Č. 974.

Stavební právo: * Bylo-li vyřízení stavebním úřadem straně k její žádosti doručeno podruhé, nelze při počítání počátku lhůty rekursní pozírati na den tohoto druhého doručení, nýbrž rozhoduje doručení prvotní, třebas teprve druhé vyřízení bylo opatřeno poučením o prostředcích opravných.
(Nález ze dne 12. října 1921 č. 12780.)
Věc: Alfred S. v T. proti zemskému správnímu výboru v Praze o znovuzřízení krovu shořelé stodoly.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Oznámení stěžovatelovo, že hodlá provésti opravu znovuzřízením krovu shořelé stodoly v T., bylo výnosem městského úřadu v T. ze dne — vyřízeno sdělením, že na základě usnesení městské rady ze dne — nebere se na vědomí, poněvadž znovuzřízení stodoly tak, aby byla zase k upotřebení způsobilou, nelze povoliti z veřejných ohledu. Dotčený výnos neobsahoval poučení o prostředku opravném. Byl stěžovateli doručen dne 10. září 1919.
Stěžovatel podal dne 1. prosince 1919 u městského úřadu v T. návrh, aby uvedený výnos byl mu doručen v novém vyhotovení, v němž by bylo obsaženo poučení o prostředcích opravných; nebylo-li by stavebním úřadem 1. stolice dáno tomuto návrhu místa, budiž považován návrh za rekurs, jímž se požaduje, aby okresní správa politická v T. zrušila výnos jakožto zmatečný, poněvadž neobsahoval proti předpisu zákona poučení o opravném prostředku a nařídila první stolici vydání nového rozhodnutí obsahujícího poučení o prostředku opravném.
Po té městský úřad v T. vydal dne 15. prosince 1919 svůj výnos znovu v úplně stejném znění jako výnos původní, toliko s dodatkem, že proti vyřízení, jež obsahuje, jest přípustným rekurs k okresní správní komisi v T., jejž by bylo podati u první instance ve 14 dnech. Tento doplněný výnos byl doručen stěžovateli dne 16. prosince 1919.
K rekursu na to podanému dne 22. prosince 1919 do výnosu řečeného městského úřadu ze dne 15. prosince 1919 okresní správní komise v T. rozhodla v ten způsob, že se potvrzuje výnos první stolice, ježto obmýšlený stavební podnik jest stavební změnou požadující předložení stavebních plánů a vymožení stavebního povolení.
Další rekurs stěžovatelův do uvedeného rozhodnutí druhé instance zemský správní výbor naříkaným rozhodnutím zamítl z důvodů, že původní výnos první instance ze dne 4. září 1919, proti němuž byl rekurs podán teprv dne 1. prosince 1919, nabyl moci práva, na čemž nemění ničeho okolnost, že ve výnosu nebylo obsaženo poučení o opravných prostředcích, poněvadž zákon ze dne 12. května 1896 č. 101 ř. z. nevztahuje se na řízení před úřady samosprávnými.
Nejvyšší správní soud založil své rozhodnutí na následujících úvahách:
Zásadou v dřívějším právu processním všeobecně uznanou bylo, že jest věcí strany znáti předpisy zákona o postupu v instančním pořadí a že není tudíž povinností úřadu rozhodujícího dávati straně poučení o tom, je-li opravný prostředek připuštěn, event. do které lhůty a kde má býti podán.
Z této zásady učinily novější zákony jen pro určité obory právní výslovné výjimky ukládajíce dotčeným soudům a úřadům dáti stranám poučení zmíněné.
Ale přes to zůstaly tyto nové předpisy jen normami výjimečnými, neměnícími ničeho na zásadě všeobecné, která zůstala i na dále v platnosti ve všech oborech právních, v nichž podobné ustanovení dáno nebylo.
Takového zvláštního ustanovení není pro celý obor řízení před úřady samosprávnými a platí tudíž i tu princip, že rozhodnutí není ani protizákonným ani vadným proto, že k němu poučení o právu stížnostním nebylo připojeno.
Nedostatek tohoto předpisu nelze nahraditi analogickým použitím zákona ze dne 12. května 1896 č. 101 ř. z., poněvadž z důvodů shora vyložených i tento zákon pro obor řízení před státními úřady politickými daný jest normou výjimečnou, která analogického rozšíření na jiné obory nedopouští.
Je-li však tomu tak, pak nelze rozhodnutí stavebního úřadu v T. ze dne 4. září 1919 stěžovateli dne 10. září 1919 doručené prohlašovati ať za neplatné, ať za zmatečné proto, že nemělo poučení o opravných prostředcích, nýbrž rozhodnutí toto i bez tohoto poučení vydané zakládalo právní účinek, že uplynutím zákonné lhůty rekursní vstupovalo ve formální právní moc.
Tato právní moc má v zápětí, že každý opravný prostředek po uplynutí rekursní lhůty jest jako opožděný vyloučen. Účinek tento nemohla strana odčiniti tím, že u úřadu I. stolice žádala o nové doručení téhož rozhodnutí a že je obdržela doplněné příslušným poučením.
Neboť tento dodatek k novému vyhotovení starého usnesení připojený, nečiní již vzhledem k vylíčené své právní bezvýznamnosti tento výnos novým rozhodnutím stavebního úřadu, nýbrž jest jen druhým doručením téhož rozhodnutí před tím řádně a platně intimovaného.
Při počítání počátku lhůty rekursní nelze tedy pozírati na den tohoto druhého doručení, nýbrž rozhodno jest doručení prvotní.
Ježto tedy lhůta rekursní počítaná ode dne 10. září 1919 byla dne 22. prosince 1919, kdy rekurs obsahem svým proti výnosu ze dne 4. září 1919 řízený byl u příslušného místa podacího předložen, již dávno uplynula, vyslovil naříkaný nález právem, že výnos onen jest již v právní moci, která vylučuje jeho instanční přezkoumání.
Bylo proto stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 974. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 829-831.