O trattě bez akceptu.

1
Události válečné odsunuly u nás zavedení tratty, tak zvané nepřijatelné, novotu to zahrnující textově sotva čtvrtou část neobjemného článku 21., osnovy směnečného řádu z roku 1913, novotu však pronikavou již v dosahu navrženém, nad to více však vzhledem k dalšímu rozvoji jejímu, jak byl zamýšlen vlivy z kruhů bankovních i teoreticky odborných. Článek 21. osnovy — propůjčuje vydateli směnky právo, dle platného zákona směnečného dosud jenom držiteli směnky náležející: předložiti totiž směnku trassátu ihned ku přijetí; stanoví však v odst. 2., že vydatel může ve směnce předložení ku přijetí zakázati, pokud nejde o směnku umístěnou, neb o směnku splatnou v určitý čas po vidění.
Je to tedy průlom do zásady, v našem právu směnečném dosud panující, do zásady promptního akceptu.
Čl. 21. zavádí trattu, jak všeobecně se zove, nepřijatečnou. Název po mém soudě nepřiléhavý, neboť tratta taková přes zákaz vydatelův akceptem opatřena být i může, ona toliko akceptem opatřena býti nemusí; zákaz vydatelův čelí jedině k tomu, aby nemohl býti, když směnka přijata nebyla, postihem přidržen ku složení jistoty pro nepřijetí. Lépe by tudíž slušelo směnku takovou jmenovati »směnkou, jež nemusí býti přijata«.
Jaký byl důvod ku zavedení této změny?
Připuštění tohoto zákazu oddůvodňují požadavky úvěru. V kruzích obchodních a průmyslových jeví se stále větší potřeba kapitálu provozovacího. Opatřiti si kapitál ten eskomptováním rimess, které kupec na zákazníky své vydal, nevede k cíli, poněvadž zákaznictvo, nechtějíc vázati se přesnými lhůtami platebními a podrobiti přísnosti směnečné, čím dále tím více vyhýbá se akceptování, a z důvodů konkurenčních k akceptování nuceno býti nemůže. Veliký podnikatel pomůže si bianko úvěrem u bank, malý toho učiniti nemůže a pomáhá si eskomptováním svých fakturních pohledávek.
Eskompt tento je jednak drahý, jednak právnicky nikoliv bezvadný, mimo to svádí k různými nepřístojnostem, jako je postupování pohledávek neexistujících, nebo postupování skutečných pohledávek několika eskomptérům.
Naproti tomu doufá se, že eskomptování tratt nepřijatelných stísněnosti úvěrové odpomůže, když již dnes kolují a eskomptují se tratty nepřijaté.
Zákaz přijetí «neplatí ovšem u směnek splatných v určitý čas po vidění, poněvadž zde předložení ku přijetí je nutné, aby lhůta platební mohla počíti, u směnek umístěných pak z ohavy, aby jich nebylo zneužíváno, na příklad: udáváním smyšlených trassátu, nebo předstíráním spojení obchodních, jichž není.
To jest asi fresť obsahu navržené změny a pohnutek a důvodů pro ni vedených.
K tomu, co uvedenou osnovou bylo navrhováno, pojí se však další snahy a počiny, projevivší se již při mezinárodních jednáních v Haagu, jež však při znaleckých poradách, konaných v měsíci březnu 1913 došly v initiativním návrhu vůdce skupiny bankovní, profesora Dra Landesbergera za účinné teoretické asistence impetnosního a duchaplného novotáře v oblasti práva směnečného, profesora Dr. Adlera, významného ztělesnění. Navrhovatel kalkuluje: Dosavadní způsob, jakými menší kupci a podnikatelé naléhavé potřebě úvěru vyhovují, totiž eskomptování fakturních pohledávek, je hospodářsky i úvěrně-politicky zavržitelný. Také tratta nepřijatelná, jejímž základem materiálním je vydatelova pohledávka za zboží vůči směnečníku, nebude s to, vyhověti potřebě úvěrové, nebude-li s ní pevně spojeno právo na pohledávku, na základě kteréž směnka byla vydána. Třeba, aby tratta nepřijatelná, po způsobu práva francouzského, opatřena byla na prospěch každého majitele směnky právem na úhradu, zkrátka, aby s postupem tratty postoupila se také pohledávka fakturní, která je podkladem a příčinou vydání směnky.
Třeba proto, aby nepřijatelná tratta tímto právem na úhradu byla ex lege opatřena, aby stala se skutečně trattou postupní, jak ji výstižně nazval vídeňský profesor Hupka, jinak zásadný vynikající teoretický odpůrce »legis Lamdesberger«.
Návrh profesora Landesbergera zní slovně takto: »Když vydatel směnky vydané (tratty) předložení její ku přijetí zakázal a v textu směnky označil, že hodnota její vzhledem ku pohledávce příslušející, vydavateli proti směnečníku (trassatovi) je súčtována, a zároveň udáno je místo vydání a datum faktury, pohledávku tuto osvedčující (např. hodnota ve faktuře ze dne neb pod.), pokládati sluší za to, že postoupením směnky pohledávka pořádnému majiteli směnky je postoupena. Bylо-li směnečníku o tomto postoupení vydavatelem dáno návěští, povinen je platiti toliko za vydání kvitované směnky.«
Tuto lex Landesberger později, na základe diskusí o ní ve schůzi ze dne 8. března 1913 vedených a na základě podnětu a názoru většiny shromážděných u zejména názoru referenta, znovu přeformuloval profesor Dr. Adler takto:
»Uvádí-li vуdatel ve směnce vydané, za jejíž přijetí neručí, účet trassatovi vydaný s udáním místa a dne vydání (úhrada ve faktuře ze dne ) pokládá se věřitel směnečný — je-li trassat kupcem — za cessionáře pohledávky takto označené, pokud vydatel směnku starou nevyplatil.
Obdržel-li trassat od vydatele návěští, že takovou směnku postoupil, má směnečnému věřiteli platiti toliko za vydání kvitované směnky.«
Omezení platnosti tohoto ustanovení na případ, že trassát je kupcem, přivádí Dr. Adler na podnět profesora pražské české university, Hermanna-Otavského, jehož nazývá »jedním z nejvíce vynikajících žáku nezapomenutelného Goldschmidta« a praví při té příležitosti: »Nejdůležitější myšlenku vhodil zde profesor Herrmann do diskuse. Ohavám jeho bude obmezením práva na úhradu toliko proti trassátům-kupcům plně vyhověno.«
Profesor Herrmann vyslovil totiž obavu, že by kruhy obecenstva méně rutinované a zvláště »malí lidé« mohli býti lehce ohroženi, kdyby .podobná směnka přišla do rukou nesolidních. Proto navrhoval, aby ustanovení o trattách postupních smělo užito býti toliko v případech, kdy cessionářem směnky jsou banky. Obavu tu hledí Adler odstraniti svrchu uvedeným obmezením; jinak neshledává v celé věci žádného nebezpečí »leč by« — jak kousavě podotýká — »se za to mělo, že platiti dluhy je věc nebezpečná«.
»Lex Landesberger« způsobila tehdy v súčastněných kruzích bankovních, průmyslových i kupeckých a i mezi teoretiky značné vzrušení. Pokusím se zdůvodniti Landesbergerův návrh a jeho obhajobu, jakož i námitky proti němu zdvižené, stručně a způsobem objektivním nastíniti.
Landesberger vychází od hospodářského a úvěrního významu rimessy. Rimessa vzniká na základě obratu zboží, jejím podkladem je prodej, dodávka zboží; úvěrově i směnečně je mobil i sací pohledávky ceny kupní, která vznikla prodavateli proti kupci za zboží jemu dodané. Průmyslník neb kupec vydává na obnos své pohledávky (faktury) směnku na svého odběratele- kupce; jestliže ji odběratel-kupec akceptuje, nabývá taková tratta povahy plně cenné rimessy. Rimessa je tedy praven a legitimní směnkou obchodní, jejíž cirkulace je »nejen s hlediska úvěrově-hospodářského nutna, ale i zároveň s hlediska hospodářské politiky nezávadná. Nutná jest, poněvadž prodavatel, jsa nucen podstupovat i nové náklady výrobní (platiti suroviny, mzdu, nakoupiti zboží), nemůže čekati, až mu pohledávka jeho za prodané zboží bude zaplacena; závodní jeho kapitál investován je v pohledávkách, jichž nabyl prodejem a dodáváním zboží, a jenom postoupením rirness, kterých na základě těchto prodejů a dodávek nabyl, muže kapitál svůj závodní opět mobilisovati. Jest i bezzávadná, neboť jejím základem je dokonané právní jednání o prodeji zboží; směnka nevydává se teprve v naději, neb v očekávání nějakého obchodu, nýbrž za účelem zpeněžení pohledávky již právně založené. Je tudíž pevnou zásadou teorie i praxe bankovní, zejména bank cedulových, že takové rimessy jsou nejzpůsobilejším prostředkem k bankovnímu ukládání peněz.
Od desítiletí však, zejména v Rakousku, obchod s rimessami značně poklesl. Rimessa stává se vzácnou, ježto klientela stále častěji odpírá akceptovati. Klientela jednak nechce, jednak také nemůže se zavázati za určitou lhůtu platební. Nechce, kdyby i mohla, ježto nechce se zavázati s přísností směnečnou; nemůže, poněvadž u nás, jakkoliv znenáhla mění se stát ze státu agrárního ve stát průmyslový, možnost zachovati lhůty platební přece jen závisí na výsledku žní. Zvyklosti platební rok co rok se horší. Nastává nepřesnost při zachovávání lhůt platebních a, jak Adler sarkasticky nadhazuje, závazek »za tři městce zaplatím«, ve skutečnosti znamenává »za tři měsíce prodloužím«, a označení »netto kassa« ve skutečnosti »3 měsíce lhůta«. Z této kalamity platební dovedou si vrchní, kapitálově silnější, vrstvy producentu pomoci využitkováním bianko-úvěru u bank. Vrstvy slabší, tedy právě střední stav světa průmyslového a kupeckého, jimž nebylo možno tohoto úvěru dosíci, byly nuceny chopili se jiných prostředku, aby závodní svůj kapitál v pohledávkách zaražený, mobilisovaly.
Tyto své pohledávky fakturní dávají v zástavu jako úhradu za úvěr jim poskytnutý. Tak povstala instituce eskomptu fakturních pohledávek. Tato forma úvěrová, stižená s počátku přihanou i nedůvěrou, pronikla konečně onou nezdolnou a nezkrotnou silou, která tkví v každé opravdivé, a širokých kruhů se dotýkající potřebě hospodářské. Počet společností tímto odvětvím se zabývajících stále rostl, kapitál jejich mohutně stoupal, velké banky poskytovaly jim úvěr a přijaly je pod svou ochranu.
Konečně tento eskempt stal se i odvětvím obchodním bank samých, ba pronikl z kapitálově chudého Rakouska, po delším a houževnatění odporu i do kapitálově bohatšího Německa, ovšem s velikými jen výhradami a zárukami. Tak mohutná a vůdčí »Deutsche Bank« měla sice zvláštní oddělení ku pěstování tohoto úvěru, nevyplácela však hodnotu za fakturní pohledávky v zástavu dané úvěrníku samému, nýbrž obracela hodnotu tuto — dle poukazu úvěrníku — k uhražení faktur jeho dodavatelů, předpokládajíc správně, že výtěžek eskomptní sloužit! má výhradně ku krytí dluhů úvěrníkových za zboží, neb ku uhrazení plátu mezdních.
V Rakousku dostoupil obrat v eskomptu fakturních pohledávek v roce 1.912 již na 900 milionů korun, a v letech následujících (před válkou) zajisté překročil již 1 miliardu. Tak pronikl a rozšířil se eskompt fakturních pohledávek silou neodolatelnou a doznal ve zvláštních svých formách a pomůckách rozmanitého zlepšení a zjemnění. Ústavy, obchod tento ve formě společenstev pěstující, se rozmohly. K regulaci a zabezpečení těchto eskomptních obchodů utvořena ústředí evidenční.
Přes to tkví v samé podstatě obchodů těchto nedostatky, a to nedostatky značné, jichž ani nejbystřejším důvtipem nebylo lze dosud odstraniti. Jsou to:
a) Jakási složitost a mimo to značná nákladnost této formy úvěrové, jež vyžaduje spletitého systému opatření účetnických a kontrolních. Zejména nákladnost padá tu značně na váhu.
Dr. Hamburger ve své důkladné a vystižné knize: »Das Recht auf die Deckung bei der nicht akzeptablen Tratte« na základě autentických dat (arci předválečných) rozpočítává tehdejší nákladу následovně :
1. Úrok průměrně 1 1/2% nad sazbu bankovní;
2. provise z tratt 1/2 %;
3. provise z obratu eskomptních pohledávek a to z obnosu postoupených faktur, nejméně však z desetinásobného obnosu povoleného úvěru, která činí 1/2% až 1% povoleného úvěru;
4. nízké zúročení splátek úvěrníkem na povolený úvěr učiněných. Splátky, jež činí se na úvěr a připisují k dobru úvěrníkovi, úročí eskomptér nejméně 1% pod sazbu bankovní; 5. manipulační poplatky (režijní příspěvek) a výlohy eskomptních společností (výlohy za poptávky, za formuláře, porto, kolek ze směnky úhradní);
6. útraty častých revisí;
7. nízké zúročení podílu společenstevních. Úvěrník musí 1/10 povoleného mu úvěru uložiti v podílech, jež dle stanov zúročí se nejvýše 4%;
8. často i úrok z pohledávek, jež nebyly eskomptovány, ale jako uzavřená valuta odpočítány;
9. provise, tak zvaná »za uzavírku« jednou pro vždy při prvním diskontu placená;
10. poplatek sensála, uzavřen-li obchod jeho prostřednictvím; 11. útraty, spojené s různými jistotami. Často ústav eskomptní žádá ještě další jistoty, jako zastavení polic pojišťovacích a effektu, rukojemství a hypotéku, k jejímuž ocenění proveden musí býti odhad, a eventuelní útraty vkladu.
Veškeré tyto útraty činily nejméně 5 3/4%, někdy však i 7 až 9 1/2% nad sazbu bankovní. Útraty to značné a úvěr zajisté drahý. b) Specifická právní nejistota této formy úvěrové, způsobená tím. že není pro ni přímé opory v zákoně.
Namítá se, že eekompt fakturních pohledávek nelze považovati za postup, poněvadž úmysl stran nečelí k tomu, aby na jedné straně byla pohledávka prodána, na druhé straně pak ve vlastnictví převzata, nýbrž, že je to spíše jakýsi druh zástavního postupu, aneb správněji řečeno »přesvojení pohledávky ku zajištění«, jakožto úhrada za úvěr, který zpravidla nedosahuje výše postoupené pohledávky. Poněvadž pak v zákonodárství našem institut »přesvojení zajišťovacího« není upraven, je velice těžko nalézt i pro tento druh obchodů přiměřenou formu právní. Vytýká se proto této formě úvěrové nepopiratelná nejistota právní přes to, že existují ojedinělá rozhodnutí nejvyššího soudu, která uznávají, že při eskomptu pohledávek ústavy eskomptní nabývají pohledávek cestou postupu.
Tím stává se, jak již dotčeno bylo, procedura celá nejen velice složitou, ale i právně nejistou Zástavní postup pohledávek děje se na základě generálního postupu ve spojení s bordereau, t. j. seznamem, v němž podrobně uvádějí se jednotlivé pohledávky, které se postupují, pokud se týče zastavují. Zastavení nebo postup poznamenává se v obchodních knihách postupitele. Správnost veškerých jeho udání zkoumá se celým systémem obšírných a nákladných opatření kontrolních. Evikce zajišťuje se prohlášením postupitele, ve kterém ručí za pravost a dobytelnost postoupených pohledávek. Mimo to akceptovati musí úvěr nik ve prospěch eskomptního ústavu směnku úhradní, znějící na celý obnos úvěrový, ježto postoupením této směnky eskomptní ústav opatřuje si teprve prostředky, aby úvěr mohl poskytovati. Kromě toho státi se musí úvěrník ještě členem společenstva úvěr poskytujícího, ač-li se na něm nežádají ještě další záruky a zajištění.
c) Vytýká se konečně obchodům těmto klandestinita, tajnost způsobu, jakým se provádí. Kdežto rimessy, které kupec na základě dodávek zboží postupuje, veřejně cirkulují, zůstává zpravidla ztajeno, že fakturní pohledávky přešly na eskomptní ústav, a to tím, že poddlužník z ohledu na prestige a úvěr postupitele, nebývá vyrozuměn. Přirozeno tudíž, že fakturní pohledávky mohou i vícekráte býti postoupeny, tak že k zamezení toho v život musily býti uvedeny zvláštní ústavy evidenční, a přirozeno dále, že v případech konkursu věřitelé konkursní k velikému svému překvapení ocitají se často před skutečností, že kridatář nemá žádných pohledávek.
Konečným důsledkem této formy úvěrové je také úplné převrácení poměru a běhu směnečného. Kdežto dle normálních poměrů má býti prodavatel zboží vždy vydavatelem, a kupeс zboží příjemcem směnky, musí prodavatel na prospěch eskomptního ústavu sám směnku přijmouti a stává se akeeptantem. Směnka jeho ztrácí pak povahu směnky obchodní a stává se pouhou směnkou finanční. Poněvadž pak týž prodavatel musil svému dodavateli za dodané sobě suroviny také směnku akceptovati, stává se, že prodavatel na základě jednoho a téhož obratu zboží musí dvakráte akceptovati, kdežto kupec zboží z obratu a závazku směnečného naprosto je vyloučen. Remeduru vidí L. jedině v tom, když s trattoli nepřijatelnou nerozlučně spojeno bude právo na pohledávku fakturní, t. j. když převedením, postupem tratty převede se na majitele směnky také pohledávka, jež byla podkladem vydání tratty, a která vznikla z prodeje zboží vydavatelova, když nepřijatelná tratta obsahovati bude zároveň věcné zajištění a to současným převodem pohledávky, její materielní causu tvořící. To státi se má jednoduchým záznamem vykonaného úsčtování mezi trassantem a trassatem; tím je již také vyjádřeno, že tratta postupní omezovati se má toliko na kupecké obchody se zbožím a na pohledávky z nich vycházející.
S postoupením pohledávky spojeno je i právo návěstní vydatele. Byl-li trassat vydatelem o postoupení vyrozuměn, povinen jest platiti jen za vydání kvitované tratty. Landesberger je přesvědčen, že nepřij. tratta stane se důležitým prostředkem úvěrním a že vyhoví veliké potřebě úvěrové, která dosud ukojme se eskomptem fakturních pohledávek, způsobem nejúčelnějšími, nejjistějším a nejlacinějším.
Na místě spletitých forem právních nastoupí forma jednoduchá a přehledná, kterou uspoří se značné útraty. Myslí zejména, že tratte té zajištěn je kolkový poplatek dle stupnice I., kdežto u formy eskomptu pohledávek postupem otázka kolková stále je pochybnou. Nepřístojnosti, plynoucí z tajnosti, zmizí. Nepřijatelná tratta bude cirkulovati, stejně jako rimessa. Vydateli směnky bude snáze možno pohledávkami svými (za účelem obnovení provozovacího kapitálu) disponovati, než při zastavování faktu mích pohledávek. Trassat sám nebude zavázán směnečně, bude však, ježto doba splatnosti trat ty shodovati se bude s dobou splatnosti fakturní pohledávky, jak při smlouvě kupní mezi trassantem a trassantem byla umluvena, zavázán obecnoprávně trattu v čas zaplatiti. Snad tím zlepší se ušance platební a dlužníci zboží zvyknou si zachovávati platební lhůty. Obnoví se tím také pravidelný poměr a běh směnečný. Prodavatel zboží objeví se na nepřijatelné tratte jako vydatel, tak jako na rimesse, a ne jako akceptant, jako dosud; nepřijatelná tratta vycházejíc ze stejného zdroje jako rimessa, stane se legitimní směnkou obchodní jako rimessa. Nepřijatelná tratta se záznamem postupu a právem návěštním blíží se u veliké míře systému francouzskému, dle něhož s držením tratty spojeno je právo na úhradu (provision). Úhradou v tomto případě je právě pohledávka, která tvoří základ pro vydání směnky a která převádí se záznamem fakturním.
Právě ve Francii vytvořil se rozvoj obratu směnečných pro střední stav kupecký mnohem příznivěji než jinde. Průměr appointu ve směnečním portefeuillu banky francouzské je daleko nižší než průměr appointů v portefeuillu německé říšské banky nebo banky rakousko- uherské.
Appointy po 50 írs nejsou vzácností. Souvisí to s tím, že do směnečného portefeuillu banky francouzské dochází pravé rimessy obchodní, které zpravidla zní na kupní cenu za prodané zboží a na obnosy nevysoké.
Landesberger má za to, že tratta postupní bude s to, otevříti jako ve Francii i prostředním průmyslníkům a kupcům pokladny ústřední banky cedulové, a zjednati i jim kýžený, dosud tak těžce dosažitelný nejlacinější úvěr bankovní, jehož dosud musili postrádati. Bude to možno i prostřednictvím dosavadních ústavu eskomptních a to reeskomptem směnek u těchto ústavů eskomptovaných, jež ponesou již 2 podpisy, podpis vydatelův a eskomptního ústavu, a jimž reeskomptem u patronisující je velkobanky dostane se podpisu třetího ku dosažení »bankovnosti«, t. j. možnosti eskomptu u banky cedulové, potřebného. Proti návrhu Laodesbergerovu, proti němuž stojí jednak přísní teoretikové práva směnečného, jednak — v první řadě — stávající ústavy pro eskompt pohledávek a jich centrály, a namnoze také zástupci malého a středního stavu kupeckého, uváděny četné námitky.
V čele teoretiku, kteří pevně stojí na vůdčí zásadě směnečného práva německo-rakouského, že směnka je papírem čistě abstraktním a že skripturní akt směnečný bez ohledu na materiální důvody vzniku jeho, sám o sobě je samostatným důvodem, zavazujícím, stojí profesor vídeňské university Hupka. Hupka považuje návrh L. za hluboké zasažení do systému platného práva směnečného a za povážlivý otřes pojetí práva směnečného jako práva formálního. Je-li možno, praví Hupka, na místo samostatné a přísné pohledávky z akceptu beze všeho substituovati pohledávku fakturní, na níž lpí veškeré námitky z původní smlouvy trhové, a která uplatněna muže býti toliko v řádném procesu, pak není tratta v poměru majitele ku trussatovi, tedy v pravém jádru svých vztahů právních, ničím jiným, než obyčejným dlužním úpisem. To se však rovná úplné denaturасi směnky.
Proti tomu namítá Hamburger obratně: »Denaturaci rozumíme, že směnka stala by se méně způsobilou, aby vyplnila účel svůj v obchodu. Já však tvrdím, že nepřijatelná tratta, teprve tím, když opatřena bude příslušnou pohledávkou fakturní, stane se rimessou obchodní. Hupka a odpůrci chybují vtom, že nepřijatelnou trattu stále přirovnávají k akceptu; akcept je zajisté lepší, než tratta, nelze ho však dosíci. Trattu postupní lze však srovnávati toliko s dnešním eskomptem faktur, anebo s nepřijatelnou trattou úhradou neopatřenou. Při tratte této nemá však držitel směnky žádných práv proti trussatovi, kdežto podle nových návrhu má stát! se směnečným věřitelem; tím posílí se postavení držitele směnky, tím stane, se směnka naopak mocnější a účinnější, nedenuturuje se. Nemá také fakturní pohledávka nastoupiti na místo přísné pohledávky z akceptu, naopak má pohledávka tato jen tehdy přijití v úvahu, když nelze akceptu dosíci, a když vydatel právě proto vydává trattu nepřijatelnou.
Hupka popírá dále, že forma eskomptu neposkytuje právní jistoty, a dovolávaje se novějších rozhodnutí nejvyššího soudu, stojí na tom. že při eskomptu jedná se o skutečný převod pohledávek a ne jen o jich zastavení. Jediné, co prý je pochybným, je právní důvod převodu, zda je to prodej, zajištění, aneb ukojení.
Pokud se týče výtky tajnosti má H. za to, že vada tato stihne také postupní trattu, ježto vzdání se práva na pohledávku trattou zůstane věřitelům, na nexu směnečném nezúčastněným, zrovna tak stajeno, jako obyčejný postup. Taktéž myslí Hupka, že postupní tratta nepřivede ani zjednodušení, ani zlevnění obratů eskomptních.
Veškerých opatření kontrolních bude i dále zapotřebí, ba výkony manipulační, spojené se zanášením a zkoumáním velikého množství jednotlivých tratt a četných jich termínu splatnosti, práce ty ještě znásobí a zdraží. Myslí proto, že nepřijatelná tratta, proti níž má těžké obavy teoreticko-formální, neodstraní ani jedinou z vad, jež lpí na dosavadním systému eskomptním.
Základní vada této formy úvěrové leží dle něho hlouběji, ona leží v nesolidnosti základu této formy, v nejistotě předmětu, s kterým se musí operovati. Zlo to nezhojí se žádnou reformou, dokonce pak již nikoliv přeformováním aktu postupního. Potud Hupka.
Jiní namítají, že se reformou Landesbergerovou postavení vydatelovo k Lassatovi ještě zhorší. Postavení vydatelovo tím, že i tehdy, když ze smlouvy kupní o zboží činěny budou výtky zboží, anebo když trassát popírati bude pravost fakturního obnosu, přece s přísností směnečnou ručiti bude za sumu ve směnce udanou. Trassát, který při obyčejném postupu postaven je proti určité osobě, s kterou muže se dohodnouti, o prolongaci ji požádati, jistotu jí poskytnouti, bude při trattě postupní, která je přece cessio in incertain personam, tohoto práva zbaven a mimo to nucen při placení obrniti se plnou směnečnou diligencí. Týž bude také, i když bude míti odůvodněné námitky proti dluhu, nucen směnku zaplatiti, poněvadž se bude obávati, aby úvěr jeho nebyl otřesen tím, když dá proti sobě protestovati.
Námitce této posmívá se Adler: »Je třeba přiznati se k tomu pomyšlení, že dluhy jsou k tomu, aby byly placeny, nikoli však, aby byly prolongovány, a že není nejkrásnější stránkou obligace možnost námitky«, a dokládá, že právní obhajoba trassáta nebude nijak zkrácena, ježto právě trassát nepodléhá rigoru směnečnému.
Pokud odpůrci se obávají, že »malý muž« mohl by býti jemu nesrozumitelným novým útvarem právním zkrácen, kausticky podotýká: »Také není obava, že by laikové spojením abstraktní směnky s poměrem, jenž ji zakládá, uvedeni byli ve zmatek. Na štěstí se jim k tomu nedostává potřebných vědomostí právních. Člověk přece musí napřed věděti, co jest abstraktní obligace, aby pak mohl zapomenouti, že abstraktní obligace vůbec nezavazuje trassáta.«
Boj mezi navrhovatelem postupní tratty a jeho přívrženci, k nimž náležela rada průmyslová a část velkobank a kupectva — a mezi protivníky obmýšlené reformy, jichž gros tvoří právě dosavadní diskontní ústavy a jich ústředny evidenční (kteréž snad zavedením tratt postupních v dalším svém vývoji ohroženy býti se domnívají), а k nimž družila se rada živnostenská a také částečně odborové representace malého a středního stavu obchodního trvá dále a je nerozhodnut.
Tolik je jisto, že otázka postupní tratty, navržená a propagovaná důmyslně a energicky Landesbergerem, jehož návrhu i odpůrce tak zásadní jako profesor Ηupka tu poctu vzdává, »že je svůdný a skvěle oddůvodněn«, je na postupu. Autor nelituje času, ani práce, aby reformě své získal přesvědčené přívržence. Jsa si jist souhlasem velikých bank, hledí zaujmouti pro návrh svůj širší kruhy obchodnické a průmyslnické, a uznati dlužno, že se mu v tom daří. Podařilo se mu to také, — jak jsem se osobně přesvědčil, — v obchodnických kruzích pražských při přednášce v listopadu 1913 ve »svazu pražského kupectva« konané.
Výmluvným a horlivým jeho paladinem, vládnoucím skvělou dialektikou a sžíravým vtipem, vybočujícím až někdy na pole feuilletoního žurnalismu, je černovický profesor Dr. Adler, který od prvé konference Haagské je neúměrným propagatorem myšlenky postupní tratty a který ve článku z roku 1.913 své vyznání víry nadšeně takto formuluje: »Naše veliké banky jsou ochotny ulehčiti jho, které obecná nouze úvěrová vkládá na malého a středního živnostníka. Chce se, aby se v budoucnosti také tak dobře měl, jako obchodník francouzský, jehož směnky, vydané na jeho zákazníky, a to již od 50 frs počínaje, za mírný úrok plní portefeuille bank francouzských. K tomu však je třeba pomoci zákonodárství, které této směnce má zajistiti také právně onu cenu, jaká jí hospodářskу přísluší. Majitel takové směnky musí, poněvadž přijetí její dosíci nelze, státi se pánem, pohledávky za zboží, o kteroir se směnka opírá. Dlužno odstraniti bezpráví, záležející v tom, že majitel neakceptované směnky za zboží je dnes proti Bussatovi bezbranným.
Koupiv pak, pokud se týče zaplativ směnku, zaplatil také pohledávku za zboží; jemu náleží,« Těžko dnes rozhodnouti, který proud zvítězí. Jen zkušenost, jen budoucnost může prokázati, bude-li máti postupní tratta ony přednosti a výhody, které její nadšenci do ní vkládají, a bude-li prosta oněch vad, které jí odpůrci její vytýkají. Snad bude s ní, jako s každou novotou, která není výronem pouhého spekulativního rozvažování, ale vytryskuje z nutkavé, nezdolné potřeby hospodářské. Je-li takovou hospodářskou potřebou, vyvře neodolatelnou silou na povrch a smete vítězně pochyby a rozpaky teoreticko-dogmatické, tak jako to dosud učinil každý podnět, vzešlý z živých zdrojů neomylného dění hospodářského.2

Otiskujeme tuto úvahu v očekávání, že bude podnětem, aby se pohnulo i vážnými otázkami, směřujícími ku sjednocení našeho práva směnečného se směnečným právem státu ententových.
Literatura použitá: Dr. Karl Adler: Bankpolitische Aufsätze (zur Einführung des französ. Deckungsrechtes bei der Tratte der einheitlichen Wechselordnung) 1913. — Robert Hacker: Die Technik des Bachforderungs-Eskomptes 1913. — Dr. Leo Hamburger: Das Recht auf die Deckung bei der nichtakzeptablen Tratte. — Prof. Dr. Josef Hupkа: Neue Freie Presse z 5.16. 1913. — Dr. Albert Weishut v Neue Freie Presse z 4./5. а 28./5. 1913. Beilagen zu den sten. Protokoll des Herrenhauses XXL, Session 1913, Nro. 112/H. H. Code de commerce, Paris 1914. — Jiná: Felix Meyer: Weltwechselrecht. Kelsen: Das Handelsmuseum 1913, Nro. 24. Sokal: Das Handelsmuseum 1913, Nro. 22.

Citace:

ČÁDA, František; Vaněček, X.. Poznámka k recensi »Zržijzenij zemského knijžetsvij Opolského a Ratiborského«. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1927, svazek/ročník 8, číslo/sešit 5, s. 163-164.