NPD documents search: Boh. adm., 14 (1932), sv. 2

Č. 9589.

Zaměstnanci veřejní: I. Proviněním proti předpisu § 21 služební pragmatiky jest každé jednání, způsobilé býti na újmu veřejným zájmům ... třebas není trestné soudně. — II. Jednání takové se nestane beztrestným tím, že pachatel měl úmysl, usvědčiti pomocí jednání toho jiného úředníka z nesprávností. — III. Okolnost, že úředník byl pro určité jednání odsouzen soudem podmínečně, nevadí tomu, aby pro totéž jednání byl uznán vinným v řízení disciplinárním. — IV. Po dobu suspense zůstává úředník v činné službě.
(Nález ze dne 2. ledna 1932 č. 18922/31.)
Věc: Dr. Rudolf R. v M. proti vrchní disciplinární komisi při ministerstvu financí o disciplinární trest.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Nálezem disciplinární komise při zem. fin. ředitelství v Praze z 1. března 1928 byl st-1 uznán vinným 1. že říkal poplatníkům a to zástupci firmy »Josef W.«, Benediktu K. a Josefu M., aby poskytnutím nějaké úplaty bernímu správci P. u berní správy v L. urychlili vyřízení svých žádostí; 2. že dopustil se z pohnutek nízkých a nečestných přečinu lichvy podle § 2 odst. 1. cís. nař. z 12. října 1914 č. 275 ř. z.; 3. že nastoupil zaměstnání u firmy E. v H., jež mohlo vzbuditi domněnku předpojatosti při výkonu jeho služby a že zaměstnání toho hned nezanechal, ač k tomu byl vyzván presidiem zem. fin. ředitelství v Praze; 4. že se zabýval opatřováním úvěru. Tímto jednáním porušil obviněný své služební povinnosti podle §§ 24, 21, 22 a 33 odst. 1. služ. pragmatiky. Pochybení to kvalifikuje se ve smyslu § 87 cit. zák. jako služební přečin, za nějž se ukládá podle § 93 lit. e) téhož zák. trest propuštění. Naproti tomu zprostila disc. komise Dra Rudolfa R. obvinění, že by si byl vymohl zdravotní dovolenou za tím účelem, aby mohl vstoupiti do služeb firmy E. a že by byl býval v důvěrném poměru k firmě A., jež se zabývala též poradami rázu daňového. — —
Nálezem vrch. disc. komise při min. fin. z 23. července 1928 bylo odvolání st-lovo, pokud směřovalo proti bodu 1. a 3. nálezu 1. instance co do viny zamítnuto, naproti tomu byl st-1 zproštěn viny vyslovené v bodu 4. nálezu 1. instance, odvolání co do trestu bylo zamítnuto a nález 1. instance co do trestu potvrzen.
O stížnosti do nálezu vrch. disc. komise podané uvážil nss toto: Stížnost shledává v prvé řadě nezákonnost nař. rozhodnutí v tom, že v činu ad 1. uvedeném bylo spatřováno provinění proti § 21 služ. pragm., a poukazuje k tomu, že i kdyby se byli poplatníci skutečně pokusili úředníku berní správy nabízeti lacinou látku, nebylo by jejich jednání ve smyslu zák. č. 187/24 trestné; z toho dovozuje stížnost, že radil-li st-1 k takovému jednání, které zákon výslovně vylučuje z trestnosti, aneb schválil-li takové jednání, nemůže toto jeho jednání tvořiti skutkovou podstatu služebního přečinu podle § 21 služ. pragm.
Z odůvodnění uvedené námitky jest zřejmo, že stížnost stojí na stanovisku, že skutkovou podstatu provinění podle § 21 služeb. pragm. nemůže tvořiti rada nebo schválení takového jednání, které zákon vylučuje z trestnosti trestním soudem. Tomuto názoru nemohl nss dáti za pravdu.
Podle § 21 služ. pragm. jest úředník povinen každého času pamatovati na hájení veřejných zájmů, jakož i všeho se stříci a podle sil zameziti, co by jim mohlo býti na újmu, neb rušiti řádný chod správy. — Proviněním proti cit. ustanovení § 21 jest tudíž každé jednání, které jest způsobilé býti na újmu veřejným zájmům, neb rušiti řádný chod správy bez ohledu na to, zda jednání to snad je ještě jinak soudem trestné nebo beztrestné, neboť cit. zákonný předpis v tom směru nic takového nestanoví. Ale pak sama okolnost, že určité jednání bylo by snad podle zák. č. 178/24 beztrestné, nevylučuje ještě, aby jednání to, resp. výzva k takovému jednání, či jeho schválení tvořilo skutkovou podstatu disc. provinění ve smyslu § 21 služ. pragm. v případě, že jednání samo jest způsobilé býti na újmu veřejným zájmům neb rušiti řádný chod správy. Že by pak rada, aby poplatník nabídl úředníku, vyřizujícímu žádost za odpis daní, za účelem urychlení vyřízení žádosti lacinou látku, (resp. schválení takového jednání), sama o sobě nebyla způsobilá býti na újmu veřejným zájmům a rušiti řádný chod správy, to nss shledati nemohl. Stížnost namítá ovšem dále, že st-1 svým jednáním chtěl usvědčiti úředníka při vyřizování žádosti z nesprávností a tím zabrániti, aby nebyl poškozen zájem státu a spořádaný chod správy, že tudíž naopak jednal ve smyslu § 21 služ. pragm., takže již proto nemůže jeho jednání tvořiti skutkovou podstatu provinění proti citovanému §21.
Z námitky této jest zřejmo, že st-1 se hledí exkulpovat tvrzením, že jednal v zájmu služby. Avšak ani tuto námitku neuznal nss důvodnou.
Žal úřad nevyslovil sice jasně v nař. rozhodnutí, zda pokládá takovou exkulpaci zásadně vůbec za přípustnou či nikoliv. Leč nss nemohl ani v této okolnosti shledati vadnost řízení, neboť ani ve služební pragmatice, ani v jiném zákonném předpisu neshledal ustanovení o tom, že by úmysl usvědčiti jiného úředníka z nesprávnosti při úřadování zakládal již sám o sobě beztrestnost jednání, které svou povahou je porušováním služební povinností. Ale pak okolnost, že st-1 chtěl jednáním svým usvědčiti jiného úředníka z nesprávnosti, jest při posuzování otázky viny irelevantní a nelze proto shledati ani vadnost řízení v tom, že žal. úřad neprovedl o této okolnosti nabídnutých důkazů.
Stížnost namítá dále nezákonnost výroku nař. rozhodnutí, podle kterého jest bez významu, zda st-1 byl pro čin odsouzen trestním soudem pouze podmínečně; stížnost tu uvádí, že, osvědčil-li se odsouzený ve zkušební lhůtě, pominou vůbec následky odsouzení, trest se vymaže a odsouzený považuje se za zachovalého občana, z čehož stížnost dovozuje, že disc. následky nemají nastati, byl-li soudní trest uložen podmínečně a osvědčil-li se odsouzený ve zkušební lhůtě. Leč stížnosti bylo by lze přisvědčiti v tom případě, kdyby disc. řízení a potrestání bylo jen právním následkem, který trestní zákon, neb rozsudek spojuje s odsouzením, neboť v tom směru má zákon o podmíněném odsouzení č. 562/19 v § 5 výslovné ustanovení, že odkladem trestu jsou odloženy také tresty vedlejší, opatření zabezpečovací i právní následky, které trestní zákon neb rozsudek spojuje s odsouzením. Disc. řízení a potrestání není však právním následkem, který trestní zákon neb rozsudek spojuje s odsouzením, nýbrž je zcela samostatným aktem, spočívajícím v samostatné disc. moci úřadu nad zaměstnancem, nezávislé na výkonu soudní pravomoci trestní. Výkonu této disc. moci nemůže státi v cestě ani okolnost, že st-1 byv pro čin odsouzen jen podmínečně trestním soudem, bude, osvědčí-li se ve lhůtě zkušební, pokládán za zachovalého, neboť předmětem disc. řízení není okolnost, že zaměstnanec byl odsouzen trestním soudem, nýbrž že svým činem, pro který byl odsouzen, porušil také služební povinnosti.
Konečně vytýká stížnost nař. rozhodnutí nezákonnost v tom směru, že byl st-1 uznán vinným porušením §§ 22 a 33 služeb. pragm., poněvadž nastoupil v době suspense služby u firmy E. v H. a zaměstnání toho nezanechal, ač k tomu byl vyzván presidiem zem. fin. ředitelství; stížnost po té stránce uvádí, že cit. paragrafy služební pragmatiky se na st-le vůbec vztahovati nemohly, ježto platí jedině pro úředníky v činné službě, kdežto st-1, byv v době udělení rozkazu suspendován, v činné službě nebyl. Proti výroku žal. úřadu, že aktivní služební poměr st-lův trval i za suspense, ježto při suspensi má úředník nárok na plat, třeba zmenšený, namítá stížnost, že pro poměr aktivity není rozhodná okolnost, zda úředník má od státní správy plat, nýbrž zda jest úředníku státní správou přikázán určitý objem práce, které má podle pokynů a příkazů svých představených vykonávati; teprv tento objem práce sloučený s výkonem práce té, tvoří po názoru stížnosti službu úředníkovu.
Názoru stížnosti, že suspendovaný úředník není po dobu suspense v činné službě, nemohl nss přisvědčiti.
Suspense jest dočasné zbavení výkonu úřadu, mající jen funkci prozatímního opatření, jež končí nejpozději pravoplatným ukončením řízení disciplinárního (§ 147 služ. pragm.). Na právní povahu služebního poměru nemá však suspense sama nijakého vlivu a úředník suspendovaný zůstává i nadále úředníkem v činné službě. Na tom nic nemění okolnost, že po dobu suspense není úředníku přikázán určitý objem práce; výkon určitého objemu práce není rozhodujícím kriteriem činného služebního poměru, neboť veřejný zaměstnanec nemá na základě svého služebního poměru, jak již nss vyslovil v nál. Boh. A 7650/28, právního nároku, aby mu byly určité funkce k obstarávání svěřeny. — Že suspense sama nepůsobí vůbec změny ve služebním poměru státního zaměstnance jakožto aktivním, plyne také z té okolnosti, že ustanovení o suspensi nejsou zařaděna v oddílu 4. hlavy první služ. pragm., jednajícím o změnách ve služebním poměru, nýbrž teprve oddílu následujícím, který jedná o trestání porušení povinností.
Je-li však úředník po dobu suspense i nadále úředníkem v činné službě, pak nelze důvodně tvrditi, že by se na úředníka suspendovaného nevztahovaly předpisy §§ 22 a 33 služ. pragm. a opačný názor stížnosti jest mylný. Žal. vrch. disc. komise mohla proto právem použíti ustanovení cit. paragrafů na st-le, třebas jednání bylo spácháno v době, kdy byl suspendován. Že by pak jednání st-lovo samo o sobě vůbec nemohlo zakládati provinění proti cit. §§ 22 a 33 služ. pragm., stížnost netvrdí.

Citace:

č. 9589. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 197-200.