pokud vytýká, že tu není předpokladu pro zabrání dle § 8, č. 4 a 9 bytového zákona, na něž se žalovaný úřad odvolává.
Žalovaný úřad vychází při tom patrně z názoru, že v daném případě jest jedna nadpočetná obytná místnost z bytu stěžovatelova používána za kancelář a tedy jest odňata účelům obytným ve smyslu § 2 nařízení ze dne 28. března 1918 č. 114 ř. z. Tento názor však jest mylný. Citované nařízení bylo ovšem vydáno za tím účelem, aby bylo čeleno nedostatku bytů, ale stalo se tak v době, kdy neexistovala ještě obmezení, založená předpisy o zabírání bytův obcemi a připouštějící i zabrání jednotlivých místností obytných. Nemohlo tudíž ležeti v intencích cit. nařízení, aby byla majiteli bytu odňata disposice co do jednotlivých částí bytu jím skutečně obývaného, jmenovitě v tom směru, aby jich nemohl použíti — jako v daném případě — v nezměněném stavu stavebním též k výkonu svého povolání, tedy i jinak než k účelům obytným. Nařízení to směřovalo spíše, jak plyne zřejmě z jeho ustanovení (§ 2, odst. 1 a § 5), k tomu, aby celé jednotky bytové přestavbou nebyly přeměňovány na místnosti jiného druhu. To se však v daném případě nestalo, umístění kanceláře stěžovatelovy v jeho bytě stavebních změn nevyžadovalo a není tudíž výrok naříkaného rozhodnutí v zákoně odůvodněn.
Bylo je proto dle § 7 zákona o správním soudě zrušiti, aniž třeba se zabývati důvodností poslední námitky stěžovatelovy, že nebyla dodržena zákonná lhůta vyklízecí.

Citace:

č. 625. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 779-781.