Č. 9949.

Církevní věci (Slovensko): * I při svobodné volbě členství k té které náboženské obci židovské ve smyslu bodu 5 odst. 2 nař. býv. uh. min. kultu č. 1191/1888 (Tréfortské nař.) zbavuje zdanění v jedné náboženské obci příslušníka židovského vyznání, bydlícího současně v několika obcích, toho, aby se nestal současně daně povinným i v jiné náboženské obci, pokud nejde o případy přestupu ve smyslu bodu 2 odst. 2 téhož nařízení.
(Nález ze dne 8. června 1932 č. 16801/31.)
Prejudikatura: Boh. A 5796/26, 8800/30, 9363/31, 9631/31.
Věc: Židovská mateřská náboženská obec v Košicích proti zemskému úřadu v Bratislavě o náboženskou daň.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vadnost řízení.
Důvody: Podáním z 9. června 1928 zažádal Max B., statkář v K. o suspendování dražby určené prostřednictvím městského daňového úřadu v Košicích na 11. června 1928 za účelem vymáhání církevní daně v částce 3000 Kč pro židovskou mateř. náboženskou obec v Košicích. K odůvodnění své žádosti uváděl st-l, že je třeba předem vyřešiti spornou otázku, zdali je povinen v Košicích církevní daň platiti, ne- — Č. 9949 —
boť jako statkář na K. již od roku 1919 náleží církvi v S. a tam i daň platí. Pokud stěžující si obci platil příspěvky, činil tak pouze z laskavosti a bez jakéhokoliv závazku.
Výměrem z 9. června 1928 nevyhověl městský notářský úřad v Košicích žádosti z těchto důvodů: »Žádost opírá se o tu okolnost, že uchazeč podle vysvědčení jako statkář na Kr. již od roku 1919 přináleží s.-ské církvi a také tam daň platí. Tento důvod však netvoří právní podklad k vyhovění žádosti, ježto se příčí ustanovení § 12 zák. čl. XLIII:1895, podle kterého členem dobrovolně utvořené církevní obce je každý, který k patřičné náboženské obci přísluší a na území příslušné náboženské obce bydlí. To, že židovská mat. nábož. obec v Košicích existuje a je zřízena podle platných kongresových stanov, a že uchazeč má trvalý pobyt na území města Košic, není sporno, ba totéž tvrdí sám uchazeč. Z těchto důvodů musil proto úřad takto rozhodnouti.«
Odvolání podané Maxmiliánem B., dnešní zúčastněnou stranou, proti tomuto rozhodnutí, v němž sice doznáno bylo, že stanovisko úřadu ohledně bydliště zúčastněné strany v Košicích je správné, avšak zároveň dovozováno, že při současném bydlišti v Krajcár-Pustě je možná svobodná volba co do příslušnosti k jedné z náboženských obcí, vyhověl zemský úřad v Bratislavě nař. výměrem a zrušiv odvoláním napadený výměr, zastavil současně provedení exekuce z těchto důvodů:
»Takto bylo nutno rozhodnouti, ježto odvolatel připojeným osvědčením, vystaveným obecním představenstvem obce H. hodnověrně dokázal, že v této obci má své stálé bydliště a domácnost a že v K. se zdržuje jen v zimních měsících. Dále svědectvím vystaveným představenstvem orthodoxní náboženské obce v H. dokázal, že je řádným členem této obce již od roku 1919, v důsledku čehož nemůže býti současně členem židovské náboženské obce kongresové v Košicích, která od něho církevní daň požaduje, poněvadž ve smyslu ustanovení § 5 nař. býv. uh. min. kultu č. 1191/1888 v takových případech, kdy některý žid má stálé bydliště ve dvou obcích, musí býti ponecháno volné úvaze a rozhodnutí dotyčného člena, ve které z těchto obcí chce býti řádně platícím členem. Odvolatel však v r. 1919 rozhodl, že chce býti členem orthodoxní židovské náboženské obce v S. a toto své rozhodnutí potvrdil tím, že od roku 1919 přispívá na náklady zmíněné obce, z kterýchžto důvodů židovská náboženská obec kongresová v Košicích nemá žádného právního podkladu k tomu, aby Maxu B. předepsala církevní daň. I v tom případě, že by odvolatel byl povinen svou církevní daň v Košicích platiti, musil by tak činiti orthodoxní nábož. obci a nikoli kongresové obci, poněvadž v Košicích i orthodoxní náboženská obec existuje, jejímž by se stal členem v případě, že by ho k placení církevní daně nevázalo ustanovení § 8 organisačních stanov orthodoxních náboženských obcí židovských na Slov.«
Proti tomuto rozhodnutí podána je stížnost, o níž uvažoval nss takto:
Ze spisů se podává, že žal. úřad rozhodoval o otázce, zda dnešní zúčastněná strana je povinna náboženské obci platiti daň, tedy o otázce zásadní daňové povinnosti zúčastněné strany v době, kdy bylo již provedení exekuce na určitý den nařízeno. Stížnost spatřuje pak nezákon- — Č. 9949 —
nost v onom postupu žal. úřadu, ježto v tomto stadiu exekučního řízení nemohl již žal. úřad zkoumati, zda zúčastněná strana je povinna daň platiti čili nic, kdyžtě daň tato byla pravoplatně předepsána a vyměřena a proti správnosti tohoto předpisu se zúčastněná strana nebránila.
Podle konstantní judikatury nss-u omezuje se působnost státní správy ve věci církevní daně náboženských obcí židovských na Slov. jen na vymáhání těchto daní, arci jen k návrhu příslušných orgánů těchto obcí (Boh. A 9363/31). Dále vyslovil nss v nál. Boh. A 8800/30, že jde-li o exekuční vymáhání židovské daně náboženské na Slov., zkoumá státní úřad správní toliko, je-li tu platný exekuční titul, totiž pravoplatné usnesení příslušných orgánů náboženské obce (srov. též Boh. A 5796/26), a že tudíž v jakémkoli stadiu exekučním nemohou státní úřady přezkoumati onen výrok vydaný kompetentními orgány náboženské židovské obce po stránce meritorní, totiž po té, zda oním výrokem byla církevní daň uložena exekutu, ať již co do zásadní daňové povinnosti, ať co do výše — právem (srov. Boh. A 9363/31).
V daném případě dovozovala však dnešní zúčastněná strana v řízení správním — přiznávajíc, že má bydliště v Košicích i v obci H. (Krajcárpusta) — že má svobodnou volbu v tom směru, ke které církevní obci chce patřiti, resp. že tím, že si zvolila církevní obec v S. a tam daně církevní platí, dostála zákonným povinnostem a že nemůže býti nucena k placení církevní daně též náboženské obci košické. Strana měla tu zřejmě na mysli bod 5. odst. 2. Tréfortského nař. č. 1191/1888 V. K. M., podle něhož každý žid je povinen přistoupiti za člena té náboženské obce . . ., na jejímž území bydlí, má-li však byt na více místech, může si mezi příslušnými obcemi svobodně voliti tu, k níž chce patřiti. Na tomto ustanovení vybudovala pak zúčastněná strana svůj právní názor, že platí-li daň již v jedné náboženské obci, v níž má své bydliště, nemůže jí již jiná náboženská obec, v níž má rovněž své bydliště, předpisovati náboženskou daň. Z toho plyne, že statkář Max B. při nařízeném exekučním vymáhání církevní daně pro stěžující si náboženskou obec v Košicích popíral, že exekuční titul — totiž rozhodnutí církevních úřadů o předepsání daně — byl vydán s právním účinkem proti němu. A právem.
Má-li totiž příslušník židovského vyznání na Slov., bydlící současně ve více obcích, podle cit. Tréfortského nař. svobodnou volbu mezi příslušnými náboženskými obcemi v otázce svého členství k některé z nich, a je-li člen židovské náboženské obce povinen k placení církevních daní a dávek ve své obci, pak právě význam oné svobody volby leží v tom, ve které obci chce býti zdaněn. Jinak — kdyby byl povinen platiti daň ve všech těch obcích, v nichž má své bydliště — nemělo by ono ustanovení o svobodné volbě významu. To plyne ostatně i z bodu 2. odst. 2. cit. nař., stanovícího pokud a do které doby může býti žid nucen platiti daň též jiné náboženské obci vedle obce, jejímž je členem. Důsledkem toho však musí býti závěr, že i při svobodné volbě členství k té které obci ve smyslu bodu 5. odst. 2. cit. nař. jen zdanění v jedné náboženské obci zbavuje žida, bydlícího současně ve více obcích, toho, aby se nestal současně daně povinným i v jiné náboženské obci, pokud ovšem nejde o případy přestupu ve smyslu bodu 2. odst. 2. téhož nař. — Č. 9949 —
Prokáže-li tedy žid, mající nesporně bydliště na území více náboženských obcí, že si jednu z nich zvolil jako obec, v níž chce bytí členem, a prokáže-li současně, že v této obci je zdaněn, pak nemůže proti němu — vyjma případy spadající pod bod 2. odst. 2. cit. nař. — náboženská obec jiného místa, v němž má rovněž své bydliště, získati exekučního titulu právně účinného již pouhým předpisem církevní daně, i když tento předpis nebyl dotčeným příslušníkem židovského vyznání uvnitř autonomního instančního postupu úřadů církevních napadán. K této obraně není osoba ta, nejsouc zdanění podléhajícím členem obce, povinna a nemůže proto ani formální pravoplatnost předpisu daňového vůči ní býti namítána. Zjistí-li pak příslušný úřad státní správy, rozhoduje o žádosti za exekuční vymáhání církevní daně předepsané takovýmto způsobem, že předpis ten není pravoplatným exekučním titulem, pak je povinen žádané vymáhání exekuční odepříti, po případě exekuci nařízenou již nižší stolicí zastaviti. Tím ovšem není ještě vyřešena otázka případných závazků, plynoucích z ustanovení bodu 2. odst. 2. cit. nař.
Co do otázky však, jsou-li v jednotlivém případě splněny shora uvedené podmínky zastavení exekuce, nutno také zkoumati, zda skutečně tu je dvé stálých a řádných (nikoliv tedy pouze přechodných) bydlišť, po případě zda není tu jen jedno bydliště takového charakteru. Stejně směrodatnou otázkou je i ta, zda a kde je žid řádně zdaněn. Otázky ty a jim podobné řeší si pak správní úřad hodnocením zjištěných skutečností, resp. předložených průkazů, musí však do souhrnu tohoto hodnocení pojati i vyjádření strany druhé o průkazech předložených jednou ze stran.
V daném případě vyšel žal. úřad z toho, že zúčastněná strana má na základě průkazů jí předložených své stálé bydliště v obci H. a že platí příslušné náboženské obci s.-ské řádně církevní daně, že pak v Košicích se zdržuje jen v zimních měsících. Žal. úřad neposkytl však — jak se ze správních spisů podává — st-lce příležitost, aby se o průkazech, zúčastněnou stranou v řízení správním předložených, vyjádřila, což měl učiniti tím spíše, když rozhodnutí první instance vycházelo v otázce trvalého bydliště právě z hledisek opačných. Neučinil-li žal. úřad tak, tedy sběhla se — právem stížností též vytýkaná — podstatná vada řízení, která nejen ztěžuje straně obranu, ale znemožňuje i nss-u posouzení zákonitosti nař. rozhodnutí nejen co do této otázky, ale i ve všech ostatních směrech stížností vytýkaných.

Citace:

č. 9949. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 111-114.