NPD documents search: Váž. civ., 11 (1929), sv. 1

Čís. 698.

Zákon o zajištění půdy drobným pachtýřům ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n.
»Týmž pachtovním poměrem« míní zákon v § 2, odstavci prvém pouze tolik, by pozemky a budovy byly pachtýřem užívány jako jediný hospodářský celek, aby tedy budovy byly, ať touž pachtovní smlouvou, ať různými smlouvami najaty k vůli pozemkům zpachtovaným, by se pomocí jich a v nich zemědělské hospodářství na pozemcích provozovalo.
Zákon jak co do požadovacího nároku, tak co do výše výkupného působí i proti cizozemským vlastníkům tuzemských pozemků.
(Rozh. ze dne 5. října 1920, R II 303/20.)
Požadovatel domáhal se, by mu byly přiznány do vlastnictví pozemkové parcely, jež mu byly propachtovány protokolem ze dne 23. července 1913, a stavební parcela s budovami na ní se nacházejícími a se zahrádkou a dvorkem, jež mu byly propachtovány smlouvou ze dne 6. srpna 1913. Vlastnice (cizozemka) vznesla proti nároku najmě dvě námitky: že zákon o zajištění půdy neplatí vůči cizozemcům a že pachtýř nemá nároku na budovy, ježto mu byly pronajaty zvláštní smlouvou. Soud prvé stolice vyhověl zcela nároku požadovatelovu. Rekursní soud nepřiznal požadovateli nároku na budovy a uvedl v tomto směru v důvodech: Stěžovatelka namítá, že pachtýř na budovy a s nimi spojené pozemky nemá nároku, jelikož byly pachtýři pronajaty zvláštní nájemní smlouvou a dovozuje, že zákon se na požadovatele vztahovati nemůže, poněvadž není pachtýřem těchto stavení a pozemků, a odvolává se na smlouvy ze 7. srpna 1913 a 23. července 1913. Poněvadž zákon o zajištění půdy drobným pachtýřům v § 2 výslovně praví, že požadovací právo pachtýřovo vztahuje se i na stavení obytná a hospodářská s pozemky, na nichž jsou zbudována, dvorky a domovní zahrádky jím užívané na základě téhož pachtovního poměru a tedy jako podmínku vytýká týž pachtovní poměr, na základě něhož má pozemky a stavení v užívání, čemuž však v tomto případě není tak, nelze požadovateli k stavení а k němu patřícímu dvorku a zahrádce právo požadovací přiznati.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Rekursní soud odepřel požadovateli požadovací právo na stavební parcelu, budovy na ní se nalézající, jakož i na dvorek a zahradu proto, že byly požadovateli pronajaty zvláštní nájemní smlouvou, a to posledně smlouvou ze dne 6. srpna 1913, kdežto ostatní pozemky provachtovány mu byly pachtovním protokolem ze dne 23. července 1913, takže prý není splněna podmínka § 2 odstavec prvý požad. zákona, dle něhož vztahuje se požadovací právo na obytná a hospodářská stavení jen tehdy, když jich pachtýř užívá na základě téhož pachtovního poměru. Avšak tomuto výkladu citovaného předpisu nelze přisvědčiti. Mluví-li zákon o témž pachtovním poměru, nesluší tomu rozuměti tak, jakoby to musila býti v obojím případě táž pachtovní smlouva, takže, když by napřed zpachtovány byly pozemky a pak teprve k tomu najaty byly budovy, podmínka by nedopadala. Zákon pod týmž pachtovním poměrem myslí, aby pozemky a budovy byly pachtýřem užívány jako jediný hospodářský celek, aby tedy budovy najaty byly k vůli pozemkům zpachtovaným, by se pomocí jich a v nich zemědělské hospodářství na pozemcích provozovalo. Tato hospodářská přináležitost budov k pozemkům nebyla v tomto případě vlastnicí požadovaných objektů ani popřena. Tato ve svém oznámení dle § 15 požad. zákona namítala pouze, že budovy pronajaty byly neodvisle od pachtu pozemků zvláštní nájemní smlouvou, a že tedy požadovatel nemá nároku na budovy jakož i na přiležící pozemky, bez nichž by prý užívání budov bylo stiženo. Otázka tohoto stíženi odpadá, když budovy připadnou požadovateli.
Další námitku uplatňuje vlastnice v tom směru, že, jsouc příslušnicí republiky Rakouské, nepodléhá dle čl. 267 mírové smlouvy St. Germainské a příslušných dalších mezinárodních aktů vyvlastnění dle požadovacího zákona. Na to dlužno odvětiti toto: Nehledíc k tomu, že mírové smlouvy dosud ve sb. z. a n. vyhlášeny nebyly, nelze z jich obsahu pro stanovisko vlastnice ničeho dovozovati. Jak čl. 249 a násl. smlouvy St. Germainské, tak čl. 297 a násl. smlouvy Versailské mají na zřeteli pouze výjimečná opatření válečná, jakož i opatření disposiční, o nichž se mluví ve stejně znějícím § 3 přílohy k oddílu IV. řečených smluv. Výraz »výjimečná opatření válečná« zahrnuje opatření zákonodárná, správní, soudní nebo jiná všeho druhu, jež byla nebo budou později učiněna co do majetku nepřátelského a jichž účinkem bylo nebo bude odnětí disposice vlastníkům nad jejich majetkem, avšak bez zrušení práva vlastnického, »opatření disposiční« pak jsou taková, jimiž bylo nebo bude dotčeno vlastnictví k majetku nepřátelskému převodem celku nebo části na osobu jinou než vlastníka nepřátelského a bez jeho souhlasu (citovaný § 3). Předpokládá se tedy opatření co do majetku nepřátelského, tedy opatření, jimiž vsahuje se do majetku právě pro povahu vlastníka jakožto nepřátelského vlastníka, s nímž pro tuto vlastnost bylo nebo bude naloženo jinak a to nepříznivěji než s tuzemci nebo příslušníky států spojených a přidružených. O takovémto opatření nemůže při zákonu o zajištění půdy drobným pachtýřům býti ani řeči. Zákonem tímto ukládají se tuzemskému zemědělskému majetku pozemkovému jistá břemena a jistá obmezení a to ryze z důvodů sociálního zákonodárství. Povaha vlastníka zůstává stranou, je lhostejno, zda jest tuzemcem, či a jakým cizozemcem. Tomuto zákonu podroben jest dle § 300 obč. zák. každý majitel postižené půdy, nechť si je tuzemcem či cizozemcem. Stanovisko, zastávané dovolacím stěžovatelem, vedlo by k tomu, že příslušníkům států spojených a přidružených přiznávalo by se ohledně tuzemských nemovitostí exceptionelní, výhodnější postavení než tuzemcům, o čemž přece dle mírových smluv ani řeči býti nemůže. Totéž platí, pokud stěžovatelka z téže smlouvy St. Germainské čl. 250 vyvozuje nárok na výkupné dle dnešní ceny pozemků místo po rozumu § 8 požad. zákona dle cen roku 1913.

Citace:

č. 698. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 575-577.