ODMĚNA UDAVAČE DLE §u 522 TR. ZÁK. Mezi jinými prostředky, jimiž trestní zákoník, nechceme říci trestní zákon, se snaží odhaliti trestné činy, aby mohly býti jejich pachatelé stiženi zákonným trestem, bije do očí svou kuriosností ustanovení §u 522 tr. zák., dle něhož třetina peněžitého trestu, odsouzeným hráčům zapovězených her uloženého, připadá udavači. Toto na první pohled jasné ustanovení zdá se chovati zajímavost jen potud, že je svědectvím, jak zákon, ve snaze čeliti co nejúčinněji nešvaru zakázaných her, odhodlává se k prostředkům nepříliš sympatickým. Bylo beze sporu účelem tohoto zákonného ustanovení, vyhlídkou na odměnu příměti k prozrazení deliktu, který zpravidla bývá uskutečňován za zavřenými dveřmi, osoby, jež by z vlastní iniciativy, puzeny smyslem pro spravedlnost, k udání deliktu se neodhodlaly. Je v tom kus psychologie. Smýšlení lidí, kteří zpravidla tvoří prostředí zakázaných her, je dobře odhadnuto a použito k němu cesty jistě velmi schůdné. Než právě tento předpokládaný účel zmíněného zákonného ustanovení svádí praksi k pochybám, k nimž jasné znění zákona podkladu nedává. Bylo totiž pochybováno o tom, zda v zákoně zaručený nárok na odměnu připadne též úřednímu orgánu, který ve výkonu své úřední pravomoci nedovolené hráčství objeví. Jde především o četníky, policii a o orgány finanční (důchodkové) kontroly. Pokud byla prakse porůznu toho názoru, že úředním orgánům podíl na uloženém trestu nenáleží, opírala se především o výklad zákonného termínu »udavač«, který pojímala v jeho úzkém pejorativním smyslu, k čemuž sváděla ještě další věta §u 522, která udavači, který by sám za zakázanou hru měl býti potrestán, jako odměnu za udání zaručuje beztrestnost. Druhým podnětem k tomuto zužujícímu výkladu byl regres k předpokládanému účelu tohoto ustanovení, jak jsme jej nahoře uvedli. Jen tam, kde v udání, trestného činu lze spatřovati zásluhu, konání něčeho, k čemu udavač nebyl povinen, je na místě zákonem zaručená odměna, nikoli však tam, kde udáním vykonal úřední orgán svou služební povinnost. Máme před sebou pěkný příklad toho, jak metanormativní ohled k účelu zákona ovlivňuje smysl slov v zákoně použitých. Již výnos ministerstva spravedlnosti ze dne 29. září 1852 č. 157 ř. z. výslovně připomíná, že odmčňovati dle §u 522 tr. z. dlužno i četníky, kteří zakázané hry soudu oznámí a výnosem ministerstva spravedlnosti ze dne 10. I. 1935 č. 1103/35—16 bylo v tomtéž smyslu rozhodnuto i o orgánech důchodkové kontroly, kteří ať přímo či prostřednictvím nadřízeného úřadu hraní zakázaných her udali soudu. Citovaný výnos rozptyluje i pochybnosti mnohých soudů, jak má býti podíl udavačův vyměřován. Byla totiž tendence dávat udavači třetinu dobytého trestu. Zákonu však odpovídá rozhodnutí, že udavači se dostane nároku na třetinu uloženého trestu. Tato mu bude ovšem vyplacena, jen bude-li postačující část trestu vydobyta. Častá zkušenost soudů totiž učí, že zakázaným hrám se mnohdy věnují ti nejchudší z chudých. Kdyby se tedy na př. dobyla jen třetina uloženého trestu, připadne celá udavači a stát resp. chudinský fond, do něhož plynou peněžité tresty, by vyšel na prázdno. Kert.