Č. 942.

Úřednictvo státní: * Za veřejnou službu ve smyslu § 4 zák. ze dne 23. července 1919 č. 457 sb. z. a n. nelze považovati službu vojenskou.
(Nález ze dne 20. září 1921 č. 8240.)
Věc: Ferdinand D. proti ministerstvu spravedlnosti v Praze (zast. okr. soudcem Drem. Vostrčilem) o započtení válečných let.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Stěžovatel jako dragounský strážmistr jmenován byl usnesením vrchního zemského soudu v Praze z 11. července 1919 kancelistou pro Čechy mimo pořad a přeložen k okresnímu soudu v N., kdež 1. srpna 1919 službu nastoupil.
Dne 5. prosince 1919 podal přihlášku o započtení válečných let podle zákona ze dne 23. července 1919 č. 457 sb. z. a n., poněvadž v letech 1914 až 1918 sloužil jako poddůstojník z povolání, měl tudíž nárok na započtení 5 pololetí, od nichž jest odečísti dobu od 1. října 1918 do jmenování, tudíž do 1. srpna 1919, takže zbývá k započtení 20 měsíců. —
Výnosem ministerstva spravedlnosti z — žádosti té nevyhověno, poněvadž stěžovatel v letech 1914—1918 vůbec nebyl v civilní státní službě.
Stížnost naříká toto rozhodnutí pro nezákonnost.
Spornou otázkou jest jen dosah § 4 cit. zákona. Zákon tento týká se v podstatě pouze civilních státních zaměstnanců a to zásadně těch, kteří v tomto činném služebním poměru byli 1. listopadu 1918.
Z druhé této zásady připouští § 4 výjimku potud, že lze zákona použíti i na ony civilní státní úředníky, kteří později byli ustanoveni, pokud do této služby přestoupili z jiné služby veřejné nebo jí na roven postavené a jimž v dřívějším služebním poměru nedostalo se již stejné nebo vyšší výhody. Podle zprávy státně-zřízeneckého výboru ze dne 16. července 1919 č. tisku 1369 byl předpis § 4 odůvodněn tím, že při organisaci ministerstev převzati byli mnozí úředníci z jiných veřejných služeb a jest spravedlivo, aby se jim dostalo výhody připočtení, pokud jí neměli aspoň v rozsahu tohoto zákona.
Zpráva tato přimyká se úplně k důvodové části vládní osnovy zákona (č. tisku 1167) a Národní Shromáždění současně se zákonem usneslo se na resoluci č. 1, jíž vyzývá vládu, aby resorty byly zmocněny, aby individulně výhody zákona přiznaly zaměstnancům, jimž zabráněno bylo službou vojenskou ve válce vstoupiti do státní služby, ovšem ještě za dalších podmínek; podle resoluce č. 2 žádá se o stejně výhody zákonné pro učitelstvo vůbec.
Tím zcela jasně dal zákonodárce na jevo, že pod pojem veřejné a jí na roveň postavené služby řadí jen civilní zaměstnání, kde jedině také lze mluviti o skutečném přestupu úředníkově a jest možno použíti předpisů v příčině případných již přiznaných výhod, které vesměs byly směrodatny při přijímání úředníka do civilní služby státní.
Dlužnoť rozděliti službu státní na civilní a vojenskou, naproti čemuž pojem služby veřejné jest širší, zahrnuje jednak veřejnou službu státní, jednak veřejnou službu mimostátní. Ze státní služby veřejné vztáhl zákon svoji úpravu jen na státní službu civilní a ustanovením § 4 zasáhl i na veřejnou službu mimostátní, včítaje v ni i služby jí na roveň postavené a vyjmul — jak jde z resoluce č. 2 — vzhledem k zvláštní právní povaze službu učitelskou.
Pro stanovisko zákona o vyloučení státní služby vojenské rozhodným bylo podle materialií zákona, že v tomto směru platily již velmi široké, ovšem jen výslužného se týkající předpisy zákona ze dne 27. prosince 1875 č. 158 ř. z. (§§ 10, 78, 120, 124), zákona ze dne 6. června 1886 č. 90 ř. z. (§ 8), cís. nař. ze dne 9. června 1915 č. 361 ř. z., nařízení ze dne 10. prosince 1915 č. 362 ř. z., další samostatná úprava odpovídající zásadám shora citovaného zákona provedena pak ve příčině četnictva zákonem ze dne 19. března 1920 č. 186 sb. z. a n., ve příčině osob vojenských zákonem ze dne 19. března 1920 č. 195 sb. z. a n., načež resoluce č. 1 došla částečného splnění §em 14 zákona ze dne 7. dubna 1920 č. 230 sb. z. a n., a na to v mezích § 4 zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 222 sb. z. a n. dalšího v §§ 13 a 14 nařízení ze dne 22. prosince 1920 č. 666 sb. z. a n., jímž právě vyplněna byla mezera ve příčině vojenských osob opustivších vojenskou službu před účinností zákona ze dne 19. března 1920 č. 195 sb. z. a n., ovšem s materiální výhodou jen od 1. ledna 1921.
Není tudíž správným názor stěžovatelův, že ustanovení § 4 cit. zákona týká se také vojenské služby a bylo proto stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 942. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 750-751.