NPD documents search: Boh. adm., 8 (1926), sv. 2

Č. 5176.

Jazykové právo: * Přiznání k poplatkovému ekvivalentu, které neodpovídá po stránce jazykové zákonu, není náležitým přiznáním po rozumu § 5 resp. 34 nař. z 19. října 1920 č. 587 Sb.
(Nález ze dne 3. prosince 1925 č. 23245.). Věc: Spolek .... v Praze (adv. Dr. Em. Patz z Prahy) proti zemskému finančnímu ředitelství v Praze o jazykové podání ve věci poplatkového ekvivalentu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Stěžující si spolek nepodal přiznání k vyměření poplatkového ekvivalentu ve lhůtě stanovené v § 30 nař. z 19. října 1920 č. 587 Sb., t. j. do konce května 1921. K jeho žádostí byla mu lhůta k podání přiznání prodloužena do 31. srpna 1921. Po projití této lhůty žádal spolek opětně o prodloužení do 31. října, což výnosem zem. fin. řed. bylo povoleno s výhradou § 34 cit. nařízení s podotknutím, že spolku se ponechává na vůli, aby po provedeném předpisu zažádal o zmírnění případně o prominutí zvýšení, bude-li vůbec jaké předepsáno. Dne 31. října 1921 podal st-l přiznání ohledně části svého majetku v jazyce německém. Podání to bylo výnosem úřadu pro vyměřování poplatku vráceno s podotknutím, že podle § 1 a 2 zák. z 29. února 1920 č. 122 Sb. nutno u tohoto úřadu všecka podání činiti v jazyku českém. Na to učinil st-l přímo u min. fin. podání v jazyce německém, ve kterém žádal, aby přiložené přiznání bylo přikázáno k úřednímu vyřízení úřadu event. aby bylo min. přeloženo. Min. podání vrátilo s tím, že nemůže je projednávati, ježto není sepsáno v jazyce čsl.
Na to učinil st-l dne 2. února 1922 částečné přiznání, kteréž po vyzvání dne 21. února 1922 a 10. května 1923 doplnil.
Platebním rozkazem úřadu pro vyměřování poplatků v Praze z 18. října 1923 byl vyměřen popl. ekvivalent a bylo předepsáno zvýšení dle § 80 popl. zák. z 9. února 1850 č. 50 ř. z. pro opožděné předložení. Rekurs, pokud šlo o jmění nemovité, byl žal. úřadem zamítnut s odůvodněním, že předpis zvýšeného poplatku byl zásadně odůvodněn dle § 34 vlád. nař., poněvadž přiznání nebylo podáno způsobem náležitým, totiž v jazyce českém v prodloužené lhůtě. Na základě zmocnění byl však zvýšený poplatek z milosti snížen na 300 K.
Stížnost namítá, že trestní následky § 80 zák. z 9. února 1850 č. 50 ř. z. závislé jsou na tom, že přiznání nebylo učiněno včas a způsobem náležitým (§ 5 cit. nař.). § 5 ani § 34 cit. nař. ničeho nepředpisuje o jazyce podání, výpočet formálních předpisů v § 5 jest taxativní, a nemůže ho býti tedy použito v případech jiných. Jen přiznání, která nebyla učiněna způsobem předepsaným v § 5, nepokládají se za přiznání včas podaná. Podání spolku bylo učiněno v povolené lhůtě, tedy včas. Námitku tuto neshledal nss důvodnou.
Paragraf 5 vl. nař. z 19. října 1920 č. 587 Sb. předpisuje, jaký obsah musí míti přiznání k poplatkovému ekvivalentu a stanoví zejména, že musí obsahovati určité údaje, že musí býti datováno udáním místa a dne vyhotovení a podepsáno způsobem právně závazným. Z toho se tudíž podává, že žádaná přiznání mohou se státi jedině podáním, jehož formu zákon stanoví a jež vyžaduje použití určitého jazyka. Kterého jazyka použíti lze, řídí se podle předpisů jaz. zák. č. 122/1920. Předpisy tohoto zákona o podáních stran k státním úřadům jsou všeobecné a platí pro všechna taková podání k nim činěná, tak že jsou imanentními veškerým normám, které stranám ukládají, aby úřadu činily určitá oznámení a pod., aniž by bylo třeba je v této normě zvláště opakovati. Proto patří použití jazyka, podle jaz. zákona pro podání přípustného, k náležitostem § 5 cit. nař.; bylo-li použito jazyka jiného, nebyly splněny podmínky § 5 a nastávají následky v § 34 cit. nař. uvedené.
Že výklad tento jest správný, podává se i z ustanovení § 37 cit. nař., podle kterého finanční úřad může proti poplatníku použíti pořádkových trestů, přidržeti ho k splnění povinnosti, podati přiznání, anebo vyšetřiti sám majetek, ekvivalentu podrobený a ekvivalent vyměřiti, jen, když poplatník nepodal přiznání včas nebo náležitě. Měla-li by stížnost pravdu, pak těchto prostředků by nebylo lze použíti, kdyby se poplatník zdráhal přiznání učiniti v jazyce, v němž se podle ustanovení jaz. zák. a podle konkrétních okolností případu výhradně musí státi, a následkem toho by k vyměření ekvivalentu vůbec nemohlo dojíti. Možnost takového zmaření účelu zákona ovšem nelze do něho vkládati.
Důsledkem toho, že přiznání stěžujícího si spolku stíženo bylo vadou, spadající pod ustanovení § 5 cit. nař., odpadá příčina, aby se nss zabýval další námitkou stížnosti, vyvozující, kterak by měl úřad postupovati, kdyby šlo o »jinou formální vadu, než vadu podle cit. § 5.«
Další námitka stížnosti jest, že st-l mohl míti za to, že vada přiznání byla odčiněna, když po dojití nepříznivého rozhodnutí min. fin. bylo přiznání ihned podáno v jazyku českém.
Námitka ta jest bezdůvodná. Neboť § 34 cit. nař. stanoví, že následky jeho nastávají, nebylo-li přiznání podáno způsobem náležitým a včas. Jsou tedy následky § 34 prostým důsledkem pouhého opominutí včasného a náležitého podání a mohly by býti odčiněny jen výslovným prominutím, a nikoliv tím, že st-l dodatečně, teprve po prošlé lhůtě učinil náležité přiznání. ---

Citace:

č. 5755. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 59-60.