Č. 404.

Koncesované živnosti: * Z podmíněného vzdání se živnostenské koncese ve prospěch osoby druhé nevzchází nepodmíněný nárok na propůjčení koncese oné osobě. Při rozhodování o žádosti její za koncesi říditi se jest úřadu předpisy, jež platí vůbec o propůjčování té které koncese.
(Nález ze dne 7. května 1920 č. 3862.)
Věc: Firma Ant. Beutler a Fuchs v Praze proti ministerstvu obchodu (zast. odborovým radou Arnoštem Drkošem, za stranu súčastněnou obec města Prahy magistrátní rada Jan Fischer) stran koncese k provozování podniku pohřebního.
Výrok: Stížnost zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody: K odvolání obce města Prahy proti výnosu místodržitelství ze dne 10. června 1917 č. 3 B 31 576 ai 1916, jímž veřejné obchodní společnosti Ant. Beutler a Fuchs v Praze udělena byla koncese k provozování pohřebního ústavu se stanovištěm v Praze II., Václavské nám. č. 7, ministerstvo obchodu tento výnos naříkaným rozhodnutím zrušilo a žádost o koncesi zamítlo, »poněvadž místní poměry nevyžadují, aby žádaná koncese byla udělena, neboť obecním ústavem jest dostatečně postaráno o pohřbívání mrtvol v obvodu obecním.«
Nejvyšší správní soud uvažuje o stížnosti musil se nejprve zabývati otázkou, byla-li obec Pražská legitimována proti rozhodnutí prvé stolice se odvolati, o čemž stížnost vyslovuje pochybnosti. Kdyby se obci legitimace k odvolání nedostávalo, bylo by rozhodnutí prvé stolice vešlo v moc práva a bylo by ovšem v tomto případě rozhodnutí naříkané nezákonné.
Leč nejvyšší správní soud neshledal, že by ona pochybnost byla důvodná. Předpisem § 21 g, poslední odstavec, vyhrazeno bylo obcím právo proti udělení koncese pro podnik pohřební podati odvolání, aniž učiněno právo to závislým na podmínce, že obec má sama takovou koncesi. Nemohlo by proto tvrzení stížnosti, že obec Pražská koncesi pohřebnickou nemá, nýbrž že koncese propůjčena byla »Městské pojišťovně Pražské«, i kdyby bylo správným, odvolací právo obce uvést v pochybnost.
Žalovaný úřad podrobil tudíž právem k odvolání obce rozhodnutí první stolice svému instančnímu přezkoumání i bylo nejvyššímu správnímu soudu uvažovati, zdali námitky proti obsahu naříkaného rozhodnutí stížností vznesené jsou důvodny.
Pokud stížnost proti rozhodnutí II. stolice koncesi odpírajícímu namítá, že nejde o rozmnožení dosavadního počtu koncesí pohřebnických, ježto společník žádající společnosti, Josef Steinwald, se pro případ udělení koncese společnosti své'koncese vzdal, a dále, že tento společník nemůže býti ve svém právu, zříditi obchodní společnost, omezován tím, že mu naříkané rozhodnutí znemožňuje úpravu tím podmíněnou a zákonem žádanou, dlužno v těchto vývodech stížnosti spatřovati tvrzení právního nároku, ať již jmenovaného společníka, ať společnosti jím zřízené, na udělení koncese společnosti si stěžující. Avšak takový právní nárok ze zákona dovoditi nelze. Oprávnění, jehož se udělením koncese živnostenské nabývá, jest dle své podstaty právem ryze osobním. Nějakého převodu koncese disposicí oprávněného řád živnostenský nezná. Nevzniká proto ani tomu, kdo koncese se podmínečně zříká, ani tomu, v jehož prospěch se vzdání stalo, právní nárok, aby novému uchazeči koncese byla udělena. Takovýto nárok nepropůjčuje živnostenský řád ani tehdy, jestliže dosavadní koncesionář za účelem provozování svého závodu založí společnost obchodní nebo jinou.
Poukazuje-li stížnost k právu majitele koncese zříditi obchodní společnost za účelem provozování svého podniku, jest k tomu podotknouti, že ovšem takové právo v mezích příslušných zákonných předpisů má; z toho však, že taková společnost po právu byla zřízena, nevyplývá pro ni jako nový subjekt právní nárok, aby jí propůjčena byla oprávnění, jichž dle zvláštních předpisů k provozování podniku potřebuje, t. j. v daném případě koncese ve smyslu živnostenského řádu.
Úřad jest i tu, rozhoduje o žádosti za koncesi, vázán toliko předpisy, jež vůbec platí pro udělení koncesí.
V daném případě jest tedy toliko zkoumati, je-li odepření koncese stěžující si společnosti předpisy vztahujícími se na podniky pohřební odůvodněno, a ježto naříkané rozhodnutí opírá se toliko o důvod, že místní poměry nevyžadují, aby žádaná koncese byla udělena, jde v podstatě o otázku, použil-li žalovaný úřad správně předpisu § 21 g, odst. 1. živn. ř., pokud se týče, nezaložil-li rozhodnutí své na skutkovém předpokladu výsledkům řízení odporujícím, nedostatečném neb jinak vadném po rozumu § 6, odst. 2 zák. o správním soudě.
Uvedený předpis 1. odst. § 21 g živn. ř. ukládá živnostenským úřadům, aby při propůjčování koncesí pro podniky pohřební, zkoumajíce místní poměry, zvláště také k tomu přiměřeně přihlížely, »zdali a pokud již obcí není dostatečně postaráno o pohřbívání mrtvol.«
Podle názoru nejvyššího správního soudu v nálezu z dnešního dne č. 3865 podrobně vyloženého a odůvodněného 1 sluší tomuto předpisu rozuměti tak, že jím zákon udílení koncesí pro podniky pohřební uznal za přípustné jen tehdy a jen potud, pokud obcí není o pohřbívání postaráno.
Stížnost namítá ovšem, jak již stala se zmínka, že obec Pražská nemá koncese pro podnik pohřební, nýbrž že koncese taková byla udělena »Městské pojišťovně Pražské«, čímž zřejmě chce dovoditi, že onoho předpisu odst. 1. § 21 g živn. ř. na daný případ použíti nelze. Námitka ta nemá však podkladu, neboť jak nejvyšší správní soud nahlédnuv v příslušné spisy zjistil, byla koncese udělena výnosem místodržitelství ze dne 6. listopadu 1911 č. 3 B 328 5 ai 1911 »Městské obci král. hlav. města Prahy«.
Pokud však se týče otázky, je-li městským pohřebním ústavem pražským postaráno o pohřbíváni v obvodu městském dostatečně, jest otázka ta otázkou skutkovou. Ve směru tom jest zjištěno, že ústav takový již tu jest a se provozuje. Obec prohlásila pak, že vystrojen jest tak, že není potřebí, aby byl doplňován, a stačí i na větší rozměry, než v jakých se dosud provozuje. Úřady správní vyžádaly si o místních poměrech jednak vyjádření obce (§ 23 a, odst. 5 živn. ř.), jednak konaly šetření orgány pražského magistrátu, mimo to úřad žalovaný vyžádal si dobrozdání živnostenské a obchodní komory v Praze. Nemá tedy výtka, že ve věci nekonalo se nijaké šetření, opory ve spisech. Nějaké skutkové okolnosti, s nimiž by úsudek žalovaného úřadu, že obecním ústavem pohřebním a již zřízenými podniky soukromými jest dostatečně postaráno o pohřbívání v obvodu obecním, byl v rozporu, provedeným řízením na jevo nevyšly a neuvedla takových konkrétních skutečností ani strana sama. Poukazuje-li stížnost v této souvislosti k dosavadnímu úspěšnému provozování závodu Steinwaldova, jest k tomu podotknouti, že existence soukromých podniků pohřebních vedle ústavu obecního nasvědčuje sice jejich způsobilosti s ústavem obecním konkurovati, nedokazuje však o sobě nijak, že by obec svými opatřeními na obstarávání pohřebnictví nestačila.
Pokud pak stížnost spatřuje vadu v tom, že ve věci vyslechnuto bylo úřadem také grémium majitelů pohřebních ústavů a obchodní a živnostenská komora pražská, pokud se týče, že tato vyjádření nebyla straně sdělena, a konečně, že vyjádření grémia nestalo se způsobem náležitým, nemohl nejvyšší správní soud ani tu shledati podstatnou vadu řízení.
Živnostenský řád neobsahuje mimo ustanovení posledního odstavce § 23 a nijakých předpisů, jak má úřad při vyšetřování místních poměrů postupovati a všeobecné zásady pro administrativní řízení platné nebrání mu, aby při tomto šetření vyžádal si vyjádření jmenovaných činitelů. Nesdělil-li pak úřad takové vyjádření dodatkem vyžádané straně, nelze spatřovati v tom podstatnou vadu řízení, již se zřetelem k tomu, že již 3. července 1918 podala stěžovatelka úřadu své protivyjádření, v němž také po věcné stránce oněm vyjádřením svými námitkami čelila, takže nelze uznati, že by nesdělením jich byla nějak ve svém právu obrany svých zájmů zkrácena. Pokud pak se týče tvrzení stěžovatelčina, že dobrozdání grémia majitelů pohřebních ústavů jest z důvodů formálních zcela zmatečné a že nemělo býti k němu přihlíženo, uvážil nejvyšší správní soud, že vyjádření grémia o otázce, o niž jde, zákonem předepsáno není, a také v daném případě nebylo vyžádáno ani žalovaným úřadem, ani úřadem rozhodnuvším v prvé stolici, že se ho žalovaný úřad ve svém rozhodnutí nedovolává a tudíž nelze za to míti, že by právě tomuto vyjádření byl přikládal rozhodující váhu; vyjádření pak obchodní a živnostenské komory, jež jediné si ministerstvo vyžádalo, zmiňujíc se o vyjádření grémia neodvolává se na ně jako na svůj základ, nýbrž konstatuje toliko souhlas v úsudku, že městským podnikem pohřebním jest o pohřbívání dostatečně postaráno, jinak však dovolává se výsledků provedeného řízení; přihlížeje k těmto okolnostem, neshledal tedy nejvyšší správní soud podstatnou vadu ani v tom, že úřad žalovaný o tvrzení strany, že vyjádření grémia nestalo se způsobem náležitým, nějakého šetření nezavedl ani jinak tvrzením oním se nezabýval.
Veškerými těmito úvahami dospěl nejvyšší správní soud k zamítnutí stížnosti.

1) Viz nález čís. 405 této sbírky

Citace:

č. 404. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 302-305.