NPD documents search: Váž. tr., 19 (1937)

— Čís. 333 dis. —
Čís. 333 dis.

Advokát nesmí vybočiti v odvolání z mezí věcné kritiky rozsudku, vedené formou slušnou a klidnou a dbající náležité úcty k soudu.
Je proto přečinem zlehčení cti a vážnosti stavu, vytkl-li advokát v odvolání proti rozsudku soudci formou osobně proti němu zakročenou rozhodování nevěcné, neobjektivní a předpojaté.
(Rozh. ze dne 25. října 1937, Ds II 26/37.)
Nejvyšší soud jako kárný soud odvolací v kárných věcech advokátů a kandidátů advokacie vyhověl odvolání návladního advokátní komory z nálezu kárné rady advokátní komory, jímž byl obviněný advokát zproštěn kárného přečinu zlehčení cti a vážnosti stavu, a změnil napadený kárný nález v ten smysl, že uznal obviněného advokáta vinným přečinem zlehčení cti a vážnosti stavu, jehož se dopustil tím, že v trestní věci proti němu u okresního soudu v N. vedené v odvolání podaném do rozsudku tohoto soudu použil slov: »Já hájím skromný názor, že rozsudek pana soudce je trochu náhlý, jelikož on se těmito otázkami vůbec nezabývá a dle zásady »někdo to musí odnést« mne klidně odsoudil.«
Z důvodů:
Rozčlenivši pozastavený obrat, použitý obviněným v provedení odvolání do rozsudku okresního soudu v N., ve dvě části, zprošťuje kárná rada obviněného proto, že obě části inkriminované věty byly odůvodněnou kritikou rozsudku a že obviněný sledoval jedině cíl, potírati účelně tento rozsudek a nikoli urážeti soudce. Kritika rozsudku byla podle odůvodnění kárného nálezu oprávněná, ježto okresní soud neprovedl z úřední moci důkazy potřebné k usvědčení obviněného a nesprávné odůvodnění rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným přestupkem podle zákona o ochraně cti, mohlo v něm vzbuditi dojem, že soudce vycházel ze zásady, že v soukromožalobních věcech je na obžalovaném, aby dokázal svou nevinu.
Tomuto odůvodnění vytýká odvolání právem nedostatečné a vadné posouzení právní. Lze ponechati stranou vývody kárného nálezu, pokud — Čís. 333 dis. —
se obírají nedostatky skutkového a právního základu trestního rozsudku, o který jde, a dovozují z nich, že napadání rozsudku obviněným bylo oprávněné a odůvodněné. Obviněnému arci příslušelo právo podrobiti rozsudek vydaný v jeho vlastní věci, jímž se pokládal za stižena, v provedení odvolání rozboru a kritice a zaujmouti proti němu své odchylné právní stanovisko. Než toto oprávnění má své meze v přirozeném požadavku slušnosti a v přiměřené úctě před soudem jakožto jedním z představitelů státní svrchovanosti, z čehož plyne, že není dovoleno nevěcně zlehčovati soudcovské rozhodnutí nebo soudce.
Kritika, o níž byla řeč, musí tedy býti věcná, t. j. taková, která se obírá věcí a týká se přímo rozsudku samého, a nikoli — pokud to není nevyhnutelně nutno při kritisování rozsudku — osoby soudcovy a která se snaží právnickými nebo jinými věcnými vývody ve formě slušné a klidné dokázati, proč rozhodnutí nehoví zákonu nebo stavu věci.
Požadavku právě uvedenému nehoví a z mezí přípustné kritiky daleko vybočil kárně stíhaný obrat obviněného v provedení odvolání, jež ostatně obsahuje vedle doslovu, o který jde, i jiná místa podaná tónem opouštějícím hranice slušnosti a věcnosti (»Staré římské přísloví praví: In dubio pro reo. To zde asi neplatí. U pana prvního soudce platí asi zásada: In dubio contrai reum ...«, »já nemohu býti odsouzen, protože někdo musí býti odsouzen«).
Obviněný se neomezil na věcné výtky, že provedené řízení je kusé a nebylo v něm dbáno právních zásad a předpisů, pokud se týče že ten který předpis byl soudcem nesprávně vyložen a že rozsudek neodpovídá zákonu a spravedlnosti. Byť i ovšem ve výtce, že rozsudek je poněkud ukvapený, samé o sobě, nelze spatřovati nepřípustný nájezd na soud nebo soudce, nutno jako takový nedovolený útok posuzovati další obviněným použitá slova a tudíž závadný odstavec odvolání ve svém celku. Uvádí-li v něm obviněný, že jej soudce, nezabývav se určitými otázkami, jednoduše odsoudil podle zásady »někdo to musí odnést«, vyjádřil se v této větě osobně zahrocené proti soudci, že tomuto byly lhostejné zákonem předepsaný postup a zásady práva, a že mu šlo při rozhodování jen o to, aby někoho odsoudil, že se tudíž řídil zásadou, která odporuje zákonu a je neslučitelná s vážným a svědomitým, pojímáním a plněním povinností a úřadu soudcovského.
Při takové formě stíhaného projevu nelze přisvědčiti napadenému nálezu kárné rady, jako by tu obviněný byl rozsudku jen věcně vytýkal nesprávný právní názor o otázce průvodního břemene v oblasti soukromožalobních deliktů. Taková kritika byla by samozřejmě přípustná a formálně bezvadná. Leč ve skutečnosti nemůže čtenář závadnému výroku rozuměti jinak, než že tu obviněný imputuje soudci, že se neřídil ryze věcným a nepředpojatým, třebas nesprávným nazíráním na předmět žaloby a líčení a že naopak vycházel z předpojatého mínění, že musí býti stůj co stůj někdo odsouzen, byť i to neodpovídalo zákonu a stavu věci. Tomu, že tu nejde o pouhou výtku nesprávného řešení právní otázky důkazního břemene, jak se napadený nález mylně domnívá. — Čís. 334 diis. —
nýbrž o výtku nevěcného, neobjektivního a předpojatého rozhodování, nasvědčují slova »že to musí někdo odnést« nepochybně již svou formou. Tím se dotýká stíhaný projev obviněného mravní kvality soudcovy a jak jeho osobní cti tak i vážnosti stavu a soudního rozhodnutí. Že obviněný měl k útoku v uvedeném smyslu sebe menší oprávněnou příčinu, sám netvrdí.
Se ctí a vážností stavu advokátského se zajisté nesnášejí, naopak ji poškozují u veřejnosti, v jejíchž očích má býti advokátský stav považovén za pomocníka soudu při hledání práva a spravedlnosti, nevěcné útoky na soudce a soudní rozhodnutí, odporující zásadě slušnosti a poctivosti. Čest a vážnost stavu byla poškozena tudíž již tím, že obviněný pojal do svého odvolání závadnou větu. Mimo to zavdal jeho postup příčinu k jeho trestnímu stíhání pro přestupek zákona o ochraně cti. Obviněný si musel vzhledem ke svému vzdělání a povolání uvědomiti při náležité dbalosti, k níž byl povinen při provádění odvolání, byť i ve věci vlastní, jak urážlivou povahu svého podání tak i možnost jeho trestněprávních důsledků a jeho způsobilost poškoditi čest a vážnost stavu. Nesejde na tom, že neměl v úmyslu uraziti soudce — v kterémžto smyslu vydal mu prohlášení, v důsledku něhož bylo trestní řízení na žádost soudce zastaveno podle § 90 tr. ř. —, neboť pro subjektivní odpovědnost s hlediska kárných přečinů stačí nedbalost obviněného (Sb. n. s. č. 101 dis.).
Postup obviněného naplňuje tudíž skutkovou podstatu zažalovaného kárného přečinu porušení cti a vážnosti stavu. Bylo proto vyhověti odůvodněnému odvolání zástupce komory, změniti napadený kárný nález a uznati právem, jak uvedeno ve výroku.

Citace:

Čís. 333 dis.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1937, svazek/ročník 19, s. 631-633.