NPD documents search: Právník, 76 (1937)

Hudební ústavy.

I. Pojem. H. ú. v širším smyslu jsou ústavy, které slouží pěstování hudby; sem spadají tedy také všecky ústavy, sloužící praktickému provozování hudby, upravené na př. na podkladě spolkovém. V užším smyslu rozumějí se h-mi ú. ústavy, na nichž se hudbě vyučuje, tedy hudební školy různých stupňů a druhů. Takovéto ústavy jsou buď státní buď soukromé.
II. H. ú. státní. Sem náleží v prvé řadě
a) státní konservatoř hudby v Praze,
b) státní hudební a dramatická konservatoř v Brně.
Pražská konservatoř — existovavši do převratu jako ústav soukromý, státem subvencovaný — byla jako ústav státní zřízena zák. ze 4. XII. 1919, č. 648 Sb., a má jednak školu mistrovskou jednak školu střední s odděleními instrumentálním, klavírním, pěveckým, dramatickým, komposičním a varhanickým. Služební poměr profesorů, učitelů a ostatních zaměstnanců byl upraven zák. z 19. III. 1920, č. 179 Sb.
Brněnská konservatoř byla zřízena zák. z 22. III. 1920, č. 183 Sb., jako škola střední (§ 2), jíž se však přiděluje přiměřený počet profesorů mistrovské školy z konservatoře pražské (§ 3).
Bližší viz pod heslem „Konservatoř“.
Zmínky zasluhují též státní odborné školy pro výrobce hudebních nástrojů v Kraslicích a Schönbachu v Čechách.
III. H. ú. nestátní.
1. Právní poměry hudebních ústavů nestátních (soukromých) řídí se v Čechách, na Moravě a ve Slezsku dosud „provisorním zákonem o soukromém vyučování“ (cís. pat.) z 27. VI. 1850, č. 309 ř. z. (§ 19). Na správci ústavu takového se požaduje čsl. státní občanství, zachovalost a stejná kvalifikace, jaká se žádá od učitele státního ústavu stejného druhu. Na učitelích se požaduje toliko čsl. státní občanství a zachovalost; od požadavku čsl. státního občanství může zemský úřad žadatele v případech zvláště pozoruhodných dispensovati; o kvalifikaci učitelů nemá cit. cís. patent předpisu. Stran kvalifikace správců požaduje se zpravidla buď absolvování konservatoře anebo odbytí státní zkoušky z hudby před zvláštní zkušební komisí státní; lze se však ve zvláštních případech spokojiti i jinakým průkazem způsobilosti (na př. divadelní působení operního pěvce pro školu zpěvu a pod.) (srov. výn. býv. min. kultu a vyuč. z 21. VIII. 1871, č. 5602, Věstník č. 48, a ze 16. V. 1896, č. 11029, Věstník č. 34 a 35). Jsou-li podmínky splněny, vezme zemský úřad zřízení soukromé školy hudební na vědomí, v opačném případě zakáže zřízení její (§ 10). Je proto nesprávno (a nedovoleno?) užívati názvu „koncesovaná hudební škola“ a podobných názvů (srov. nál. býv. rak. s. s. Budwinski 6678 A/1909 a 8958 A/1912).
Uvedené předpisy platí však jenom o soukromých školách hudebních; udílení domácího vyučování hudbě není na uvedené podmínky vázáno (§ 16 cit. cís. nař., srov. § 17, odst. 3., rak. stát. základního zák. o všeobecných právech státních občanů z 21. XII. 1867, č. 142 ř. z., nyní ovšem již zrušeného čl. IX. uvoz. zák. k úst. listině č. 121/1920 Sb.).
Ovšem podléhají jak soukromé školy hudební tak domácí vyučování hudbě podle § 120, odst. 2., úst. list. a § 1 zák. č. 292/1920 Sb. „vrchnímu vedení a dozoru“ resp. „nejvyšší správě a dozoru“ státu, který úkony ty vykonává ministerstvem školství, zemskými úřady a státními inspektory (čtyřmi, po jednom pro Čechy, Moravu, Slovensko a pro školy německé).
Co do rozdílu mezi „soukromou školou“ na jedné a „domácím vyučováním“ na druhé straně má n. s. s. podle nál. Boh. č. 3171, 6646, 6647 adm. za to, že soukromou školou jest rozuměti takový podnik vyučovací, který maje určité pevné stanoviště a zvláštní místnosti provozovací k účelům školským zřízené, pravidelně a podle všeobecné, pro všecky žáky nebo pro určité skupiny žáků společné osnovy vyučovací vyučuje určitým předmětům hromadně, t. j. více žáků zároveň, kdežto domácím (soukromým) vyučováním možno rozuměti jen takové vyučování, které (třebas ovšem se děje také podle určitých metod) udílí se jen jednotlivým žákům nebo malým skupinám žáků podle individuelních potřeb jednotlivého žáka bez zvláštních, školsky zřízených místností provozovacích.
Na území uherského práva (Slovensko a Podkarpatská Rus) není výslovné normy upravující soukromé školství hudební.
Zvláštní úpravy došla jen organisace král. uher. akademie hudby v Budapešti (nař. býv. uh. min. kultu a vyuč. č. 60577/1909), dále aprobace učitelů (profesorů) hudby; zejména viz zkušební řád pro učitele hudby na hudebních školách založených nebo vydržovaných státem, obcemi nebo soukromníky (min. nař. č. 84138/1904, č. 14421/1905, č. 57733/1907), pak zkušební řád pro učitele zpěvu na školách středních (min. nař. č. 57997/1909), zkušební řád pro učitele vyšších škol obecných a měšťanských (min. nař. č. 539 pres. 1902, § 12) a pod.
Prakse užívá však nyní i na Slovensku „jako práva obyčejového“ předpisů shora cit. cís. nař. z r. 1850, které svého času bylo vydáno pro celé mocnářství rakouské.
2. Jednotlivé hudební školy nestátní. Sem náleží spolková škola „Deutsche Akademie für Musik und darstellende Kunst“ v Praze, dále „hudebná a dramatická akademia pre Slovensko“ v Bratislavě, „ústav s právom verejnosti, postavený na roveň štátnych konzervatorií hudby“, které výnosem min. školství a nár. osvěty z 11. XII. 1926, č. 142590/V Věstník min. ročn. IX., seš. 2., str. 84, bylo uděleno „právo veřejnosti“, pak řada městských a spolkových škol hudebních státem subvencovaných, jichž je v Čechách 28, na Moravě 20, ve Slezsku 4, na Slovensku 7, konečně značný počet (několik set) vlastních čistě soukromých škol; (na subvence je na rok 1929 ve státním rozpočtu pamatováno částkou 980000 Kč).
Osvald Janota.

Citace:

Hudební ústavy. Slovník veřejného práva Československého, svazek I. A až Ch. Brno: Nakladatelství Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, 1929, s. 860-861.