A. V zemi České a Moravskoslezské.

I. DĚDICKÁ SMLOUVA.

Delačním důvodem (t. j. povoláním k dědictví), lišícím se od jednostranného posledního pořízení, ale po právu nejsilnějším (§ 126 nesp. pat.), jest dědická smlouva, t. j. smlouva, kterou jedna strana smluvní slibuje druhé smluvní straně budoucí pozůstalost a tato druhá strana slib přijímá (§ 1249 ob. z. obč.). Tato smlouva může však platně býti učiněna jen mezi manžely (§ 602 ob. z. obč.) nebo mezi snoubenci, ale tu nabývá platnosti teprve uzavřením manželství (dv. d. z 25. června 1817, č. 1340 sb. z. s.). Předpokládá se platné manželství; stává se proto smlouva bezúčinnou, bylo-li prohlášeno manželství neplatným (§ 1265 ob. z. obč.). Za dědice mohou býti ve smlouvě ustanoveni toliko manželé, a to buď toliko jeden z manželů (jednostranná dědická smlouva), nebo oba manželé navzájem (dvoustranná nebo vzájemná dědická smlouva), nikoliv však třetí osoby. Ale i dědická smlouva může obsahovati také ustanovení ve prospěch třetích osob — kromě povolání k dědictví —, tato ustanovení jsou však odvolatelná. Takovými budou i ustanovení ve prospěch druhého manžela, která nemají za předmět povolání za dědice (§ 602 ob. z. obč.), nebo k požívacímu právu k pozůstalosti nebo její části (advitalitní smlouva, § 1255 ob. z. obč.). Nemá proto právních účinků zejména smlouva o »spolčení dětí«, t. j. smlouva, kterou se na roveň stavějí děti různých manželství co do dědické posloupnosti (§ 1258 ob. z. obč.). To však tomu nevadí, aby o tom bylo učiněno ve smlouvě odvolatelné ustanovení. (Gl. U. 12522.)
Dědická smlouva jest však omezena kromě toho jak po hmotné stránce, tak i co do formy.
Dědická smlouva jest v podstatě smlouvou svatební a spolu posledním pořízením. Zda její obsah jest po zákonu možný a přípustný, řídí se proto podle zásad platných při smlouvách a při posledních pořízeních. Neplatné jest zřeknutí se dobrodiní soupisu (§ 803 ob. z. obč.), stejně jako každé ustanovení, které porušuje právo nepominutelných dědiců na povinný díl (§ 1254 ob. z. obč.). Čistá čtvrtina pozůstalosti, na které nesmí váznouti ani povinný díl někomu příslušející ani jiný dluh, musí zůstati podle zákona vždy vyhrazena volnému poslednímu pořízení (§ 1252 ob. z. obč.). Tuto čtvrtinu jest tedy vypočítati z pozůstalosti po srážce povinných dílů a dluhů. Jsou-li tu potomci, mající nárok na povinný díl, činí jednu osminu, jsou-li tu předkové (ascendenti) mající nárok na povinný díl, bude část, o níž pořízeno nebylo smlouvou, větší; tři čtvrtiny bude činiti část, na niž se vztahuje smlouva, jen, není-li vůbec nároků na povinný díl. Osoby zbavené částečně svéprávnosti pro marnotratnictví, pijáctví nebo navyklé nadužívání nervových jedů mohou pořizovati jen o polovici své pozůstalosti (§ 568 ob. z. obč., § 6 řádu o zbav. svépr. č. 207/1916 ř. z.). Pochybno jest, mohou-li dědickou smlouvou poříditi o jedné čtvrtině či podle jiných o třech osminách pozůstalosti.
Dědická smlouva jako ve své podstatě svatební smlouva vyžaduje k platnosti formy notářského spisu (§ 1 zák. z 25. července 1871, č. 76 ř. z.). Jest však také posledním pořízením a jest proto dbáti náležitostí požadovaných k platnosti posledních pořízení, a to allografického (§ 1249 ob. z. obč., § 67 not. ř.) (t. j. posledního pořízení, kterou nepsal zůstavitel sám, nýbrž třetí osoba). Dědickou smlouvu může sepsati jedině notář, nelze ji zřizovati ani před soudem (Gl. U. 10591, 11112). Při tom mohou býti notář a oba svědci přivzatí k notářskému spisu jako svědkové úkonu spolu svědky posledního pořízení, jsou-li k tomu způsobilí. Byla-li by dědická smlouva zřizována před dvěma notáři způsobilými jako závětní svědci, nebylo by třeba přibrati třetího svědka (§ 67, odst. 2. not. ř.). Vzorec dědické smlouvy není tedy nutno otisknouti.
Strana, která smlouvou ustanovuje dědice, musí míti jednak způsobilost se smlouvou zavázati, jednak způsobilost pořizovati pro případ smrti. Nedostatek způsobilosti pořizovati nemůže býti nijakým způsobem nahrazen, ani svolením otce nebo poručníka (§ 564 ob. z. obč.). Za to stačí, má-li strana, která se za dědice povolává, ale sama nepořizuje, způsobilost přijmouti slib v její prospěch učiněný (§§ 865, 1250 ob. z. obč.) a není třeba schválení zákonného zástupce a soudu. Jsou-li manželé nebo ten z nich, který druhého povolává za dědice starší 18 let (způsobilost pořizovati), nikoliv však svéprávní, bude třeba, aby smlouva byla schválena soudem, jinak by mohla míti jen platnost jednostranného posledního pořízení, kdyby pořizovatel jinak vyhovoval požadavkům.
Rozdíl mezi dědickou smlouvou a posledním pořízením jest ten, že tímto se zřizuje delační důvod (povolává dědic) jednostranným odvolatelným projevem, kdežto při dědické smlouvě se delační důvod smluví. Dědická smlouva nemůže proto býti zrušena jednostranným pořizovatelovým projevem (odvoláním nebo jiným posledním pořízením). Za zůstavitelova života má tedy ten účinek, že smluvní strana nemůže smluvená nařízení zmařiti nebo zkrátiti v neprospěch druhé strany právními jednáními na případ smrti. Ale strany mohou se svým jměním po libosti nakládati mezi živými. Povolaný dědic ze smlouvy nenabývá za pořizovatelova života práva k tomuto jmění a nemůže žádati zajištění svého budoucího dědictví (§ 1252 ob. z. obč.). Dědickou smlouvu nelze proto do veřejných knih zapsati.
Dědická smlouva může býti zrušena:
1. jako každá smlouva dohodou stran. Půjde tu o zřeknutí se dědictví, a bude platiti ustanovení § 551 ob. z. obč., totiž že se vyžaduje formy notářského spisu nebo soudního zápisu.
2. Při nedobrovolném rozvodu manželství od stolu a lože rozsudkem vydaným o žalobě strany, která má právo žádati za zrušení svatebních smluv (§ 1264 ob. z. obč.); při dobrovolném rozvodu bude na stranách, aby se dohodly, a že se dohodly, soudu potvrdily.
3. Rozlukou manželství pro nepřekonatelný odpor (§ 1266 ob. z. obč.). Při rozluce z jiného důvodu, pokud jde o povolání vinného manžela za dědice. Povolání nevinného manžela zůstává však platným (§ 1266, předposl. věta ob. z. obč.).
4. Dřívější smrtí smluvního dědice (§ 1252 ob. z. obč.), jeho dědickou nezpůsobilostí neb odmítnutím dědictví a konečně předčasným opětným provdáním se vdovy (§ 121 ob. z. obč.).

II. POSLEDNÍ POŘÍZENÍ.

I. Poslední pořízení jest jednostranný, odvolatelný projev, kterým zůstavitel zůstavuje jedné nebo několika osobám pro případ smrti své jmění nebo jeho část (§ 552 ob. z. obč.). Jmenuje-li zůstavitel v posledním pořízení dědice (povšechného nástupce, universálního successora), nebo několik jich, totiž povolává-li je k dědictví, za nástupce k celé pozůstalosti nebo k poměrné (alikvotní) části (polovici, čtvrtině a pod.), nikoliv k jednotlivým pozůstalostním věcem, jest projev »dědickou institucí« (ustanovením dědicem) a takové poslední pořízení závětí nebo testamentem (kšaftem). Závěť musí tedy obsahovati jmenování dědice nebo několika, může však kromě toho míti i jiná nařízení, jako odkazy, příkazy, zákaz zcizení nebo zadlužení (§ 364c ob. z. obč.), jmenování poručníka (§ 196 ob. z. obč. a pod.), vykonavatele poslední vůle (§§ 816, 817 ob. z. obč., § 80 nesp. pat.). Není-li v posledním pořízení jmenován dědic, jest dovětkem (kodicilem). Je-li tu dovětek vedle závěti, mluvíme o testamentárním kodicilu (závětním dovětku); nezanechal-li zůstavitel závěti, nýbrž jen dovětek, o intestátním dovětku.
Zdali jest poslední pořízení závětí či dovětkem, tedy jde-li o povolání dědice čili nic, nelze posuzovati podle slov, jichž zůstavitel užil, nýbrž podle obsahu posledního pořízení, vychází-li totiž z něho najevo, že zůstavitelovou vůlí bylo ustanoviti určitou osobu povšechným nástupcem, tedy dědicem (§ 552 ob. z. obč.). (Rozh. z 19. dubna 1900, č. 5217, Gl. U. N. F. 972, 28. května 1924, R I 428/24, Sb. 3914, 5. května 1927, Rv I 1736/26, Sb. 7041). V našem právu jest významný rozdíl mezi závětí a dovětkem ten, že v závěti musí býti ustanoven dědic, povolán povšechný nástupce v pozůstalost nebo její poměrnou část, a že dřívější závěť se zrušuje pozdější platnou závětí nejen co do ustanovení dědice, nýbrž i co do ostatních ustanovení, pokud zůstavitel v pozdější závěti zřetelně nevyjádřil, že dřívější má úplně nebo částečně zůstati v platnosti (§ 713 ob. z. obč.), kdežto v dovětku není jmenován dědic, nýbrž jsou jen jiná opatření a pozdějším dovětkem, jichž může několik vedle sebe obstáti, zrušují se dřívější odkazy nebo dovětky jen potud, pokud jsou s ním v odporu. Jinak se nečiní mezi závětí a dovětkem rozdíl, pokud jde o zůstavitelovu způsobilost a o náležitosti vyhledávané k platnosti posledního pořízení. (Srov. §§ 552, 566 a n. ob. z. obč.) Pojmenováním »poslední pořízení« zahrnujeme zpravidla oba druhy, nechceme-li výslovně vyznačiti, jde-li o závěť či dovětek. Soudce nebo notář, projednávaje pozůstalost, musí však zjistiti, je-li poslední pořízení závětí či dovětkem, neboť by bylo projednání vadné, nechali-li by se přihlásiti k dědictví všechny, kdo vůbec mají něco obdržeti z pozůstalosti, ať jde o dědice či o pouhé odkazovníky, a kdyby protokolovali a přijímali »dědické přihlášky z posledního pořízení«, ač jde o pouhý dovětek. (Srov. výn. min. sprav. ze 7. října 1923, č. 46179/23.)
II. Při posledním pořízení jako bezprostředním projevu ryze osobní zůstavitelovy vůle není možné zastoupení. Zůstavitel musí sám dědice ustanoviti, nesmí jeho jmenování přenechati výroku třetí osoby (§ 564 ob. z. obč.). To platí též o určení dědického podílu (Gl. U. 9649, 13067) a o závazném výkladu pořízení (Gl. U. 251). Jinak se to má ovšem, má-li býti rozhodnuto, zda byla splněna podmínka (soudem) (Gl. U. 4793). Tím jest znemožněna i pupilární substituce (t. j. aby rodiče jmenovali dědice k pozůstalosti svých nesvéprávných dětí vůbec), neboť ustanovuje § 609 ob. z. obč.: »I rodiče mohou svým dětem ustanoviti dědice nebo náhradníka, ba i tehdy, jsou-li nezpůsobilé pořizovati, toliko vzhledem ke jmění, které jim zůstavují.« Tu pak jde o případ svěřenského nástupnictví (fideikomisární substituce), Zkrátka tedy: nesmí býti dáno do vůle třetí osoby, jmenovati dědice nebo náhradníka. To by také bylo, kdyby bylo třetí osobě ponecháno, voliti dědice mezi několika osobami zůstavitelem jmenovanými (Gl. U. 1547, 1806) nebo kdyby byl někdo ustanoven dědicem pod podmínkou, že třetí osoba svolí. Taková nařízení jest považovati jako by nebyla učiněna (Gl. U. 12366).
Ale ustanovení dědicem může býti podmíněno jednáním, které zcela nebo z části závisí na vůli třetí osoby. Tak na př. ustanovení za dědice, uzavře-li sňatek s určitou osobou. Tu povolán jest dědic zůstavitelovou vůlí, ale jen uskutečnění toho závisí na vůli třetí osoby. [Poznámka: Nedovolena jest zpravidla podmínka, že dědic neuzavře manželství (§ 700 ob. z. obč.), přípustnou jest však, aby neuzavřel sňatek s určitou osobou (§ 700 na konci). Nepřípustnou jest podmínka, aby nebylo uzavřeno manželství s nikým jiným, než s určitou osobou, anebo s někým z určitého kruhu (Gl. U. N. F. 2466).]
III. Za bezprostřední projev zůstavitelovy vůle nemůže se považovati pouhé přisvědčení k návrhu, který mu byl učiněn. Ustanovujeť § 565 ob. z. obč.: »Zůstavitelova vůle musí býti projevena určitě, nikoliv pouhým přisvědčením k návrhu, který mu byl učiněn, musí býti projevena ve stavu úplné příčetnosti, s rozvahou a vážně, bez donucení, bez podvodu a bez podstatného omylu.« Takovým pouhým přisvědčením není, bylo-li poslední pořízení podle zůstavitelových údajů od třetí osoby sepsané nebo diktované zůstavitelem jednoduchým přisvědčením potvrzeno a podepsáno; (Rozh. z 25. září 1917, GH 1917, str. 463.) Srov. též Sb. 5753, Zejména stačí i prosté přisvědčení k tomu, aby bylo stvrzeno podle § 679 ob. z. obč., že listina psaná jiným (allografická závěť) obsahuje jeho poslední vůli (Gl. U. 306, 428, 478). Srov. Sb. 6661: Jest výslovným prohlášením zůstavitele ve smyslu § 579 ob. z. obč., odpověděl-li na otázku jednoho ze svědků, jenž vzal připravený spis do ruky, zda je to jeho poslední a zda ji sám podepsal, slovem »ano« — nebo Sb. 9871: odvětil-li zůstavitel na dotaz svědka po přečtení listiny, nadepsané testament, »je to tak správné«.

A. Náležitosti posledních pořízení.

K platnosti posledních pořízení jest třeba, aby 1. zůstavitel byl způsobilý poříditi na případ smrti, 2. dědic byl pasivně způsobilým (t, j. mohl podle zákona děditi), 3. poslední pořízení obsahovalo zůstavitelovu vůli poříditi na případ smrti a tato vůle byla projevena dostatečným způsobem a 4. byla zachována forma předepsaná zákonem.
Zpravidla platí jeden a týž spis jen pro jednoho zůstavitele (§ 583 ob. z. obč.), tedy listina má obsahovati zpravidla toliko poslední pořízení jediné osoby. Společné poslední pořízení několika osob v jediné listině jest proto zpravidla neplatné (Gl. U. N. F. 2371), Také soudní společný testament osob, které nejsou manžely (Gl. U. 10605). Výjimka jest toliko u manželů; manželům jest dovoleno ustanoviti za dědice sebe navzájem nebo jiné osoby v téže závěti (§§ 583, 1248). Toto právo mají již i snoubenci, ale platnost posledního pořízení jest podmíněna tím, že dojde k platnému sňatku (dv. d. z 25. června 1817, č. 1340 sb. z. s.). Toto společné poslední pořízení (testamentum simultaneum) není svatební smlouvou a proto nevyžaduje formy notářského spisu (rep. nál. č. 99, Gl. U. 7049; srov. i Gl. U. N. F. 3417, výn. m. spr. z 28. května 1871, č. 6789). Poněvadž jest to poslední pořízení dvou osob shrnuté v jedné listině, může býti zřízeno jen v takové formě, která připouští shrnutí několika pořízení v jediný pořizovací úkon. Jest pak třeba, aby náležitosti posledního pořízení byly zachovány jen jednou. Forma ta může proto býti jen písemná, ježto při ústních posledních pořízeních jest zůstavitelovým prohlášením před svědky pořizovací úkon ukončen. Zřizují-li manželé (snoubenci) společné poslední pořízení jako allografické (třetí osobou psané), jest třeba, aby oba před svědky potvrdili, že písemnost obsahuje jejich poslední vůli, a oba společně se svědky (každý svědek jen jednou) písemnost podepsali (Gl. U. N. F. 3417). Jednotnost úkonu nepřekáží tomu, aby společné poslední pořízení bylo platno jenom anebo alespoň pro jednoho z manželů (jinak Gl. U. N. F. 3417). Manželé (snoubenci) mohou se ve společném posledním pořízení ustanoviti navzájem za dědice (testamentum simultaneum reciprocum), mohou však ustanoviti i jiné osoby (§ 1248 ob. z. obč.), jako mohou býti ustanoveny dědici různé osoby a projev každého z manželů může míti různý obsah. Pořizovací úkon spočívá tu v prohlášení zůstavitelů, tedy obou manželů (snoubenců) před svědky, že písemnost obsahuje jejich poslední vůli, a v podpisu jejich a svědků, a jest teprve tím skončen, pročež jest jednotným úkonem.

1. Zůstavitelova způsobilost poříditi.

a) Způsobilým pořizovati (poslední pořízení učiniti, změniti nebo zrušiti) jest každý, koho zákon neprohlašuje nezpůsobilým (Sb. 370). Podle toho jsou vůbec nezpůsobilými poříditi: aa) osoby, které nedokonaly 14. roku věku, nedospělí (§ 569 ob. z. obč.). Nemohou vůbec pořizovati ani za spolupůsobení svého zákonného zástupce (§ 569 ob. z. obč.), ani zákonný zástupce za ně (§ 564 ob. z. obč.);
bb) šílené a blbé osoby, t. j. osoby, které jsou pro choromyslnost nebo slabomyslnost zcela zbaveny svéprávnosti (jsou na roveň postaveny dětem do 7 let) nebo, nejsouce zbaveny svéprávnosti, nejsou aspoň způsobilé obstarávati své věci (§§ 21, 565, 566 ob. z. obč., c. nař. z 28. června 1916, č. 207 ř. z.). Osoby zbavené částečně svéprávnosti pro choromyslnost nebo slabomyslnost jsou jen omezeny ve způsobilosti, viz pod b). Osoby zbavené částečně svéprávnosti pro marnotratnictví, pijáctví nebo navyklé nadužívání nervových jedů mohou sice pořizovati volně v jakékoliv formě, jsou však omezeny co do rozsahu (§ 568 ob. z. obč., § 6 c. nař. č. 207/1916 ř. z.), viz pod 3 »obsah posledního pořízení« (str. 26);
cc) řeholníci, kteří vykonali slavný slib chudoby (§ 573 ob. z. obč.). Mohou tedy pořizovati členové řádů, kteří nevykonávají slavné sliby, zejména t. zv. kongregací, jež vykonávají jednoduché sliby, nebo byli jich zproštěni zrušením řádu nebo kláštera, ze svého stavu vystoupili, byli sekularisováni (ustanoveni jako světští kněží za faráře atd., katechety a pod.), pak rytíři německého řádu (pat. z 28. června 1840, č. 451 sb. z. s.) a maltézského řádu (dv. d. z 11. prosince 1795, č. 268 sb. z. s., z 22. ledna 1818, č. 1408 sb. z. s.), nikoliv však členové jejich kněžských konventů. Členové řádu redemptoristů (redemptoristek) jsou způsobilí pořizovati (dv. d. z 9. ledna 1843, č. 670 sb. z. s.).
Ustanovení § 208 a) voj. tr. zák., které prohlásilo zběhy za nezpůsobilé pořizovati od zběhnutí až do nuceného nebo dobrovolného návratu, uznalo rozh. ze 7. července 1920, R I 435/20, Sb. 574, za zrušené. § 574 ob. z. obč., podle kterého zločinci odsouzení k trestu smrti ode dne vyhlášení rozsudku a odsouzení k těžkému žaláři po čas výkonu trestu nemohli pořizovati, zrušen byl § 5 zák. z 15. listopadu 1867, č. 131 ř. z., pokud se týkal osob pod pravomocí občanských soudů. Podobné ustanovení o vojenských osobách v § 45 d) voj. tr. zák. pozbylo platnosti o osobách náležejících do svazku zemské obrany (§ 1, odst. 2. zák. z 2. dubna 1885, č. 93 ř. z.) a o četnictvu (§ 10 zák. z 25. prosince 1894, č. 1 ř. z./1895) a sjednocením branné moci v Československu vůbec (srov. uved. rozh.).
b) Omezena jest způsobilost pořizovati: nezletilců mezi 14. a 18. rokem (dospělých nezletilců) a osob částečně zbavených svéprávnosti pro choromyslnost nebo slabomyslnost — nikoliv i pro marnotratnictví, pijáctví a navyklé nadužívání nervových jedů, viz shora pod b). — Tyto osoby mohou poříditi jen ústně před soudem (§ 569 ob. z. obč., § 4, odst. 2., c. nař. č. 207/1916 ř. z.). Pochybno jest, zda mohou osoby zbavené částečně svéprávnosti pro choromyslnost anebo slabomyslnost pořizovati též před notářem (§§ 70, 71 not. ř.). (Záporně Krčmář, Příspěvky k výkladu reformovaného práva občanského. Práv. 1918, str. 1 a násl., týž, Právo dědické, str. 17, jinak Mayr, Právo dědické 1927, str. 29 a rozh. z 3. listopadu 1925, R I 915/25, Sb. 5414).
Vzhledem k souvislosti zákonných ustanovení platí §§ 566, 567 ob. z. obč. jednak o osobách, které nejsou pro choromyslnost (slabomyslnost) způsobilé obstarávati své věci, ať byly zbaveny svéprávnosti čili nic, jednak o osobách, které pro choromyslnost (slabomyslnost) sice potřebují podpory nemohouce řádně obstarávati své věci, ale svéprávnosti nebyly zbaveny. Pořízení zřízená choromyslnými (slabomyslnými) v jakékoliv formě zákonem připuštěné za plné rozvahy jsou platná (§ 567 ob. z. obč., Sb. 1211, 6875). Ustanovení to však neplatí o osobách zbavených pro choromyslnost nebo slabomyslnost částečně svéprávnosti, ježto jejich pořízení upraveno jest § 4, odst. 2. c. nař. č. 207/1916 ř. z. Podle uvedených předpisů bude platiti o průvodním břemenu: Kdo tvrdí, že zůstavitel byl choromyslný (slabomyslný) v době, kdy učinil poslední pořízení, na tom jest, aby to dokázal (§ 566 ob. z. obč.); důkazu toho není třeba, byl-li zůstavitel zbaven zcela svéprávnosti. Byl-li důkaz proveden anebo byl-li zůstavitel zcela zbaven svéprávnosti, bude museti provésti důkaz, že zřídil poslední pořízení za plné rozvahy ten, kdo se dovolává platnosti posledního pořízení (§ 567 ob. z. obč.).
c) Způsobilost pořizovati musí tu býti v době, kdy se pořízení činí. Dodatečné pozbytí způsobilosti zpravidla nevadí (§ 575 ob. z. obč.). [Zběhnutím pozbylo platnosti každé poslední pořízení zběhovo (§ 208 voj. tr. zák.). Ustanovení to se pokládá za zrušené, viz rozh. shora pod a).] Vstupem do německého řádu pozbývá účinnosti poslední pořízení vstupujícího (do kněžského konventu), nebylo-li mu uděleno povolení pořizovati náčelníkem řádu (pat. z 28. června 1840, č. 451 sb. z. s.).
Poslední pořízení nezpůsobilé osoby zůstane však neplatným, třebas nabyla později způsobilosti pořizovati (§ 576 ob. z. obč.). Potvrdí-li se dodatečně neplatné poslední pořízení, jest to nové pořízení a musí tedy vyhovovati předepsaným náležitostem. Je-li v (pozdějším posledním pořízení odkázáno na neplatné poslední pořízení, stane se platným toto pořízení, vyhovuje-li zákonným zevním náležitostem (§ 582 ob. z. obč.). Neplatné poslední pořízení se nestane platným tím, že je uzná osoba, které by byla na újmu jeho platnost. Soudy nemohou ovšem projednati a odevzdati pozůstalost na základě takové závěti, nýbrž jen podle dohody zúčastněných dědiců. Uznání může tu míti toliko stejný význam, jako by se tato osoba zřekla dědické žaloby.

2. Způsobilost děditi.

1. Za dědice nemohou býti platně ustanoveni v závěti:
a) osoby nezpůsobilé děditi, a to buď aa) osoby, které se zřekly práva nabývati majetku, tedy které vykonaly slavný slib chudoby (řeholníci, § 538 ob. z. obč.) — viz pod 1. a) cc) — nebo bb) osoby, které jako praesumptivní dědicové se zřekly určitého dědictví smlouvou, učiněnou se zůstavitelem; k platnosti takové smlouvy se vyžaduje notářský spis anebo soudní zápis (§ 551 ob. z. obč.);
b) osoby, které před dědickým nápadem doznaly nebo byly usvědčeny v civilním neb i jiném sporu, že se dopustily se zůstavitelem cizoložství nebo krvesmilstva (§§ 543, 545 ob. z. obč.) (rozh. z 8. dubna 1919, Rv I 164/19, Sb. 127, 7. prosince 1928, Rv I 741/28, Sb. 8542; srov. též z 12. dubna 1899, č. 4347, Gl. U. N. F. 577, z 13. dubna 1920, Rv I 180/20, Sb. 486). Dědická nezpůsobilost jako následek cizoložství pomíjí, stanou-li se tyto osoby manžely (§ 25, č. 2 zák. z 22. května 1919, č. 320 Sb. z. a n.);
c) personál kontumačního ústavu v závěti zůstavitele v ústavu zemřelého, kromě členů, kteří jsou se zůstavitelem spřízněni, při čemž jest však nutno šetřiti zvláštních opatrností, kterých není jinak třeba šetřiti při výsadných posledních pořízeních (§§ 38, 47—55, 71 řádu morové policie, d. dv. kanc. z 30. června 1837, sv. 62 sb. pol. z.);
d) příslušníci cizích států, jestli a pokud tyto státy odpírají dědickou způsobilost našim příslušníkům jako takovým (§ 33 ob. z. obč., zásada formální reciprocity).
Jinak jest způsobilost děditi pravidlem, má ji zpravidla každý, kdo jest způsobilý nabýti majetku (§ 537 ob. z. obč.). Způsobilými jsou zejména i právnické osoby (§ 26 ob. z. obč.), ano lze posledním pořízením právnickou osobu založiti (nadace) (dv. d. ze 17. září 1812, č. 1006 sb. z. s.). Rovněž jsou způsobilé děditi i osoby nenarozené (§ 22 ob. z. obč.) a duchovní korporace, ježto t. zv. amortisační zákony byly zrušeny čl. 29 a 35 konkordátu z r. 1855, jeho ustanovení nebyla zrušena ani zákl. zák. st. z 21. prosince 1867, č. 142 ř. z., ani ústavní listinou a nezpůsobilost nebyla znovu zavedena čl. I. zák. ze 7. května 1874, č. 50 ř. z. Nebyla však ani přijata zásada kanonického práva, že duchovní řád dědí na místo nezpůsobilého člena (dv. d. z 23. března 1809, č. 887 sb. z. s., Gl. U. N. F. 4548).
2. Od absolutní nezpůsobilosti pod č. 1 jest rozeznávati t. zv. relativní nezpůsobilost nebo nehodnost (§§ 540, 542 ob. z. obč.). O ní jest v literatuře spor. Panující mínění shledává v §§ 540 a 542, po případě 543 ob. z. obč. relativní dědickou nezpůsobilost, jiní však pouhou nehodnost děditi (srov. Krčmář, Právo dědické, str. 10, Mayr, Právo dědické, str. 8, který označuje nehodnost děditi jako »jen zvláště zbarvenou nezpůsobilost«). Podle oněch ustanovení nenapadne (nedeferuje se) dědictví nehodné osobě, nýbrž jiným osobám, je-li tu v době delace některá ze skutečností uvedených v oněch §§, a nápad (delace) uhasne, nastane-li taková skutečnost dříve, než se přihlásila k dědictví. Panující mínění však soudilo, že dědici nevadí, nastala-li některá ze skutečností §§ 540 a 542 potom, kdy se povolaný přihlásil k dědictví nebo i potom, kdy mu byla pozůstalost soudem přikázána. Druhé mínění soudilo, že nehodná osoba pozbude dědictví nebo nabytého podílu, po případě, že se má i bez odpůrčí žaloby za to, že dědický nápad nenastal (Mayr, l. c.). Proti panujícímu mínění svědčí nyní § 14, odst. 3., cís. nař. z 15. září 1915, č. 278 ř. z., o poplatcích z bezplatných převodů jmění. III. díl. novela změnila § 540 (§ 63), ale nerozřešila spor, který zůstává o § 542 ob. z. obč.
Podle uvedených ustanovení jest nezpůsobilým, po případě nehodným děditi:
a) kdo se proti zůstaviteli dopustil zločinu, pokud nevychází z okolností, že mu zůstavitel odpustil (§ 540). Zločin musel býti spáchán za zůstavitelova života, ale lhostejno jest, zda zůstavitel o něm zvěděl čili nic a zda došlo k trestnímu řízení čili nic; odpykáním trestu, tím méně promlčením trestnosti nepomíjí nehodnost (nezpůsobilost). Není-li pravoplatného nálezu trestního soudu, a to odsuzujícího (§ 268 c. ř. s.), rozhodne civilní soudce. Prominutí nelze v tom spatřovati, že zůstavitel nezrušil poslední pořízení poskytující něco z pozůstalosti nehodné osobě, jež bylo zřízeno dříve, než nastala ona skutečnost;
b) kdo zůstavitele k projevu poslední vůle donutil nebo podvodně přiměl, jemu zabránil učiniti projev nebo změnu poslední vůle, nebo potlačil poslední vůli jím již zřízenou. Odpovídá za veškerou škodu, která byla tím způsobena třetí osobě (§ 542 ob. z. obč.). Tomu jest též tak, jde-li o zfalšování nebo podvržení poslední vůle (Gl. U. 15149, Gl. U. N. F. 4407). Nestane se však nehodným pachatel, jestliže nechtěl zmařiti zůstavitelovu poslední vůli, nýbrž naopak ji chtěl svým jednáním přivésti k platnosti (Gl. U. N. F. 4407). I tyto skutky mohou býti zůstavitelem prominuty a není nutno, aby měly povahu trestných činů. Nehodnost nastane patrně i tehdy, byla-li jednání podniknuta až po zůstavitelově smrti (Gl. U. N. F. 4407, jinak Gl. U. 15149).
c) Sem zařaditi možno i ustanovení § 121 ob. z. obč., že vdova, která se opět provdá, nevyčkavši lhůt vytčených v § 120 ob. z. obč. — je-li těhotná, před slehnutím, je-li pochybno, je-li těhotná, před uplynutím, 180. dne — pozbude výhod, které ji předešlý muž učinil dědickou smlouvou nebo posledním pořízením.
3. Nehodnost děditi odnímá nyní, stejně jako vydědění, dědické právo jen nehodné osobě samé. Jejímu potomstvu zůstane zachováno zákonné dědické právo i tehdy, přežila-li zůstavitele. Nehodná osoba se tak považuje, jako by jí nebylo.
4. Dědická způsobilost se řídí jen dobou skutečného nápadu dědictví, tedy zpravidla zůstavitelovou smrtí (§ 545) a dědická způsobilost později získaná nepropůjčuje práva, odejmouti jiným, co jim již pravoplatně připadlo (§ 546 ob. z. obč.).

3. Zůstavitelova vůle a její projev.

A. PROJEV POSLEDNÍ VŮLE.
Zůstavitelova poslední vůle musí býti projevena s rozvahou, vážně, bez donucení, bez podvodu a bez podstatného omylu (§ 565 ob. z. obč.). Aby tedy povolání dědice bylo platno, jest třeba, aby
I. zůstavitelova vůle povolati dědice se kryla s jeho projevem obsahujícím povolání dědice. Této vůle nebude:
a) nechtěl-li ten, kdo učinil projev, učiniti vůbec takovou dědickou instituci (§ 570 ob. z. obč.). To bude zejména:
aa) neví-li, že učinil takový projev (jestli se přeřekl, přepsal nebo učinil projev ve stavu, který vylučuje plné vědomí (na př. v opilosti, v horečce a pod.) (§ 566 ob. z. obč.),
bb) ví-li sice, že učinil projev, ale neznal jeho obsahu (neznalost řeči),
cc) jestli sice o projevu věděl a znal jeho obsah, ale bylo na něho tak působeno, že nelze tento projev považovati za jeho projev (vis absoluta),
dd) učinil-li onen projev vědomě a svobodně, neměl-li však úmyslu činiti poslední pořízení. Osnova posledního pořízení není ještě pořízením (Gl. U. 13887, Gl. U. N. F. 1179, 1211, 5354, 6273),
ee) neshodují-li se vůle a její projev, pokud jde o dědickou osobu nebo o dědický podíl, jestli totiž ten, kdo učinil projev obsahující povolání dědice, chtěl sice ustanoviti dědice, ale jiného, než toho, kterého ustanovil, nebo sice jeho, ale s jiným dědickým podílem, nebo zmýlil-li se vůbec ve věci, kterou chtěl odkázati (podstatný omyl, § 570 ob. z. obč.). Ukáže-li se však, že osoba, na kterou bylo pamatováno, nebo odkázaná věc byla jen nesprávně pojmenována nebo popsána, jest ustanovení platné (§ 571 ob. z. obč.);
II. nebyla zůstavitelova vůle právně vadná, co se týče dědicovy osoby a dědického podílu. Bude jí, jestli vznikla:
a) donucením (§ 565 ob. z. obč.);
b) podvodem, při čemž jest lhostejno, kdo se dopustil podvodu (§ 565 ob. z. obč.);
c) zůstavitelovým omylem co do osoby nebo podílu a zakládala se jedině na tomto omylu. Nevadí však, ukázala-li se i nesprávnou výslovně uvedená pohnutka, leda že se prokáže, že zůstavitelova vůle spočívala jediné na této omylné pohnutce (§ 572 ob. z. obč.).
III. Zůstavitel měl určitou vůli jmenovati dědice a určiti jeho podíl. Musí proto jmenovati dědice a určiti podíl sám a nesmí to přenechati někomu jinému (§ 564 ob. z. obč.). I jiná nařízení posledního pořízení musí projeviti určitou zůstavitelovu vůli. Některé odchylky jsou u odkazů (§§ 651, 655, 659).
IV. Projev zůstavitelovy vůle musí býti srozumitelný, t. j. aby bylo z něho seznati jeho vůli. Není na př. třeba, aby povolaný dědic nebo vyloučený byl jmenován jménem, stačí, byl-li jinak zřetelně označen (§ 571 ob. z. obč.).
V. Projev musí býti tak úplný, aby nescházel podstatný kus zůstavitelovy vůle. To bude posouditi v každém případě podle okolností.
B. OBSAH POSLEDNÍHO POŘÍZENÍ.
1. Zůstavitel může, zpravidla posledním pořízením (závětí nebo dovětkem) volně poříditi o celém svém jmění. Ale:
a) nepominutelným dědicům, t. j. potomkům (descendentům), a není-li jich, rodičům (ascendentům) musí býti zanechána určitá část pozůstalosti (povinný díl), v podobě dědického podílu nebo odkazu i bez výslovného označení jako povinný díl; tento povinný díl činí u dětí (potomků) polovici, u rodičů (ve vzestupné řadě) třetinu toho, co by jim připadlo při dědické posloupnosti podle zákona a musí zůstati úplně volným, neomezeným podmínkou nebo závadou. Nebyl-li jim povinný díl takto zanechán, mohou jej požadovati z pozůstalosti (§§ 762 a násl. ob. z. obč.);
b) osoby zbavené částečně svéprávnosti pro marnotratnictví, pijáctví nebo navyklé nadužívání nervových jedů mohou poříditi jen o polovici svého majetku, kdežto druhá polovice připadne jejich zákonným dědicům; není-li jich, mohou ovšem poříditi o celém svém majetku (§ 568 ob. z. obč., § 6, odst. 2. řádu o zbav. svépráv., c. nař. č. 207/1916 ř. z.).
2. Poslední pořízení musí obsahem a formou vyhovovati. Obsahem musí býti určité (§ 565 ob. z. obč.). Stačí však, může-li býti zdánlivá neurčitost odstraněna výkladem. Nařízení o dědické posloupnosti a stejně jiná nařízení posledního pořízení je vykládati tak, aby co možná nejvíce bylo vyhověno pořizovatelově vůli, nebrání-li tomu donucující předpisy (§§ 558, 606, 607, 655, 682, 683, 702, 706, 710 ob. z. obč.) (srov. k tomu Gl. U. N. F. 116, 1225, 2868, Sb. 8302). Ob. zákoník obč. sám i jiné některé předpisy mají důležitá vykládací pravidla, jimiž jest se říditi, není-li zjevná jiná zůstavitelova vůle.
a) Osoba obmyšleného.
aa) Dědic může býti označen zcela určitě (jménem a pod.), ale též jenom nepřímo, vlastností nebo některým poměrem. Stačí též označení pouhým (křestním) jménem (Gl. U. 7491), ustanovení »přízně« (Gl. U. N. F. 7054), ustanovení dočasného arcibiskupa (Gl. U. 7498) a podobně (Gl. U. 11741, Gl. U. N. F. 2852, 3002). Rovněž ustanovení »dětí«, »příbuzných«, »služebných osob«. Slovem »děti« zahrnují se jen synové a dcery, pamatoval-li zůstavitel něčím na děti někoho jiného; pamatoval-li však na své vlastní děti, zahrnují se v to i potomci, vstupující na jejich místo, kteří byli již zplozeni v době zůstavitelova úmrtí (§ 681 ob. z. obč.). Odkaz učiněný bez bližšího určení příbuzným, poskytne se těm, kdo jsou podle zákonné posloupnosti nejbližší, a i při odkazech se užije pravidla vysloveného v § 559 pro rozdělení dědictví mezi osoby, které se pokládají za jedinou, t. j. vyskytnou-li se mezi dědici osoby, z nichž některé by se musely při zákonné posloupnosti pokládati vůči ostatním za jedinou osobu (na př. bratrovy děti vůči zůstavitelovu bratru) budou i při dělení podle závěti pokládány za jedinou osobu. Spolek, obec, souhrn osob (na př. chudí), budou vždy čítány za jedinou osobu (§§ 682, 559 ob. z. obč.). Zanechal-li zůstavitel odkaz svým služebným osobám a označil-li je toliko služebním poměrem, má se za to, že se má ho dostati těm, kdož byli v době jeho úmrtí ve služebním poměru. Ale v tomto případě jako v ostatních může domněnka vyvrácena býti silnějšími důvody pro opačnou domněnku (§ 683 ob. z. obč.). Každým způsobem se musí výklad snažiti, aby se dopídil zůstavitelovy vůle a co možná uskutečnil jeho nařízení.
Ustanovil-li pořizovatel za dědice chudé, neoznačiv je blíže, jest zanechané odevzdati chudinskému fondu zůstavitelova bydliště (d. dv. kanc. ze 16. května 1846, č. 964 sb. z. s.).
bb) Má-li ustanovení dědice několikerý význam, jest ustanovení vztahovati na osobu, která byla zůstaviteli nejbližší (Gl. U. 7491, 7498). Nelze-li určití bezpečně, kdo byl skutečně míněn, jest podíl nebo částku ustanovenou rozděliti mezi osoby, které mohou býti míněny. (Jiného mínění Unger 6, § 13, pozn., Pfaff-Hofmann 2, 116: žádné z osob se ničeho nedostane.)
cc) § 779 ob. z. obč. ustanovuje: Zemře-li dítě před zůstavitelem a zanechá-li potomky, nastoupí vzhledem k dědickému právu tito mlčky opominutí potomci na místo dítěte. Toto právo, nastoupiti místo zemřelého dítěte, platí též při závětní posloupnosti v prvním stupni, nikoliv však pro osvojence dříve zemřelého dítěte (Gl. U. N. F. 2144). Potomci nenabývají tu však dědického práva transmisí (§ 536), nýbrž na základě domnělé zůstavitelovy vůle (Gl. U. N. F. 4975), jako závětní dědicové. Má proto toto dědické právo potomků přednost před právem spoludědiců na přírůstek, ale vylučuje je prokázatelná opačná zůstavitelova vůle (§§ 722, 780 ob. z. obč.).
b) Předmět.
Pořizovatel může ustanoviti jednoho nebo několik dědiců a může jim určití podíly a ustanoviti, co se má státi s uvolněnými podíly, kdyby někteří z povolaných dědiců nemohli nebo nechtěli dědictví nastoupiti. Zákon dává vykládací pravidla, jestli zůstavitel sám o tom nic neurčil.
aa) Povolal-li pořizovatel jediného dědice a neurčil-li mu podíl, připadne mu celá pozůstalost. Nevyčerpává-li podíl jemu určený celé pozůstalosti, obdrží zbytek zákonní dědicové (§ 554 ob. z. obč.). Je-li závětní dědic zároveň zákonným dědicem, napadne mu pozůstalost z obou delačních důvodů, není-li prokázána jiná zůstavitelova vůle.
bb) Povolal-li pořizovatel několik dědiců neurčiv jim podíly (sine partibus), napadne jim pozůstalost rovným dílem (§ 555 ob. z. obč.), ovšem opět, nelze-li prokázati jinou zůstavitelovu vůli. Jsou-li však mezi povolanými dědici osoby, z nichž některé by bylo při zákonné posloupnosti vůči druhým pokládati za jedinou osobu (na př. bratrovy děti vůči zůstavitelovu bratru), bude je i při závětní posloupnosti pokládati za jedinou osobu (§ 559 ob. z. obč.), tedy na př. všechny děti jednoho bratra obdrží dohromady stejný podíl, jako druhý zůstavitelův bratr, jsou-li takto zároveň povoláni za dědice. To platí netoliko tehdy, jsou-li povoláni pouze příbuzní jednoho stupně za okolností, které by vyžadovaly dělení podle kmenů. Ale nelze užiti tohoto ustanovení, jsou-li povoláni příbuzní i s potomky nebo nejsou-li povolám všichni členové jednoho kmene anebo jsou-li sice povoláni za dědice příbuzní mezi sebou, nikoliv však se zůstavitelem. Spolek, obec, souhrn osob (na př. chudí) se pokládají vždy za jedinou osobu (§ 559 ob. z. obč.).
cc) Je-li povoláno několik dědiců s určitými podíly (cum certis partibus), obdrží každý svůj podíl. Nevyčerpávají-li určené podíly celé pozůstalosti, obdrží zbytek zákonní dědicové. Povolal-li však pořizovatel ony dědice k celé pozůstalosti, prokáže-li se tedy, že neúplné vyčerpání pozůstalosti určenými podíly se zakládá na omylu, takže zůstavitel podle okolností mínil zřejmě zanechati dědici nebo dědicům celou pozůstalost, jejich podíly se zvýší poměrně, takže obdrží celou pozůstalost, po případě v poměru k určeným podílům (§ 556 ob. z. obč.). Kdyby naproti tomu určené podíly převyšovaly pozůstalost, sníží se v témž poměru.
dd) Bylo-li povoláno několik dědiců, a to někteří s určitými podíly (cum certis partibus), druzí však bez určení podílů (sine partibus), obdrží dědicové povolaní bez určení podílů část pozůstalosti nevyčerpanou podíly, a to rovným dílem (§ 557 ob. z. obč.). Vyčerpávají-li určené podíly pozůstalost, sníží se tak, aby každý dědic bez podílu obdržel stejný podíl s tím, kterému jest vyměřen nejmenší podíl. Jsou-li podíly dědiců stejné, musí odevzdati dědici ustanovenému bez podílu tolik, aby se mu dostalo stejného podílu jako jim (§ 558 ob. z. obč.).
Uvedená ustanovení §§ 554 až 559 ob. z. obč. jsou však jen vykládací předpisy a proto se nelze jimi říditi, může-li se prokázati jiná zůstavitelova vůle.
ee) Bylo-li povoláno k dědictví několik dědiců a některý
z nich nenabude ho — při čemž jest zpravidla nerozhodno, zda nemohl anebo nechtěl nabýti — uvolněný podíl:
1. především napadne (se deferuje) substitutu (náhradníku), byl-li ustanoven;
2. nebyl-li ustanoven, má-li však místo transmise, napadne dědicům toho, kdo byl za dědice původně povolán, a 3. nebyl-li ani ustanoven substitut (anebo bylo-li mu marně deferováno) a nemá-li ani transmise místa (nebo nenabudou-li transmisáři) buď
a) přibude (akkreskuje) k podílům ostatních dědiců nebo
b) připadne jiným osobám.
A. O právu na přírůstek (akkrescenci) ustanovuje zákon jen při závětní posloupnosti, ale bez pochyby platí tato ustanovení i při zákonné posloupnosti. Rozhoduje tu arciť především prokázatelná zůstavitelova vůle. V pochybnosti jest za to míti, že nemá nikdy právo na přírůstek dědic, kterému byl vyměřen určitý podíl. Jestiť o akkrescenci při závětní posloupnosti ustanoveno:
α) Uvolněný podíl nepřibude nikdy dědici, který jest ustanoven s určitým podílem (§ 562, první věta, ob. z. obč.).
β) Jestliže všichni dědicové jsou k dědictví povoláni bez určení podílů nebo všeobecným výrazem znamenajícím rovné podělení, přibude uvolněný podíl ostatním povolaným dědicům, a to poměrně tak, že se zvětší jejich podíly poměrně podle jejich počtu (§ 560 ob. z. obč.).
γ) Jsou-li někteří dědicové ustanoveni s určitými podíly, jiní bez nich přibude uvolněný podíl jen těm, kteří jsou ustanoveni bez určení podílů (§ 561 ob. z. obč.), a to poměrně podle jejich počtu.
(δ) Bylo-li povoláno několik dědiců k jedinému podílu, ale bez určení podílů mezi nimi, a odpadne-li některý z nich, přibude jeho podíl ostatním odkázaným na společný podíl.
Dojde-li k přírůstku, přibude uvolněný podíl dědicům sám od sebe a nelze tento účinek zameziti. Není třeba přihlášky k němu ani jej samý nelze odmítnouti. Podíl přibude k druhým s břemeny, povinnostmi a odkazy uloženými odpadnuvšímu dědici, kromě břemen čistě osobních (§ 563 ob. z. obč.). To platí též o výminkách (§ 702 ob. z. obč.).
B. Nedojde-li při závětní posloupnosti [shora pod a)] k přírůstku, napadne uvolněný podíl zákonným dědicům (§ 562 ob. z. obč.), a není-li jich anebo odmítnou-li, státu jako odúmrť. Státu připadne také při dědické posloupnosti po katolických světských kněžích uvolněná příbuzenská třetina (dv. d. z 18. července 1772). C. VEDLEJŠÍ USTANOVENÍ PŘI POSLEDNÍCH POŘÍZENÍCH.
1. Možný a dovolený obsah.
Jak již uvedeno, závěť musí povolati (ustanoviti) jednoho nebo několik dědiců, může však míti i jiná nařízení, zejména odkazy, příkazy a pod. V dovětku nemůže býti jmenován dědic — jinak by to byla závěť —, nýbrž obsahuje jen jiná nařízení jako odkazy, příkazy atd.
Poslední pořízení může zejména obsahovati povolání k poručenství (§ 196 ob. z. obč.): Především náleží poručenství tomu, koho otec, nebo nepořídil-li o tom, matka, povolali k tomu — praxe (Sb. 8070) však uznala, že se nevyhledává, aby otec povolal poručníka v poslední vůli, nýbrž že stačí, povolá-li pro případ smrti v jakékoliv formě způsobem dokazatelným, určitým, rozmyslným, bez nátlaku, podvodu a podstatného omylu za poručníka svého dítěte osobu, jíž nevadí žádná z překážek §§ 191 až 194 ob. z. obč., kdežto podle slovenského práva (§ 34 zák. čl. XX/1877) přísluší poručenství především tomu, koho jmenoval otec vykonávající otcovskou moc posledním pořízením majícím zákonné náležitosti nebo v notářské listině.
Zůstavitel může ustanoviti vykonavatele (exekutora) své poslední vůle, a to buď v závěti nebo smlouvou i neformálně (§ 816 ob. z. obč.). Je-li vykonavatel jmenován v posledním pořízení, soud o tom ho vyrozumí (§ 80 nespor. pat.). Kdo byl ustanoven vykonavatelem posledním pořízením, není povinen tento příkaz přijmouti, ledaže je zároveň dědicem anebo odkazovníkem a chce nabýti dědictví nebo odkazu. Vykonavatel poslední vůle jest zůstavitelovým zmocněncem a přijal-li tuto funkci, jest povinen zůstavitelova nařízení sám splniti nebo nedbalé dědice poháněti, aby je splnili (§ 816 ob. z. obč.). Dědic nemůže odvolati příkaz daný zůstavitelem; příkaz přijatý vykonavatelem zaniká jen tím, že vykonavatel poslední vůle vykoná úkony svěřené jeho dozoru nebo jeho smrti. Vzhledem k povaze pozůstalostního řízení a k tomu, že soud z úřední moci dohlíží na splnění zůstavitelovy vůle, jest postavení vykonavatele poslední vůle podřadné a nemá u nás valného významu. Soud ho obešle k soupisu (§ 80 nespor. pat.) a vykonavatel jest povinen podati spolu s dědici výkaz o splnění poslední vůle (§ 164 nespor. pat.). Správu pozůstalosti má jen tehdy, byl-íi zůstavitelem jmenován správcem (opatrovníkem) pozůstalosti (§§ 149, 197 ob. z. obč.) nebo soudem ustanoven (§ 80 nespor. pat.).
Dále může v posledním pořízení býti dán zákaz zcizení nebo zavazení věci nebo věcného práva [§ 364 c) ob. z. obč., § 14 III. díl. nov.: Smluvený nebo posledním pořízením daný zákaz zcizení nebo zavazení věci nebo věcného práva zavazuje toliko prvního vlastníka, nikoliv jeho dědice nebo jiné právní nástupce. Proti třetím osobám působí tehdy, byl-li dán mezi manžely, rodiči a dětmi, osvojenci nebo opatrovanci anebo jejich manžely a byl-li zapsán do veřejné knihy.] Může míti ustanovení o správě pozůstalosti (Gl. U. 6367). Také může býti ustanoveno, aby bylo poslední pořízení otevřeno až v pozdější době (Gl. U. 11895). Též může v něm projevena býti vůle zůstavitelova, aby byl zpopelněn (zák. ze 7. prosince 1921, č. 464 Sb. z. a n. § 7); Povolení ke spálení buď uděleno, předloží-li se tyto listiny: a) úmrtní list (potvrzení příslušného matričního úřadu o zápisu do matriky zemřelých, b) průkaz, že nebožtík přál si, aby byl zpopelněn, anebo alespoň že nebyl odpůrcem pohřbívání ohněm .. § 11. Kdo projevil vůli býti pohřben ohněm [§ 7 b)], nesmí býti pohřben jinak, je-li vyhověno všem zákonným podmínkám a zanechal-li dostatečných prostředků k tomu potřebných nebo chce-li někdo jiný náklady uhraditi.
Co jest však nemožné nebo nedovolené, nemůže býti předmětem posledního pořízení. Nepřípustnými jsou zejména nařízení, kterými má býti zamezeno zříditi soupis (§ 803 ob. z. obč.), nebo odporovati pravosti nebo smyslu posledního pořízení (§ 720 ob. z. obč.). Přípustný jest však zákaz, že závěti nesmí býti odporováno pro nedostatek formálních náležitostí (Gl. U. 1347). Ustanovení nezpůsobilé osoby dědicem jest absolutně neplatné, kdežto ustanovení, kterými se porušuje povinný díl, jsou jen relativně neplatná (§ 774 ob. z. obč.). Nařízení ve prospěch pisatele posledního pořízení jsou bezpodmínečně přípustná (§ 595 ob. z. obč.). Má-li však pisatel býti zároveň svědkem posledního pořízení (§ 581 ob. z. obč.), jest platnost nařízení v prospěch jeho, jeho blízkých příbuzných a placených členů jeho domácnosti podmíněna tím, že se přibere další svědek. § 700 ob. z. obč. sice ustanovuje, že výminka, že dědic nebo odkazovník nevstoupí v manželství, se považuje za nepřipojenou, ale ustanovení to se nevztahuje na poslední pořízení, jímž zůstavitel ponechává své manželce požívání celého dědictví nebo jeho poměrného dílu nebo odkazu na dobu jejího vdovství, ani na nařízení, jimiž stejným způsobem pečuje o třetí osobu (asi ženskou) až do doby, kdy uzavře manželství (dv. d. z 23. května 1844, č. 807 sb. z. s.).
Se stejného hlediska, je-li to nemožné nebo nedovolené, jest posuzovati: 2. Výminky připojené v posledním pořízení.
Mluvíme o podmíněném povolání k dědictví, je-li vznik, rozsah nebo zánik dědického práva učiněn závislým podle zůstavitelovy vůle na nejisté budoucí události. Výminka jest buď odkládací (suspensivní) nebo rozvazovací (resolutivní) podle toho, zda jest učiněn závislým na takové události vznik dědického práva (po případě jeho vznik v určitém rozsahu) či jeho zánik (po případě zánik v určitém rozsahu). Jde o kladnou (positivní) výminku, je-li událost, kterou jest podmíněn vznik nebo zánik práva, kladnou (positivní), t. j. že určitá událost nastane, a o zápornou (negativní), je-li to událost negativní (záporná), t. j. že určitá událost nenastane.
Zůstavitel může své nařízení omeziti výminkou (§ 695 ob. z. obč.). Jest pak otázkou výkladu, zda jest položena výminka. Dodatek »Kdybych na cestě zemřel«, není výminkou, nýbrž označuje toliko pohnutku zřízení poslední vůle (Gl. U. 4360).
1. Na výminky zcela nesrozumitelné se hledí tak, jako by nebyly připojeny (§ 697 ob. z. obč.). Ale nelze každou nejasnou výminku považovati za nesrozumitelnou; jest se pokusiti ji objasniti (§ 559 ob. z. obč. ke konci). Od nesrozumitelných výminek jest lišiti protismyslné (perplexní), t. j. je-li podmiňující věta v odporu s podmíněnou větou. Takováto odkládací výminka čini povolání dědice neplatným, rozvazovací se považuje za nepřipojenou (§ 565 ob. z. obč.).
2. Odkládací výminky nemožné, t. j. takové, které nařizují něco pro případ, který nemůže nastati, a nedovolené, t. j. takové, jejichž splnění se příčí právnímu řádu nebo dobrým mravům, činí ustanovení posledního pořízení neplatným (§ 698 ob. z. obč.). Lhostejno jest, je-li nemožnost počáteční či dodatečná, absolutní či relativní, skutková či právní. Nedovolenou je sice také výminka, že dědic nebo odkazovník nemá vstoupiti v manželství ani dosáhnuv zletilosti, ale zákon (§ 700 ob. z. obč.) tuto výjimku prohlašuje výslovně za nepřipojenou. Platně lze tuto výminku dáti, jde-li o ovdovělou osobu (vdovce nebo vdovu), která má jedno nebo několik dětí, anebo jde-li o sňatek s určitou osobou (§ 700 ob. z. obč.). Rozh. z 23. prosince 1862, (jud. 52, Gl. U. 1618) vyslovilo, že zákaz vstoupiti v nové manželství odpadá i u ovdovělé osoby, jestli později zemrou její děti, které tu byly v době zůstavitelovy smrti. Nepřípustnou je a tedy se pokládá za nepřipojenou výminka, aby nebylo uzavřeno manželství s nikým jiným než s určitou osobou nebo s někým z určitého kruhu (Gl. U. N. F. 2466). Posouditi bude podle okolností jednotlivého případu výminku, aby nebylo uzavřeno manželství s osobou určitého stavu nebo vyznání. (Výminka rovnorodého manželství bývala ve svěřenských statutech, nyní bezúčinných zrušením svěřenství zák. z 3. července 1924, č. 179 Sb. z. a n.)
3. Rozvazovací výminky nemožné, t. j. takové, podle nichž má zaniknouti dědické právo pro případ, který nemůže nastati, uznává zákon (§ 698 ob. z. obč.) za nepřipojené, jsou však vlastně bezvýznamné. Rozvazovací výminky nedovolené t. j. takové, podle nichž má býti zamezeno uskutečnění zániku dědického práva, jehož uskutečnění jest přikázáno právním řádem anebo dobrým mravem, anebo jestliže se příčí právnímu řádu nebo dobrým mravům, aby zánik práva byl učiněn závislým na uskutečnění, se považují za nepřipojené (§ 698 ob. z. obč.).
Rozvazovací výminky nutné, t. j. takové, kde jest podmíněn zánik dědického práva skutečností, která musí nastati, měly by podle povahy věci a obdoby ustanovení o nemožných odkládacích výminkách způsobiti zánik práva. Někteří (Pfaff-Hofmann, Kommentar II., str. 570 n.) považují je však vzhledem k terminologii v době redakce ob. z. obč., Zeillerovu výkladu a k ustanovení §§ 710, 712 ob. z. obč. za nepřipojené.
4. Je-li někdo povolán za dědice pod možnou a dovolenou odkládací výminkou, nenapadne mu dědictví, nýbrž jiným osobám, a to buď těm, které jsou povolány za dědice až do splnění výminky, nebo, není-li nic ustanoveno, zákonným dědicům, nesplní-li se výminka do zůstavitelovy smrti (§§ 613, 707, 708 ob. z. obč.). Do té doby nenabývá práv a zemře-li před splněním výminky, nemůže převésti na své dědice právo, jehož nenabyl (§§ 536, 703 ob. z. obč.).
Jsou-li výminky možné a dovolené, lze práva jimi podmíněného nabýti jen jejich přesným splněním, ať závisejí na náhodě, na vůli obmyšleného dědice nebo odkazovníka či na vůli třetí osoby (§ 699 ob. z. obč.). Podle toho mluvíme o výmince kausální, závisí-li splnění na náhodě, potestativní, závisí-li splnění na vůli obmyšleného nebo třetí osoby, a o smíšené, závisí-li splnění na obojím (náhodě i vůli).
Záporné (negativní) odkládací výminky jsou teprve tehdy splněny, je-li jisto, že nemůže nastati událost, jejímž nedostavením se jest podmíněn vznik práva. Při takové potestativní výmince (závisející na vůli obmyšleného) není tedy jistoty před jeho smrtí. Ustanovení dědice pod takovou výminkou nemohlo by se nikdy státi účinným. Proto ustanovil § 708 ob. z. obč.: Komu se dostalo dědictví nebo odkazu se zápornou (odkládací) nebo s rozvazovací výminkou nebo jen na určitý čas, má vůči tomu, komu dědictví nebo odkaz připadne, uskuteční-li se výminka nebo určený čas, tatáž práva a závazky, jaké náležejí dědici nebo odkazovníku vůči svěřenskému náhradníku (§ 613). Jinými slovy: Dokud případ nenastane, náleží takto povolanému dědici neb odkazovníku omezené vlastnické právo s právy a závazky poživatele (§ 613).
Zákon tu však nerozlišuje a proto jest toto ustanovení vztahovati na všechny záporné odkládací výminky, nikoliv jen na potestativní.
Splnila-li se výminka uložená v poslední vůli již za zůstavitelova života, musí se její splnění po zůstavitelově smrti jen tehdy opakovati, když výminka pozůstává v dědicově nebo odkazovníkově jednání, které může býti opakováno (§ 701 ob. z. obč.), na př. lze splniti opět výminku: »zaplatí-li X-ovi 1000 Kč« nebo »vydá-li moje rozebrané dílo x. x., tiskem« a pod., nelze opět splniti výjimky: »uzavře-li manželství s X.«, bylo-li již uzavřeno, nebo »vykoná-li s prospěchem státní zkoušku«, byla-li již vykonána, a pod.
Pochybno jest, lze-li přijmouti výklad, že odkládací výminku jest považovati za splněnou, jestli zmařil dolosně její splnění ten, komu záleželo na zmaření (Pfaff-Hofmann, II., str. 576, Gl. U. N. F. 6838, jinak Tilsch, Právo občanské str. 18). Stejně pochybno jest, má-li býti považováno za zmařené či splněné splnění odkládací výminky, splnil-li nebo způsobil-li její splnění dolosně ten, komu záleželo na jejím splnění.
Splnění výminky jest zmařeno, je-li jisto, že nenastane případ, pro který je nařízen vznik práva. Nedojde tedy v tom případě účinnosti povolání za dědice nebo jiné nařízení.
5. Je-li dědic povolán s rozvazovací možnou a dovolenou výminkou, napadne mu dědictví (odkaz) (§ 613, 708 ob. z. obč.). Nedovolené a nemožné rozvazovací výminky se pokládají za nepřipojené — viz shora — a nemají tedy vůbec účinku. Rozvazovací výminka jest splněna, nastane-li případ, pro který byl nařízen zánik práva. Tím okamžikem napadne dědictví buď těm, kteří jsou povoláni k němu pro případ, že se výminka splní, nebo, není-li nic ustanoveno, zůstavitelovým zákonným dědicům (§§ 613, 707, 708 ob. z. obč.).
Splnění rozvazovací výminky jest zmařeno, je-li jisto, že nenastane případ, pro který byl nařízen zánik práva. Tu osoba povolaná s touto výminkou zůstane definitivně v držbě dědictví nebo odkazu a odpadnou omezení nařízená pro mezidobí.
Pochybno jest, lze-li pokládati rozvazovací výminku za splněnou, způsobil-li její splnění dolosně ten, komu záleželo na splnění, stejně jako, je-li výminka zmařena, způsobil-li zmaření dolosně ten, komu záleželo na zmaření. Výminku nelze vztahovati na poddědice, není-li to výslovně zůstavitelem nařízeno (§ 702 ob. z. obč.).
6. Zvláštním případem podmíněného povolání k dědictví jest ustanovení osoby, která není v době zůstavitelovy smrti ani ještě zplozena. I v tomto případě napadne dědictví zatím zůstavitelovým zákonným dědicům, není-li jinak jím ustanoveno (§ 707 ob. z. obč.), až do narození, nikoliv do početí povolané osoby (§ 22 ob. z. obč.). Ale takové ustanovení jest vůbec jen tehdy platné, když by byl zůstavitel mohl ve prospěch povolané osoby zříditi také svěřenské nástupnictví (fideikomisární substituci) v sestupné linii (dv. d. z 29. května 1845, č. 888 sb. z. s.).
7. Příklady výminek:
a) odkládacích (suspensivních):
aa) možná a dovolená kladná (positivní): Za povšechného dědice povolávám A., uzavře-li manželství s B. — vykoná-li do dvou let po absolvování všechny státní zkoušky — usadí-li se jako lékař v X. — vydá-li dějiny mého rodiště a pod.,
bb) možná a dovolená záporná (negativní): neuzavře-li manželství s B. — nedá-li se rozvésti se svou manželkou B. — nedopustí-li se do roka žádného trestného činu — nebude-li hráti zakázané hry v karty — neoddá-li se pijáctví a pod.,
cc) nemožná nebo nedovolená positivní (kladná): přestoupí-li na jiné vyznání — dá-li se se svou manželkou rozvésti — pojme-li za manželku C. (již zemřelou) — a pod.; povolání k dědictví jest neplatné,
dd) nemožná nebo nedovolená záporná: neuzavře-li do roka manželství s B. (již provdanou za jiného) — nepromine-li nikdy své rodině — a pod.; dědická instituce jest neplatná.
Ale výminka: nevstoupí-li v manželství ani dosáhnuv svéprávnosti — pokládá se za nepřipojenou (§ 700 ob. z. obč.). Výminka: neprovdá-li se manžel nebo manželka (ovdovělá osoba s jedním nebo několika dětmi) jest platná.
b) rozvazovací možná a dovolená kladná (positivní). Dědic pozbude dědictví a bude povinen je vydati C., uzavře-li sňatek s C. — dopustí-li se (do tří let) trestného činu soudně stíhaného — a pod. :
aa) možná nebo dovolená záporná: nedodělá-li do tří let po absolvování doktorát — nepojme-li za manželku B. — neusadí-li se jako lékař v N. — a pod.,
bb) nemožná nebo nedovolená: nebude-li ve 20 letech doktorem (nemožná: na gymnasium může vstoupiti po vychození obecní školy, 8 roků gymnasijních studií, 4 roky university — tedy možno dosíci doktorátu nejdříve asi ve 23 až 24 letech) — nezřekne-li se své víry — nedá-li se rozvésti se svou manželkou C. — nepojme-li za manželku B. (již zemřelou) a pod. —; pokládají se za nedoložené.
3. Určení času (dies).
Zůstavitel může své ustanovení omeziti též určením času (§ 695 ob. z. obč.), takže nemá se státi povolaný dědicem v době zůstavitelova úmrtí, nýbrž pozdější dobou (dies a quo) nebo ustanovený má býti dědicem jen po nějakou dobu (dies ad quem). Je-li nejisto, zda nastane okamžik, kterým jest doloženo povolání dědice (dies incertus an), na př. po dosažení doktorátu, po dosažení zletilosti (Gl. U. 5154), při uzavření sňatku (Gl. U. 9261), hledí se k doložení času jako k výmince (§ 704). Je-li jisto, že doložený čas nemůže nadejíti (na př. dne 30. února ..., po narození dítěte starých manželů) jest nařízení posuzovati jako nemožnou výminku (§ 706 ob. z. obč.), je-li to počáteční doba (dies a quo), jest povolání dědice neplatné; je-li to konečná doba (dies ad quem), jest doložení času bez významu, či jak praví zákon (§ 698 ob. z. obč.), pokládá se doložení za nepřipojené. Ovšem zmýlil-li se zůstavitel zřejmě ve výrazu (na př. »dne 31. června« místo »30. června« nebo pod.), bude lze nařízení zachovati v platnosti podle pravděpodobné zůstavitelovy vůle (§ 706 ob. z. obč. na konci).
Je-li konečně jisto, že určený den musí nadejíti, ať již jest jisto, že musí nadejíti, není však jisto, kdy (dies certus an, incertus quando), ať je jisto, že a kdy nadejde (dies certus an, certus quando, na př. den kalendářně určený nebo podle stáří některé osoby), platí, než tento čas nadejde:
a) byla-li doložena počáteční doba (dies a quo), napadne dědictví (odkaz) při zůstavitelově smrti těm, kdož byli povoláni k dědictví až do určené doby, nebo, není-li nic ustanoveno, zůstavitelovým zákonným dědicům, jakmile nadejde určená doba, tomu, kdo byl povolán od počáteční doby za dědice;
b) byla-li doložena konečná doba (dies ad quem), (na př. za pět let po dědickém nápadu, do dne.... 19..), napadne dědictví při zůstavitelově smrti tomu, kdo byl povolán až do konečné doby, pak tomu, kdo byl za dědice povolán od této doby, nebo není-li zůstavitelem nic ustanoveno, zůstavitelovým zákonným dědicům. 4. Příkaz (modus).
Zůstavitel může dále své nařízení omeziti také příkazem (§ 695 ob. z. obč.), může totiž dědici naříditi, aby určitým způsobem nakládal se zanechaným jměním anebo s jeho částí, nebo aby něco vykonal nebo opominul. Propůjčuje-li zůstavitel takovým nařízením někomu přímý majetkový prospěch, jest tu nařízení odkazu a platí ustanovení §§ 647 až 694 ob. z. obč. (Sb. 5029). Nejde-li o takové nařízení, je tu příkaz (modus) v technickém smyslu.
Příkaz se pokládá zásadně za rovný rozvazovací výmince (§ 709 ob. z. obč.) a jest tedy o něm užiti obdobně ustanovení o rozvazovacích výminkách. Byl-li dán příkaz, aby dědic něco konal, nastati má zánik práva, kdyby to nevykonal. Přijetím dědictví vzejde povolanému dědici povinnost, aby příkaz splnil buď ve lhůtě určené zůstavitelem nebo, není-li jím určena, určené z úřadu nebo na návrh některého účastníka soudem (§§ 819, 904 ob. z. obč., d. dv. kanc. 16. listopadu 1826, sv. 54, str. 128 sb. pol. z.). Splniti povinnost bude dědic nucen především nepřímo vyhrůžkou, že pozbude zanechaného (§ 709 ob. z. obč.), nebo podle okolností tím, že mu soud neodevzdává pozůstalost, dokud nepodá výkaz, že splnil příkaz (§ 819 ob. z. obč.). Ehrenzweig II., § 502, II., Mayr, Právo dědické, str. 49, míní, že lze příkaz vynutiti i žalobou. Jinak Gl. U. N. F. 3228. Krčmář, Právo dědické, str. 45 má to za sporné. Zůstavitel může však i sám určiti následky, které mají postihnouti dědice, kdyby nesplnil příkazu. Zejména může ustanoviti, že má poskytnouti odkaz třetí osobě (poenae nomine relictum). Neplatno jest však ustanovení, kterým zůstavitel ukládá dědici nemožné nebo nedovolené jednání s dodatkem, že má poskytnouti odkaz třetí osobě, nesplní-li příkazu (§ 712 ob. z. obč.). Nelze-li příkaz přesně splniti, jest se snažiti, aby mu alespoň, pokud možno, bylo přibližně vyhověno. Není-li ani to možno, podrží jím obtížená osoba, čím na ni bylo pamatováno, nevysvítá-li opak se zůstavitelovy vůle. Kdo se sám učinil nezpůsobilým, splniti příkaz, pozbude toho, co mu bylo zůstaveno (§ 710 ob. z. obč.). Je-li pochybné, má-li nařízení povahu výminky či příkazu, bude je považovati za příkaz, poněvadž příkaz tíží méně dědice (§ 614 ob. z. obč.).
Vyjádřil-li sice zůstavitel úmysl, k čemu určil, co zanechal, neuložil-li však to za povinnost (modus simplex), nelze obmyšlenou osobu nutiti, aby užila podle tohoto úmyslu toho, co bylo zůstaveno (§ 711 ob. z. obč.). 5. Substituce.
aa) Náhradnictví (substituce vulgární, obecná).
Náhradnictvím (vulgární substitucí) nazýváme zůstavitelovo nařízení, že má pozůstalost (nebo její poměrná část) připadnouti jiné osobě (substitutovi), kdyby povolaný dědic jí nenabyl (§ 604 ob. z. obč.). Zůstavitel může jmenovati libovolnou řadu náhradních dědiců, tak že vzdálenějšímu se dostane dědictví teprve tehdy, odpadnou-li předcházející (§ 604 ob. z. obč.). Nezáleží však na tom, v jakém pořádku bližší odpadnou. Zůstavitel může podle libosti jmenovati jedinému dědici několik náhradníků nebo několika povolaným dědicům nebo všem jediného náhradníka. Může spoludědice navzájem substituovati (substitutío reciproca). V tomto případě se má za to, že platí pro spoludědice jako náhradníky podíly, ke kterým jsou povoláni jako dědicové. Je-li kromě nich ještě někdo jiný povolán za náhradníka (extraneus), dělí se náhradníci stejným dílem, nastane-li substituce (§ 607 ob. z. obč.).
Zůstavitel může naříditi náhradnictví všeobecně, t. j. pro všechny případy, kdy povolaný dědic nenabude dědictví. Může však též ustanoviti, že dědictví připadne náhradníku jen tehdy, nechce-li povolaný dědic nabýti (casus noluntatis) nebo nemůže-li (casus impotentiae) nebo i jinak ještě více náhradnictví omeziti. Pak nelze je vztahovati na jiné případy, než které zůstavitel naznačil (§ 605 ob. z. obč.), není-li patrna jiná zůstavitelova vůle. Náhradnictví může býti nařízeno výslovně nebo i mlčky; podle § 608 ob. z. obč. se má za to, že svěřenské nástupnictví (fideikomisární substituce) zahrnuje i náhradnictví. Platí též zásada »substitutus substituto est substitutus etiam instituto«, t. j. že jmenování náhradníka pro substituční podíl jest považovati také za povolání tohoto náhradníka k podílu povolaného dědice.
Případ náhradnictví zákonného obsahuje též § 779 ob. z. obč.: Zemře-li dítě před zůstavitelem a zanechá-li potomky, nastoupí vzhledem k dědickému podílu tito mlčky opominutí potomci na místě dítěte.
Náhradnictví jest podle své povahy povolání k dědictví pod odkládací výminkou. Náhradníku napadne dědictví teprve, splní-li se výminka, pod kterou byl povolán náhradník, a musí tedy tento se dožíti tohoto okamžiku a býti způsobilý děditi (§ 703 ob. z. obč.).
Náhradník předchází dědicovy dědice a vylučuje proto náhradnictví transmisí (§§ 515, 537, 609), není-li patrna jiná zůstavitelova vůle. Břemena (odkazy, příkazy a jiná břemena) uložená povolanému dědici přecházejí na náhradníka, nejsou-li povahy čistě osobní a neustanovil-li zůstavitel jinak (§ 606 ob. z. obč.). Výminka uložená dědici nebo odkazovníku se však bez výslovného zůstavitelova projevu nevztahuje na náhradního dědice nebo odkazovníka povolaného zůstavitelem (§ 702 ob. z. obč.).
bb) Svěřenské nástupnictví (fideikomisární substituce).
Zůstavitel může uložiti svému dědici za povinnost — (třebas nikoliv, »verbis imperativis«, Gl. U. 15341) —, aby dědictví, které přijal, přenechal po své smrti nebo v jiných určitých případech jinému ustanovenému dědici. Takové opatření se nazývá svěřenským nástupnictvím (§ 608 ob. z. obč.).
Povolaného dědice (instituta) nazýváme fiduciářem, nátupce poddědicem anebo fideikomisařem.
Zůstavitel může různě ustanoviti, za jakých podmínek má přejíti dědictví na poddědice, na př. po fiduciářově smrti, po určité době, při splnění výminky (Gl. U. 3254, 4321, Gl. U. N. F. 1777), nebo až nastane nějaká událost, před dosažením zletilosti, t. j. v pochybnosti bez ohledu na prominutí let (Gl. U. 3254, 4321), kdyby dědic nezanechal pokrevních dědiců a nepořídil o pozůstalosti ani mezi živými ani na případ smrti (Sb. 1784).
Zůstavitel může naříditi svěřenské nástupnictví výslovně nebo mlčky. Svěřenské nástupnictví zřízené mlčky spočívá vlastně v každém ustanovení dědice s výminkou nebo s doložením času — kromě náhradnictví —, zakáže-li zůstavitel povolanému dědici, aby pořídil o zanechaném jmění (nikoliv již, zakáže-li mu zciziti věci náležející do pozůstalosti) (§ 610 ob. z. obč.). Jako svěřenské nástupnictví působí dále, ustanovil-li zůstavitel svému dědici dědice, přikáže-li mu, aby jmenoval určitou osobu dědicem (§ 609 ob. z. obč.) a povolal-li k dědictví osobu, která není v době dědického nápadu ještě počata (dv. d. z 29. května 1845, č. 888 sb. z. s.).
Zůstavitel může ustanoviti několik poddědiců jednomu dědici a jednoho poddědice několika povolaným dědicům. Povolání poddědiců jest však takto omezeno:
a) jen tehdy, jsou-li všichni ustanovení poddědicové zůstavitelovými současníky, t. j. jsou-li v době zřízení závěti již narození nebo alespoň počati (§ 22 ob. z. obč., nascituri), je řada povolaných neomezena (§ 611 ob. z. obč.);
b) nejsou-li to však zůstavitelovi současníci po rozumu pod a), může se svěřenské nástupnictví vztahovati při peněžitých částkách a jiných movitých věcech až na druhý stupeň, při nemovitém majetku na první stupeň. Při určování stupňů se však počítá jen ten poddědic, který nabyl držby dědictví (§ 612 ob. z. obč.). Smysl tohoto ustanovení, poněkud pochybný, se vykládá tak, že pomine vázanost zanechaného majetku, jakmile se dostane nemovitých věcí prvnímu, movitých věcí druhému poddědici. Byla-li povolána za dědíce osoba, která v době zřízení závěti nebyla ještě počata a tedy ve smyslu § 612 ob. z. obč. současníkem, jest přece povolaným dědicem, nikoliv poddědicem, byla-li v době zůstavitelovy smrti již počata (nasciturus).
Svěřenské nástupnictví jest podle své povahy povolání k dědictví doložené buď odkládací výminkou nebo určením počáteční lhůty. Podle toho je třeba je vyložiti. Nelze-li míti za to, že zůstavitelova vůle byla jiná, přechází podle § 615 ob. z. obč., odst. 2., právo svěřenského dědice (poddědice) i tehdy na jeho dědice (§ 537), nedožije-li se uskutečnění případu nástupnictví, čili jinými slovy: jest svěřenské nástupnictví považovati za povolání k dědictví s počáteční dobou (srov. jud. č. 214, Gl. U. N. F. 7349). Je-li nástupnictví neurčitě vysloveno, buď vykládáno tak, aby byla co nejméně omezena dědicova svoboda, nakládati s vlastnictvím (§ 614 ob. z. obč.) (srov. Gl. U. N. F. 3969).
Dokud nenastane případ svěřenského nástupnictví, náleží povolanému dědici omezené vlastnictví s právy a závazky poživatelovými (§ 613 ob. z. obč.).
Přípustno jest i fideicommissum eius, quod supererit, t. j. nařízení, že povolaný dědic může volně nakládati se zanechaným jměním mezi živými, že však, bude-li po jeho smrti nějaký zbytek, má připadnouti určité osobě (Gl. U. N. F. 1160, 3042, 6321, Sb. 165, 7369).
Svěřenské nástupnictví pomíjí:
a) nezbývá-li již nikdo z povolaných poddědiců (§ 615 ob. z. obč.); t. j. že žádný z povolaných poddědiců se nedožil nápadu, nebo není způsobilý děditi;
b) přestane-li případ, pro který bylo svěřenské nástupnictví zřízeno (§ 615 ob. z. obč.). To bude na př., bylo-li zřízeno svěřenské nástupnictví pro případ, že dědic se nedožije věku způsobilého pořizovati, zanikne nástupnictví, jakmile dědic dosáhne tohoto věku;
c) dostane-li se jmění prvnímu nebo druhému poddědici nesoučasníku (§ 612 ob. z. obč.);
d) svěřenské nástupnictví zřízené zůstavitelem jeho dítěti. které nemělo v době zřízení potomků, zanikne, zanechá-li potomky způsobilé děditi (§ 617 ob. z. obč.). Potomky způsobilými děditi jsou jen děti manželské nebo legitimované, dceřiny nemanželské děti, nikoliv osvojené děti. Povolaný dědic může však býti i nemanželským nebo osvojeným dítětem zůstavitele. To jest však vykládací pravidlo a platí jen tehdy, není-li patrna jiná zůstavitelova vůle;
e) svěřenské nástupnictví zřízené osobě choromyslné nebo slabomyslné zaniká, dokáže-li se, že byla v době, kdy zřídila poslední pořízení, úplně příčetná, nebo povolí-li jí soud volnou správu majetku, poněvadž nabyla opět rozumu, a nástupnictví neožije ani tehdy, jestliže by byla pro návrat choroby opět dána pod opatrovníka a v mezidobí neučinila posledního pořízení (§ 616 ob. z. obč.). Choromyslným (slabomyslným) bude nyní rozuměti vzhledem k řádu o zbavení svéprávnosti osobu, která byla zcela zbavena svéprávnosti. Ustanovení o správě jmění týká se nejen případů, v kterých bylo zbavení svéprávnosti zrušeno, nýbrž i v kterých bylo přeměněno v částečné zbavení svéprávnosti (§ 50, odst. 2. řádu o zbav. svépráv. č. 207/1916 ř. z.).
Jde i tu o vykládací pravidla a rozhoduje tedy patrná zůstavitelova vůle a nemá významu, nebylo-li svěřenské nástupnictví nařízeno pro duševní chorobu, nýbrž jako normální svěřenské nástupnictví.
6. Vyloučení dědice zůstavitelem.
a) Vydědění.
Vydědění jest zůstavitelův projev v platném posledním pořízení — nemusí to býti v závěti —, kterým se nepominutelný dědic potomek anebo ascendent — vylučuje z dědické posloupnosti vůbec nebo z práva na povinný díl: Může se státi buď výslovně nebo mlčky tím, že se opomine nepominutelný dědic a celá pozůstalost se zanechá jiným osobám (§ 782 ob. z. obč.). Opominut býti může nepominutelný dědic úmyslně — pak je tu skutečné vydědění — nebo toliko omylem (§§ 777 až 779 ob. z. obč.).
Výslovné vydědění nebo úmyslné opominutí jest účinné, je-li tu důvod vydědění uznaný zákonem a stalo-li se v platném projevu poslední vůle (§ 770 ob. z. obč.). Není sice třeba, aby zůstavitel uvedl důvod vydědění (§ 771 ob. z. obč.), ale pak jej musí povolaný dědic dokázati (§§ 771, 782 ob. z. obč.). Důvody vydědění jsou uvedeny v zákoně vyčerpávajícím způsobem (taxativně) (§§ 768 až 770, 773 ob. z. obč.). Nelze je vykládati rozšiřovacím způsobem (§ 771 ob. z. obč.). Důvody ty jsou:
1. nechal-li nepominutelný dědic zůstavitele — nikoliv i jiné osoby — v nouzi bez pomoci (§§ 768, č. 2, 769 ob. z. obč.); nelze rozuměti jen peněžitou nouzi;
2. byl-li nepominutelný dědic odsouzen k doživotnímu nebo dvacetiletému žaláři (§§ 768, č. 3, 769 ob. z. obč.). Na tomto ustanovení nebylo nic změněno novelou k trestnímu zákonu z -15. listopadu 1867, č. 131 ř. z. Také byl-li odsouzen k smrti (Unger 6, § 83, Krasnopolski 228, Krčmář, Právo dědické str. 118);
3. vede-li nepominutelný dědic trvale život, který se příčí veřejné mravnosti (§§ 768,. č. 4, 789 ob. z. obč.). Není třeba, aby způsob života vyvolal skutečně veřejné pohoršení, nýbrž stačí způsob života odporující obecným názorům o dobrých mravech (Gl. U. N. F. 2241, Sb. 8879);
4. stal-li se nepominutelný dědic nehodným dědického práva podle §§ 540 až 542 (§ 770 ob. z. obč.). Nehodný nemá již nároku vůbec ani na povinný díl podle § 767 ob. z. obč.;
5. u ascendentů mimo to, jestliže zůstavitele ve výchově úplně zanedbali (§ 789 ob. z. obč.);
6. nepominutelný dědic, který jest velmi zadlužen anebo marnotratný, může býti vyděděn, je-li důvodná obava, že by povinný díl jemu náležející zcela nebo z větší části unikl jeho dětem; povinný díl musí však (zcela nebo z části) býti zanechán dětem nepominutelného dědice (§ 773 ob. z. obč.) (t. zv. exheredatio bona mente facta). Není třeba, aby nepominutelný dědic již skutečně promarnil velké jmění (Gl. U. 12990, srov. Gl. U. N. F. 6251). Toto ustanovení se týká nepominutelných dědiců vůbec, tedy jak dětí (§ 42), tak i ascendentů. Je nutno, aby nepominutelný dědic měl děti alespoň v době zůstavitelovy smrti. Povinný díl jest zanechati všem dětem (§ 42 ob. z. obč.), které by v době zůstavitelovy smrti dědily po nepominutelném dědici ze zákona. Jimi jest rozuměti i nemanželské děti nepominutelné dědičky (rep. nál. č. 210, Gl. U. N. F. 6251) . Děti později narozené nemají nároku na povinný díl. Dětem jest zanechati takové podíly, jaké by jim náležely, kdyby tu nebylo vyděděného rodiče.
Prominul-li zůstavitel dědici skutečnosti, které odůvodňují vydědění, nemůže ho již z toho důvodu vyděditi.
Byl-li nepominutelný dědic právem vyděděn anebo opominut, pozbývá nároku na povinný díl (§ 767 ob. z. obč.). Potomci vyděděného mohou však nabýti povinného dílu i tehdy, jestliže vyděděný přežil zůstavitele (§ 780 ob. z. obč.). Vyděděnému jest však zachován nárok na nutné zaopatření (§ 795 ob. z. obč.) . Ale tento nárok nesmí přesahovati povinný díl.
Vydědění se zrušuje jen výslovným odvoláním učiněným v zákonné formě (§ 772 ob. z. obč.). Nestačí tedy, odpadne-li důvod vydědění nebo pouhé prominutí. To platí i o vydědění učiněném mlčky, jakož i o vydědění pro nehodnost (§ 770 ob. z. obč.). Prokázati prominutí náleží vyděděnému (Gl. U. N. F. 3342).
b) Pominutí omylem (praeterice).
Od vydědění ať výslovného, ať úmyslným pominutím jest rozeznávati pominutí omylem. Účinky toho, že zůstavitel omylem pominul v posledním pořízení nepominutelného dědice, upravuje zákon v §§ 777 a násl. výkladem domnělé zůstavitelovy vůle.
A. Možno-li usuzovati z okolností, že zůstavitel pominul svého nepominutelného dědice descendenta (potomka) jediné proto, že mu v době zřízení posledního pořízení nebylo známo, že existuje, nemusí se praeterovaný dědic spokojiti s povinným dílem. Lhostejno jest, byl-li tu již v době zřízení posledního pořízení či přibyl-li později (bezdětnému pořizovateli se později narodil potomek). Rovněž je lhostejno, zda zůstavitel se po zřízení posledního pořízení dověděl o dědici čili nic. Toliko prohlášení učiněné potom zůstavitelem ve formě platného pořízení, že ustanovení dřívějšího posledního pořízení platí nadále — což by znamenalo vlastně vydědění mlčky — může způsobiti, že se neužije ustanovení o pominutí omylem. Za nepominutelné dědice omylem pominuté po rozumu §§ 777, 778 ob. z. obč. nelze považovati ani potomky dítěte úmyslně vyděděného, o kterých zůstavitel v době zřízení posledního pořízení nevěděl, ani potomky dítěte omylem pominutého, o nichž v oné době nevěděl, nýbrž jen potomky dítěte omylem pominutého, o nichž v oné době věděl. Odpadl-li tedy praeterovaný dědic, mohou jen tito činiti nároky podle §§ 777 a 778 ob. z. obč.
1. Jestli tu jsou vedle potomka omylem pominutého i jiní nepominutelní potomci a jim nebo některým z nich bylo zanecháno více než povinný díl, obdrží praeterovaný tolik, kolik jako dědický podíl obdrží ten z nepominutelných dědiců, kolik bylo nejméně dopřáno, ovšem předpokládaje, že jest to více než povinný díl. Jestli však je jediný ještě zbývající nepominutelný dědic ustanoven anebo jsou-li všichni ostatní povoláni rovným dílem, může požadovati stejný dědický podíl (§ 777).
2. Je-li omylem pominutý jediným nepominutelným potomkem anebo byli-li všichni nepominutelní potomci omylem v posledním pořízení pominuti, jest toto pořízení relativně neplatné. Pominutý, po případě jeho dědicové mohou žádati, aby poslední pořízení bylo přehlášeno za neplatné a nastane pak zákonná dědická posloupnost. V platnosti zůstanou jen odkazy k odměně konaných služeb, ke zbožným účelům a veřejným ústavům, nepřevyšují-li čtvrtiny pozůstalosti; převyšují-li ji, vyplatí se poměrně. Žalobu jest podati na dědice i odkazovníky do tří let (§ 1487 ob. z. obč.), a to podle převládajícího mínění od prohlášení posledního pořízení.
B. Nepominutelný dědic vzestupného pokolení (ascendent), byl-li omylem pominut, může žádati vždy jen povinný díl (§ 781 ob. z. obč.). K němu přispěti jsou povinny všechny osoby, na které bylo výslovně pamatováno (§ 783 ob. z. obč.).
7. Odkazy.
a) obmyšlená a obtížená osoba.
Bylo-li na někoho pamatováno, nikoliv takovým podílem dědickým, který se vztahuje na celou pozůstalost, nýbrž jen jednotlivou věcí, jednou nebo několika věcmi určitého druhu, peněžitou částkou nebo nějakým právem, nazývá se to, čím na něho bylo pamatováno, odkazem (legátem), i kdyby to podle hodnoty bylo největší částí pozůstalosti; a ten, komu to bylo zůstaveno, není posuzován jako dědic, nýbrž jen jako odkazovník (§ 535 ob. z. obč.).
Jest tedy odkaz přímé poskytnutí majetkového prospěchu posledním pořízením, nejde-li o povolání k povšechné (universální) posloupnosti (za dědice). Jako nařízení poslední vůle předpokládá ustanovení odkazu platné poslední pořízení, tedy, aby zůstavitel měl způsobilost pořizovati, a osoba, na kterou se pamatuje, měla způsobilost děditi (§ 647 ob. z. obč.). Odkaz musí tedy býti zřízen ve formě posledního pořízení, a to buď závěti nebo dovětku. Co se týče náležitostí, není mezi nimi rozdílu.
2. Odkazem může býti obtížena každá osoba, které se dostane majetkového prospěchu pro případ smrti, ať závětní, ať zákonný dědic, nikoliv však nepominutelný dědic, pokud by odkaz omezoval jeho povinný díl (§ 774 ob. z. obč.), odkazovník (§ 648 ob. z. obč.) i stát, jemuž připadne pozůstalost jako odúmrť. Není-li jinak ustanoveno, jest odkazem obtížen dědic nebo spoludědicové podle poměru svých dědických podílů, a to i tehdy, byla-li odkázána věc, náležející některému z nich. Ale zůstavitel může uložiti splnění odkazu některému ze spoludědiců, odkazovníku (§ 649 ob. z. obč.) nebo jiné osobě, kterou lze odkazem platně obtížiti.
Nenabude-li obtížený dědic dědictví, přechází povinnost splniti odkaz na osoby, kterým připadne uvolněná pozůstalost nebo její podíl (§§ 606, 653, 726 ob. z. obč.). Nenabude-li odkazovník odkazu, z něhož se má plniti odkaz, ponese další odkaz osoba, které jest to ku prospěchu, tedy především odkazovníkův náhradník, je-li ustanoven, spoluodkazovník, kterému přibude uvolněný podíl odkazu, nebo dědic nebo odkazovník, který by jinak byl zproštěn této povinnosti (§ 689 ob. z. obč.).
Odkaz může býti zůstaven každému, kdo má způsobilost býti závětním dědicem. O nepočatých osobách platí dvor. dekr. z 29. května 1845, č. 888 sb. z. s. I některému spoludědici lze ustanoviti odkaz, t. zv. přednostní, praelegát (§ 648 ob. z. obč.). O něm není nic zvláštního ustanoveno, než, že se k dědici, pokud jde o tento odkaz, přihlíží jako k odkazovníku.
Pokud není patrna jiná zůstavitelova vůle, platí o osobě odkazovníků tato zákonná vykládací pravidla:
a) Slovem děti rozumějí se jenom synové a dcery, pamatoval-li zůstavitel něčím na děti někoho jiného; pamatoval-li však na své vlastní děti, zahrnují se tímto slovem i potomci nastupující na jejich místo, pokud byli v době zůstavitelova úmrtí již zplozeni (§ 601 ob. z. obč.). To však neznamená (jinak § 797 ob. z. obč.), že má to, čím bylo pamatováno na dítě uvedené jménem, připadnouti jeho potomkům jako »zákonným« náhradním odkazovníkům. V pochybnosti se rozumějí slovem děti jen manželské děti (Gl. U. 1453, 4529, 5477), ale též nevlastní (Gl. U. 10274).
b) Odkaz určený příbuzným bez bližšího určení se poskytne těm, kdo jsou podle zákonné posloupnosti nejbližší. I při odkazech platí pravidlo vyslovené v § 559 pro rozdělení dědictví mezi osoby, jež se pokládají za jedinou osobu (§ 682 ob. z. obč.). Toto pravidlo neodporuje ustanovení § 651 ob. z. obč., podle něhož přísluší v pochybnosti dědici, aby příbuzné blíže určil, neboť zde jest jen slovný výklad vlastních a cizích příbuzných. V pochybnosti je rozuměti jen pokrevní příbuzné, nikoliv osvojené (Gl. U. N. F. 116), ani manžela. Ustanovení »nejbližších příbuzných« je posuzovati v pochybnosti podle blízkosti stupně, nikoliv podle zákonné dědické posloupnosti lineární (Gl. U. 12607). Za pokrevní příbuzné nemaželského zůstavitele jest pokládati jeho příbuzné s matčiny strany (Gl. U. 2164).
c) Zanechal-li zůstavitel odkaz svým služebným osobám, označiv je toliko služebním poměrem, má se za to, že se ho má dostati těm, kdož byli ve služebním poměru v době jeho úmrtí (§ 683 ob. z. obč.).
d) Zanechal-li zůstavitel odkaz chudým bez bližšího označení, jest jej odevzdati chudinskému fondu jeho bydliště (d. dv. kanc. ze 16. května 1846, č. 964 s. z. s.).
e) Odkaz zanechaný ke spáse zůstavitelovy duše jest platný a jest jej dáti na čtení mší, dal-li zůstavitel výslovně najevo svou vůli, aby ho takto bylo užito. Nevymezil-li však zůstavitel takto svého úmyslu, jest dvě třetiny rozdati místním chudým, kterým se uloží modlitba za zůstavitele, jedné třetiny pak se užije ke čtení mší. To platí též, zanechal-li zůstavitel něco »ke spáse a pokoji své duše« (d. dv. kanc. ze 17. září 1842, č. 1006, a ze 16. května 1846, č. 964 sb. z. s.).
Odkaz může býti zanechán jediné osobě nebo i několika osobám, a to buď s určitými podíly nebo bez určení podílů nebo in solidum. Tu platí podobná vykládací pravidla o dědictví v §§ 555 až 559 ob. z. obč. Zůstavitel, který zanechal odkaz určité skupině lidí, jako příbuzným, služebným anebo chudým, může ponechati dědici nebo třetí osobě rozděliti, kterým z těchto osob a co každé má připadnouti. Neurčil-li o tom nic zůstavitel, zůstává volba vyhrazena dědici (§ 651 ob. z. obč.).
b) Předmět.
Předmětem odkazu může býti vše, co je v právním obchodu (§ 653 ob. z. obč.). Odkaz věci vyloučené z právního obchodu jest neplatný, třebas byla vyloučena věc z právního obchodu teprve po jeho nařízení. Nelze ani žádati náhrady v penězích. Jenom tehdy, nedostává-li se odkazovníku osobní způsobilosti, nabýti odkázané věci, jest mu nahraditi řádnou cenu (§ 654 ob. z. obč.).
Předmětem odkazu mohou tedy býti nejen pozůstalostní kusy, věci nebo práva zůstaviteli náležející, nýbrž i věci, práva nebo jednání dědice nebo odkazovníka (§§ 640, 662), nikoliv však věci, práva nebo jednání třetí osoby (§ 662 ob. zák. obč.), nenařídil-li zůstavitel toliko zakoupení cizí věci (§ 662 ob . z. obč.). § 663 ob. z. obč. žádá, aby to, co bylo odkázáno, mělo hodnotu; nemusí to zajisté býti majetková hodnota, nýbrž stačí, má-li odkazovník rozumný zájem na odkázaném plnění. Předmět odkazu musí býti určitý jako předmět závazku.
Pro některé případy dává zákon vykládací pravidla, jež ovšem platí jen, není-li patrna jiná zůstavitelova vůle. aa) Odkaz věcí určených podle druhu.
(§§ 656 až 659 ob. z. obč.).
Odkázal-li zůstavitel jednu nebo několik věcí určených jen podle druhu, sluší rozeznávati:
a) nevytkl-li nic bližšího a je-li několik takových věcí v pozůstalosti, má volbu dědíc. Musí však zvoliti kus, jehož může odkazovník upotřebiti. Zůstavitel může však vyhraditi volbu třetí osobě nebo odkazovníku. Dědic a třetí osoba mohou zvoliti i nejhorší věc, jen když jí může odkazovník upotřebiti vzhledem k svému stavu a ke své potřebě. Odkazovník může naproti tomu zvoliti nejlepší věc, Od volby nelze odstoupiti, jakmile byla ohlášena druhé straně nebo třetí osobou jedné ze stran. Nebude-li takto volba vykonána — dědic ji nevykoná ve lhůtě určené zůstavitelem nebo do doby, kdy má býti odkaz splněn, třetí osoba odmítne nebo se stane nezpůsobilou vykonati volbu, odkazovník zemře, nevykonav volby nebo ji nevykoná ve lhůtě jemu na dědicovu žádost určené — zvolí věc soud, hledě ke stavu a potřebě odkazovníka (§§ 656, 659 a obdoba);
b) je-li však v pozůstalosti jediná taková věc nebo právě zanechaný počet takových věcí, obdrží odkazovník tuto věc nebo tyto věci a jest lhostejno, zda jsou způsobilé k užívání čili nic. Neustanovil-li zůstavitel jinak, nemůže odkazovník žádati, aby mu dědic opatřil jinou upotřebitelnou věc na útraty pozůstalosti;
c) neodkáže-li zůstavitel věc nebo věci výslovně ze svého vlastnictví a nenajdou-li se takové věci vůbec nebo v dostatečném množství v pozůstalosti, musí je dědic opatřiti odkazovníku v jakosti, jaká jest přiměřena jeho stavu a potřebám. Odkaz peněžité částky zavazuje dědice k její výplatě, ať jsou hotové peníze v pozůstalosti čili nic (§ 658 ob. z. obč.);
d) vytkl-li zůstavitel, že odkazovník má obdržeti jen z pozůstalosti věc nebo věci, platí ustanovení pod a) a b). Není-li v pozůstalosti takových věcí, jest odkaz bezúčinný; nejsou-li tam takové věci v dostatečném počtu, musí se odkazovník spokojiti s tím, co tam jest (§ 657 ob. z. obč., Sb. 4502). Ustanovení § 657 platí jen o druhových věcech, nikoliv i o druhu, který zanikl ještě za zůstavitelova života (Gl. U. N. F. 2575);
e) je-li odkaz určený podle druhu nebo podle množství opakován v jednom posledním pořízení nebo v několika, náleží odkazovníku tolikrát, kolikrát byl opakován (§ 660 ob. z. obč., věta 2.), není-li ovšem patrna jiná zůstavitelova vůle.
Co jest ustanoveno o dědici, platí obdobně i jiné obtížené osobě. bb) Odkaz určité věci.
a) Odkaz určité věci (legatum speciei), je-li v několika nařízeních — v jednom anebo několika posledních pořízeních — opakován, nemůže býti od odkazovníka požadován zároveň v přirozeném stavu a v hodnotě (§ 660, věta 1. ob. z. obč.). Odkazovníku se dostane věci ve stavu, v jakém byla v době zůstavitelova úmrtí. Odkazovník převezme také všechny závady, které v té době na věci váznou, neustanovil-li zůstavitel jinak (§ 662 ob. z. obč.). Od té doby mu náležejí též plody a úroky, vůbec každý přírůstek, ale postihuje ho také zhoršení a zkáza věci (§ 686 ob. z. obč.).
b) Odkaz jest bezúčinný, byla-li odkázaná věc v době posledního pořízení již v odkazovníkovu vlastnictví (§ 661 ob. z obč.), ať byla v jeho vlastnictví v době, kdy má býti odkaz splněn čili nic. Stal-li se však odkazovník později — po zřízení posledního pořízení — vlastníkem věci, jest rozeznávati:
aa) dostal-li ji od zůstavitele bezplatně, považuje se odkaz za zrušený (§ 661, posl. věta ob. z. obč.);
bb) nabyl-li jí od zůstavitele za plat nebo od třetí osoby (ať za plat nebo bezplatně), náleží odkazovníkovi, pokud tomu nevadí ustanovení §§ 662 a 724 ob. z. obč., řádná (obecná) cena věci (§ 661, věta 2. ob. z. obč.), podle některých mínění to, co za ni dal, nejvýše obecná cena.
c) Náleží-li i odkázaná věc obtíženému (dědici, odkazovníku) samému, jest odkaz platný (§§ 649, 662 ob. z. obč.). Obtížený je povinen odevzdati věc ve stavu, v jakém byla v době zůstavitelovy smrti, ale plody a užitky náležejí odkazovníkovi teprve ode dne, kdy má býti odkaz splněn a od toho dne ho také postihují břemena (§ 686 ob. z. obč. a contr.).
d) Neúčinný jest odkaz cizí věci, která nenáleží ani zůstaviteli ani dědici nebo odkazovníku, jenž ji má poskytnouti třetí osobě., Mají-li uvedené osoby na věci podíl nebo nárok, rozumí se tu jen odkaz tohoto podílu neb nároku. Je-li zastavena nebo zatížena odkázaná věc, převezme odkazovník také břemena, která na ní váznou. Nařídí-li však zůstavitel výslovně, že má býti určitá cizí věc zakoupena a dána odkazovníku, kdežto vlastník ji nechce zciziti za odhadní cenu, zapraví se odkazovníku tato cena (§ 662 ob. obč.).
Byla-li odkázaná věc v době nařízení odkazu vlastnictvím třetí osoby a stala-li se později vlastnictvím zůstavitele nebo obtížené osoby, jest odkaz platný. Náležela-li věc v době nařízení odkazu zůstaviteli, stala-li se však později vlastnictvím třetí osoby, bude věc posouditi podle §§ 724 a 725 ob. z. obč., totiž pokládá se za to, že byl odkaz odvolán, zcizil-li ji zůstavitel dobrovolně, ale odkaz trvá, byla-li zcizena na soudní příkaz. Není o tom ustanovení, jak posouditi věc, náležela-li odkázaná věc v době nařízení odkazu obtíženému a zcizil-li ji později.
e) Zákon má četná vykládací pravidla o hromadných, po případě souhrnných věcech, nevyjádřil-li se zůstavitel jasněji. Tak se rozumějí nábytkem svršky, kterých je třeba k slušnému používání bytu, domácím nářadím nebo zařízením, čeho jest třeba k vedení domácnosti. Nástroje k provozování živnosti se tím nerozumějí, není-li to jasně řečeno (§ 674 ob. z. obč.).
Byla-li někomu odkázána schránka, která není samostatnou věcí, nýbrž jen částí celku (na př. zásuvka), má se zpravidla za to, že byly odkázány jen kusy, které v ní jsou při zůstavitelově smrti a k jejichž úschově byla schránka podle své povahy určena nebo bylo jí zůstavitelem obyčejně užíváno (§ 675 ob. z. obč.). Je-li schránka movitou nebo aspoň samostatnou věcí, má odkazovník nárok jen na schránku, nikoliv i na věci, které v ní jsou (§ 676 ob. z. obč.). Výjimka bude, je-li schránka sama bezcenná. Byla-li odkázána skříň, skříňka nebo truhla se všemi věcmi, které v ní jsou, počítají se k tomu i zlato a stříbro, skvosty a hotové peníze, ano i dlužní úpisy, které vydal odkazovník zůstaviteli. Jiné dlužní úpisy nebo listiny, na kterých se zakládají zůstavitelovy pohledávky a práva, počítají se k tomu jen tehdy, není-li kromě nich nic jiného ve schránce. K odkazu tekutých věcí náležejí také nádoby určené k jejich dopravě (§ 677 ob. z. obč.).
Klenoty se rozumějí zpravidla jen drahokamy a pravé perly; šperky také nepravé kameny a skvosty ze zlata nebo ze stříbra zhotovené a jimi potažené, které slouží k okrase osoby ; ozdobou to, čeho se užívá k okrase osoby kromě šperků, skvostů a oděvu (§ 678 ob. z. obč.).
Odkaz zlata nebo stříbra zahrnuje tyto kovy zpracované i nezpracované, nikoliv však ražené (peníze, »gemunzte«), ani to, co jest jen částí nebo okrášlením jiného pozůstalostního předmětu, na př. hodin nebo krabičky. Prádlo se nepočítá k oděvu a krajky se nepočítají k prádlu, nýbrž k ozdobě. Ekypáží se rozumějí tažní koně a vůz, kteří byli určeni k zůstavitelovu pohodlí s postroji k tomu náležejícími, nikoliv také jezdečtí koně a jezdecký postroj (§ 679 ob. z. obč.).
K hotovosti náležejí také veřejné úvěrní papíry, které v řádném oběhu nahrazují hotové peníze (§ 680 ob. z. obč.). cc) Odkaz pohledávky.
Zákon zahrnuje pod odkaz pohledávky osvobozovací odkaz (legatum liberationis) (§§ 663, 666), odkaz pohledávky za třetí osobou (legatum nominis) (§§ 664, 667) a odkaz vlastního dluhu (legatum debiti) (§§ 665, 668 ob. z. obč.).
a) Odkaz pohledávky, kterou má zůstavitel za odkazovníkem, zavazuje dědice, aby vrátil dlužní úpis nebo vydal odkazovníku potvrzení, zprošťující ho dluhu a zadrželých úroků (§ 663 ob. z. obč.). Je-li pro pohledávku zřízeno zástavní právo, bude obtížený povinen ruční zástavu vrátiti a učiniti, čeho jest třeba, aby bylo zástavní právo z knih vymazáno. Není-li dluhu, jest odkaz neplatný; jestli zůstavitel po nařízení odkazu dluh vymohl anebo přijal splnění jemu nabídnuté, jest považovati odkaz za zrušený. Jest také možno, aby bylo někomu odkázáno prominutí pohledávky, kterou dluhuje obtíženému nebo třetí osobě. Obtížený jest pak povinen, aby svou pohledávku odkazovníku prominul, tedy mu vydal dlužní úpis nebo potvrzení o vyrovnání dluhu s úroky a vrátil ruční zástavu nebo opatřil, čeho jest třeba k výmazu hypotekární pohledávky, nebo aby zaplatil třetí osobě za odkazovníka její pohledávku.
Prominutí dluhů rozumí se jen u přítomných dluhů — t. j. dluhů, které byly v době nařízení odkazu — nikoliv i u těch, které vzniknou po nařízení odkazu. Promine-li se odkazem zástavní právo nebo rukojemství, neplyne z toho, že byl také prominut dluh. Prodlouží-li se platební lhůty, musí býti přes to úroky dále placeny (§ 666 ob. z. obč.).
b) Odkáže-li zůstavitel někomu pohledávku, kterou má za třetí osobou, musí mu dědic postoupiti pohledávku se zadrženými a dále plynoucími úroky (§ 664 ob. z. obč.). Musí tedy také vydati zástavu a všechny pomůcky potřebné k vymožení pohledávky (dlužní úpis, exekuční tituly a pod.), po případě působiti k převodu hypotekární pohledávky a pod. Zůstavitel může také odkázati pohledávku, kterou má obtížený za třetí osobou nebo i pohledávku, která přísluší třetí osobě nezúčastněné na pozůstalosti. Tu jest obtížený povinen postoupiti odkazníku svou pohledávku nebo opatřiti mu pohledávku třetí osoby (§§ 649, 662 ob. z. obč.).
Odkazem všech pohledávek se přece nerozumí odkaz ani pohledávky z veřejných úvěrních papírů, ani jistiny, váznoucí na nemovitém statku ani pohledávky, vznikající z věcného práva (§ 668 ob. z. obč.). Pohledávky z věcného práva jsou nejen nároky chráněné věcnou žalobou, nýbrž i nároky na vrácení věci, na př. z půjčky, úschovy a pod., a nároky na zřízení věcných práv.
Obtížený, který postoupil pohledávku, neručí za pravost a dobytnost. Není-li pohledávka po právu, jest odkaz neplatný. Vymohl-li zůstavitel pohledávku, má se za to, že odkaz byl odvolán (§ 724 ob. z. obč.). Zapravil-li dlužník pohledávku dobrovolně (z vlastního popudu), trvá odkaz (§ 725 ob. z. obč.).
c) Odkaz dluhu, který má zůstavitel zaplatiti odkazovníku, má účinek, že dědic musí dluh zůstavitelem určitě vyjádřený nebo odkazovníkem prokázaný uznati a zaplatiti nejpozději ve lhůtě určené pro splnění ostatních odkazů, nehledě k výminkám nebo lhůtám určeným v dlužním úpisu. Ale ohroženým věřitelům nemůže býti jeho uznání na újmu (§ 665 ob. z. obč.). Je-li dluh dříve splatný, jest jej podle toho i dříve splatiti. Právním důvodem dědicovy povinnosti jest nařízení odkazu a nikoliv původní právní důvod a proto jest obtížený povinen zaplatiti dluh uvedený v odkazovém nařízení, třebas zůstavitel dluhuje méně nebo vůbec nic. Toliko, neudal-li zůstavitel částku a nedokáže-li odkazovník svou pohledávku, jest odkaz neplatný (§ 665 ob. z. obč.).
Je-li zůstavitel někomu dlužen a odkáže-li mu stejnou částku, nemá se za to, že chtěl odkazem dluh zapraviti. Dědic zaplatí v tomto případě částku dvakráte, jednou jako dluh a pak jako odkaz (§ 667 ob. z. obč.).
dd) Odkaz věna.
Pod tímto názvem zahrnuje zákon odkazy různých způsobů.
a) Věno může býti odkázáno buď, aby byl manžel zproštěn je vrátiti, nebo aby dědic byl povinen vrátiti manželce částku nebo věc přinesenou jako věno bez důkazů a beze srážky nákladů na ni učiněných. Platí tu předpisy dané pro jiné odkázané pohledávky (§ 669 ob. z. obč.). Tu jde tedy o osvobozovací odkaz a o odkaz dluhu. Ale ten, kdo má právo požadovati vrácení věna, může je také odkázati a naříditi odkaz pohledávky.
b) Odkazem věna může se také nově založiti zřízení věna, a to tím, že zůstavitel odkáže věno vlastní dceři nebo vnučce nebo třetí osobě. Odkáže-li třetí osobě neurčité věno, rozumí se tím, bez zřetele k jejímu vlastnímu jmění takové věno, jaké by jí byl povinen zříditi otec podle svého stavu za prostředních majetkových poměrů (§ 1220 ob. z. obč.) (§ 670 ob. z. obč.).
Odkáže-li zůstavitel ženatému muži nebo vůbec manželům věno, zřizuje tím věno a honoráty jsou oba manželé. Odkáže-li vdané nebo svobodné ženě něco jako věno, hledě k uzavřenému nebo budoucímu manželství, jest tu odkaz s příkazem (sub modo) a žena bude povinna z odkazu zříditi manželu věno. Odkáže-li se neprovdané ženě věno bez zřetele k určitému manželství, jest nařízení posouditi podle § 711 ob. z. obč., totiž jako projev úmyslu, k čemu byl odkaz nařízen, ale bez uložení povinnosti.
c) Odkáží-li rodiče dcerám věno, vpočte se do dědického podílu podle zákona nebo podle posledního pořízení, nebylo-li prohlášeno výslovně za přednostní odkaz (praelegát) (§ 671 ob. z. obč.).
ee) Odkaz opakujících se dávek.
Zůstavitel může jako odkaz naříditi, aby odkazovníku byly poskytovány opakující se dávky, jako důchod, výměnek, zaopatření atd. Odkaz zaopatření zahrnuje výživu, ošacení, byt a ostatní potřeby, a to doživotně, jakož i potřebné vyučování. To vše rozumí se také vychováním. Vychování se končí zletilostí. Stravou se rozumějí pokrmy a nápoje na dobu života (§ 672 ob. z. obč.). Zaopatření a výchova se liší mezi sebou délkou trvání, zaopatření a strava svým obsahem. Není-li zvláštního ustanovení, řídí se míra odkazu okolnostmi, zejména tím, co dosud zůstavitel odkazovníku poskytoval, jinak podle stavu, k němuž odkazovník přísluší anebo k jakému byl připravován zaopatřením, jehož se mu dostávalo (§ 673 ob. z. obč.). Bylo-li zaopatření odkázáno jako určitý důchod, nebyly-li však pro tento důchod určeny platební lhůty, jest důchod platiti měsíčně kupředu (§ 1418 ob. z. obč.).

4. Forma posledního pořízení.

Poslední pořízení může býti zřízeno jen v určitých formách, zákonem předepsaných. Neplatno jest poslední pořízení, jestli zůstavitel zanedbal některou z náležitostí zde předepsaných a nikoliv výslovně toliko jako opatrnost doporučených (§ 601 ob. z. obč.). Zůstavitel nemusí míti jasnou představu o formách, v kterých může podle své volby zříditi poslední pořízení, a není ani zapotřebí, aby se rozhodl pro tu neb onu formu. Stačí, bylo-li dbáno náležitostí té neb oné formy. Rozhodl-li se však zůstavitel pro určitou formu, musí býti dodržena, aby bylo poslední pořízení platné, nestačí, má-li poslední pořízení veškeré náležitosti jiné formy. (Na př. zůstavitel se rozhodl, že pořídí písemně, nadiktuje před svědky svou poslední vůli, ale nedojde k podpisu jeho a svědků; poslední pořízení nemohlo by býti považováno za ústní, byl-li tu úmysl zůstavitelův jen písemně poříditi.) (Gl. U. N. F. 2581, 6471, Sb. 163, 294, 1538, 1703, 3660, 8974.)
Formy posledního pořízení jsou:
I. jednak řádné,
II. jednak mimořádné.
Řádné jsou buď:
a) soukromé nebo
b) veřejné. Oboje mohou býti zase buď písemné nebo ústní.
I. Soukromé písemné poslední pořízení.
a) Vlastní rukou psané (holografické).
Kdo chce pořizovati písemně a beze svědků, musí napsati závěť nebo dovětek vlastní rukou a vlastní rukou podepsati svým jménem. Připojiti den, rok a místo, kde a kdy byla poslední vůle zřízena, není sice nutno, ale je radno pro zamezení sporů (§ 578 ob. z. obč.). (Jinak podle slovenského práva.)
Listina musí býti sepsána ručně; poslední pořízení napsané na stroji, třebas zůstavitelem samým, není holografické poslední pořízení a bylo by platné jen, kdyby vyhovovalo předpisům o allografickém posledním pořízení (Gl. U. N. F. 5891, 6820).
Musí býti psána veskrze zůstavitelem. Je-li poslední pořízení psáno z části zůstavitelem, z části jinou osobou (nebo strojem), jest celé neplatné, nikoliv jen část, která není zůstavitelem psána (Krčmář, Právo dědické, str. 22). Jinak, že platí vlastnoručně psaná ustanovení, mají-li sama o sobě smysl (Unger 8, § 10, pozn. 6, Krainz § 359, Mayr str. 25, proti Pfaff- Hofmann 2, str. 144, Krasnopolski 57). Není proto ani platné vzájemné poslední pořízení manželů, psané jedním manželem a druhým spolupodepsané (Gl. U. N. F. 3417).
Látka, na které a kterou jest poslední pořízení psáno, jest lhostejná. Zejména je možné je napsati ve formě dopisu (v. m. spr. č. 1766); případy, kde bylo napsáno křídou na stole nebo dveřích. Ovšem musí úprava zevní vylučovati pochybnosti o opravdovosti a konečné platnosti poslední vůle (nesmí býti patrným konceptem, po případě i s alternativami nebo pod.) a o pravosti nebo padělání spisu.
Rovněž jest celkem lhostejno, v jaké řeči a jakým písmem jest napsáno. Mohlo by býti i v mrtvé řeči (v latině), ale řeč a písmo hebrejské jsou vyloučeny (d. dv. kanc., z 22. října 1814, č. 1106 sb. z. s.). Ale značky písma musí býti všeobecně známé a srozumitelné, čemuž by nevyhovovalo písmo těsnopisné (kladně Krainz § 360, Strohal, Erbrecht I/3, 106) nebo šifrované.
Zůstavitel musí poslední pořízení vlastní rukou podepsati svým jménem, tedy se podepsati pod textem (Gl. U. 15932, Gl. U. N. F. 3301, stejně Gl. U. 793, 9523, 12364, 13887). Podpis musí býti vlastní rukou, nestačí razítko nebo facsimile. Stačí, napíše-li zůstavitel rodové jméno, příjmení (Gl. U. N. F. 1211), nebo i jiné jméno, kterým bývá vůbec jmenován a se podpisuje (8968) nebo »příjmení«, podpis křestním jménem (křestní jméno a první písmena jména, je-li vyloučena pochybnost o totožnosti (Sb. 9010). Není vyhověno, podepsal-li se šifrou (Sb. 8968), těsnopisně a pod.
Zákon jen doporučuje datovati poslední pořízení k zamezení sporů vzhledem k ustanovení §§ 713 až 716 ob. z. obč. zejména pozdější závěť zrušuje dřívější. Slovenské právo (§ 7 zák. čl. XVI/1876) předpisuje jako podmínku platnosti datování a rovněž u holografického posledního pořízení podpis dvou svědků (§ 1 téhož).
Není sice nutno, aby zůstavitelův podpis byl přímo pod textem, ale jest nutno, aby zasluhoval označení »podpisu« (Gl. U. N. F. 3301). Připojí-li se dodatek, musí býti opět podepsán. Doplňky dodatečně připojené v kontextu jsou kryty původním podpisem. Je-li podepsána toliko první strana posledního pořízení, jsou nařízení na dalších stranách neplatná (Gl. U. 563). Neplatným uznáno bylo poslední pořízení na korespondenčním lístku podepsané žertovným jménem, když na druhé, adresní straně bylo napsáno jméno jako odesilatele.
Není předpisu, že má býti podepsán každý list nebo arch, skládá-li se poslední pořízení z několika listů nebo archů, ani, že má býti sešito nebo zpečetěno, ani aby zůstavitel vůbec připojil svou pečeť. (Jinak v slovenském právu.) Poslední pořízení napsané na několika volných listech, z nichž jen poslední byl datován a podepsán, jehož pravost a souvislost obsahu však byly zřejmy, bylo uznáno platným (Gl. U. 793, 9523, 12364, 13887). Ale doporučuje se vážně, aby byly v takovém případě jednotlivé listy na konci podepsány neb aspoň sešity, aby nevznikly pochybnosti nebo spory a nemohl býti některý list odstraněn anebo podvržen.
Aby bylo vyvarováno všem pochybnostem a sporům, doporučuje se také, aby zůstavitelova vůle byla ve všech posledních pořízeních vyjádřena jasným, prostým slohem, osoby a věci byly určitě a přesně pojmenovány a označeny, písmo a zejména podpisy byly úplně čitelné a, je-li poslední pořízení na několika volných listech, aby byly spojený nití a pokud možno spečetěny. Vzory jednoduchých závětí:
Má poslední vůle.
Při úplném vědomí a s plnou rozvahou činím toto poslední pořízení:
1. Za povšechného dědice své pozůstalosti ustanovuji svého syna Karla Vojnu.1 Zakazuji mu však, aby pozůstalost zcizil nebo zatížil.2
2. Kdyby syn Karel dědictví přijmouti nechtěl, ustanovuji mu za náhradní dědičku svou neteř Karlu Malou se stejným zákazem.3
[Anebo: 2. Kdyby syn Karel zemřel svoboden nedosáhnuv třiceti roků věku, připadnouti má pozůstalost mé neteři Karle Malé jako poddědici.4 ]
3. Svému synovci Janu Malému odkazuji 5000 Kč, slovy pět tisíc čsl. korun, své neteři Karle Malé 10000 Kč, slovy deset tisíc čsl. korun.5
4. Přeji si, abych byl zpopelněn6 a ukládám svému dědici za povinnost, aby mi nákladem do 6000 Kč postavil na hřbitově v N. pomníček s urnou, v které bude můj popel uložen. Dědic bude povinen udržovati pomníček v dobrém stavu a předepsané poplatky ze svého platiti.7
V N ...., dne 15. července 1935.8
Jan Vojna.9
Poslední pořízení,
kterým podepsaný Jan Vlček, vlastník usedlosti č. pop.. v.... při plném vědomí a beze všeho nátlaku takto ustanovuji:
1. Své dceři Marii Vlčkové odkazuji vzhledem k zamýšlenému sňatku věno 50000 Kč, slovy padesát tisíc čsl. korun jako přednostní odkaz.10
2. Za povšechné dědice mé pozůstalosti povolávám své děti Jana a Marii Vlčkovy.11
3. Svou dceru Annu provdanou Rychlou vylučuji výslovně z dědictví, poněvadž obdržela již předem tolik na svůj dědický podíl, že to přesahuje podíl, který by z mé pozůstalosti na ni vypadl. Synovi Janu neustanovuji odkaz jako dceři Marii, poněvadž náklad na jeho vzdělání se vyrovná odkazu jí učiněnému.12
4. Syna Karla vyděďuji, poněvadž přes opětovné napomenutí vede trvale nezřízený život.13
4. Své pomocnici v domácnosti odkazuji za prokázané služby 400 Kč.14
V R ...., dne ........... 193..
Jan Vlček.
Poslední vůle.
Cítě, že se blíží konec mého života, ustanovuji při úplném vědomí a vše dobře uváživ, o své pozůstalosti toto:
1. Za své povšechné dědice rovným dílem povolávám své dcery Janu provdanou Jandovou, choť ředitele továrny v ..... a Marii provdanou Lhotovou, choť úředníka Okresní hospodářské záložny v a syna Zděnka Kulíka.15
2. Dcery Jana Jandová a Marie Lhotová obdržely již každá po 50000 Kč, slovy padesáti tisících čsl. korun předem na svůj dědický podíl, pročež jest jim tyto částky započítati a obdrží syn Zděnek Kulík předem stejnou částku 50000 Kč.16 3. Syn Miroslav Kulík jest velmi zadlužen a při jeho marnotratném životě mám obavu, že by povinný podíl jemu příslušející zcela nebo z části jeho dětem ušel. Proto odnímám mu povinný díl a zanechávám jej jeho nezl. dětem Karlu a Marii Kulíkovým a ustanovuji, aby jim z mé pozůstalosti vyplaceno bylo jako odkaz po 25000 Kč, slovy dvaceti pěti tisících čsl. korun.17
4. Moje manželka Anna Kulíková přinesla mi dílem při provdání, dílem z různých dědictví a odkazů celkem 50000 Kč. Stejnou částku jsem jí upsal jako obvěnění. Proto buďte z mé pozůstalosti toto věno a obvěnění, celkem 100000 Kč, slovy jedno sto tisíc čsl. korun předem jako pozůstalostní dluh uhrazena a jí vyplacena.18
5. Své manželce Anně Kulíkové zřizuji dále právo požívání pozůstalosti, pokud přesahuje povinné díly dětí, jež podle zákona musí zůstati nepominutelným dědicům zcela volnými, a to doživotně nebo do opětného provdání.19
6. Pohřeb přeji si co nejprostší zpopelněním. Zejména si nepřeji, aby mé úmrtí bylo oznamováno ať úmrtními oznámeními, ať denními listy. Pohřeb buď vykonán jen v úzkém rodinném kruhu.
7. Kdyby některý z povolaných dědiců odporoval jakoukoliv námitkou některému ustanovení tohoto posledního pořízení, odvolávám tímto jeho povolání k dědictví a omezuji ho na povinný díl, při čemž jest do něho započítati rovněž vše, co mu bylo předem dáno a vyplaceno.20
8. Svou poslední vůli ze dne....., jakož i veškerá poslední pořízení, která jsem do dnešního dne v jakékoliv formě učinil, tímto výslovně odvolávám.21
V P ...., dne ..... 1935.
Jan Kulík.
Vzor dovětku:
Dovětek.
Podepsaný Karel Suk, vlastník usedlosti č. pop.... v.... činím při plném vědomí a s plnou rozvahou toto poslední pořízení: 1. Svou polovici usedlosti č. pop.... v..... odkazuji své manželce Karle Sukové.22
2. Movité jmění kromě příslušenství usedlosti budiž prodáno a z výtěžku vyplaceny tyto odkazy:
a) mé neteři Věře Maškové 2000 Kč, slovy dva tisíce čsl. korun;
b) sboru dobrovolných hasičů v ..... 1000 Kč, slovy tisíc čsl. korun;
c) místním chudým 500 Kč, slovy pět set čsl. korun.
Ze zbytku výtěžku buďte zapraveny útraty pohřbu. Kdyby nestačil výtěžek na úhradu odkazů a nákladů pohřbu, povinna bude manželka Karla Suková jako odkazovnice odkazy doplatiti.
V ......, dne ......1935.
Karel Suk.
b) Poslední pořízení psané jiným (allografické).
Poslední pořízení, které zůstavitel dal jiným sepsati, musí vlastní rukou podepsati, před třemi způsobilými svědky prohlásiti výslovně, že spis obsahuje jeho poslední vůli a svědkové se pak musí podepsati s dodatkem, označujícím jejich vlastnost jako svědků na spisu samém, nikoliv pouze na obálce (§ 579 ob. z. obč.). Zákon tu sice praví »zůstavitel dal jiným sepsati«, ale není podstatnou náležitostí, aby poslední pořízení bylo sepsáno nebo napsáno jinou osobou. I poslední pořízení napsané samým zůstavitelem, i ručně, může obdržeti formu allografického posledního pořízení. Může býti psáno na stroji zůstavitelem nebo jinou osobou nebo z části zůstavitelem, z části jinou osobou nebo i několika osobami. Zákon nepředpisuje, jaké náležitosti má míti písař posledního pořízení. Psáti je může i některý ze svědků; pak musí vyhovovati požadavkům § 591 ob. z. obč., arciť nikoliv jako písař, nýbrž jako svědek. Ustanovení dv. d. ze 4. září 1771, které zakazovalo světským kněžím a řeholníkům sepisovati poslední pořízení pod neplatností, pokládá se za zrušené.
Zákon vyžaduje, aby »zůstavitel poslední pořízení dal sepsati«, tedy nepsal-li je sám, aby je buď diktoval písaři anebo aby je písař podle jeho pokynů a pod. sepsal a aby tedy obsah byl zůstaviteli skutečně znám (§§ 579, 581 ob. z. obč.). Nezáleží však na tom, bylo-li poslední pořízení napsáno dříve nebo až při pořizovacím úkonu samém. O látce, na které a kterou bylo psáno, pak o řeči a písmu platí totéž, co bylo řečeno při posledním pořízení psaném vlastní rukou. Ovšem zůstavitel musí obsahu posledního pořízení rozuměti, neboť musí výslovně potvrditi, že spis obsahuje jeho poslední vůli (§ 579 ob. z. obč.).
O zůstavitelovu podpisu platí, co bylo shora u holografického pořízení pověděno. Ovšem neumí-li nebo nemůže-li zůstavitel psáti, stačí jeho znamení ruky, o čemž dále. Podpis musí býti jménem, nestačilo by, kdyby zůstavitel toliko připsal »moje poslední vůle« (Gl. U. 6337). Nevadí platnosti, byla-li při podpisu zůstavitelovi vedena někým ruka (Gl. U. 4162). Lhostejno je, byl-li podpis napsán teprve v přítomnosti svědků, tedy při pořizovacím úkonu samém či již dříve (§ 580 ob. z. obč. a contr., ježto žádá, aby znamení ruky bylo připojeno před svědky, nikoliv § 579 ob. z. obč., totéž o podpisu). Ale má se to státi dříve, než podpíší svědci (jinak Gl. U. N. F. 3331). Napsal-li zůstavitel závěť vlastní rukou, stačil by i podpis křestním jménem. Lhostejno jest, že po podpisu bylo připsáno ještě několik slov (Sb. 6437).
Zůstavitel musí výslovně prohlásiti před svědky, že písemnost obsahuje jeho poslední vůli (Gl. U. N. F. 5242), nikoliv, že spis jest jeho poslední vůle (Sb. 1110). Určitá forma tohoto prohlášení není však předepsána. Písemnost musí býti před zůstavitelem a svědky, ježto ji musí podepsati, a nestačí, je-li mimo dosah (Gl. U. N. F. 4475). Prohlášení učiniti musí sám zůstavitel, a to před podpisem svědků (Gl. U. 607), nikoliv však pouhým přisvědčením posunkem hlavy. Pochybno jest, ale praxe připustila, že jest vyhověno předpisu, přisvědčí-li zůstavitel přikývnutím hlavy a podpisem (Sb. 370), zejména přisvědčí-li na dotaz jednoho ze svědků, jenž vzal spis do ruky, zda to jest jeho poslední vůle a zda ji podepsal, slůvkem »ano« (Sb. 6661), anebo slovy »je to správné« po přečtení listiny (Sb. 9871).
Svědkové musí býti požádáni (testes rogati) — třebas se nežádá nějaké zvláštní slavnostní formy — totiž rozumí se tím, že musí býti zůstavitelem přivzati, aby se účastnili právního jednání a převzali tuto činnost, byli si tedy vědomi, že jsou přítomni jako svědci. Nestačí, aby byli nahodile přítomni — zejména při ústním posledním pořízení — a jen jako posluchači se účastnili úkonu (Sb. 8294). Musí býti způsobilými svědky (§ 591 ob. z. obč.), a ježto musí pořízení spolupodepsati, a to i s dodatkem označujícím jejich vlastnost jako svědků, musí býti způsobilými psáti neb aspoň se podepsati. t, j. musí uměti a moci psáti. Nestačí, aby připojil některý ze svědků své znamení ruky (Gl. U. 1261) a jiný ze svědků připsal jeho jméno (Gl. U. 13119, 14303, Now. IV. 473).
Co bylo pověděno o zůstavitelovu podpisu, platí celkem též o podpisu svědků. Podle judikatury (Sb. 11621) není třeba, aby se svědkové podepsali v zůstavitelově přítomnosti. Uvádí se, že podpis musí býti připojen po ústním prohlášení zůstavitelovu (Gl. U. N. F. 607) a ještě než zůstavitel zemře. Jest však velmi opatrné, podpíší-li svědci ihned, poněvadž jinak nebyla by vyloučena výměna písemnosti, zejména, když svědci nemusí znáti obsah posledního pořízení. Podepsati se musí všichni tři svědci na listině samé, nikoliv na obálce, a připojiti dodatek, označující jejich vlastnost jako svědků. Dřívější praxe připouštěla, že nemusí svědek k svému podpisu připojiti »jako svědek«, nýbrž že stačí dodatek, který má k podpisům všech svědků takový vztah, že jest jasna a nepochybná vlastnost všech podpisů jako svědků posledního pořízení (NZ. 1917, str. 381), že dostačí, je-li z posledního pořízení patrno, že osoby allografní závěť podepsaly jako závětní svědkové (v konkrétním případě končila poslední vůle slovy: »podepsaní potvrzují svým podpisem, že poslední vůli před jejich očima T, K. [pořizovatel] vlastnoručně podepsal«) (PR. 1921, str. 4). Novější praxe však trvá na přesném splnění zákonného předpisu. Tak: Také dodatek »jako svědek« musí býti psán svědkem, jehož se týče (Sb. 6701), nestačí, že se »svědci podepsali pod společným nadpisem, ...svědci posledního pořízení« (Sb. 4381). Nestačilo, a poslední pořízení bylo prohlášeno za neplatné, že jeden ze svědků bez tohoto dodatku připsal své povolání (rolník, č. pop. ... v .... ) nebo hodnost (starosta) (Sb. 690, 834, 1466, 1287, 6214). Upozorňuje se zvláště na tyto náležitosti, ježto jejich zanedbání by činilo poslední pořízení neplatným a tedy zmařilo vůli projevenou zůstavitelem.
Svědkové musí býti při pořizování t. j. zůstavitel musí před nimi prohlásiti, že písemnost obsahuje jeho poslední vůli. Tomu by nebylo vyhověno, kdyby na př. zůstavitel poslal své poslední pořízení svědkům, aby je jako svědci podepsali. Zůstavitele nemusí osobně znáti (dejme tomu, že cizinec se roznemohl v městě, kde ho nikdo nezná), musí však býti s to potvrditi totožnost pořizovatele a zůstavitele (§ 585 ob. z. obč.), musí pořizovatele viděti a jeho prohlášení slyšeti. Také hluchoněmý, který umí čisti a psáti a s kterým lze se značkovou řečí domluviti, může poříditi ve formě § 579 ob. z. obč. (Gl. U. 1225). Jak uvedeno, nemusí svědci znáti obsah posledního pořízení kromě § 581 ob. z. obč., t. j. neumí-li nebo nemůže-li zůstavitel čísti. Není předepsáno, ani podstatnou náležitostí a proto zbytečné — jak některé vzorce uvádějí — aby svědci na posledním pořízení potvrdili celý průběh pořizovacího úkonu, jako na př.
»Potvrzujeme, že p. A. A. před námi prohlásil, že tato písemnost obsahuje jeho poslední vůli, že ji před námi podepsal (znamením své ruky opatřil) a my na důkaz toho spolupodepsali.«
Podpisy.
Způsobilými svědky jsou všechny osoby, které nejsou výslovně za nezpůsobilé prohlášeny. I pisatel může býti svědkem.
Nezpůsobilými svědky jsou:
a) vůbec (absolutně) při každém posledním pořízení: osoby, které nedokonaly 18. roku věku — toliko při privilegovaných posledních pořízeních mohou býti svědky i osoby, které dokonaly 14. rok věku — nepříčetné (choromyslné), hluší, němí a slepí (§ 591 ob. z. obč. ve znění § 58, I. díl nov.).
Byl-li by některý ze svědků nezpůsobilý, jest celé poslední
pořízení neplatné. Řeholníci a ženy jsou nyní způsobilými svědky (dříve § 591 ob. z. obč.);
b) relativně, při určitých posledních pořízeních:
aa) osoby, které nerozumějí řeči, v které zůstavitel pořizuje. Rozumí se tu řeč, v které zůstavitel činí své prohlášení, tedy při písemném posledním pořízení — pokud svědci nemusí znáti obsah (§ 579 a contr., § 581 ob. z. obč.) — potvrzení, že písemnost obsahuje jeho poslední vůli, nikoliv v které jest písemnost sepsána.
bb) Při allografických soukromých posledních pořízeních a při veřejných, u kterých jest nutno zachovati ustanovení o allografických pořízeních, nemohou býti svědky též osoby, které neumějí nebo nemohou psáti, nebo aspoň se podepsati s dodatkem »jako svědek«.
cc) Dědic nebo odkazovník anebo jeho manžel (manželka), rodiče, děti a sourouzenci, osoby s ním v stejném stupni sešvagřené a jeho placení domácí lidé ve příčině nařízení, jímž se dědici nebo odkazovníku něco poskytuje. Je-li obmyšlený nebo některá z osob zde uvedených svědkem posledního pořízení a má-li takové nařízení pro obmyšleného býti platné, musí býti psáno vlastní rukou zůstavitelem nebo potvrzeno třemi jinými svědky, rozdílnými od jmenovaných osob (§ 594 ob. z. obč.), jinak jest toto nařízení, nikoliv však celé ostatní pořízení, neplatné.
U blízkých příslušníků jest bez významu poměr k zůstaviteli a poměr svědků mezi sebou (Gl. U. N. F. 3937). Také nemanželští rodiče a osvojitelé a nemanželské a osvojené děti nemohou býti svědky. Netoliko jen rodiče a děti, nýbrž i předkové a potomci jsou vyloučení. Jinak Gl. U. 12120 uznalo děda za způsobilého svědka, což je pochybno vzhledem k § 42 ob. z. obč. Způsobilým jest zákonný zástupce (poručník) obmyšleného (Gl. U. 5883). Domácími lidmi se míní placené domácí osoby obmyšleného, nikoliv pořizovatelovy (Gl. U. 3937). Jsou to osoby, které obmyšlenému konají za plat (ať peněžitý nebo jiný) služby (jakékoliv, jejich povaha jest nerozhodna) a s ním sdílejí domácnost (Gl. U. N. F. 2028, 4157). Domácími lidmi obmyšleného nejsou jeho zaměstnanci, kteří sice bydlí v jeho dílně, nikoliv však v jeho obytném domě (Gl. U. 4453), ani (v pochybnosti) zemědělští dělníci (Gl. U. 14268). Naproti tomu jest zaměstnavatel obmyšleného způsobilým svědkem posledního pořízení, kterým se jeho placeným domácím lidem zanechává něco z pozůstalosti (srov. § 595 ob. z. obč.).
Je-li přivzat k celému pořizovacímu úkonu čtvrtý způsobilý svědek, není třeba zvláštní formy pro takové nařízení podle § 594 ob. z. obč. Podle rozh. z 26. května 1863, č. 3623, jud. č. 52 stačí k platnosti nařízení ve prospěch osob uvedených v §§ 594, 595 ob. z. obč., podpíší-li tři svědci, rozdílní od těchto osob, poslední pořízení podle § 579 ob. z. obč. a nevyžaduje se, aby slyšeli obsah tohoto nařízení potvrzený zůstavitelem.
Relativní nezpůsobilost nekřesťanů k svědectví při posledním pořízení křesťana (§ 593 ob. z. obč.) byla zrušena cís. nař. ze 6. ledna 1860, č. 9 ř. z.
Při allografickém posledním pořízení jest vždy zapotřebí tří svědků (podle slovenského práva čtyř). Ale jest rozeznávati:
I. Umí-li a může-li zůstavitel psáti a čisti, ale dal-li poslední pořízení napsati nebo užije-li formy § 579 ob. z. obč., platí shora uvedené s tím, že ze svědků alespoň dva musí býti současně přítomni (§ 579 ob. z. obč.). Třetí svědek může podepsati i jindy, ale i před ním musí zůstavitel prohlásiti sám, že písemnost obsahuje jeho poslední vůli.
II. Jestli zůstavitel neumí nebo nemůže (pro nemoc nebo z jiné příčiny, bezruký, ochromený a pod.) psáti, musí býti všichni tři svědci přítomni současně a musí zůstavitel kromě ostatních náležitostí za současné přítomnosti všech tří svědků připojiti vlastní rukou znamení ruky (křížky, kolečka, otisk palce nebo pod.). Bude jím i pouhá šifra nebo podpis hebrejským písmem (dv. d. z 19. února 1846, č. 938 sb. z. s.). Umí-li tedy zůstavitel psáti jen hebrejským písmem, jest zachovati náležitosti § 580 ob. z. obč. Zákon doporučuje k průkazu, kdo byl zůstavitelem, aby jeden ze svědků připsal jeho jméno ke znamení ruky, není to však předepsáno jako podstatná část pořízení. Judikatura uznala, že jest nepřípustné, aby učinil znamení ruky, kdo psáti dovede (Gl. U. 6337), ledaže mu nemoc znemožňuje psáti (Gl. U. 549, 14303). Prohlásiti, že písemnost obsahuje jeho poslední vůli, nemusí zůstavitel u přítomnosti všech tří svědků, ač se zpravidla děje, ale připojiti znamení ruky musí za současné přítomnosti všech. § 580 ob. z. obč. nevyžaduje, aby byl spis přečten (Gl. U. 12678).
III. Neumí-li nebo nemůže-li (slepý, na oči churavý nebo pro nemoc) zůstavitel čisti, jest kromě náležitostí shora uvedených třeba, aby si zůstavitel dal poslední pořízení přečisti jedním ze svědků u přítomnosti druhých dvou, kteří do obsahu nahlédnou, a pak potvrdil, že se shoduje s jeho vůlí § 581 ob. z. obč.). Poslední pořízení musí předčítati svědek, nikoliv někdo jiný. Svědek, který snad pořízení psal, nesmí je čísti. Písemnost musí býti přečtena zůstaviteli u přítomnosti druhých svědků. Tito mají do obsahu nahlédnouti. Druzí svědkové mají na čtení dozírati, aby bylo tak zjištěno, že to, co bylo předčítáno, souhlasí s tím, co je napsáno (Gl. U. 1888). Stačí možnost nahlédnouti do listiny, takže předčitatel se nemohl odvážiti, aby předčítal něco jiného, než co bylo napsáno (Gl. U. 968, 3277, 7536, 13133, Gl. U. N. F. 712). Svědci musí tedy rozuměti řeči, kterou bylo poslední pořízení sepsáno, jakož i řeči, kterou zůstavitel činí své prohlášení. Není tedy třeba, aby sledovali čtoucího, nahlížejíce do písemnosti při předčítání, ač jen tak se mohou přesvědčiti, že čtoucí říká skutečně to, co v posledním pořízení jest napsáno. Ovšem mohou si zjednati znalost i jinak, na př. přečetše si dříve písemnost. Ale kontrolu podle § 581 ob. z. obč. musí prováděti při samém pořizování. Ustanovení § 581 ob. z. obč. jest dbáti i tehdy, je-li poslední pořízení sepsáno písmem nebo jazykem zůstaviteli neznámým (Gl. U. 13494).
Zůstavitel musí pak podepsati poslední pořízení, potvrdiv, že obsahuje jeho poslední vůli, nebo před všemi třemi svědky opatřiti znamením ruky.
I hluší, kteří nemohou čísti, a němí, kteří nemohou psáti, mohou pořizovati ve formách §§ 579 a násl. ob. z. obč., neboť § 1 zák. z 25. července 1871, č. 76 ř. z. vyžaduje notářského spisu toliko ku platnosti právních jednání mezi živými, nikoliv na případ smrti. Bude však třeba podle toho zachovati předepsané náležitosti. Otázka jest však sporná. Srov. Gl. U. N. F. 2577.
Podstatnými náležitostmi, jejichž splněním jest podmíněna platnost posledního pořízení, jsou: a) holografického (vlastní rukou psaného) pořízení: napsání a podpis vlastní rukou. Doporučuje se datování;
b) allografického (jiným psaného neb i zůstavitelem, chce-li užíti formy § 579):
aa) jestli zůstavitel umí (může) čisti a psáti: písemnost, obsahující poslední vůli, kýmkoliv psaná, prohlášení zůstavitele před způsobilými svědky, z nichž alespoň dva musí býti současně přítomni, že písemnost obsahuje jeho poslední vůli, podpis zůstavitelův vlastní rukou a podpis všech tří svědků na písemnosti samé s dodatkem, označujícím vlastnost svědka (»jako svědek«), každého vlastní rukou. Doporučuje se datování;
bb) jestli zůstavitel neumí (nemůže) psáti: písemnost, obsahující jeho poslední vůli, kýmkoliv napsaná, prohlášení zůstavitele, ze obsahuje jeho poslední vůli a opatření znamením ruky v současné přítomnosti všech tří svědků a podpis svědků jako pod aa). Doporučuje se datování, pak, aby některý ze svědků připsal ke znamení ruky zůstavitelovo jméno;
cc) jestli zůstavitel neumí (nemůže) čísti — ale umí (může) psáti nebo se podepsati — písemnost, obsahující poslední vůli, kýmkoliv psaná, její přečtení jedním ze svědků, který ji však snad nepsal, zůstaviteli před druhými dvěma, kteří do obsahu nahlédnou, prohlášení zůstavitele, že písemnost obsahuje jeho poslední vůli a podpis zůstavitele a svědků jako pod bb).
dd) Neumí-li (nemůže-li) zůstavitel ani čísti, ani psáti: písemnost, její přečtení jako pod cc), opatření znamením ruky po prohlášení, že obsahuje jeho poslední vůli, a podpis svědků jako pod bb). Doporučuje se datování a aby některý ze svědků připsal ke znamení ruky zůstavitelovo jméno.
Svědci musí podepsati vyhotovení písemnosti, které podepsal nebo znamením ruky opatřil zůstavitel, a to všichni tři totéž, a nebylo by platné, kdyby podepsali různá vyhotovení, třebas doslovně stejného znění.
Poslední pořízení není třeba vložiti do obálky nebo zapečetiti, a může býti ponecháno zůstaviteli nebo jím dáno někomu do úschovy. Do úschovy může býti dáno i veřejnému notáři jako soukromé osobě, čímž však se nestane »veřejným« posledním pořízením.
Vzory jsou obdobné holografickému poslednímu pořízení, toliko místo podpisu bude někdy znamení ruky s dodatkem, t. j. A. A., připsal svědek X. X., a podpisy svědků: X. X. jako svědek posledního pořízení, Y. Y. jako svědek posledního pořízení, Z. Z. jako svědek posledního pořízení. Jak bylo řečeno, není předepsáno a je tedy zbytečné, aby na písemnosti bylo potvrzeno, že byly splněny zákonné požadavky pro platnost. II. Soukromé ústní poslední pořízení.
Zůstavitel, který nemůže nebo nechce zachovati formálnosti pro písemné poslední pořízení, může je zříditi ústně (§ 584 ob. z. obč.). Kdo pořizuje ústně, musí prohlásiti svou poslední vůli vážně před třemi způsobilými svědky, kteří jsou současně přítomni a jsou s to potvrditi, že se nesběhl v zůstavitelově osobě podvod nebo omyl.
Není sice nezbytné, ale jest opatrné, aby svědkové, buď všichni společně nebo každý zvláště zůstavitelův projev pro lepší paměť buď sami si zaznamenali nebo dali co nejdříve zaznamenati (§ 585 ob. z. obč.).
Zůstavitel musí tedy ústně vážně prohlásiti svou poslední vůli. Nestačí, prohlásí-li sepsanou listinu za svou poslední vůli, třebas tato listina byla před tím třetí osobou přečtena. Nelze takto písemné pořízení, které jest jako takové vadné a neplatné, zachovati v platnosti jako ústní pořízení (Gl. U. 163), jinak rozh. z 15. října 1919, P. J. Z. 1922, str. 256. Může se to však státi tím, že zůstavitel sám zopakuje obsah listiny ústně jako svou poslední vůli, třebas zamýšlel písemně poříditi (Gl. U. 44, 367, 1627, 2322, 3147, 4025, 3823, 6287, 7079, 7145, 13119, 15687, 16087, Gl. U. N. F. 1010, 2371, 6471). Zůstavitel musí svou poslední vůli prohlásiti, nelze to tedy pouhým přisvědčením k návrhu (§ 565 ob. z. obč.). Zákon zdůrazňuje »vážně«, což jest již také v § 565 ob. z. obč., ale zde chce patrně naznačiti, že při ústním pořizování by mohly výroky učiněné jen jako vypravování (animo narrandi) snadno býti považovány za dispositivní projevy. Zůstavitel musí svou poslední vůli sám projeviti ústně a před svědky tak, aby ji slyšeli a jí rozuměli (Sb. 3624). Nestačí pouhé sdělení obsahu písemného posledního pořízení svědkům, kterým bylo dáno dodatečně k podpisu (Sb. 3454).
O svědcích platí, co bylo shora (str. 61 n.) řečeno. Musí býti všichni tři současně přítomni, zejména musí při ústním pořízení býti dožádáni, t. j. k úkonu přivzati, nikoliv jen nahodile přítomni, a musí rozuměti zůstavitelově řeči, ježto může často záležeti na podrobnosti výrazu. Není třeba, aby zůstavitele z dřívějška znali (Gl. U. 12024), ale je třeba, aby mohli potvrditi, že se v jeho osobě nesběhl podvod nebo omyl (§ 585 ob. z. obč.), proto museli zůstavitele viděti a jeho projev slyšeti a musí si zjistiti totožnost. Před osobami, které rozumějí jejich značkové řeči, mohou i hluchoněmí pořizovati podle § 585 ob. z. obč. (Gl. U. 14415).
Prohlášením poslední vůle zůstavitelem před svědky jest pořizovací úkon ukončen. Aby se poslední ústní pořízení mohlo státi podkladem projednání pozůstalosti, musí přistoupiti další úkon, totiž aby bylo předneseno a potvrzeno před soudem. To se může státi dvojím způsobem. Předloží-li svědkové své společné zápisky všemi třemi podepsané, nahradí to jejich nepřísežný výslech, tyto zápisky nenahradí sice poslední pořízení samo, nejsouc písemným posledním pořízením, nýbrž nahradí zápis o nepřísežném výslechu svědků a vyhlásí se stejně jako takový zápis (§ 65 nespor. pat.). Není-li takových zápisků, vyslechne pozůstalostní soud svědky po zůstavitelově smrti — každého o sobě v nepřítomnosti druhých — především nepřísežně (§ 65 nespor. pat.). Že bylo poslední pořízení učiněno a jeho obsah lze zjistiti jen tím anebo oním způsobem, nikterak jinými průvody. Jest tedy nyní toto potvrzení poslední vůle formální náležitostí, nikoliv jen průvodním pravidlem.
Nepřísežný výslech nařídí soud z úřední moci (dv. d. z 12. srpna 1812, č. 1002 sb. z. s.). Ústní poslední pořízení musí býti na žádost kohokoliv, kdo má na tom zájem, potvrzeno shodnou přísežnou výpovědí těchto tří svědků, nebo, jestliže by jeden z nich nemohl býti přísežně vyslechnut, alespoň ostatních dvou, jinak jest toto poslední pořízení bez účinku (§ 586 ob. z. obč.). Platnost ústního posledního pořízení není tedy u nás časově omezena (jinak v slovenském právu), nýbrž tímto způsobem. Svědek nebude moci býti přísežně slyšen, jestliže zemřel, se neznámo kam vzdálil, stal se nepříčetným (byl zbaven pro choromyslnost nebo slabomyslnost svéprávnosti) nebo nesmí-li jinak podle zásad § 336 c. ř. s. býti přísežně slyšen (byv odsouzen pro křivé svědectví nebo křivou přísahu).
Zápisky o posledním pořízení mohou zníti asi takto:
Zápisky o ústním posledním pořízení p. A, A.
(zaměstnání), v .....
My podepsaní X. X. (stáří, zaměstnání a bydliště), Y. Y. (stáří, zaměstnání a bydliště) a Z. Z. (stáří, zaměstnání a bydliště), způsobilí podle zákona jako svědkové, byli jsme dne ................. 19.... požádáni panem (paní, slečnou) A. A. (zaměstnání a bydliště), nám osobně známým(ou) — jehož (jejíž) totožnost nám potvrdili pp. B. B. a C. C. (zaměstnání a bydliště nebo jiné prostředky zjištění), abychom byli svědky jeho (jejího) ústního posledního pořízení.
P. (pí, sl.) A. A. prohlásil (a) pak v současné přítomnosti nás tří svědků při úplném vědomí a vážně sám (sama) beze všeho nátlaku a donucení ústně tuto svou poslední vůli:
[obsah posledního pořízení.]
V .........................., dne ....................... 19.....
X. X.
Y. Y.
Z. Z.
(vlastnoruční podpisy).
III. Veřejné poslední pořízení
jest poslední pořízení, zřízené před soudem, anebo (veřejným) notářem anebo písemně odevzdané soudu nebo notáři za okolností, že tím nabývá povahy veřejné listiny.
a) Poslední pořízení před soudem.
Poříditi možno u kteréhokoliv soudu, zpravidla okresního, který nemusí býti pořizovatelův osobní (obecný) soud (§ 587 ob. z. obč., § 121 j. n.). Soud se musí skládati ze dvou přísežných soudních osob, z nichž jedna musí býti oprávněna vykonávati soudcovský úřad v místě, kde se pořizuje. Nemůže to tedy býti pomocný soudce, výpomocný soudcovský úředník (právní praktikant, aspirant, auskultant), ani soudce, který není ustanoven samosoudcem (§ 3 zák. o soud. org.). Soudní osoby mohou býti dva soudcové nebo soudce a přísežný zapisovatel; tohoto mohou nahraditi dva svědkové posledního pořízení. I soudní osoby musí býti způsobilé jako svědci posledního pořízení. Pořízení má býti zpravidla přijato v úředních místnostech soudu. Bylo-li by to nezbytno, mohou soudní osoby dojíti k pořizovateli (§§ 589, 590 ob. z. obč.). Pořizovatele nemusí soud osobně znáti, musel by si však zjistiti totožnost a proto přibrati dva svědky totožnosti, kdyby mu nebyl znám (§ 596 ob. z. obč.). V mnohých případech bylo by později, po zůstavitelově smrti, obtížno zjistiti totožnost pořizovatele a zůstavitele. Toho bude tím spíše třeba, poněvadž podle § 587 ob. z. obč. pořizovatel má odevzdati soudu poslední pořízení osobně. Poříditi se může buď písemně nebo ústně.
aa) Písemně se pořídí, odevzdá-li pořizovatel (budoucí zůstavítel) poslední pořízení osobně soudu (testamentům iudici oblatum). Písemnost může býti kýmkoliv napsána; je-li jinou osobou psána, nemusí býti svědky spolupodepsána, musí však býti pořizovatelem vlastní rukou podepsána. Na to musí soudce pořizovatele upozorniti a po případě ho vybídnouti, aby poslední pořízení podepsal; chtěl-li by pořizovatel poslední pořízení opatřiti jen znamením ruky, musí to učiniti před soudem. Opominul-li by soud upozorniti pořizovatele na tento předpis § 587 ob. z. obč., nestane se poslední pořízení tím neplatným, je-li skutečně řádně podepsáno. Neuměl-li nebo nemohl-li by pořizovatel čísti, bylo by mu podle obdoby § 581 ob. z. obč. písemnost některou ze soudních osob přečísti a měl by pak potvrditi, že se shoduje s jeho vůlí.
Poněvadž dospělí nezletilci (osoby mezi 14. a 18. rokem věku) mohou pořizovati, stejně jako osoby zbavené částečně svéprávnosti pro choromyslnost nebo slabomyslnost, jen ústně před soudem (po případě před notářem), musí soudce v pochybnosti zjistiti stáří nebo není-li pořizovatel zbaven svéprávnosti. Písemné pořízení bylo by neplatné, kdyby ony nedostatky způsobilosti tu byly.
Soud vloží poslední pořízení do obálky, zapečetí je a poznamená na obálce, čí poslední pořízení to jest. Opominul-li by to soud, nemá to za následek neplatnost posledního pořízení, neboť není to podstatnou náležitostí. Tou jest však, aby byl sepsán o pořizovacím úkonu soudní zápis a aby písemnost byla uložena u soudu, do sbírky důležitých listin. Pořizovateli má soud vydati potvrzení o uložení, ale to není rovněž podstatná formalita a opominutí nečiní poslední pořízení neplatným. Kromě případu, že by pořizovatel neuměl (nemohl) čísti, nemusí soud znáti obsah posledního pořízení.
bb) Ústně se pořídí (testamentum nuncupativum apud acta conditum) tím, že soud pořizovatelovo prohlášení zapíše do soudního zápisu a zápis uloží stejně jako písemné poslední pořízení (§ 588 ob. z. obč.). Jen ústně mohou před soudem (anebo notářem) pořizovati dospělí nezletilci (mezi 14. a 18. rokem) a osoby zbavené částečně svéprávnosti pro choromyslnost nebo slabomyslnost. Tu ukládá § 569 ob. z. obč. soudu povinnost, aby přiměřeným zkoumáním se přesvědčil, zda projev jest svobodný a rozvážný, a připojil výsledek svého zkoumání k zápisu. Stačí, udá-li se v zápise, že pořizovatel při plné rozvaze a prost donucení a omylu nebo podvodu projevil svou poslední vůli (Gl. U. 6699, 11522). Sepsati zápis nesměl by patrně soud odepříti ani tehdy, kdyby vzešly v té příčině pochybnosti.
b) Poslední pořízení před notářem.
Tu jest možno poříditi:
a) ve formách obdobných soudním posledním pořízením (§ 70 not. ř.), b) ve formě notářského spisu (§ 67 not. ř. z 25. července 1871, č. 75 ř. z.).
a) Podobně jako před soudem může býti pořízeno před notářem a dvěma svědky nebo před dvěma notáři (§ 67 not. ř.), při čemž musí býti notáři způsobilí také jako svědci posledního pořízení, buď písemně podle obdoby § 587 ob. z. obč., nebo podle obdoby § 588 ob. z. obč. (§ 70 not. ř.). Při tom bude třeba zachovati všeobecné předpisy o úřadování notářů (§§ 31, 33 not. ř.), předpisy §§ 569, 587 až 591, 594 až 596 ob. z. obč. a předpisy § 68 not. ř. o sepsání protokolu, který se zřídí o pořizovacím úkonu.
Dospělí nezletilci mohou i před notářem pořizovati jen ústně. Sporno, platí-li to i o osobách zbavených částečně svéprávnosti pro choromyslnost nebo slabomyslnost (§ 569 ob. z. obč., § 4 řádu o zbavení svéprávnosti č. 207/1916 ř. z.). Krčmář (Právo dědické str. 17) míní, že tyto osoby nemohou poříditi ústně před notářem, jinak Sb. 5414.
Poslední pořízení sepsané ve formě notářského spisu neuznávají někteří (Pfaff-Hofmann, Kommentar, 2., str. 186, Exkurse, 2., str. 116, Mayr, Právo dědické str. 44) za veřejné — ač notářský spis má povahu veřejné listiny, jsou-li zachována ustanovení not. ř. —, nýbrž jen za soukromé poslední pořízení. Musí vyhovovati předpisům platným o notářském spise [§§ 31, 33, 52 násl., zejména §§ 56a) a 52, odst. 2. not. ř.], jednak náležitostem soukromých posledních pořízení. Zde notář jest rovněž jedním ze svědků, kdežto druhé dva svědky může nahraditi druhý notář, způsobilý býti svědkem posledního pořízení (§ 67 not. ř.).
IV. Mystické poslední pořízení.
Konečně jest se zmíniti o t. zv. mystickém posledním pořízení, které jest možné při všech formách posledního pořízení. Zůstavitel může totiž ve svém posledním pořízení také odkázati na spis již dříve zřízený. Ale tento spis musí míti všechny náležitosti, které se vyhledávají pro platnost posledního pořízení. Jinak bylo by ho možno užíti jen k výkladu posledního pořízení, pokud ovšem nařízení obou jsou v souvislosti (§ 582 ob. z. obč.).
V. Mimořádná (privilegovaná) poslední pořízení.
Zmírněny jsou požadavky u posledních pořízení:
a) zřízených na lodích za námořní plavby,
b) zřízených za moru nebo jiné epidemie a
c) vojenských, t. j. posledních pořízení vojínů v činné službě nebo v opatření invalidovny, a osob vojenských za válečné výpravy nebo na válečné lodi. Tu stačí, při soukromém allografickém nebo ústním posledním pořízení, pořídí-li se před dvěma svědky, při čemž nemusí ani svědci býti současně přítomni, hrozí-li nákaza (srov. Gl. U. 367), ve válce a na lodích konajících službu jak ve válce, tak i v míru, a mohou býti svědky i osoby, které dokonaly 14. rok věku. (§§ 597 až 600 ob. z. obč., služ. řád pro vojsko z 9. srpna 1873, § 101) oběž., nař. z 2. července 1886, pres. č. 2839; srov. však sděl. v. m. spr. 1922, č. 128: Nový služební řád čsl. vojska, jenž nabyl platnosti dne 1. října 1922, nepřevzal ustanovení o privilegovaných testamentech vojenských osob, na něž odkazuje § 600 ob. z. obč. Pokud nebude celá otázka nově upravena v připravovaném obč. zákoníku, nelze od platnosti onoho řádu ustanovení § 600 ob. z. obč. používati, tedy od tohoto dne vojenské osoby při zřizování testamentů nemají žádných jiných výhod, nežli které poskytuje občanské právo (č. 48167/22). Osnova ob. z. obč. má o vojenských posledních pořízeních ustanovení v § 555.
Podle § 597 ve znění § 59 I. díl. nov. lze zříditi výsadné poslední pořízení v místech, kde panuje mor nebo jiná podobná nákaza. [K pojmu nákazy srov. Gl. U. N. F. 4979, na př. cholera (Gl. U. 367), nikoliv neštovice Gl. U. 9718, souchotiny Gl. U. N. F. 3657]. Nakažlivá nemoc zůstavitelova nestačí (Gl. U. 9718).
Platnost těchto pořízení jest časově omezena: Pozbývají účinnosti (§ 599 ob. z. obč.) šest měsíců po skončení plavby, po veřejném vyhlášení, že nákaza zanikla (po vystoupení z činné vojenské služby, vyhlášení míru nebo přeložení zůstavitele do mírových poměrů).

B. Neplatnost a zrušení posledního pořízení.

1. Schází-li některá z náležitostí uvedených jako podstatné v předešlých ustanoveních, jest poslední pořízení, nebo nařízení, jehož se vada týká, od původu neplatné a nestane se platným ani tehdy, odpadne-li později skutečnost, která vadila (§ 567 ob. z. obč.). Zůstavitel by je mohl učiniti platným, kdyby je stvrdil, zachovav nyní všechny náležitosti platného posledního pořízení, při čemž by vzhledem k § 582 ob. z. obč. nestačil pouhý odkaz na ono neplatné poslední pořízení.
2. Platně zřízené poslední pořízení nepozbývá platnosti, nastanou-li později skutečnosti, které by vadily platnému zřízení (§ 575 ob. z. obč.). Může však pozbýti platnosti:
a) podle § 778 ob. z. obč., měl-li zůstavitel jediného nepominutelného dědice a opominul-li ho omylem (jediné proto, že mu nebyla známa jeho existence v době pořízení) nebo dostane-li bezdětný zůstavitel teprve po svém pořízení nepominutelného dědice, kterého neobmyslil, pozbudou platnosti všechna ostatní nařízení a vyplatí se toliko odkazy učiněné veřejným ústavům, k odměně konaných služeb a ke zbožným účelům poměrně částkou nepřevyšující čtvrtiny pozůstalosti. Zemřel-li by dědic před zůstavitelem, nabudou nařízení posledního pořízení platnosti.
b) zrušením zůstavitelem. To se může státi:
aa) výslovným odvoláním. Možností odvolati poslední pořízení se nelze zříci a zřeknutí se jest neplatným (§ 716 ob. z. obč.). Projev, jímž se odvolává poslední pořízení, musí míti všechny náležitosti, jaké se vyžadují pro zřízení platného pořízení (§§ 717 až 719 ob. z. obč.). Není však třeba, aby byla zachována táž forma, v které bylo zřízeno odvolané poslední pořízení. Odvoláním není poznámka na okraji posledního pořízení »in suspenso« nebo »neplatí« (Gl. U. 7569). Ani nařízení v poslední vůli, aby dřívější notářská závěť byla neotevřená vrácena, nemá této působnosti (Gl. U. N. F. 6334).
U notáře může býti odvoláno poslední pořízení buď ve formě notářského spisu nebo ve formě posledního pořízení zřízeného u notáře, ale odvolání musí býti v každém případě poznamenáno na původní závětní listině (§ 75 not. ř.). Vezme-li pořizovatel ze soudní nebo notářské úschovy své písemné poslední pořízení zpět, nepokládá se to za odvolání, neboť poslední pořízení pozbude sice moci veřejného pořízení (§ 74 not. ř.), může však býti dále platné jako soukromé, má-li náležitosti soukromého posledního pořízení.
Odvolati se může, jsou-li tu podmínky posledního pořízení i ve formě pořízení majícího výhody, při čemž pak odvolání nepozbývá účinnosti uplynutím 6 měsíců, jak jest tomu u výsadního posledního pořízení samého.
bb) Mlčky. Jestli zůstavitel, který jest způsobilý odvolati poslední pořízení (§ 718 ob. z. obč.) nebo někdo jiný s jeho vůlí (z rozkazu, ale rozkaz sám o sobě ještě nezbavuje poslední pořízení platnosti, Gl. U. N. F. 3637) zničí nebo poruší listinu (zničí ji vůbec, její obsah, podpis, přeškrtne obsah a pod.) v úmyslu zrušiti poslední pořízení (tedy vykoná jakékoliv úmyslné jednání, jež dopouští nesporný závěr, že chtěl pořízení odvolati), pokládá to zákon za odvolání posledního pořízení mlčky (§§ 721, 722 ob. z. obč.). Nestačí toliko vůle to učiniti, třebas byla zřetelně vyjádřena (Gl. U. N. F. 3637). Zničil-li nebo porušil-li pořizovatel jen jeden stejnopis z několika, nelze souditi, že chtěl odvolati poslední pořízení (§ 721 ob. z. obč.). Zničil-li nebo porušil-li (na př. přeškrtl-li) jen některé nařízení posledního pořízení, zůstávají ostatní v platnosti (§ 721, slova »celý obsah«). V takových případech by bylo nutno prokázati, že měl v úmyslu zrušiti vůbec své pořízení. Byla-li listina nahodile zničena nebo porušena nebo ztratí-li se, nepozbývá poslední pořízení platnosti. Dědic (nebo odkazovník, Gl. U. 11545) musí pak dokázati obsah posledního pořízení, není-li zřejmý z porušené listiny, a že bylo náhodou zničeno, porušeno nebo se ztratilo (§§ 721, 722 ob. z. obč.). Novou stylisací § 722 ob. z. obč. byla dříve sporná otázka, zda lze důkaz náhody prokázati podle c. ř. s. (§ 272), obsah však toliko souhlasnou výpovědí všech tří nebo aspoň dvou závětních svědků, rozhodnuta tak, že jde v obou směrech jen o průvodní otázku, kterou jest posouditi podle c. ř. s. (v. m. spr. 1916, str. 112 n.).
cc) Zřízením nové platné závěti se zrušuje starší závěť v celém obsahu, nikoliv jen v ustanoveních, v kterých si odporují, jestliže zůstavitel nedal v nové závěti zřetelně najevo, že má dřívější zůstati zcela nebo částečně v platnosti (§ 713 ob. z. obč.). Tento předpis platí i tehdy, povolává-li se v pozdější závěti dědic jen k části dědictví. Ostatek nepřipadne dědicům ustanoveným v dřívějších závětích, nýbrž zákonným dědicům. Neplatná nová závěť nebude míti těchto následků, ovšem bude starší závěť zrušena, budou-li v nové neplatná jen některá nařízení (srv. §§ 594, 595 ob. z. obč.). Zruší-li zůstavitel pozdější (písemné) pořízení, neporušiv však dřívější písemné pořízení, nabude dřívější písemné pořízení opět platnosti. Dřívější ústní pořízení tím neoživne (§ 723 ob. z. obč.).
Naproti tomu pozdějším dovětkem, jichž může několik vedle sebe obstáti, zrušují se dřívější odkazy nebo dovětky jen potud, pokud jsou s tímto v odporu (§ 714 ob. z. obč.). To bude platiti o odkazech v dřívějším dovětku naproti nařízením dřívější závěti. Poměr nové závěti k dřívějším dovětkům zákon neupravuje. Závětní dovětek, dovětek, jemuž předcházela závěť, musí asi zpravidla sdíleti osud této závěti, jejímž pouhým dodatkem jest (Gl. U. 11292), kdežto intestátní dovětek zůstane v pochybnosti platným bez ohledu na novější závěť (Gl. U. 335, 10889, Gl. U. N. F. 4180). Praxe uznává (Sb. 2121), že starší dovětek se zrušuje novější závětí jen potud, pokud měl zůstavitel takovou vůli.
Za nepřipojený, tedy neplatný a neúčinný se pokládá dodatek v závěti nebo dovětku, že každé pozdější pořízení vůbec nebo, nebude-li opatřeno určitou známkou, má býti neplatné (t. zv. clausula derogatoria, § 716 ob. z. obč.).
Nelze-li rozhodnouti, které poslední pořízení (závěť nebo dovětek) jest dřívější a které pozdější — a proto doporučuje zákon datování posledních pořízení — jsou obě platná, pokud mohou vedle sebe obstáti a užíti jest ustanovení o spoluvlastnictví (§ 715 ob. z. obč.). Má se tedy hleděti k nařízením obsaženým v obou pořízeních tak, jako by byla v jediném pořízení (rozh. z 15. února 1916, Rv I 63/16, m. v. 1752). Dědicové ustanovení v různých závětích stanou se poměrným dílem spoludědici, odkazovnici dojdou v pochybnosti úplného uspokojení od dědiců (§ 690 ob. z. obč.).

§§ 532, 552 n. ob. z. obč. str. 26, 27.
§ 364 c) ob. z. obč. str. 30.
Náhradnictví (obecná substituce) §§ 604, 607 ob. z. obč. str. 38.
Svěřenské nástupnictví (fideikomisární substituce) §§ 608 a násl. ob. z. obč. str. 39.
Odkazy peněžité částky § 658 ob. z. obč. str. 50.
Zák. ze 7. prosince 1921, č. 464 Sb. z. a n. str. 31.
Příkaz §§ 709 násl. str. 37.
Datovati není sice nutno, ale doporučuje je zákon pro zamezení sporů, § 578 ob. z. obč. str. 53, 54.
O podpisu § 578 ob. z. obč. a na str. 54. Není předepsáno ani nutno — jak se někdy ve vzorcích uvádí — aby zůstavitel v posledním pořízení potvrdil, že je vlastní rukou psal a podepsal. Při holografickém posledním pořízení (vlastní rukou psaném), není třeba svědků.
§ 671 ob. z. obč. Jako přednostní odkaz se nezapočte do dědického podílu. Jinak jest odkázané věno včítati do dědického podílu, nebylo-li výslovně prohlášeno za přednostní odkaz. Str. 52.
Povolání dědiců bez určení podílů, tedy rovným dílem (§ 555 ob. z. obč. str. 26).
Zůstavitel může vyloučiti svým projevem, který má podstatné náležitosti platného posledního pořízení, presumptivního dědice z posloupnosti. Má to právní účinek, že mu dědictví nenapadne (se nedeferuje). Jinak může při závětní posloupnosti zůstavitel naříditi — ve formě posledního pořízení — aby se dědici započetlo na dědický podíl to, co mu za života poskytl (§§ 788, 790 ob. z. obč. t. zv. kollace). Ke kollaci jsou povinni jen descendenti, kteří dědí.
Vyděděn býti může jen nepominutelný dědic, a to jen ze zákonného důvodu, §§ 768 a násl. ob. z. obč. str. 41.
O výkladu výrazu »služebné osoby« § 683 ob. z. obč. str. 27, 45.
§§ 552, 553, 555 ob. z. obč., str. 26, 27.
Kollace, započtení §§ 788, 790 ob, z. obč., str. 52.
Vydědění v dobrém úmyslu (exheredatio bona mente facta) § 773 ob. z. obč. str. 42.
§§ 1229, 1230 ob. z. obč.
Dv. d. z 23. května 1844, č. 807 sb. z. s., § 774 ob. z. obč.
§ 720 ob. z. obč. str. 31.
§§ 717, 719 ob. z. obč., str. 71.
§ 535, 647 ob. z. obč. str. 44.

Citace:

HÝBL, Otto. Mladá generace. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1933, svazek/ročník 15, číslo/sešit 6, s. 49-50.