— 273 —
§§ 933., 1153., 1157., 1295., 1489. obč. zák. Škrobárna dodá třetí firmou rolníku brambory na sázení a jest tento smluvně povinen tyto in natura v době sklizně a nad to celou sklizeň bramborů skrobárne dodati za určitou cenu dle jednotek váhy. Jaké právní povahy jest tato smlouva? Při vadnosti dodaných bramborů na sázení a špatné proto sklizni: jest nárok rolníkův na náhradu škody nárokem ze správy a proti komu čelí nárok ten, či jen nárokem na náhradu škody dle § 1295. obč. zák.? Promlčení nároku, tohoto.
(Rozh. nejvyš. soudu ze dne 23. prosince 1908, č. j. Rv III. 381/8.)
Smlouvou se žalovanou škrobárnou zavázal se žalobce rolník, že osází v r. 1907 pozemky ve výměře 50 měřic průmyslovými brambory a celou sklizeň jich zdravé, hlíny prosté jakosti že přenechá škrobárně a to 105 kg. po 2 K 50 h. Símě dodala žalobci žalovaná a byl týž povinen stejné qvantum při sklizni jí vrátiti.
Žalovaná škrobárna símě žalobci ve váze 125 q dodala v březnu 1907 firmou třetí, od níž ho žalobce přímo odebral. Tyto brambory byly špatné, částečně shnilé a zmrzlé; žalobce dal je do suchého skladiště, po několika dnech je dal přebrati a 27'5 q jako úplně nepotřebných vyhodil, uvědomiv o tom žalovanou. Se zbytkem osázel 425 q měřic pole; 75 měřic však muselo býti zaoráno, poněvadž brambory nevzešly. Následkem špatné jakosti dodaného semene vzešly brambory jen částečně, opožděně a tak řídce, že přes úplně vhodné zpracování půdy sklidilo se koncem září a počátkem října 1907 z měřice pole jen asi 17 až 18 q, kdežto výnosnost přiměřená měla činiti apsoň 40 q z jedné měřice. O špatném vzrůstu bramborů žalobce žalobkyni opětně uvědomil, jež se o ní častěji přesvědčila a žalobci dopisem z 10. července 1907 sdělila, že »se pokusí o náhradu u oné třetí firmy a žalobci pak sdělí, bude-li jí možno mu přijíti vstříc.« — 274 —
Odpočítav zaoranou plochu a splacený závdavek, domáhá se žalobce žalobou 8. května 1908 podanou, po žalované náhrady oné difference mezi sklizní skutečnou a onou, již při dobrém semeni bylo lze očekávali.
Žalobní žádost byla ve všech třech instancích zamítnuta.
Důvody
první stolice: Rozřešení tohoto sporu záv:sí vzhledem na námitku promlčení, žalovanou vznešenou, od zodpovědění otázky, jakou právní povahu má právní jednání, mezi oběma stranami uzavřené.
Nejbližší jest pojetí, že toto právní jednání jest koupí věci budoucí; zákon rozeznává dva druhy této koupě; jednak dle § 1275. obč. zák., slíbí-li kdo za určitou část (nikoliv též jakost) budoucího výnosu poměrnou cenu a jednak dle § 1276. obč. z., jestliže budoucí užitky věci úhrnem, aneb jestliže se naděje na ně za určitou cenu kupuje. O tento případ zde patrně nejde, poněvadž stranami s ohledem na celý stav věci nebylo zamýšleno, aby slíbená cena byla zaplacena bez ohledu na to, zda-li naděje také kvalitativně bude splněna čili nic. V prvním případě pak jedná se dle zákona o řádnou koupi, neboť tržní cena řídí se dle výnosu a odvážnost týče se jen kvality. V našem případě převzal však žalobce závaznost také za jistou kvalitu produktu, takže by zde šlo ještě spíše o obyčejnou smlouvu trhovou. Bylo-li by tomu tak, byl by nárok prodatele proti kupiteli o náhradu škody, povstalé špatnou sklizní, právnickou nemožností, zvláště když v našem případě žalobce sám tvrdí, že žalovaná brambory sklizené a jí dodané zaplatila.
Nejbližší smlouvou příbuznou byla by pak smlouva pachtovní. Dle § 1090. obč. zák. spočívá podstata smlouvy nájemní v tom, že kdo obdrží užívání věci nezuživatelné na určitý čas a za určitý plat; žalovaná si však nevymínila užívání určité plachy; tato nebyla určena jinak, než výměrou 50 měřic; naopak chybělo vše, čím předmět smlouvy se vymezuje, jako stanovení polohy, hranic, jednoho či více pozemků a pod. Žalobce nebyl také v užívání věci nijak obmezen, úplata vztahovala se nikoli na pozemkovou plochu, nýbrž na její výnos a práci, k jeho docílení nutnou, takže důvodně za to míti dlužno, že strany smlouvu pachtovní na mysli neměly.
Také tu nejde o zápůjčku, jež by snad mohla shledávána býti v tom, že odevzdáno bylo žalobci símě se závazkem jeho ku vrácení plodů téže kvality a kvantity. Dle § 983. obč. zák. jest totiž vypůjčitel povinen vrátiti stejné množství téže kvality, jakou byl obdržel. V našem případě však úmysl stran nesměřoval k vrácení tantum dem ejus dem generis, nýbrž k dodání všech užitků ze zapůjčené věci, jež jinak při zápůjčce patří dlužníku; nebezpečí věci nese při zápůjčce vypůjčitel; úplný nezdar výsledku, v našem případě — 275 —
sklizně, k jehož dosažení zápůjčka byla učiněna, nemohl by tedy odůvodniti nárok na náhradu škody.
Ani o směnné smlouvě nemůže býti, pokud jde o semeno, řeči. Neboť pouhá výměna stejných a rovnocenných věcí nemohla již s hospodářského stanoviska býti úmyslem stran.
Musí tedy býti obrácen zřetel k jinému poměru dlužnímu, má-li se nároku žalobcově přiznati právní možnost.
Žalobce postavil se ve svých právních vývodech na stanovisko smlouvy o dílo a to právem. Pro posouzení právní povahy určitého dlužního poměru jest směrodatným jen právní důvod jeho vzniku (causa), poněvadž se v něm stělesňuje vůle stran. S hospodářského stanoviska má se věc v našem případě takto:
Škrobárna, jež pro své účely může potřebovati jen brambory určité jakosti, nemá tolik vlastní půdy, aby mohla potřebné množství bramborů produkovati. Musí se tedy obrátiti na jiné majitele pozemků. Zabývají-li se tito z vlastního popudu produkcí takových bramborů, pak jim je škrobárna odkoupí. Jinak jest tomu však, je-li škrobárna poměry nucena zajistiti si produkci takových bramborů z vlastní látky (semene). K tomu potřebuje nejen určité pozemkové plochy, již pro ni její majitel reservuje, nýbrž i jeho práce; chcef přece docíliti výtěžku. Její úmysl směřuje k tomu, aby z dodané jí látky docíleno bylo nového, ještě neexistujícího statku určité jakosti a to práci osoby jiné (sázením, hnojením, okopáváním, dohledem, vybíráním atd.). S látkou musí se vykonávati práce, jež vykonává majitel pozemku z iniciativy škrobárny, tedy na její objednání k tomu konci, aby vyrobil statek nový a v tom právě spočívá podstata smlouvy o dílo. Na spolupůsobení přírodních sil zde nezáleží právě tak, jako při podnicích jiných, kde přírodní síly, na př. voda, hraje hlavní úlohu.
Mzda smluvena jest dle určitých kvantit produkovaného statku a obsahuje nejen odměnu za pracovní síly, nýbrž i záplatu za dodané dílo (opus). Také znění smlouvy: »Zavazuji se pro škrobárnu určitou výměru průmyslovými brambory osázeti a jí docílenou sklizeň . . . dodati« svědčí o tom, že strany měly úmysl uzavřití smlouvu o dílo; předním závazkem jest totiž konati práce, závazkem dalším dodání produktu, z poskytnuté látky vytěženého (§ 1158. obč. zák.). Také daná záloha označena jako záloha na kulturu.
Je-li jisto, že tu jde o úplatnou smlouvu o dílo, jest tím zjištěno, že žalobní nárok povšechně jest právně přípustný. Zkoumati jest jen, je-li nárokem na náhradu škody ve sm. § 1295. obč. zák., jenž dle § 1489. obč. zák. teprve ve 3 letech se promlčuje (stanovisko žalobcovo), aneb je-li nárokem ze správy dle § 922. obč. zák., jenž dle § 933. obč. z. zaniká v šesti měsících (stanovisko žalované).
Jednání, z něhož vychází závazek k náhradě škody, může býti buď o sobě, bez ohledu na určitý dlužní poměr, bezprávným, aneb — 276 —
stává se jím pouze proto, že porušuje práva osoby jiné z existujícího již poměru obligačního. Poněvadž hlava 30. obč. zák. o obou těchto podstatně různých pramenech náhrady škody pojednává společně, vzchází zde otázka, v teorii sporná, třeba-li v našem případě použiti ustanovení § 1489. obč. zák., jenž mluví v každé žalobě o náhradu škody, aneb má-li místa ustanovení § 933. obč. zák.
V prvnějším směru může oproti staršímu názoru na základě nejnovějších bádání (Schey: »Zur Verjährung der Entschädigungsklagen nach § 1489 ab G. B.«; Zolljun.: »Der sachliche Geltungsbereich der Trienalverjährung nach § 1489. ab G. B.«; G. Z. 1905 Nr. 51. u. 52.; Randa: »Die Schadenersatzpflicht nach osterr. Rechte«) považováno býti za jisto, že § 1489 obč. zák. platí jen pro žaloby o náhradu škody prvního druhu, kde totiž mezi škůdcem a poškozeným konkrétní poměr obligační dosud vůbec neexistoval, nýbrž kde poměr takový škodou teprve vzchází, především tedy pro žaloby ex delicto. Že se tu o takový mimosmluvní poměr nejedná, netřeba blíže dokazovati, poněvadž žalobce sám bezprávné jednání nějaké žalované netvrdí, nýbrž na tom stanovisku stojí, že byl poškozen špatnou jakostí semene, jež mu dle smlouvy k nasázení bylo dodáno. Nelze-li zde použiti § 1489. obč. zák., nastává otázka, promlčuje-li se nárok na náhradu škody ve 30 letech, aneb, poněvadž se zde jedná o věc movitou, dle § 933. obč. zák. v 6 měsících.
Předem dlužno vžiti zřetel na § 1465. obč. zák., jenž ustanovuje, že k promlčení jest třeba uplynutí času zákonem předepsaného a že mimo zákonem zvlášť vytčené některé případy promlčecích lhůt zde stanoví se povšechná lhůta promlčecí, pro všechny ostatní případy potřebná. Taková zvlášť vytčená výjimka stanovena jest v § 933. obč. zák. pro žaloby ze správy. — 306 —
Že žaloba ze správy nemá svůj původ v § 1295. obč. zák., nýbrž že jest součástí konkrétní obligace samé, že důvod jejího vzniku nespočívá v mimosmluvním činu osoby třetí, nýbrž v cause existující obligace samé, plyne jasně z předpisu § 932. obč. zák., v němž určuje se rozsah nároku ze správy mimo jiné v tom směru, že zkrácený jest oprávněn žádati náhradu také další škody a jednal-li spolukontahent nepoctivě, také ušlý zisk. Zákon pojí tu závazek k náhradě ku jednání proti konkrétnímu poměru smluvnímu a ustanovuje v § 933. obč. zák., že takový nárok ze správy (o náhradu škody) při movitých věcech zaniká v 6 měsících.
V daném případě tvrdí žalobce, že mu škoda vzešla dodávkou semene, jež nemělo smluvenou jakost, uplatňuje tedy nárok ze správy.
Že zákonné předpisy o správě mají průchod při všech smlouvách záplatných, tedy také při smlouvě o dílo, při této arciť s modifikacemi z její podstaty plynoucími, jest dnes všeobecně uznáno. Pro obor smlouvy o dílo plyne z § 1157. obč. zák. ještě to zostření, že objednaný dělník zodpovídá škodu, nevaroval-li objednatele vzhledem na nezpůsobilost dodané látky. Vyhověl-li žalobce v daném případě také této zákonné povinnosti tím, že přes to, že mu neupotřebitelnost semene známa byla, dal se onou třetí firmou k převzetí bramborů pohnouti, netřeba dále zkoumati; ostatně není tato otázka rozhodna vzhledem k tomu, že se zde jedná o nárok ze správy, že se nežaluje o čistou mzdu pracovní, že smluvena byla mzda dle množství sklizených bramborů a že tato mzda byla žalobci též dle poměru dodaných bramborů žalovanou zaplacena. V tom směru byla smlouva na straně žalobcově smlouvou odvážnou.
Nutno ještě zabývati se otázkou, od kterého okamžiku počítati jest v daném případě lhůtu § 933. obč. zák.
Nepřihlíží-li se k době odevzdání (březen 1907), jenž pro lhůty ze správy jest zpravidla směrodatným, a nebere-li se zřetel na to, že žalobce dle vlastního tvrzení již v měsících červnu a červenci 1907 o tom věděl, že brambory nevzešly a že tedy již tehdy mohl po žalované náhradu škody žádati, a béře-li se zřetel jen na dobu pro žalobce nejpříznivější, totiž dobu sklizně, uplynula lhůta § 933. obč. zák. již před podáním žaloby. Sklizeň nastala totiž dle vlastního tvrzení žalobcova v září a počátkem října 1907 a z výkazu, jejž žalobce sám předložil, jde na jevo, že dodání bramborů bylo již 5. října 1907 skončeno. Šestiměsíční lhůta končila tedy pro žalobce nejpozději 5. dubna 1908, kdežto žaloba byla podána teprve 8. května 1908.
Promlčecí, správněji praeklusivní lhůta § 933. obč. zák. nemohla býti přetržena tím, že žalobce o vadnosti brambor žalovanou — 307 —
uvědomoval; to plyne z předpisu § 1497. obč. zák., dle něhož jen podání žaloby jest rozhodno. Také zde nemůže býti řeči o tom, že žalovaná uznala náhradní nárok žalobcův, pokud se uznání to mělo státi dopisem ze dne 10. července 1907; to dokazuje dostatečně obsah tohoto dopisu sám.
Žalobní nárok neexistuje tedy co do důvodu po právu pro nastalé promlčení resp. zánik jeho.
Ale i kdyby zaujatě zde právní stanovisko bylo nesprávné a kdyby žalobní nárok byl nárokem náhradním ve sm. § 1295. obč. zák. a promlčoval se tedy dle § 1489. obč. zák. ve 3 letech, byla by žaloba co do důvodu neoprávněna, uváží-li se, že žalobce k osázení svého pozemku použil jako semene bramborů, o nichž — jak z jeho přednesení patrno — předem věděl, že jsou shnilé, zmrzlé a že jich tedy naprosto nebylo lze upotřebiti k účelu, pro který byly určeny a že tedy takto špatnou sklizeň sám zavinil.
Důvody
soudu odvolacího: Také vrchní zemský soud má v souhlase s názorem sborového soudu, v první instanci rozhodnuvšího, za to, že právní poměr mezi žalobcem a žalovanou, o který jde, podříditi dlužno předpisům o smlouvě o dílo (locatio conductio operis); stanovisko to zaujal ostatně již žalobce v žalobě a žalovaná proti tomu ničeho nenamítala.
Z přednesení obou stran plyne, že žalobce byl žalovanou poukázán, aby brambory na sázení převzal od označené mu firmy třetí.
Z povahy věci vyplývá, že dodané brambory měly míti patřičnou jakost a tvrdí žalobce sám v žalobě, že měly býti zdravé, nezkažené, klíčivé a výnosné.
Žalobce tvrdí o dodaných mu bramborech, že se k sázení nehodily a že na nepatrném výnosu sklizně vinna byla vadná jakost dodaných mu bramborů.
Nárok žalobcem odtud dovozovaný jest tedy nárokem o náhradu škody ve smyslu § 1295. obč. zák.
Jest nyní třeba zkoumati, nemá-li žalobce viny, žalovanou mu vytýkané v tom směru, že nepřevzal od oné třetí firmy náležité brambory na sázení.
Z vlastních vývodů žalobcových pak vysvítá, že o tom věděl, že dodané mu na sázení brambory nemají patřičné jakosti.
V tom směru jest zvláště poukázati na prohlášení žalobcova zástupce při přelíčení dne 25. června 1908, že žalobce brambory poprvé mu poukázané pro jejich vadnost odmítl, že však na domluvu oné třetí firmy (dodavatelky) v přítomnosti úředníka žalované škrobárny přebrané brambory převzal, ačkoliv i ohledně těchto na to poukázal, že se k sázení nehodí. — 308 —
Poněvadž pak žalobce tyto špatné brambory skutečně nasázel, přestoupil povinnost, § 1157. obč. zák. mu uloženou.
Žalobce sice v žalobě tvrdil, že během celé doby, po kterou brambory nasázeny byly, jmenovitě v měsících červnu a červenci, žalované opětně sdělení učinil o neupotřebitelnosti bramborů, jejich špatném vzejití a povstalé tak škodě; ale toto jednání nelze považovati již za varování, objednanému § 1157. obč. zák. uložené, neboť zmíněná sdělení, žalovanou ostatně popřená, stala-li se skutečně, učiněna byla v době, kdy žalobce vadné semeno k osázení svých pozemků již byl použil, t. j. když již byl vykonal onu práci, z jejíhož nezdaru dovozuje svůj nárok na náhradu škody.
Žalobce sám uvádí za příčinu špatné sklizně vadnost semene a varování učiněné teprve tehdy, když již předvídané následky na sázení nehodících se bramborů se již objevovaly, pokládati jest za varování opožděné.
Poněvadž tedy žalobce na špatné sklizni sám vinu má, použiv vědomě neupotřebitelného materiálu, nelze jeho nárok žalobní pokládati za odůvodněný.
Bylo proto prohlásiti, že co do důvodu nepozůstává po právu, byť i z jiných důvodů, než jakých použila většinou instance první, a bylo tedy žalobcovo odvolání zamítnouti.
Následkem toho, co bylo řečeno, nebylo se správou blíže zabývati; nehledě ani k tomu, že bylo také řešiti otázku, zdali nenastalo přesunutí povinností ze správy tím, že dodávka semena přešla se žalované na firmu třetí.
Rovněž tak odpadá rozhodnutí o tom, jaká promlčecí resp. praeklusivní lhůta v tomto případě by platila.
Důvody
nejvyššího soudu: Revise, opírající se o důvody § 503., č. 4., 3. a 2., jest bezdůvodná.
Ať se na právní poměr mezi spornými stranami pohlíží s jakéhokoliv právního hlediska, tolik jest jasno, že oběma smluvním stranám byla uložena vzájemná plnění, že se tedy jedná o dvojstranné závaznou smlouvu úplatnou.
Poněvadž pak žalovaná v její mezích jako část svých plnění převzala závazek, dodati žalobci potřebně množství bramborů k osázení 50 měřic pole, jest samozřejmo, že i toto plnění považovati se musí za záplatné. Přenechá-li však kdo záplatně někomu věc nějakou, jest dle § 922. obč. zák. práv z toho, že má vlastnosti vymíněné neb obyčejně při ní předpokládané a že dle povahy právního jednání, aneb dle učiněné úmluvy může býti užívána a upotřebena.
Závazek ze správy zahrnuje však v sobě dle § 932. obč. zák. také povinnost, nahraditi příjemci vadné věci také další škodu, následkem — 309 —
této vadnosti utrpěnou, a v případě nepoctivosti tradentovy nahraditi též ušlý zisk.
V daném případě tedy žalovaná jako strana, jež byla povinna dodati brambory na sázení, ručí za to, že tyto jsou dle úmluvy zdravé, nezkažené, klíčivé a výnosné, aneb alespoň — kdyby v tom směru, jak tvrdí žalovaná, nic umluveno nebylo bývalo — že upotřebeny býti mohou k tomu účelu, k němuž byly určeny.
Žalobce nyní tvrdí, že brambory, dodané mu žalovanou prostřednictvím třetí firmy, z části byly zmrzlé a k sázení se nehodily, že byl nucen z dodaného množství 125 q zahoditi 271/2 q jako zcela nepotřebných a že z plochy 42 1/2 měřic musel zaorati 7 1/2 měřice, poněvadž brambory tu nevzešly. Žalobce žádá tedy náhradu škody, jež mu vzešla proto, že následkem špatné jakosti bramborů 7 1/2 měřice půdy leželo ladem a že ostatních 35 měřic nevyneslo tolik, kolik by byly vynesly brambory bezvadné.
Dle toho není pochybno, že žalobce žádá náhradu jen té škody, jež mu vzešla ze špatné jakosti dodaných mu bramborů na sázení. Jeho nárok jest tedy nárokem ze správy ve sm.. §§ 922. a 932. obč. zák. Není tomu na odpor ta okolnost, že se v konkrétním případě nežádá ani zrušení smlouvy, ani doplnění toho, čeho se nedostává.
Actio redhibitoria byla totiž v tomto případě nemožná proto, že dodání bramborů na sázení nebylo smlouvou samostatnou, nýbrž jen částí plnění, uložených žalované smlouvou, jejíž hlavním účelem bylo dodání průmyslových bramborů, žalovanou potřebovaných. Ale ani doplnění toho, čeho se nedostávalo, t. j. dodatečná dodávka upotřebitelných bramborů nemohla za daných poměrů již býti požadována, poněvadž doba sázení, pro niž brambory byly určeny, již dávno uplynula. Ani jedno ani druhé nepříčí se však uplatnění další škody, již její příjemce utrpěl následkem špatné její jakosti.
Naproti tomu jsou v daném případě jiné dva důvody, pro něž vznesený nárok ze správy nemůže dosíci úspěchu.
Především měl týž býti uplatněn dle § 933. obč. zák. do 6 měsícův ode dne odevzdání bramborů na sázení. Toto stalo se v březnu 1907. Dne 8. května, kdy žaloba byla podána, bylo tudíž právo žalobní dávno zaniklé.
Dále jest jisto a žalobce sám to doznává, že vadnost dodaných mu bramborův ihned seznal a že jen na domluvu třetího dodavatele se odhodlal je odvézti. Při tomto stavu věci jest však správa též dle § 928. obč. zák. vyloučena, obzvlášť když žalobcem nebylo ani tvrzeno, tím méně dokázáno, že žalovanou neb jejím zmocněncem bylo výslovně přislíbeno, že brambory na sázení jsou všech vad prosty.
Za takových okolností bylo právem vysloveno, že žalobní žádost co do důvodu nepozůstává po právu a jsou všechny ostatní, v revisi dle § 503. č. 2. a 3. c. s. ř. kárané nedostatky faktických — 310 —
zjištění odvolacího soudu resp. mezery řízení pro rozhodnutí nezávažny.
Bylo proto revisi zamítnouti a o útratách třetí instance dle §§ 41. a 50. c. s. ř. rozhodnouti. Skřipský.