NPD documents search: Váž. civ., 18 (1936)

Čís. 7881.

Svědek nemůže býti slyšen o »vědění« nebo »nevědění« jiné osoby aniž o tom, »zda jiný o něčem věděti mohl nebo musil, nýbrž jen o okolnostech, z nichž plyne toto vědění nebo možnost nebo nutnost vědění.
§ 1432 obč. zák. vyžaduje plátcovu vědomost, při čemž jest lhostejno, zda si plátce nevědomost zavinil čili nic.
Rozsah návratné povinnosti příjemce nedluhu. Předpis § 329 obč. zák. vztahuje se pouze na případ, jde-li o vrácení věcí nezastupitelných, nemá však místa při věcech zastupitelných, jež nebyly úplně identifikovány. V tomto případě lze žalovati jen o náhradu škody. Byly-li placeny jako nedluh peníze nebo jiné zastupitelné věci neidentifikované, nelze použíti předpisu § 329 obč. zák. a tudíž ani § 1437 obč. zák. V případě přijetí individualisovaných peněz nebyl by příjemce, byť bezelstný, povinen k jich náhradě jen tehdy, kdyby je ztratil nebo kdyby mu byly ukradeny aneb shořely, nikoliv však zaplatil-li jimi svůj dluh.
Nárok z obohacení (kondikce) promlčuje se ve třiceti letech.
(Rozh. ze dne 16. března 1928, Rv II 373/27.)
Antonín S. pojistil si u žalující pojišťovny mlýn proti požáru. Mlýn vyhořel. Ježto Antonín S. předložil vysvědčení neviny, složila žalující banka pojistné k soudu, jenž je pak rozvrhl mezi věřitele Antonína S., při čemž se dostalo žalované bance 27 291 Kč 74 h. Když se napotom prokázalo, že Antonín S. požár sám založil, domáhala se žalující pojišťovna na žalované bance zaplacení 27 291 Kč 74 h. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto — Čís. 7881 — 431
důvodů:
První důvod dovolací, že žalující pojišťovna v době, kdy peníze skládala, věděla nebo věděti mohla nebo musela, že si S. sám požár založil, a že tedy nemůže podle předpisu § 1432 obč. zák. žádati je zpět, není oprávněn již proto – nehledíc totiž ani k tomu, že odvolací soud ze spisů trestních zjišťuje okolnosti, z nichž dovozuje, že pojišťovna o tom v oné době neměla vědomosti – že žalovaná vidí důvod ten v tom, že o tom nebyl připuštěn nabídnutý od ní svědek S., avšak svědek nemůže býti veden a slyšen o »vědění« nebo »nevědění« nebo dokonce o tom, zda »ta která osoba« o tom onom věděti mohla neb musila, nýbrž jen o okolnostech, z nichž toto vědění nebo možnost neb nutnost vědění plyne, t. j. o t. zv. indiciích, zevních okolnostech, jež smysly chápati lze a jež pak dovolují úsudek na vnitřní stav vědění neb nevědění neb na možnost neb jistotu vědění v souzeném případě, ježto jde o pojišťovnu, tedy na takové možné neb nutné vědění určité fysické osoby, jejíž vědění by platilo jako vědění pojišťovny. A takové okolnosti byla by žalovaná již v první stolici musila uvésti, ale neuvedla, takže tu není vůbec žádného předmětu důkazu, o čem svědek měl by býti slyšen, když přímo o vědění nebo možnosti nebo nutnosti jeho slyšen býti nemůže, protože by taková výpověď byla pouhým jeho subjektivním úsudkem, na úsudky však svědek tázán býti nemůže, nýbrž jen na skutečnosti, na to, co smysly svými postřehoval. Nemůže však býti připouštěn důkaz ani k tomu účelu, by strana z jeho provedení (z výslechu svědka) teprve čerpala látku pro své skutkové přednesení, jež ve sporu učiniti měla již v období projednávání. Ostatně, když odvolací soud ze spisů trestních zjistil skutečnosti, z nichž lze dovoditi, že žalující banka nevěděla o zločinu S-ově, nemůže to dovolatelka napadati, když právě sama trestními spisy o tom vědění pojišťovny vedla důkazy. Posléze nestačí ke skutkové povaze § 1432 obč. zák., by byl plátce věděti mohl nebo věděti musel, nebo věděti měl – všech těch třech výrazů žalovaná ve spisech užívá, – nýbrž se vyžaduje přesně, by byl věděl a, když nevěděl, lhostejno, zda nevědomost svou zavinil čili nic, a, když zavinil, zda nedopatřením či hrubou nedbalostí, což právě jsou stupně, jež se vyjadřují výrazy věděti moci neb věděti museti neb míti. Již samo sebou je to velice odvážné, chtíti se domnívati o pojišťovací bance, že platila požární náhradu vědouc, že si pojištěnec oheň založil sám, že tedy ji platiti povinna není, když však dovolatelka něco přímo tak neuvěřitelného tvrdí, měla doličování tvrzení toho založiti aspoň seriosněji. Neméně bezpodstatným jest i druhý důvod dovolací, že žalovaná přijaté peníze již nemá, že je vyplatila firmě O. jako původní majitelce směnky, ze které pocházel dluh, na který sporný peníz obdržela, že tedy není obohacena. Odvolací soud žalované na to odpovídá, že kondikce indebiti nespočívá na obohacení, nýbrž na bezdůvodnosti plnění, nesměřujíc k tomu, odníti příjemci, čím se obohatil, nýbrž k vrácení bezdůvodného plnění. To je ovšem nauka v moderním písemnictví ujatá, kdežto starší vycházela skutečně z pojmu obohacení, jak už dokazuje — Čís. 7881 —
432
jméno, které kondikcím sine causa dala (»žaloby z obohacení«). Netřeba se však pouštěti do těchto theoretických odstínů, stačí držeti se skutkové povahy, na niž zákon kondikci indebiti staví, a ta dána jest tak, jak ji § 1431 obč. zák. předepsal, že totiž žalující banka, složivši pro S-a a jeho věřitele a další superkondicenty požární náhradu, která pak mezi tyto účastníky byla rozdělena, platila nedluh, majíc jej ze skutkového omylu (následkem své nevědomosti o tom, že si S. sám zapálil) za dluh. Avšak to není vše, nýbrž přichází pak co se týče objemu (předmětu) kondikce na řadu § 1437 obč. zák., který činí onu moderní nauku dosti záhadnou, předpisuje, že příjemce zaplaceného nedluhu pokládá se za bezelstného neb obmyslného držitele podle toho, zda o omylu plátcově věděl nebo jej z okolností tušiti musel čili nic. Tím se odkazuje na předpisy §§ 329–338 obč. zák. o tom, co musí vindikantovi vydati držitel bezelstný a co obmyslný a tu u bezelstného může dojíti k tomu, že nemusí vydati nic, když věc už nemá, ať už ji zúžil nebo třeba bez užitku zničil (§ 329), neboť ode vší zodpovědnosti a tudíž od náhrady chrání ho jeho bezelstnost, t. j. přesvědčení, že byla věc jeho a že vykonával jen své právo. Ale ač nelze říci a ani nebylo tvrzeno, že žalovaná byla příjemkyní obmyslnou, že věděla nebo tušiti musila, že žalující složila peníze jen omylem, přece tato výhoda § 329 obč. zák. na ni nedopadá, neboť dopadá vůbec jen při věcech, jež jsou předmětem žaloby posesorní a vindikace (žaloby petitorní), tedy při věcech nezastupitelných, jež se žalobou žádají individuelně zpět (§ 370 obč. zák.), kdežto věci zastupitelné, jmenovitě tedy peníze, o něž v souzeném případě jde, nejsou předmětem ani vindikace ani posesorní žaloby, leda že by byly individualisovány, t. j. úplně identifikovány, na př. peníze podle serie a čísla (§ 371 obč. zák.), sice jinak má místo nikoli žaloba na vrácení, nýbrž jen na náhradu škody. Z toho však pro otázku, o niž jde, plyne, že, když placeny byly jako nedluh peníze neb jiné zastupitelné věci neidentifikované (na rozdíl od věcí nezastupitelných neb zastupitelných identifikovaných), takže nemá místa nárok na vrácení in natura – tedy buď posesorni neb petitorní žaloba věcná (vindikace), – nýbrž jen nárok na náhradu stejného množství stejného druhu, v souzeném případě tedy stejné sumy peněz v měně čsl., nemá místa předpis § 329 obč. zák. a proto také ani § 1437 obč. zák., neboť, když příjemce přijatou sumu smísil se svými penězi a identifikaci znemožnil, tak když potom peníze vydává, třebas i na zbytečnou útratu anebo prohrá neb prostě ztrácí, nelze říci, které to byly, že to byly zrovna ty, jimiž byl bezprávně obohacen, a tak i když byl příjemcem bezelstným musí žalobě o náhradu, která se při přijetí nedluhu nazývá právně kondikcí (in-debiti) podlehnouti. Ale, i kdyby šlo o peníze identifikované, tedy to, co žalovaná namítá, že je dala dále firmě O. jako původní majitelce směnky, na kterou ona peníze žalující banky obdržela, nemohlo by jí prospěti, neboť, když se penízem bezprávně obdrženým platí vlastní dluh, kryje se povinnost, která by musela býti kryta vlastními penězi, tedy to není případ § 329 obč. zák., že věc byla zužita a že tu již není obohacení, neboť obohacení tu skutečně jest, zůstalyť vlastní peníze, které by byly na to musely býti vynaloženy, kdyby se k tomu oněch cizích nebylo použilo. Pak by v případě přijetí peněz individualisovaných příjemce, byť bezelstný, nebyl jen tehdy k náhradě povinen, kdyby je ztratil nebo mu byly ukradeny neb zhořely a pod., neboť pak by obohacen nebyl a musil by si to přičísti plátce sám, že platil nedluh, ať už omyl svůj musí si přičísti za své zavinění anebo jako neštěstí. Kondikce tedy trvá i v souzeném případě, kondikce se však promlčuje, jak je všeobecně známo, podle všeobecného pravidla teprv v 30 letech, neboť nejde tu o žalobu o náhradu škody, kterou druhý způsobil, na kterýž případ jedině se vztahuje kratší tříletá lhůta, nýbrž o náhradu škody, kterou si plátce sám způsobil, ale ovšem tak, že tím byl druhý obohacen, pročež právě je povinen náhradou, ovšem pod podmínkou, že o obohacení to jako držitel bezelstný v mezidobí nepřišel.

Citace:

č. 7881. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 458-461.