Č. 616.

Zabírání bytů: * Schválení provozovny živnostenským úřadem nenahrazuje povolení dle § 4 min. nař. ze dne 28. března 1918 č. 114 ř. z.
(Nález ze dne 11. prosince 1920 č. 12175.)
Věc: Firma Ing. Škopek a Slapnička v Praze proti společnému bytovému úřadu v Praze o zabrání obytné místnosti.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Naříkaným rozhodnutím byl podle § 8 zákona ze dne 30. října 1919 čís. 592 sb. z. a n. zabrán firmě Ing Škopek a Slapnička jeden pokoj se zvláštním vchodem v domě čp. 1082 v Praze VII. v přízemí, poněvadž jest prokázáno, že pokoj tento sousedící s krámem byl až do května 1919 obytnou místností a majitelé bytu bez povolení, dle ministerského nařízení ze dne 28. března 1918 č. 114 ř. z. potřebného, odňali jej účelům obytným.
Rozhodnutí tomuto sloužil za podklad zápis o jednání dle § 11 zák. o zabírání bytů, kterým bylo zjištěno, že stěžující si firma používá místností v přízemí domu čp. 1082 v Praze VII. jako dílny a zaměstnává 11 dělníků, dále zápis o výslechu domovnice ze dne 5. března 1920, která udala, že měla firma v domě původně najatu jenom jednu dílnu a že jí v listopadu 1919 odstoupil truhlář V. s vědomím majitele domu svůj byt o jednom pokoji, dále krám, kterého používal jako dílny, a sklepní místnosti používané za skladiště prken, načež si firma zařídila ze sklepních místností a z bytu vedle krámu dvě dílny a z krámu pisárnu, a konečně výpověď ing. Š. a majitele domu Karla F.
Ing. Š. byl slyšen 14. května 1920 a udal, že truhlář V. provozoval nejenom v krámu, nýbrž i v přilehlé místnosti živnost truhlářskou. Majitel domu naproti tomu tvrdil při svém výslechu dne 17. června i dne 17. července, že V. užíval zabraného pokoje i krámu jako bytu a nikoliv jako dílny, za kterou mu sloužily dvě jiné místnosti v přízemí. .
Stížnost k nejvyššímu správnímu soudu namítá proti tomu, že nebyly okolnosti pro zábor rozhodné zjištěny, poněvadž zabraný pokoj nemá zvláštního vchodu. Má dvoje dvéře, jedny vedou do krámu, druhé do předsíně, ze které se vychází na chodbu domu.
Jest tedy přístup k pokoji tomu možným jenom předsíní, která jest pronajata stěžující si firmě a nikoliv přímo z chodby a nelze proto místnost tu dle zákona zabrati.
Dále tvrdí stížnost, že již předchůdce stěžovatelčin užíval zabraného pokoje jako skladiště pro své výrobky a nikoliv k účelům obývacím, a poukazuje konečně na to, že stěžující si firmě bylo výměrem magistrátu ze dne 21. května 1920 čís. j. III, 4916 schváleno, aby onoho zabraného pokoje se použilo k živnostenským účelům.
Nejvyšší správní soud uvážil o stížnosti toto:
Dle ustanovení § 8, č. 4 cit. zák., o které se naříkané rozhodnutí, jak z jeho odůvodnění vysvítá, zřejmě a jedině opírá, lze zabrati místnosti odňaté účelům obývacím bez úředního povolení.
Ježto ustanovení toto poukazuje na § 3, č. 4 téhož zákona a tento předpis ukládá držitelům domu povinnost, oznámiti v obcích, ve kterých platí nařízení ze dne 28. března 1918 č. 114 ř. z., místnosti odňaté účelům obývacím, vychází z toho, že úředním povolením dle § 8, č. 4 jest rozuměti povolení příslušného úřadu vydané na základě §§ 2 a 4 cit. min. nař. ze dne 28. března 1918, nikoliv však povolení třeba téhož úřadu, vydané za účelem schválení provozování nějaké živnosti v místnostech určených účelům obývacím.
Schvaluje-li příslušný politický úřad, aby se jisté místnosti užívalo k živnostenským účelům, zkoumá dotyčnou žádost toliko s hlediska ustanovení živnostenského řádu, pročež má v tomto řízení a smí míti zření jen k tomu, zda není dle předpisů živnostenského řádu žádné překážky proti místu provozovacímu, nikoliv však k okolnostem, které vedly k vydání nařízení z 28. března 1918, totiž k tomu, že se při panující citelné nouzi bytové odnímá místnost obytná účelu, pro který byla prvotně určena.
Nemůže tedy, jak z úmyslu tohoto nařízení zřejmo, povolení magistrátu v Praze k provozování živnosti v jistých místnostech nahraditi povolení zvláštní, jaké má na mysli § 4 cit. nař., leč by bylo z povolení toho patrno, že úřad na základě dotyčné žádosti majitele bytu podrobil věc svému přezkoumání i s hlediska citovaného ministerského nařízení.
Vzhledem k těmto úvahám jest pro posouzení věci nerozhodno, zdali bylo provozování živnosti v místnosti zabrané magistrátem povoleno čili nic, nehledě ani k tomu, že stěžovatelka sama doznává, že se provozuje živnost v místnosti té již od roku 1919, dovolává se však povolení vydaného teprve v květnu 1920 — dokud nemůže prokázati, že byla již před vydáním naříkaného rozhodnutí zvláštním povolením vydaným na základě § 4 cit. nař. oprávněna odňati místnost tu účelům obytným,
Rovněž není odůvodněna námitka, že nebylo přihlíženo k tomu, že místnost zabraná nemá zvláštního přístupu přímo z chodby a že nemůže býti místnost tato vzhledem k ustanovení § 8, č. 3 zabrána, poněvadž dle tohoto předpisu mohou býti místnosti podniků živnostenských zabrány jen, jsou-li i s příslušenstvím přístupny odjinud, než prostorami náležejícími k podniku, nebo mohou-li býti tak odděleny, aby byly zvlášť přístupny.
Ustanovení toto vztahuje se toliko k oněm místnostem továrním, které se zabírají dle předpisu § 8, č. 3, protože jsou aspoň po 3 měsíce, prázdny nebo že se jich užívá jenom k uložení věcí, jež lze uložiti jinde.
O tento předpis zde však nejde a ježto ustanovení § 8, č. 4 kategoricky stanoví, že místnosti odňaté účelům obývacím bez úředního povolení lze zabrati, a nepřihlíží tedy k zájmům podniku v místnostech takových snad provozovaného, jak tomu jest v případech záboru dle § 8, č. 3, nemůže se stěžovatel ustanovení tohoto dovolávati.
Zbývá tedy jedině námitka, že stěžovatelka neodňala sama místnost zabranou účelům obývacím, poněvadž prý místnost ta účelům takovým již před 1. květnem 1919 nesloužila a nebyla bytem.
V tom směru třeba na to poukázati, že úřad před vydáním naříkaného rozhodnutí zjistil výslechem majitele domu i domovnice, že předchůdce stěžující si firmy užíval místnosti, o kterou jde, k bydlení a neodňal ji tedy účelům obývaoím a že ing. Š. sám v řízení doznal, že místnosti té používá firma již od roku 1919 k účelům živnostenským.
Jestliže na základě výpovědí jmenovaných osob dospěl žalovaný úřad k úsudku, že místnost řečená byla odňata účelům obývacím po 28. říjnu 1918, kterýmžto dnem počínaje začalo ministerské nařízení z 28. března 1918 č. 114 ř. z. v Čechách, působiti, nemohl nejvyšší, správní soud shledati, že by skutková podstata naříkaného rozhodnutí v tomto směru spočívala na řízení vadném, zvláště když stížnost v tom směru konkrétních námitek nečiní.
Nejvyšší správní soud musil pak toto skutkové zjištění dle § 6 zák. o správ soudě položiti i svému rozhodnutí za základ a slušelo proto stížnost jako neodůvodněnou zamítnouti.

Citace:

č. 616. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 758-760.