NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

Č. 4108.

Stavební právo (Praha): I. * Ustanovení stavebního řádu, které v regulovaném území připouští toliko stavby ne vyšší nežli dvoupatrové, není nezákonné. — II. »Místními poměry« nemíní § 2. stav. řádu pražského faktické rozdělení půdy mezi jednotlivé držitele.
(Nález ze dne 14. listopadu 1924 č. 19616).
Prejudikatura: Boh. 1700 a 2086 adm.
Věc: Spojené keramické továrny, spol. s r. o. v Praze (adv. Dr. Václ. Němec z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze (za zúč. obec hl. m. Prahy — vrch. mag. rada Dr. H. Pilz) stran změny plánu polohy.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím zsv dohodnuv se se zsp-ou v základě §§ 4 a 5 stav. řádu pro Prahu schválil navrženou úpravu plánu polohy pro území cihelny...v Praze, zamítnuv námitky, které stěžující si firma v předchozím řízení proti vyloženému návrhu vznesla.
Stížnost béře rozhodnutí to v odpor pro nezákonnost a vadné řízení. — — —
Nss jest povolán rozhodovati toliko o zákonitosti správných aktů (§ 2 zák. o ss) a může proto po stránce věcné zkoumati toliko, zda usnesení o plánu polohy nevybočuje svým obsahem z onoho rámce, který mu předpisy stav. řádu byl vytýčen. Otázka, zda úřady stavební, držíce se v těchto mezích, úkoly jim při sdělávání plánu polohy náležející řeší účelně a vhodně, není již otázkou právní. Jde tu o hodnotné úsudky skutkové, pro něž směrodatný jsou nikoli normy právní, nýbrž pravidla čerpaná z jiných oborů vědních a ze zkušeností. Úsudky ony jsou pouze součástí skutkové podstaty vlastního rozhodnutí, a nemohou tedy dle zásady § 6, odst. 1 zák. o ss po stránce nemitorní nss-em býti přezkoumávány.
Za tohoto stavu nemohl se nss zabývati věcně námitkou, že žal. úřad, schvaluje určení rozlehlejší plochy regulovaného území pro hřiště a sady kladl příliš jednostranně váhu na ohledy veř. zdravotnictví na úkor požadavků stav. rozvoje Prahy. Jak daleko úřad má a může jíti, aby vyhověl předpisu § 2 stav. řádu, jenž nařizuje, že jest v plánu regulačním »dokonale vyhověti potřebám zdravotnictví«, je otázkou odborného posouzení a hodnocení poměrů, otázkou účelnosti, která — jak uvedeno — vymyká se přezkoumání tímto soudem.
Stížnost toliko ve dvou směrech vytýká, že nař. rozhodnutí resp. schválený jím plán polohy odporuje předpisům řádu stavebního.
V první řadě potud, že zabírá do regulace toliko část usedlosti..., tedy toliko jednu část hospodářské jednotky témuž vlastníku náležející, a tak prý se prohřešuje proti předpisu § 2 stav. řádu, jenž nařizuje hleděti k poměrům místním, zakazuje tím trhati po stránce regulační libovolně hospodářské celky. Námitka vychází však z naprosto nesprávného pojetí § 2 stav. řádu. Toto ustanovení uvádí sice vedle sebe nejprve poměry místní, potom potřeby zdravotnictví, komunikace, estetiky a stavebního rozvoje. Avšak tím má býti jenom řečeno, že ony veřejné zájmy zdravotní, komunikační, estetické atd. nemá úřad řešiti docela abstraktně, nýbrž s hlediska specifických místních poměrů a potřeb. Výklad, že »místními poměry« jest míněno faktické rozdělení půdy mezi jednotlivé držitele, je docela libovolný, a nemá pražádného podkladu ani ve znění zákona, ani v základní jeho myšlence, která chce v § 2 uplatniti výhradně zájmy veřejné a na soukromé zájmy majitelů pozemků do regulovaného území zahrnutých, nijak se neohlíží.
Druhá námitka nezákonnosti brojí proti ustanovení plánu polohy, které omezuje výši staveb v regulovaném území na dvě patra mimo přízemí, dovozujíc, že otázka přípustné výše staveb nemůže býti řešena plánem polohy, nýbrž teprve v pozdějším stadiu stavebního řízení. Ani tuto námitku nss nemohl uznati důvodnou.
Účelem plánu polohy jakožto plánu regulačního jest stanoviti co možná úplný program pro budoucí vybudování a rozvoj území do plánu pojatého. Při tom jest dle § 2 stav. řádu hleděti a dokonale vyhověti podle místních poměrů potřebám zdravotnictví, bezpečné a snadné chůze a vozby, požadavkům v příčině okrašlování a stav. rozvoje města Prahy i předměstí její a vzájemného vhodného jich spojení. Plán polohy musí tedy býti schopen takového obsahu, který stačí, aby všem těmto potřebám a požadavkům bylo vyhověno. Regulační plán neomezuje se tedy jen na disposice uvedené v § 5 stav. řádu, t. j. na ustanovení o poloze, směru a rovinné výši ulic a veřejných prostranství, nýbrž může obsahovati i jiné generelní disposice, týkající se způsobu vybudování města, jimiž v mezích daných ustanoveními stav. řádu uplatňují se požadavky v § 2 stav. řádu vytýčené. K nim náleží mimo jiné také ustanovení o způsobu zastavění jednotlivých částí obecního území (§§ 18, 109 — srovnej zdejší nál. Boh. 1700 a Boh. 2086 adm.). Ustanovení maximální výše domů resp. počtu poschodí diktováno je nepochybně zájmy veř. zdravotnictví a ohledy krasocitu, a drží se tedy v mezích § 2 stav. řádu. Za nepřípustné bylo by je možno pokládati jenom tehdy, kdyby existovala nějaká norma stav. řádu, která by sama míru veř. zájmu v onom směru vůči individuálním zájmům stavebníka vymezovala a tomuto garantovala určitý minimální počet pater v projektovaných staveních. Normu takovou nelze však shledávati ani v předpisu § 73 stav. řádu, jenž stanoví toliko přípustný maximální počet pater domů obytných, nad který stavebník nesmí jíti, ani v žádném předpisu částky V. stav. řádu, na níž stížnost poukazuje. Nelze proto uznati, že by vytýkané ustanovení plánu polohy přípustný obsah jeho přesahovalo.

Citace:

č. 4108. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 776-778.