NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 2

Č. 4950
.
Obecní zaměstnanci: * Není nezákonné, jestliže za platnosti zákonů č. 495/21 a 394/22 městské zastupitelstvo brněnské odepře postup do 2. platového stupně VI. hodn, třídy městskému účetnímu úředníku, třebas byl před jich platností jmenován do VI. hodn. třídy.
(Nález ze dne 29. září 1925 č. 18024). Prejudikatura: Boh. 3537, 4131 adm. a j.
Věc: Leopold P. v Brně (adv. Dr. Bedř. Mautner z Prahy) proti zastupitelstvu města Brna (mag. rada Dr. Al. Otoupalík) o postup do vyšší platové stupnice.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l, který byl usnesením měst. zastupitelstva v Brně z 20. ledna 1922 povýšen do VI. hodn. tř. 1. stupně ke dni 1. září 1921, podal dne 19. února 1924 přihlášku, v níž uplatňoval nárok na postup do 2. stupně platového VI. hodn. třídy dnem 1. září 1924. Nárok tento byl pořadem instancí zamítnut, nař. rozhodnutím z těchto důvodů:
1. Státní úředník skupiny C nepostoupí automatickým postupem vzhledem k ustanovení čl. III. § 1 zák. č. 541/19 do VI. hodn. třídy. Jelikož pak dle § 51, odst. 1 státní pragmatiky je automatickým postupem i postup do vyššího stupně platového ve třídě hodnostní, jíž bylo dosaženo automatickým postupem, nemá státní úředník skupiny C nároku na automatický postup do 2. platového stupně VI. hodn. třídy. Do VI. hodn. třídy st-l nepřišel jmenováním dle § 49 služ. pragmatiky státní (§ 78 služ. pragm. městské), nýbrž automatickým postupem dle dřívějších ustanovení Ehrenfeldova regulativu. Povolení žádaného postupu odporovalo by proto ustanovení § 3 č. 495/21 a § 19 zák. č. 394/22. 2. Pokud namítá vadnost řízení nedostatečným odůvodněním rozhodnutí městské rady, poukazuje se pouze k tomu, že jak je zřejmo z obšírného probrání všech možných obran ve stížnosti, neutrpěl tvrzeným nedostatečným odůvodněním žádné újmy a nebylo proto důvoču z této okolnosti ke zrušení nař. usnesení městské rady.
O stížnosti uvážil nss toto: —
Ve věci samé vycházel nss z těchto úvah:
Nss vyslovil již ve svém nál. Boh. 3537 adm., že předpis § 19 zákona č. 394/22 jest jen aplikací zásady stanovené v § 3 zák. č. 495/21 na požitky a nároky zákonem č. 394/22 nově upravené, za současného rozšíření této zásady po stránce subjektivní na další kategorie veřejných zaměstnanců. Ustanovení § 3 zákona č. 495/21 zůstalo jím tedy nedotčeno a bylo jenom rozšířeno. Předpis § 3 zák. č. 495/21 obsahuje pak dvojí: jednak zakazuje uvedeným v něm samosprávným korporacím, aby upravujíce budoucně služ. poměry svých zaměstnanců poskytly jim co do služ. požitků a právních nároků větší výhody, nežli mají obdobní zaměstnanci státní. Jednak však ukládá jim zá-oveň, aby služ. požitky a právní nároky zaměstnancům poskytnuté v služ. řádech a usneseních až dosud vydaných od 1. ledna 1923 redukovaly na míru obdobných požitků a nároků obdobných zaměstnanců státních. Tím jest však přímo vysloveno, že ony služ. řády a usnesení v tomto rozsahu počínajíc 1. lednem 1923 přestávají býti pro ony zaměstnance zdrojem práv a nároků a že se práva a nároky z nich vyplývající od onoho termínu v rozsahu tom1 stanoveném ipsa lege zrušují. Předpis ten je zcela všeobecný a zahrnuje všechny druhy služebních požitků, práv a nároků zaměstnanců autonomních.
V daném případě klade stížnost váhu na to, že se nejedná o jmenování do vyšší hodnostní třídy, ani o postup do požitků vyšší hodnostní třídy, než ve které st-l již jest, nýbrž o postup do vyššího platového stupně téže hodnostní třídy, do které se st-l nedostal automatickým postupem, nýbrž jmenováním. Vychází tudíž stížnost z názoru, že jmenování provedené před platností prosincových zákonů jako úprava individuelní není těmito předpisy dotčeno.
Tento stížností uplatňovaný moment jest však irelevantní, neboť jak nss již také ve svém nál. Boh. 4131 adm. vyslovil, pozbývají služ. řády a usnesení autonomních korporací — a to bez rozdílu, jde-li o usnesení povahy generelní či individuelní — pokud stanoví příznivější míru jednotlivých druhů požitků, práv a nároků zaměstnanců, nežli ji určují normy platné pro zaměstnance státní stejné nebo rovnocenné kategorie, koncem roku 1922 platnosti.
Stížnost sama uznává, že státní úředník skupiny C nemůže automatickým postupem' dosíci VI. hodn. třídy, a nemůže se proto st-l právem domáhati příznivějšího postavení než státní úředník rovnocenné kategorie, neboť to právě cit. zákony má býti omezeno.
Nař. rozhodnutí, které se řídí názory shora uvedenými, jest proto ve shodě se zákonem a bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 4950. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 206-208.