Čís. 5297.

Placena-li vyrovnací splátka o tří dny později, obživuje (i podle práva platného na Slovensku), najmě, bylo-li ve vyrovnání obživnutí pohledávky stanoveno pro nedodržení lhůt, celá pohledávka. Lhostejno, že věřitel splátku přijal.
(Rozh. ze dne 22. září 1925, Rv II 550/25.)
Žalobce zavázal se v nuceném vyrovnání, jež bylo schváleno dne 24. dubna 1924 sedrií v Košicích, zaplatiti věřitelům, mezi nimiž byla i žalovaná firma, 40% kvótu v měsíčních lhůtách, počínajíc 1. zářím 1924 pod ztrátou lhůt a obživnutím původní pohledávky. Žalobce vplatil pro žalovanou měsíční splátky na poštovním úřadě v Košicích složenkou poštovního a šekového úřadu ve dnech 3. září, 3. října a 7. listopadu 1924. Žalované byla napotom povolena exekuce na žalobcovy movitosti ku vydobytí celé původní pohledávky. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce zastavení, po případě zrušení této exekuce, uváděje, že za den placení nutno považovati den poukázání splátek u poštovního úřadu, že nepatrné opoždění se vůbec nepovažuje za významné opoždění a že strana žalovaná splátky bez námitek přijala. Žalovaná namítla, že o dobropisu splátek byla uvědomena poštovním a šekovým úřadem v Praze teprve ve dnech 6. září, 6. října a 10. listopadu. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Dle názoru soudce jest ovšem považovati za den zapravení splátky den, kdy splátka byla žalobcem prostřednictvím šekového úřadu poukázána v Košicích žalované, nikoli den. kdy žalovaná byla šekovým úřadem o dobropisu vyrozuměna. Než soudce nesdílí názor žalobcův o nepatrném prý a bezvýznamném opoždění ve lhůtě splatnosti o tři dny, neboť dle §u 57 vyr. ř. ve znění čl. III. zákona ze dne 26. dubna 1923, čís. 99 sb. z. a n., také nevčasné a neúplné splnění potvrzeného vyrovnání dlužníkem zrušuje pro všechny věřitele ve vyrovnání poskytnutou slevu a ostatní výhody. Kromě toho v potvrzeném nuceném vyrovnání jest výslovně uvedeno, jak nesporno, že splátky mají býti činěny vždy prvého každého měsíce, počínaje 1. zářím 1924 pod ztrátou lhůt a obživnutím původní pohledávky. Zapravila-li strana žalující splátky místo 1. září a 1. října teprve 3. září a 3. října, nehledíc ani k tomu, že 1. září a 1. října nebyla ani neděle ani svátek, obživla sama sebou původní pohledávka strany žalované, a nebylo s její strany zapotřebí činiti nějaké námitky. Ostatně nejsilnější námitkou žalované bylo podání žádosti za povolení exekuce, a nelze žalované předpisovati, zda, kdy a v jaké lhůtě musí podati námitky proti nedodržení lhůty po případě žádostí za povolení exekuce. Odvolací soud uznal podle žaloby. Důvody: V tomto sporu jde o námitky proti exekuci dle §u 36 odstavec prvý ex. ř. Uvádí-li odvolatel, že věc, pokud jde o splatnost celé pohledávky vymáhající strany, zde žalované firmy, posuzovati se měla dle zákonu slovenských, činí tak právem. První soud dovozuje totiž ve svém rozsudku, že dle §u 57 vyr. řádu ve znění článku III. zákona ze dne 26. dubna 1923, čís. 99 sb. z. a n., nevčasné a neúplné splnění potvrzeného vyrovnání dlužníkem zrušuje pro všechny věřitele ve vyrovnání poskytnutou slevu a ostatní výhody. Ale první soud přehlédl, že nucené narovnání uzavřeno bylo dne 24. dubna 1924 před sedrií v Košicích s tím, že dlužník se zavazuje, počínajíc dnem 1. září 1924, platiti věřitelům 40% jejich požadavků pod ztrátou lhůt a oživení původní pohledávky. Platí tedy pro vnucené vyrovnání předpisy, platné na Slovensku. Avšak ustanovení vyrovnacího řádu ze dne 10. prosince 1914, čís. 337 ř. zák., doplněné v §u 57 zákonem ze dne 26. dubna 1923, čís. 99 sb. z. a n. větou, že to, co platí v §u 57 vyrovnacího řádu, platí i, nesplnil-li dlužník včas a plně potvrzeného vyrovnání — neplatí dle článku IV. téhož zákona pro Slovensko. Neplatí-li tedy třetí věta tohoto zákona na nucené narovnání, které dlužník uzavřel před sedrií Košickou, nelze z ustanovení článku III. vyvozovati pro vymáhající stranu (žalovaného) právo na vedení exekuce pro obživnutí celé pohledávky z důvodu neplnění včasného a plného.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Sporné věci nedostalo se v odvolacím rozsudku právního posouzení správného. Žalobce založil svou žalobu podle §u 36 čís. 1 ex. řádu na tvrzení, že se podle nuceného narovnání, schváleného Košickou sedrií dne 24. dubna 1924 zavázal, zaplatiti na úplné vyrovnání pohledávek věřitelů 40%, počínaje dnem 1. září 1924 prvého dne každého měsíce splatných ve dvanácti stejných lhůtách pod následky ztráty lhůt a obživením původní pohledávky. Že těchto lhůt sice nedodržel, poněvadž platil na poštovním úřadě v Košicích složenkou poštovního a šekového úřadu ve dnech 3. září 1924, 3. října 1924, že se zpozdil tedy zcela nepatrně, ale že opoždění nemůže při posouzení otázky obživnutí celé pohledávky přicházeti vůbec a zvláště z toho důvodu v úvahu, poněvadž žalovaná firma přijala opožděné placení bez námitek. Odvolací soud uznal, že je žaloba důvodná z té příčiny, poněvadž sedrií schválené nucené narovnání dlužno posuzovati podle předpisů o vnuceném vyrovnání platných pro Slovensko, že tedy nelze o něm použiti předpisů §u 57 vyrovnacího řádu ze dne 10. prosince 1914, čís. 337 ř. zák. ve znění zákona ze dne 26. dubna 1923, čís. 99 sb. z. a n., poněvadž tento zákon podle IV. článku neplatí pro Slovensko. Leč přehlédl odvolací soud, že na Slovensku je to, co posléze citovaný zákon nařizuje, již dávno platným právem a také přehlédl, že otázka obživnutí celé původní pohledávky právě podle práva, platného na Slovensku, ale v prvé řadě musí býti posuzována podle schváleného nuceného narovnání. Podle tohoto narovnání muselo býti placeno počínajíc dnem 1. září 1924 prvého dne každého měsíce pod následky ztráty lhůt a obživením původní pohledávky. Poněvadž žalobce platil na poštovním úřadě v Košicích složenkou poštovního a šekového úřadu ve dnech 3. září 1924 a 3. října 1924, platil opožděně, proto obživla se ztrátou lhůt celá pohledávka dovolatelky. Okolnost, že dovolatelka přijala opožděné plnění, nemůže býti posuzována jako vzdání se práv tímto opožděným placením dovolatelce vzešlých, zvláště když dala exekučním návrhem ze dne 29. října 1924 zřetelně na jevo, že se nevzdala těchto práv, nýbrž naopak je uplatňuje.

Citace:

Čís. 5297. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 358-360.