Č. 1090.

Úředníci státní: * Ustanovení § 1, odst. 2 zák. z 23. července 1919 č. 457 sb. z. a n. o osobním přídavku platí jen pro rozsah časového postupu podle zák. z 25. ledna 1914 č. 15 ř. z. (služ. pragm.). Osobní přídavek podle § 1, odst. 2 zák. z 23. července 1919 č. 457 sb. z. a n. zaniká, dosáhl-li úředník požitků vyšší hodnostní třídy ve stejné výši podle zák. z 9. dubna 1920 č. 222 sb. z. a n. (Nález ze dne 31. prosince 1921 č. 17429.)
Věc: Rudolf Z., ředitel berního úřadu v K. (adv. Dr. Ant. Lukáš z Kladna) proti ministerstvu financí stran přiznání osobního přídavku.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Rudolf Z., ředitel berního úřadu, narozený dne 6. března 1859, jehož celková pro zařazení a postup započítatelná služební doba počala dne 4. března 1878, byl výnosem zemského finančního ředitelství v Praze ze dne — podle zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 222 sb. z. a n. zařazen do požitků 4. stupně VII. hodn. třídy počínajíc 1. lednem 1921.
Žalovaný úřad rozhodnutím ze dne — nevyhověl jeho stížnosti, jíž se domáhal, aby mu byl poskytnut podle §u 1, odst. 2 zákona ze dne 23. července 1919 č. 457 sb. z. a n. osobní do pense započítatelný přídavek v rozdílu 4. stupně VII. hodn. tř. a 2. stupně VI. hodn. tř., poněvadž dnem 1. ledna 1912 bez připočtení válečných let dovršiti měl lhůtu nejvyššího platového stupně VII. hodn. tř. Zamítnutí odůvodněno tím, že propočítání celkové služební doby jest obmezené lhůtami časového postupu a končí tedy pro skupinu C VII. hodn. tř., při čemž nelze také povoliti osobní přídavek obdobou § 3 zákona ze dne 23. července 1919 č. 457 sb. z. a n., poněvadž žadatel nemá nárok na vyšší požitky z důvodu výše uvedeného.
Stížnost do tohoto rozhodnutí podanou neshledal nejvyšší správní soud odůvodněnou. Stěžovatel opírá svůj nárok na osobní přídavek o, ustanovení § 1, odst. 2 zákona ze dne 23. července 1919 č. 457 sb. z. a n. Žalovaný úřad vzav v úvahu pouze předpis § 3 tohoto zákona, dospěl k zamítavému rozhodnutí z toho důvodu, že časový postup je vyčerpán.
Jest ovšem správno, že ustanovení posléz citované předpokládá, že by byl časový postup možný, že mu však překáží pouze positivní předpis opírající se o dosažení 60 roků věku a 35 roků služby, avšak stěžovatel zakládá svůj nárok právě na tom, že časový postup byl již vyčerpán, ve kterémžto případě § 1, odst. 2 cit. zákona přiznává nárok na osobní přídavek; při tom stěžovatel vychází z rozsahu časového postupu zavedeného zákonem ze dne 7. října 1919 č. 541 sb. z. a n.
Zamítl-li proto žalovaný úřad vznesený nárok, jest pro rozhodnutí, byla-li tím porušena práva stěžovatelova, podrobiti úvaze vlastní otázku, která v tomto případě byla spornou, zda totiž ustanoveni § 1, odst. 2 zákona ze dne 23. července 1919 č. 457 sb. z. a n. platí pouze pro rozsah časového postupu, jaký zde byl v době tohoto zákona, či také pro rozšířený basový postup, jaký zavedl zákon ze dne 7. října 1919 č. 541 sb. z. a n. a jehož stěžovatel stal se účastným podle zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 222 sb. z. a n.
Zákon ze dne 23. července 1919 č. 457 sb. z. a n. vydán byl v době, kdy o rozsahu časového postupu úředníků platila ustanovení zákona ze dne 25. ledna 1914 č. 15 ř. z. (služ. pragm.). Zákon ze dne 23. července 1919 mohl míti na zřeteli jen právní stav, v době jeho účinnosti platný, z něhož právě svým ustanovením, obsaženým v § 1, odst. 2 utvořil výjimku potud, že ve formě osobního přídavku přiznává výhody jinak spojené s časovým postupem i těm úředníkům, kteří již postoupili do požitků časovým postupem tehdy podle služební pragmatiky nejvýše dosažitelných. Výjimku tuto obmezil zákon ustanovením, že osobní přídavek jest poskytovati jen tak dlouho, pokud není vyrovnán požitky vyšší třídy. Toto ohmezení zní všeobecně a dlužno proto ze znění zákona vyvozovati, že nárok na osobní přídavek zaniká, nabyl-li úředník služebních požitku stejné výše nejen tím, že byl povýšen do vyšší hodnostní třídy, nýbrž i tehdy, když stejný výsledek nastal proto, že pozdějším zákonem ze dne 7. října 1919 č. 541 sb. z. a n. rozšířen byl časový postup o jednu hodnostní třídu a výhoda tato poskytnuta byla úředníkům ustanoveným před 1. zářím 1919 částečně zákonem ze dne 18. prosince 1919 č. 25 sb. z. a n. z r. 1920, úplně pak zákonem ze dne 9. dubna 1920 č. 222 sb. z. a n.
Tento výklad, opírající se o slovné znění zákona a právní stav platný v době jeho účinnosti, je v úplné shodě s intencí zákona, kterou bylo podle důvodové zprávy vládního návrhu (č. tisku 1369) i zprávy státně zřízeneckého výboru (č. tisku 1369), aby vzhledem na drahotu bylo státním zaměstnancům umožněno, aby dříve postoupili clo vyšších požitků, kterýž motiv jest totožný s motivem dalších zákonů shora citovaných. Není proto, důvodu pro názor, že by výjimečný předpis § 1, odst. 2 zákona ze dne 23. července 1919 platiti měl i při rozšířeném časovém postupu, když podle všech potud citovaných zákonů připočtená válečná léta netvoří zvláštní fond se zvláštními výhodami, nýbrž splývají s ostatní započítatelnou a započtenou služební dobou, zvětšujíce ji.
Dosáhl-li tudíž stěžovatel podle zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 222 sb. z. a n. požitků vyšší třídy hodnostní, rovnajících se požitkům, která mu příslušely při vyměření osobního přídavku ve smyslu § 1, odst. 2 zákona ze dne 23. července 1919 č. 457 sb. z. a n., zanikl jeho nárok na tento osobní přídavek a nebyla jeho práva zamítavým rozhodnutím žalovaného úřadu porušena.
Bylo proto stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 1090. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 1123-1125.