NPD documents search: Váž. tr., 7 (1925)

Čís. 4934.

Je-li nemovitost, na níž vázne pohledávka, ve spoluvlastnictví, jest věřiteli volno domáhati se v rozvrhovém řízení zaplacení celé pohledávky i tehdy, byla-li v exekuční dražbě prodána pouze ideální část nemovitosti. V rámci úvěrové hypotéky nelze přiznati útraty řízení dražebního a rozvrhového, leč že byla pro ně zřízena zvláštní úvěrová hypotéka. Útraty rozvrhového řízení (opravného prostředku do rozvrhového usnesení) nelze přiznati, leč že byla pro náklady ty zřízena zvláštní jistota.
(Rozh. ze dne 21. dubna 1925, R I 308/25.)
Pro manžele T-ovy byla vložena na nemovitosti čís. 33 úvěrová pohledávka až do výše 1 000 Kč. Ku rozvrhu nejvyššího podání za exekučně prodanou polovinu nemovitosti čís. 33 přihlásili manželé T-ovi pohledávku 500 Kč (útraty to rozsudku 372 Kč 30 h a další útraty 127 Kč 70 h), již jim soud prvé stolice přikázal. Rekursní soud přikázal manželům T-ovým pouze polovinu útrat 186 Kč 15 h.
Nejvyšší soud vyhověl dovolacímu rekursu manželů T-ových potud, že jim přikázal z nejvyššího podání 372 Kč 30 h. Útraty dovolacího rekursu nebyly přisouzeny.
Důvody:
Dovolacímu rekursu nelze upříti oprávnění, pokud napadá usnesení rekursního soudu proto, že byla rekurentům na jejich kauční pohledávku do výše 500 Kč z přihlášených 372 Kč 30 h přiřčena jen polovice. Stanovisko rekursního soudu, že rekurentům náleží jen polovina přihlášené pohledávky, protože kauční hypotéka vázne na celé usedlosti, ale prodána byla jen jedna její spoluvlastnická polovice, není správné. Z ustanovení §u 457 obč. zák. o zavázanosti zástavy se všemi jejími součástmi, z §u 238 ex. ř. a z §u 222 ex. ř. o simultanních hypotékách plyne naopak proti stanovisku rekursního soudu, že je-li zástava, na níž pohledávka vázne, ve spoluvlastnictví, jest věřiteli volno, z prodaného podílu žádati zaplacení po případě i celé pohledávky. Přihlásili-li tedy rekurenti k rozvrhu výtěžku za prodanou spoluvlastnickou polovinu povinného v rámci své kauční pohledávky částku shora uvedenou a nebylo-li jinak závady proti jejímu přikázání, bylo rekurentům částku tu přikázati a v tomto smyslu bylo tudíž napadené usnesení změniti. Jinak však dovolací rekurs není opodstatněn. Pokud jest si stěžováno do nepřiřknutí účtovaných útrat dražebního a rozvrhového řízení, správně jich rekursní soud rekurentům nepřikázal, protože do rámce zajištěného kauční hypotékou odškodnění nepatří — opačné tvrzení rekurentů v dotyčné listině nemá opory, a zvláštní kauční hypotéka pro ony útraty zřízena nebyla. Ježto rekurenti přihlásili k rozvrhu jen shora uvedenou částku a tím dali na jevo, že více z výtěžku nežádají, neprávem si stěžují na to, že to, co přebývá z kauční hypotéky, nebylo jim při rozvrhu přiznáno a ku krytí další škody, vzejde-li jim, hotově uloženo (§ 224 ex. ř.).V těchto bodech dovolacímu rekursu nelze přiznati úspěch. Výrok o útratách dovolacího rekursu opírá se o zásadu, vyslovenou v plenárním rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ze dne 4. února 1913, kniha judikátu čís. 201, podle níž útraty rozvrhového řízení, tedy i útraty případného opravného prostředku do rozvrhového usnesení nepřináležejí, leč že by pro náklady ty zřízena byla zvláštní jistota, čehož však v tomto případě není.

Citace:

č. 4934. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 749-750.