Čís. 8666.

Pozemková reforma.
V § 37 příděl. zák. nejsou uvedena všechna obmezení, jež může Státní pozemkový úřad uložiti osobě, jíž přiděluje půdu. Tím, že Státní pozemkový úřad udělil svolení ke zcizení přiděleného pozemku, nestala se smlouva nedotknutelnou s hlediska odpůrčího řádu.
(Rozh. ze dne 26. ledna 1929, R II 426/28.) — Čís. 8666 —
130
Manželé Š-ovi v době, kdy si vypůjčili peníze od žalující záložny, drželi a užívali pozemky přidělené jim Státním pozemkovým úřadem. Napotom prodali manželé Š-ovi ony pozemky žalovaným. Ježto exekuce vedená žalobkyní k vydobytí zapůjčených peněz na ostatní jmění manželů Š-ových zůstala bezvýslednou, domáhala se žalobkyně na žalovaných (kupitelích pozemků od manželů Š-ových), by bylo uznáno právem, že trhová smlouva, jíž prodali manželé Š-ovi žalovaným pozemky, jest proti pohledávkám žalobkyně bezúčinnou, že žalovaní jsou povinni to uznati, trpěti exekuční prodej a vnucenou správu pozemků k vydobytí pohledávek žalobkyně neb místo toho zaplatili žalobkyni její pohledávky. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Soud vzal za prokázáno, že manželé Š-ovi, prodavše pozemky, měli vědomí, že tímto právním jednáním zkracují své věřitele, zejména i žalobkyni, že žalovaní to museli věděti a že tržní cena 7000 Kč jest v dnešních poměrech velice nízká. Kdyby tedy nebylo zde toho, o čem dále bude promluveno, muselo by býti žalobě vyhověno. V tomto případě jest nesporné, že manželé Š-ovi v době, kdy si vypůjčili od žalobkyně peníze, užívali a drželi pozemky přidělené jim Státním pozemkovým úřadem, že však v pozemkové knize jako vlastníci zapsáni nebyli a že ani žalovaní dosud nejsou knihovními vlastníky. Pokud nebyly přidělené pozemky odevzdány přídělci do vlastnictví, nelze na jeho práva k nim vůbec vésti exekuci bez svolení Státního pozemkového úřadu, protože jednak není jisto, zda se přidělených pozemků přídělci vskutku dostane, jednak by se tím znemožňovalo případně omezení, jež Státní pozemkový úřad ve smyslu předpisu § 23 příď. zák. přídělci má uložiti, a zmařen by tak byl účel zákona, jenž je dán ve veřejném zájmu, neboť jde v pozemkové reformě o sociální reformu. Rozhodnutí o tom, kdy se zcizení, pronájem, zavazení a dělení zabraného majetku příčí účelům pozemkové reformy a kdy nikoliv, patří podle § 7 zák. záb. Státnímu pozemkovému úřadu, který udělením neb odepřením souhlasu k dotyčnému právnímu úkonu vyslovuje, zda tento úkol se srovnává s účely pozemkové reformy či zda se jim příčí a že bez povolení Státního pozemkového úřadu nelze přidělené pozemky zciziti, plyne výslovně z § 37 zák. čís. 81/1920. Státní pozemkový úřad rozhoduje tedy o zcizení a jen jemu patří právo souhlas k tomu buď uděliti nebo odepříti. Věřitelé, kteří půjčují držitelům přidělených pozemků, musí věděti o nedostatku zcizovacího práva dlužníků, musí s tím počítati, že Státní pozemkový úřad může odepříti možnost vésti exekuci k uspokojení jich pohledávek dokonce musí i na to býti připraveni, že držiteli přiděleného pozemku tento může býti odebrán. Není věcí Státního pozemkového úřadu, by se staral o to, zda držitelé přidělených pozemků jsou zadluženi a kdy tyto dluhy povstaly, při rozhodování o svolení ku zcizení rozhodují jen veřejné zájmy s pozemkovou reformou související, nikoliv ohled na věřitele. Ze všeho toho, co bylo uvedeno, vyplývá, že když Státní pozemkový úřad dal svoleni k prodeji sporných pozemků, prodej jest pravoplatný, že prodeji nelze odporovati ani ho nelze zvrátiti ze žádných důvodů. zejména ani z důvodů § 2 odp. ř. a že tedy ani žalující strana nemůže se cítiti poškozenou, byl-li prodán pozemek pod skutečnou hodnotou, — Čís. 8666 —
131
poněvadž, půjčovala-li, jednala na vlastní nebezpečí, čehož si musila býti vědoma vzhledem k tomu, co bylo uvedeno. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, vy vyčkaje pravomoci ve věci znovu jednal a rozhodl. Důvody: Prvý soudce má za zjištěno, že žalovaní koupili smlouvou ze dne 9. března 1928 od manželů Š-ových pozemky, v žalobní prosbě uvedené, za 7000 Kč a že tato kupní smlouva byla schválena rozhodnutím Státního pozemkového úřadu ze dne 5. dubna 1928. Prvý soudce má za zjištěno, že manželé Š-ovi prodali pozemky vědouce, že tímto právním jednáním zkracují své věřitele, zejména i žalující stranu, a že žalovaní o tomto úmyslu prodatelů věděli. Soudce totiž má za zjištěno, že pozemky měly mnohem vetší cenu než, zač byly prodány, a že se tudíž manželé Š-ovi, kteří jsou velmi zadluženi, takže nemohou své věřitele uspokojiti, tímto prodejem zbavují majetku za cenu nízkou ke škodě svých věřitelů. Podle § 23 zákona ze dne 30. ledna 1920, čís. 81 sb. z. a n. (zákona přídělového) má Státní pozemkový úřad právo v přídělové listině naříditi obmezení ohledně přidělené nemovitosti. Poněvadž mezi stranami jest nesporno, že jde o půdu přidělenou manželům Š-ovým z půdy zabrané Státním pozemkovým úřadem na základě pozemkové reformy a že tudíž Státní pozemkový úřad měl právo manželům Š-ovým uložiti různá obmezení ve smyslu § 23 přídělového zákona, jest nezbytno vyšetřiti, zda Státní pozemkový úřad omezení manželům Š-ovým při přídělu uložil a jaká to obmezení byla. Uložil-li Státní pozemkový úřad manželům Š-ovým při přídělu, že smějí zciziti, zatížiti pozemek jen se svolením Státního pozemkového úřadu a že mohou zejména žádati vyšší cenu, než za kterou jim pozemek byl přidělen, lze sotva říci, že manželé Š-ovi prodavše pozemky žalovaným, jednali ke zkrácení svých věřitelů, ani tito vlastně nemohli na pozemky k uspokojení svých pohledávek vésti exekuci a ani vlastně manželé Š-ovi prodali pozemky za nejvyšší cenu, za kterou mohli, použivše peněz celkem k uspokojení svých věřitelů. Avšak i v jiném směru řečené skutkové okolnosti budou podstatně rozhodné, poněvadž jen, budou-li obmezení Státního pozemkového úřadu známa, bude lze posouditi, zda lze vésti exekuce vnucenou dražbou a vnucenou správou na nemovitosti žalovanou stranou koupené. Exekuce po případě nebude možnou potud, dokud není známo, jaká omezení uloží Státní pozemkový úřad žalovaným ohledně přidělené nemovitosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu čís. 6359 sb. n. s.). V tom případě by žaloba byla nepřípustnou, po případě předčasnou, poněvadž žalující strana by mohla žádati jen to, čeho žalovaní kupní smlouvou, která má býti prohlášena za bezúčinnou, nabyli (§ 13 odp. ř.). Mohla by se tudíž žalující strana domáhati jen toho, by mohla býti vedena exekuce na pozemky smlouvou žalovaným prodané. Žalovaní mohou se ovšem této povinnosti sprostiti zaplacením pohledávky žalující strany, tuto povinnost však mají jen tehdy, byli-li povinni vrátiti to, čeho napadenou smlouvou nabyli. Jinak této povinnosti nemají. Poněvadž prvý soudce nezjistil vzhledem k svému právnímu názoru, jaká obmezení Státní pozemkový úřad manželům Š-ovým při udělení přídělu (v přídělové listině) uložil, pokud se týče zda již Státní pozemkový úřad taková obmezení uložil, a zejména ani nezjistil, za jakých obmezení 9 — Čís. 8666 —
132
(podmínek) Státní pozemkový úřad napadenou kupní smlouvu schválil, bylo nutno rozsudek prvého soudu zrušiti. Prvý soudce po pravomoci tohoto usnesení bude znova ve věci jednati, při tom vyšetří, po případě použije práva podle § 182 c. ř. s. jemu příslušejícího ohledně okolností,
které se zdají býti odvolacímu soudu rozhodné, a pak znova ve věci rozhodne.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Žalovaní vyslovují v rekursu názor, že okolnosti, jež chtěl míti odvolací soud zjištěny, byly uvedeny v první stolici jednak jako nesporné, jednak prý plynou ze zákona (z § 37 zák. čís. 81/20 sb. z. a n.), takže nebylo třeba doplňovati v tom směru řízení prvého soudu. Leč žalovaným nelze přisvědčiti. Odvolací soud kladl důraz zejména na okolnost, zda manželé Š-ovi prodali přidělený pozemek za nejvyšší cenu, za kterou směli podle obmezení Státního pozemkového úřadu. Šlo tudíž odvolacímu soudu především kromě jiného také o zjištěni, za jakou cenu byl pozemek manželům Š-ovým přidělen Státním pozemkovým úřadem. Že okolnost ta byla podle obsahu rozsudku prvého soudu nespornou, není správným. Prvý soud zjistil v tom směru jako nesporné jen to, že žalovaní koupili od manželů Š-ových trhovou smlouvou, o niž jde, pozemky za 7000 Kč. Nespornou nemohla býti okolnost, kterou chce míti zjištěnu odvolací soud, již proto, že ji žalovaní, v první stolici ani výslovně netvrdili a učinili také teprve v odvolacím sdělení a v rekursu. Že v § 37 zák. čís. 81/20 sb. z. a n. jsou uvedena veškerá obmezení, která má podle § 23 uved. zák. Státní pozemkový úřad právo uložiti osobě, které se půda přiděluje, a která chce míti odvolací soud zjištěna, z ustanovení toho nijak neplyne. Ustanovení to jen uvádí, pod č. 1 (2), které zde přichází v úvahu, důvody, ze kterých Státní pozemkový úřad přivolí ke zcizení celého podílu v prvních deseti letech. Ježto se rekurs jinak nedotýká vlastních důvodů, pro které chce míti odvolací soud ony okolnosti zjištěné, vymyká se i otázka těchto důvodů právnímu posouzení nejvyššího soudu. Žalovaní pokoušejí se v dalších vývodech rekursu uplatniti názor, že napadené usnesení jest nesprávné po stránce právní z toho důvodu, že prý žalobkyně nemůže ze žádného důvodu odporovati platnosti trhové smlouvy ohledně přídělu schválené Státním pozemkovým úřadem, nemá-li k tomu předem svolení tohoto úřadu, ježto tento úřad jest jediným rozhodujícím činitelem pokud se týče nakládání s přídělovými pozemky. Stěžovatelé vyslovují, jakž z dalšího plyne, názor, že smlouvě, o jakou jde, nelze ani odporovati s hlediska odpůrčího řádu. Týž názor vyslovil již prvý soud ve svém rozsudku. Leč odvolací soud nesdílel, jakž vyplývá z jeho rozhodnutí, názor ten, třebas to výslovně a zvlášť neodůvodnil. Jest se proto s názorem tím, zřejmě nesprávným, blíže zabývati. Podle § 7 zákona záborového čís. 215/1919 sb. z. a n. vyžaduje ovšem zcizení, pronájem, zavazení a dělení zabraného majetku úředního souhlasu a nemá bez něho proti státu právních účinků. Podle § 37 příď. zák. (čís. 81/20 sb. z. a n.) jest zcizení přídělového pozemku vázáno na svolení Státního pozemkového úřadu. Avšak tím, že svolení takové bylo uděleno, nestala se smlouva, takto schválená, nedotknutelnou s hlediska odpůrčího řádu. Otázky, spadající pod ustanovení § 2 a 3 odp. ř., nezkoumá Státní pozemkový úřad, schvaluje smlouvu ohledně přídělového pozemku a nemůže je zkoumati, neboť není к tomu povolán a nemá ani příčiny, by tak činil. Státnímu pozemkovému úřadu jsou pro udělení souhlasu směrnicí jen otázky veřejnoprávní nikoli otázky soukromoprávního rázu, o něž jde při předpokladech §§ 2 a 3 odp. ř. Mylným jest proto názor, že odpůrci řád maří ustanovení zákona záborového. Stěžovatelé přehlížejí jednak význam ustanovení § 1 odp. ř., jež záborovým zákonem nebylo zrušeno a podle něhož lze odporovati každému právnímu jednání, které se týká dlužníkova jmění, jednak, že úspěšným odporem stávají se odporovatelná právní jednání bezúčinnými jen proti odporujícímu věřiteli, relativně, takže odporovatelné jednání nepozbývá účinnosti v poměru mezi smluvními stranami, mezi dlužníkem a odpůrcem odporovatele, jichž jedině se týkal souhlas udělený Státním pozemkovým úřadem.

Citace:

č. 8666. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 153-157.