Čís. 16986.

Konkursní věřitel, který je osobním věřitelem a jemuž zároveň přísluší právo na oddělené uspokojení, má v nuceném vyrovnání nárok na kvótu z celé osobní pohledávky tak, jako by neměl práva na oddělené uspokojení, ale to platí jen potud, pokud nebyl před uskutečněním vyrovnání uspokojen z věci, kterou jest jeho pohledávka kryta.
Bylo-li však věřiteli již před vyrovnacím rokem z oné věci zaplaceno, snižuje se o takto zaplacenou částku jeho pohledávka a tím i vyrovnací kvóta z ní.

(Rozh. ze dne 15. června 1938, Rv I 2388/37.)
Žalobce přihlásil v konkursním řízení, vyhlášeném na jmění firmy K. G., konkursní pohledávku třetí třídy v částce 123 000 Kč a zároveň uplatnil právo na oddělené uspokojení k dvěma jím zabaveným strojům oceněným na 80 000 Kč. Konkursní řízení bylo skončeno nuceným vyrovnáním, podle něhož se uvedená firma zavázala zaplatiti 20% vyrovnací kvótu. Vyrovnací rok byl konán dne 1. října 1935. Zabavené stroje byly prodány za 80 000 Kč a výtěžek byl žalobci zaslán na konto jeho právního zástupce u poštovní spořitelny, kamž došel dne 30. září 1935. Poté byla žalobci zaplacena 20% kvóta za zbytku 43 500 Kč, t. j. 8 700 Kč. Tvrdě, že mu přísluší 20% kvóta z celé pohledávky 123 500 Kč, domáhá se žalobce, aby žalovaný byl uznán povinným trpěti, aby byla žalobci vydána ze soudního deposita vkladní knížka spořitelny v L., znějící na 16 000 Kč. Soud prvé stolice uznal podle žaloby, kdežto odvolací soud zamítl žalobu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Odvolací soud převzal z rozsudku soudu prvé stolice zjištění a úsudek, že vyrovnací rok o nuceném vyrovnání firmy K. a G. byl konán dne 1. října 1935 a že se zaplacení částky 80 000 Kč z prodaných strojů, k nimž žalobci příslušelo zástavní právo, stalo nejpozději dne 30. září 1935, protože uvedená částka — jak sám žalobce udává — došla již dne 30. září 1935 k poštovní spořitelně na konto žalobcova zástupce k přijetí peněz oprávněného. Ježto rozsudek odvolacího soudu není v tom směru dovoláním vzat v odpor, jest i dovolacímu soudu vycházeti z těchto předpokladů při posuzování důvodnosti odvolání.
I když odůvodnění napadeného rozsudku není úplně přiléhavé, je za toho stavu věci jeho výrok správný.
Konkursnímu věřiteli s právem na oddělené uspokojení přísluší v nuceném vyrovnání ovšem kvóta z celé pohledávky, jako by práva na oddělené uspokojení neměl, ale to platí jen potud, pokud se mu nedostalo před uskutečněním vyrovnání uspokojeni z předmětu, jímž jest jeho pohledávka kryta. Bylo-li však věřiteli již před vyrovnacím rokem z tohoto předmětu zaplaceno, snižuje se o takto zaplacenou částku jeho pohledávka a tím také vyrovnací kvóta z ní.
Před uskutečněním vyrovnání není totiž schodku, jenž stíhá pouhé osobní veřitele a nikoliv také věřitele oddělné. Má proto před uskutečněním vyrovnání pohledávka každého věřitele pouze jediný ráz a zapravení pohledávky nebo její části. Teprve vyrovnáním vzniká schodek na úkor věřitelů, ale nikoli všech, nýbrž pouze věřitelů osobních, kdežto věřitele oddělné schodek nestíhá. Má-li určitý věřitel vlastnost jak osobního, tak i oddělného věřitele při téže pohledávce, pak musí sice nésti schodek jakožto věřitel osobní, ale nikoliv také jakožto věřitel oddělný. Jako osobnímu věřiteli přísluší mu nárok na kvótu z celé osobní pohledávky, ale jako oddělný věřitel může použiti majetkové hodnoty sloužící k zajištění jeho pohledávky a může se z ní uspokojiti tak, jako kdyby tu vyrovnání nebylo. Aby nebyl zmařen účel jeho práva na oddělné uspokojení, musí věřitel v takovém případě obdržeti kvótu z celé pohledávky, jak byla v době vyrovnání, pokud není úplně uspokojen z oddělného práva. Ovšem na něco více, než na úplné uspokojení, nemá ani takový věřitel nároku, takže povinnost dlužníka ke splátkám přestává, jakmile věřitel obdržel buď z oddělného práva samotného nebo z něho a zároveň i z dosavadních vyrovnacích splátek úplné uspokojení.
Z jiné zásady nevychází ani rozhodnutí č. 3852, 3899 a 15044 Sb. n. s. a dovolatel proto neprávem o ně opírá své opačné stanovisko.
Když však podle toho, co bylo vylíčeno, žalobci bylo den před vyrovnacím rokem zaplaceno 80 000 Kč, činila pak v den vyrovnání jeho pohledávka za úpadcem pouze 43 500 Kč a 20% kvóta z ní pouze 8 700 Kč, a nikoliv, jak se dovolatel domnívá, 24 700 Kč. Dovolatel tedy nemá nároku na složenou částku 16 000 Kč.

Citace:

č. 16986. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 862-864.