Čís. 8649.

Jde o povolání za dědice, nikoliv o odkaz, ustanovili-li manželé ve společné závěti, jíž se povolali za universální dědice, že, bude-li tu při smrti přeživšího manžela ještě nějaké jmění po srážce odkazu, má z něho třetina připadnouti příbuzným předemřelého manžela. Příbuznými jsou tu příbuzní podle řádu o zákonné dědické posloupnosti. Řešiti ryze právní otázku, zda jde o povolání za dědice, či o odkaz náleží soudu pozůstalostnímu.
(Rozh. ze dne 24. ledna 1929, R II 10/29.) — Čís. 8649 —
91
Ve společné závěti povolali se manželé za universální dědice, s tím, že třetina jmění, jež zbyde při úmrtí později zemřelého manžela, má po srážce odkazu připadnouti příbuzným předemřelého manžela. Nejprve zemřela manželka a po ní manžel. Projednávaje pozůstalost po manželi, vyzval pozůstalostní soud příbuzné přeciemřelé manželky, by podali dědické přihlášky. V podání na soud dovozovali tito příbuzní, že nejsou dědici, nýbrž jen odkazovníky, a navrhli, by bylo pokračováno v pozůstalostním řízení. Pozůstalostní soud návrh zamítl, rekursní soud napadené usnesení potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Jde o spornou otázku, zda ustanovení závěti je ustanovením za dědice, či pouhým odkazem. Soud první stolice vyřešil otázku tak, že jde o ustanovení dědice a že k dědictví je povolán pravnuk Julie P-ové nezletilý Josef M., jakožto jediný její přímý potomek podle zákonné posloupnosti nejbližší příbuzný, který zároveň vylučuje ostatní pobočné příbuzné, kteří by podle druhé řady zákonné posloupnosti přicházeli v úvahu teprve, kdyby tu nebylo tohoto přímého potomka. Nejvyšší soud nesdílí názor rekursního soudu, že lze se vyhnouti přímému řešení této sporné otázky. Ježto se výklad poslední vůle stal mezi účastníky, s nimiž bylo projednání pozůstalosti konáno, sporným ve směru shora naznačeném, má soud projednací k vůli projednání a odevzdání pozůstalosti, pokud jde jen o řešení právních otázek, tento rozpor vyřešiti, to tím spíše, any mezi dědickými účastníky zastávajícími odchylný názor na ustanovení závěti jsou i nezletilé děti W-ovy zastoupené poručníkem Rudolfem H-em, v příčině nichž by soud, pokud by šlo o dědický nárok, musil postupovati z úřední moci podle § 120 nesp. říz., pokud pak šlo o odkaz, pečovati podle § 160 nesp. říz. o jeho zajištění. Že rekursní soud o této sporné otázce nerozhodl, nevadí tomu, by tak učinil nejvyšší soud, ježto jde jen o řešení právní otázky, která vzhledem k tomu, že byli slyšeni i svědci poslední vůle, nevyžaduje již další skutkové objasnění. Ve sporné otázce jest přisvědčiti názoru soudu prvního, že sporné ustanovení závěti jest ustanovením dědice a že podle jeho doslovu a obsahu, který výpověďmi svědků poslední vůle nedoznal změny, jest jím obmyšlen jen nezletilý pravnuk předemřelé manželky zůstavitelovy nezletilý Josef M. Stěžovatelé jsou na omylu, dovozujíce odkaz z toho, že vzájemná závěť obsahuje ustanovení universálního dědice a že důsledkem toho další ustanovení o tom, že určitá poměrná část má připadnouti osobě jiné, jest posuzovati jen jako ustanovení odkazu. V projednávaném případě povolali se manželé Josef a Julie P-ovi vzájemnou závětí ze dne 16. listopadu 1924 navzájem za universální dědice a, ježto Julie P-ová zemřela dříve, stalo se v důsledku této závěti již jejím úmrtím účinným a bylo již tehdy uskutečněno ustanovení nynějšího zůstavitele za jejího universálního dědice se závazkem, že z pozůstalosti vyplacen bude schovance Anně Sch-ové odkaz v závěti uvedený, splatný však teprve při smrti přeživšího manžela. Pro případ úmrtí tohoto manžela, nynějšího zůstavitele, neobsahuje však vzájemná závěť, jak přirozeno, ustanovení universálního dědice, v závěti naopak se pořizuje na případ úmrtí druhého manžela jen o třetině onoho jmění, které při jeho úmrtí po srážce odkazu pro Annu Sch-ovou z pozůstalosti zbude, v ten smysl, že má připadnouti příbuzným předemřelé manželky Julie P-ové. Jde tedy o případ § 556 obč. zák., že k podílu právě naznačenému jsou závětí povolaní příbuzní Julie P-ové jakožto dědici, kdežto další díl pozůstalosti má připadnouti zákonným dědicům nynějšího zůstavitele. Ježto vsak výraz »příbuzní«, jak soud první stolice správně dovodil, jest vyložiti podle řádu zákonné dědické posloupnosti, může přicházeti v úvahu jako dědic jen pravnuk Julie P-ové, nezletilý Josef M., jenž jako jediný přímý potomek vylučuje druhou řadu pobočných příbuzných. Usnesení soudu prvního, pokud nebylo vyhověno návrhu na pokračování v projednání pozůstalosti u soudu, jest tedy právně bezvadné.

Citace:

8649. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 114-116.