Čís. 988.

Manžel jest povinen poskytovati manželce slušnou výživu bez ohledu na to, zda sama má jmění. K žalobě manželky na manžela, zrušivšího svémocně manželské společenství, o placení výživného, lze prozatímním opatřením přidržeti manžela k poskytování výživy, aniž by manželka byla nucena osvědčiti povšechné podmínky prozatímního opatření po rozumu ex. ř.
(Rozh. ze dne 29. března 1921, R I 303/21.)
Soud prvé stolice zamítl návrh manželky, by prozatímním opatřením uloženo bylo. platiti jí výživné manželi, jenž ji svémocne opustil v podstatě z toho důvodu, že neshledal splněny všeobecné podmínky o přípustnosti prozatímních opatření, jsa toho názoru, že splnění jich jest i v tomto případě třeba. Rekursní soud vyhověl návrhu. Důvody: Povinnost manželova dle § 91 obč. zák., aby své manželce opatřil řádnou výživu dle své mohovitosti, jest závazkem všeobecným, spočívajícím na ohledech veřejnoprávních, k jehož splnění jest manžel potud zavázán,
pokud ho nebyl soudcovským výrokem právoplatně sproštěn, nebo pokud tento závazek nepominul fakticky úplným zrušením manželského svazku. Toto zákonné ustanovení je také podkladem nařízení 8 117 obč. zák., dle něhož uloženo jest soudu, by při rozepřích, vzešlých při rozluce manželství, vyměřil výživu, již manžel má poskytovati manželce. Tím, že ustanovení práva manželského o výživě, již manžel má poskytovati manželce, povolení odděleného bydliště nebo nařízení prozatimného přijetí
do společné domácnosti (§ 382 čís. 8 ex. ř.) uvedena jsou v exekučním rádu mezi prezatimními opatřeními, jež tu vypočtena jsou pouze příkladmo, nebyla změněna povaha oněch opatření a nebyly utvořeny nové předpoklady pro jich přípustnost. Ani zavedením exekučního řádu nebyla zrušena ona ustanovení manželského práva občanského zákona, poněvadž dle odstavce prvého čl. 1. uvoz. zákena k ex. řádu upravuje řád tento pouze řízení při exekuci a prozatímních opatřeních, nikoli však hmotně právní předpisy. Ohrožení zákonného nároku manželčina na poskytováni výživy jest spatřovati již právě v tom, zruší-li muž proti předpisu § 93
obč. zák. svemocně manželské společenství, neplní-li svého zákonného závazku a neopatřuje-li své manželce výživu, i jsou zde v tomto případě předpoklady pro použití § 117 obč. zák. a, poněvadž výměra slušné výživy řídí se dle mohovitosti mužovy (§ 91 obč. zák.), nelze manželce odpírati onen nárok proto, že provádí hostinskou živnost a má sama jmění, nehledě k tomu, že v tomto případě vůbec ani nebylo zjištěno, zda skýtá jí jmění to s dostatek prostředků k její slušné výživě. Ostatně nebylo ani
tvrzeno, ani osvědčeno, že by muž nebyl s to, aby dostál svému zákonnému závazku.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu z důvodu soudu rekursního, k nímž dodal: Neprávem poukazuje stěžovatel na obsah spisu, dle kterých prý žalovaný svou manželku vyzval, by ho následovala do společné domácnosti, které ani blíže nenaznačuje; ve spisech nic tako-
vého obsaženo není. Než i kdyby tomu tak bylo, a vyzvání se skutečně bylo stalo jiným způsobem, zůstalo by bez právního významu, ježto žalovaný sám připouští, že si vydělává sotva sám pro sebe, čímž přece doznává, že toho času není ani s to, by manželku svou přiměřeně živil. Povinnost žalovaného manžela, poskytovati manželce přiměřenou výživu, se zakládá na ustanovení § 91 obč. zák., jest nárokem dle práva hmotného a pozůstává proto bez ohledu na vlastní snad jmění manželčino a bez ohledu na to, zda její výživa jest ohrožena čili nic; všeobec-
ných ustanovení §§ 370 a 372 ex. ř. nelze proto použiti na opatření dle § 382 čís. 8 ex. ř.

Citace:

č. 968. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 215-216.